Shadow Hills

Se Stephanem od chvíle, kdy se mu konečně odhodlal říct pravé důvody jeho rozvodu stejně jako objasnit, proč poslední dobou tolik času tráví zrovna s jejich policejním fotografem, Castillou, prakticky nepromluvil víc, než bylo nutné – dokázal se zachovat profesionálně natolik, aby spolu stále dokázali pracovat, zároveň však James s každým dnem čím dál tím víc zvažoval žádost o přeložení a o jiného partnera. Sám sobě se divil, jak je možný, že na to už dávno nepřišel a možnost, že by byl jeho parťák a zároveň nejlepší kamarád gay, kdykoli předtím nepřicházela v úvahu – nebo si to možná jen nepřipouštěl a všechny možná náznaky a slovní uklouznutí ignoroval, odmítal jim uvěřit. Otázka, kterou si kladl skoro pořád, byla však jednoduchá – proč? Věděl, že Stephanovo manželství s Io není ideální, často o tom mluvili a James – pro přátele Jim – obvykle došel k názoru, že Stephana tato disfunkce užírá a chce ji napravit, znovu si ke své manželce najít cestu. Jakkoli mu to bylo proti srsti, pokaždý se mu pokoušel pomoct najít východisko z jednoho prostého důvodu. Chtěl, aby byla Ioana šťastná a pokud měl být láskou jejího života Stephan, nehodlal se mezi ně stavět – alespoň tak pravila jeho racionalita. Ta druhá, na emocích založená stránka neustále oponovala, pokaždé, když ji viděl, se jeho srdce rozbušilo o něco rychleji a pohled na ní zůstával o něco déle, než bylo vhodné, když ji bedlivě zkoumal očima a do paměti si vtiskával její rysy, které znal už téměř po paměti. Jeho přátelství stejně jako jejich spokojený život byl však dostatečnou překážkou v tom, aby cokoli udělal a jednal dle svých citů – namísto toho si je nechával pro sebe, po službě je pravidelně utápěl v lahvi levné whisky nebo čas od času i v klíně náhodné ženy, kterou sbalil někde v baru. Všechno fungovalo. Dokud se ze Stephana nevyklubal gay. Z opěradla prosezené kolečkové židle tedy vzal černou koženou bundu, co natáhl na jednoduché bílé triko a pod kterým skrýval podpažní pouzdro na zbraň.
Do dané situace se mu promítlo jak rodinné zázemí jeho samého, tak jeho odpor k homosexuálům stejně jako sympatie k Io – vůči Stephanovi zbyl tak akorát vztek a odpor, zatímco k Ioaně lítost a… beznadějná láska, jak jinak, kterou ale stále držel pod pokličkou s vědomím, že sympatická brunetka s lehkým problémem s alkoholem dost možná potřebuje čas pro sebe a pro své myšlenky, ne dalšího policistu, co by jí dost možná přinesl také jen starosti. To však neznamenalo, že přestali být přátelé nebo že se držel dál, ba naopak, vídali se častěji než kdykoli jindy a to samé se dalo říct i o telefonátech. Jim na sebe víc než ochotně převzal roli psychické opory stejně jako společnosti, když se cítila sama – přesně tak vznikly jejich společné večeře, kdy se alespoň dvakrát za týden zastavil u ní doma a obvykle odjížděl až pozdě v noci, někdy dokonce další ráno. Nikdy nešlo o sex, podstatný byl čas strávený v přítomnosti toho druhého. Pondělky a čtvrtky, přesně ty byly vyhrazeny pro ni – přesně proto nechal Stephana na policejní centrále zahrabaného v papírech a stopách, suše mu oznamuje, že dneska už končí bez ohledu na jejich případ, co patřil mezi jeden z těch zapeklitější a… brutálnějších. Nehledě na to, že nad ním strávili prakticky celou včerejší noc a James neměl nejmenší zájem si podobnou seanci s mrtvolami a jeho gay kolegou zopakovat.
Pokaždé si zvykl jí přivézt nějakou drobnost – čokoládu, květinu, nebo to, co ocenila jen ona, tedy barvy a štětce. Pro tentokrát je to však kytice růžovomodrých pivoněk. Auto, ojetý ford, klasicky zaparkuje na příjezdové cestě domu, který jí po rozvodu zůstal – alespoň v tomhle měl Stephan dostatek úcty a slušnosti. Vystoupí, nezapomínaje na květiny a míře k zadnímu vchodu, který vedl přímo do kuchyně a Ioana se tak obvykle nemusela hnát ke vchodovým dveřím, aby mu otevřela, a kudy ostatně chodil již běžně. V kuchyni však nikdo nebyl, čemuž se nemohl úplně divit vzhledem k tomu, že hodiny ukazovaly zhruba o hodinu pozdější čas, než kdy jezdil obvykle. Nádobí ve dřezu však značilo, že přinejmenším nějaké jídlo chystala. „Io?“ osloví ticho domu, z ramen si stahuje bundu, aby ji mohl přehodit před opěradlo jedné z židlí.

Dny se slévaly jeden do druhého od chvíle, kdy oboustranně podepsané rozvodové papíry zpečetily osud několik let přetrvávajícího manželství do doby, než se naprosto odcizili z důvodů, nad nimiž si nepřestávala lámat hlavu. Někde v hloubi srdce tušila, že Stephen k ní nebyl vždy tak úplně upřímný a sporadicky plněné manželské povinnosti potvrzovaly pravdivost čerstvého zjištění v podobě homosexuality dnes již bývalého manžela, muže, který ji svým smyslem pro humor, oduševnělou ochotou a nebesky modrýma očima byl schopen okouzlit, neustále ji tahajíc z jednoho průseru za druhým, do nichž padala poslední léta v čím dál tím kratších intervalech. Čokoládou zbarvené oči nepřestávaly upřeně sledovat zpola dokončenou plastiku, torzo ženského těla zvěčněného z opracované sádry, s níž tvarovala jednotlivé kontury, udržujíc křehkou siluetu neznámé vystavenou na odiv v celé nahé kráse. Že se jednalo o ni a inspiraci našla ve chvílích, kdy nahá stála před zrcadlem, pozorujíc proměnu, kterou prošla za dobu, kdy se poznala se Stephenem, hledaje na sobě další a další známky stárnutí, jak jí život utíkal před očima a Ioan jej nebyla schopna zachytit do dlaní. Pokaždé proplouval mezi prsty jako pruh dýmu a vnitřně zlomená brunetka se sesouvala k zemi s očima zalitýma slzami pláče, jímž byla pronásledovaná zvláště poslední týdny. Dům se zdál tak prázdný, chladný a nehostinný, trpká pachuť samoty ztroskotance pohrávala na jazyku s příměsí levného alkoholu, obvykle nějaké laciné vodky nebo whiskey, kterou si odnášela v papírovém pytlíku z nejbližší prodejny lihovin. Pokud už přeci jen vyšla ven, tak právě kvůli docházejícím zásobám chlastu, z něhož se postupně vyklubala snídaně, později oběd a večeře. Pokud už něco snědla, pak obvykle jídlo z krabičky vyndané z mrazáku, lasagne a jiný druh těstovin bez zájmu vkládaných do úst, aniž by si byla ochotna uvědomovat jejich podivně papírovou příchuť, nudnou a šedavou stejně jako její život. Rukama zašpiněnýma od schnoucí sádry svírala jednu ze špinavých skleniček, sporadicky omývaných ve dřezu plnícím se použitými příbory a zašpiněnými skleničkami i hrnky, neboť byla více než schopná nalejvat alkohol téměř do všeho, co se dalo držet v ruce nebo někam odložit, když ji přeci jen múza naklopla do hýždí. Na otlučeném stolku poblíž leželo několik kovových hrotů šípů, které bylo třeba nasadit na dříky, jimiž se rozhodla torzo probodat skrz na skrz ve vyjádření vlastní rozervanosti, bolesti utopené na dně nemyté sklenice. Ve vytahaném šedém svetru končícím kdesi v půlce stehen, bavlněných černých kalhotkách a bez podprsenky, jak poslední dobou ji přešel veškerý zájem se starat o něco víc než o své pohodlí, připomínala kritika znuděného vlastním životem. Sklenku odložila od úst teprve ve chvíli, kdy na dně nezbyla jediná kapka a Ioan? Ta se už dál nedokázala dívat na umělecké dílo, součást brzké výstavy v místní galerii. Termín se sakra krátil a ona poslední hodiny jen přemýšlela, zda plastiku neprohodit oknem, nevrhnout ji proti zdi a neutopit se ve vlastních slzách. Osamocená, zbabělá a nešťastná - takovou ji Stephen zanechal. Vzal si nejlepší roky jejího života a odešel, jako by to nic neznamenalo. Jako by jejich společný manželský život byl jen pouhá hra, při níž může kdykoliv vyměnit partnera. Nenáviděla ho a zároveň tušila, že ho potřebuje. Minimálně někoho, kdo se o ni postará, kdo jí zůstane oporou ve chvílích nekončících hrůz.

Jeden takový muž existoval, shodou okolností (či snad sladké ironie?) Stephenův parťák na policejní stanici, Jim. Charismatický muž s podobně tragickým pohledem na svět a úsměvem symbolizujícím suchý britský humor. Dvakrát, třikrát do týdne se u nich obvykle objevil na večeři, ty nedělní se staly téměř posvátnými, plnými smíchu a historek z dětství. Teď každý víkend nastalo uvnitř domu vzduchoprázdné ticho rvoucí uši. Možná i kvůli němu se odhodlala se sebou něco dělat - pro tuto chvíli se odebrat do koupelny, natočit si vanu plné horké vody a ponořit se do mýdlových bublinek až po bradu. Milovala horké koupele a ráda si je několikrát týdně dopřávala, poslední dobou se však omezila jen na rychlou studenou sprchu, aby ji probudila na dalších několik hodin. Dnes? Zvolila špatně. Horký vzduch nejen že dovoloval jejím smyslům uvolnit se - uspával ji. Ani si neuvědomila, že se jí oči klíží a aniž by se probudila, začala sklouzávat pod hladinu, dokud pod ní nezmizela celá.

Přestože dobře poslouchal, dům zůstal i po jeho oslovení dokonale a klidně tichý. Nepovažoval to za nic neobvyklého – stačilo, když měla Io při tvoření v uších sluchátka s hudbou. Fakt, že byl zadní vchod otevřený a že se v kuchyni svítilo, však značilo, že je s největší pravděpodobností v domě, který byl bezpochyby původně zamýšlen jako domov pro rodinu s dvěma nebo třemi dětmi, ne pro osamělou a opuštěnou ženu, kterou z ní Shephen udělal. Kytku tedy položí na stůl, zrovna tak si sundávaje pouzdro se zbraní, co brzo skončí na stejné židli jako bunda. Zcela logicky nejprve zamířil do místnosti, která byla nejspíš původně určená pro dětský pokoj, Ioana si z něj však alespoň vytvořila ateliér pro své tvoření. Ani zde se nenacházela – jednou stopou, co po sobě zanechala, byla sklenice z části pokrytá sádrou z rukou, co svíraly, a v níž na dně zbyla jen malá trocha zlatavé tekutiny, kterou si Io krátila svůj volný čas. I o tomhle spolu se Stephenem často mluvili – její manžel byl z této kratochvíle značně nešťastnej a ne jednou se pokoušel vymyslet způsob, jak ji dostat na léčení, pokaždé však neúspěšně. James povětšinou mlčel, do jisté míry souhlasil, dobře si však uvědomoval, že on sám nemá co říkat – jeho od alkoholu drželo jen vědomí, že ve službě pít nesmí a o práci nechtěl přijít, jeho zlozvykem a závislostí se tak stal nikotin v podobě ručně balených cigaret stejně jako prášků na pocuchané nervy, co mu pomáhaly držet těkavost a neustálou nervozitu pod kontrolou natolik, aby nikdo nezpochybňoval jeho kompetentnost a posttraumatická stresová porucha, které se nikdy nedokázal zbavit a která se díky lékům projevovala převážně jen lehkým třasem rukou po prodělání situace, co vyvolávala větší míru stresu. Druhou stopou byla však socha, kterou si z pondělního večera nevybavoval a byl si tedy takřka jist, že je dílem převážně posledních pár dnů. Ženské torzo v ještě ne zcela opracovaných, přesto však zřetelně jasných proporcích, štíhlé, pružné, s plným poprsím a útlým pasem. Torzo, znázorňující ideál ženství. Aniž by mu musel kdokoli něco říkat, věděl, o koho se jednalo – nebo si to mohl alespoň představovat, jako ostatně již tolikrát předtím, především když se od nich pozdě v noci vracel zpět do svého bytu. Během cesty většinou sám sobě nadával, uvědomuje si, že horší objekt zájmu si skutečně vybrat nemohl, stejně jako že na ni celou dobu zíral, takže Stephen musel přinejmenším pojmout podezření, ale myšlenky? Ty nakonec zastavit nedokázal, stejně jako poměrně explicitní a intimní sny, které si nechával pro sebe. Zůstane však stát ve dveřích, skoro, jako by se neodvažoval narušit osobní prostor ateliéru, v němž se nenacházela jeho majitelka a on tím pádem neměl její svolení.
S posledním pohledem nakonec zamíří dále, postupně nahlížeje do knihovny, do ložnice, které vévodila nyní již zbytečně velká manželská postel, v níž se pro tuto chvíli nerozhodla Io krátit čekání na jeho pozdní příchod, míře k poslední místnosti, opět zamýšlená jako dětský pokoj, ale nevyužitý prostor si zabral Stephen jako svou pracovnu – nebo možná spíš odkladiště všechny zbytečností – a poslední týdny zel prázdnotou. Koupelnu by minul zcela lhostejně, kdyby nezůstaly její dveře otevřené. Nemusel být policista a vyšetřovatel s vytříbenými instinkty, aby mu došlo, co všechno je špatně – horká pára stoupající z vany a především oblečení pohozené hned vedle její stěny. Podobné indicie ve spojení se prázdnou sklenkou a polodopitou lahví alkoholu směřovali k jasnému scénáři – nehledě na ruce, co zůstaly bezvládně viset přes okraje vany. Ze rtů mu sklouzne nadávka, aby se k ní vzápětí vrhl a vytáhl ji z teplé, skoro horké vody, prozatím jen tak, aby zůstala sedět, stále ještě ve vodě. „Io? Vnímáš mě? Podívej se na mě.“ Hlas nenabral nádech paniky, alespoň to se mu muselo přičíst k dobru, zněl sice naléhavě, nikoli však překotně a zmateně, což značilo, nakolik je zvyklej za podobných podmínek pracovat – to, co přišlo poté, co se přes něj vlna adrenalinu přelila, byla věc zcela odlišná. Se svými slovy ji jemně propleskne po tvářích a hned vzápětí se pokusí nahmatat pulz – pokud se tedy neprobudila již tehdy, kdy ji něčí ruce popadly a vytáhly z dokonale harmonického stavu. Upřímně, jejich eventuální první polibek si představoval jinak než případné dýchání z úst do úst, stejně jako věřil, že až ji uvidí odhalenou, stěží z ní bude moct spustit zrak… a ruce – nyní její nahotu sotva vnímal, zaměstnán starostmi o to, jestli je v pořádku.

Ticho. Nádherné ospalé ticho, poněkud duté, tlumící veškeré ostatní zvuky. A spolu s nimi i hlas vyvolávající její jméno, které horká voda uzavírala v neprostupné mýdlové bublině. Dotek něčí ruky, k níž se přidala druhá, chlad na pokožce postupně se zalévající znakem zimy v podobě husí kůže pokrývající každý centimetr čtvereční na vzduchu. Pálení v plicích nabíralo na síle stejně jako velmi známý hlas, k němuž si nedokázala přiřadit tvář, natož si vybavit jméno, oslovující ji s pobídkou, aby na něj pohlédla. Čokoládové oči se na velmi krátký okamžik přeci jen otevřely natolik, aby pohlédla oním směrem, vzápětí se odvraceje v záchvatu kašle, při němž se pokoušela ze sebe vydávit všechnu tu mydlinkami obalenou vodu usazenou v dutinách. Možná by se i mohla pochválit za svou tendenci smotávat si při koupání vlasy do drdolu, jinak by tak akorát připomínala zmoklou slepici, takto jí jen minimum pramínků vadilo na tváři a překáželo v očích. Ruka ztěžka, jen velmi ztěžka odhrnula se vší snahou, co v sobě nalezla, hledaje oporu v okraji vany, aby se znovu posadila o něco pohodlněji - jen tentokrát s čelem natisknutým na zeď tvořenou množstvím kachliček, z nichž některé už potřebovaly opravit nebo spíše kompletně nahradit ony trosky zalité do betonu. Teprve nyní, až teď se odhodlala pohlédnout k muži, jemuž vděčila za život. Bolest na ni dolehla vteřinu na to, co rozpoznala kontury jeho tváře, jasné rysy charakterizující Jamese, nejlepšího kamaráda a parťáka své manžela. Vlastně už ex-manžela, jak zapomínala dodávat. Hluboko v srdci se naivně upínala k možnosti znovu nalezení ztracené harmonie, s níž jim manželství fungovalo. Poetické? Sotva. Nemilovali se, ne tím způsobem, jaký se od sezdaného páru očekává. "Jime," osloví ho šeptem, za což si velké zásluhy mohlo připsat nedávné tonutí pod hladinou stejně jako fakt, že i ona tu a tam vykouřila pár cigaret na denní bázi, jen možná ne v takovém množství jako James. Mokré tváře, po nichž si vyčerpaně přejela dlaněmi, prozrazovaly známky krátkého výlety pod hladinou a Ioan stálo to největší úsilí, aby se hystericky nerozesmála chabému pokusu o sebevraždu, ač neplánovanému. Nebo ano? Nebylo to náhodou její rozhodnutí, že si napustí horkou vanu, i když už v sobě měla několik promile alkoholu a dobře o tom věděla? Ne, tak hloupá nebyla. "Kdyby tě tu našel Stephen, zabil by tě." Chabý vtip zakládající se na jediné racionalitě, kterou její bývalý možná uznával - ženy se mají chránit. Hlavně jejich počestnost v manželství a vpád muže, i kdyby nejlepšího přítele, se počítalo za ohrožování poklidného manželského života. "Teda... teď už asi ne, když víme, že měl vždycky zájem o něco, co nemám já ale ty," utrousí v sarkastickém pokusu brát situaci s nadhledem. Jenže to nešlo, jak by také mohlo? Zůstala sama, zatímco on? On si užíval se svým novým partnerem, na svou ex-manželku postupně zapomínal, neohlížel se po minulosti. Proč by taky ano? Co ho tam čekalo? Nic. Nic, co by uvítal.

Postupně se rozkoukávající do jasného, ač čas od času poblikávajícího světla dlouho nevyměněné žárovky, si začala uvědomovat i svou vlastní situaci - a tedy fakt, že se nacházela ve vodě nahá a James? Ten na ni měl skvělý výhled, ačkoliv mu v tom nejlepším, kam se muži často uchylovali, bránilo seskupení mýdlových bublin. Zatímco torzo se neslo stejně odhalené jako její plastika v ateliéru - stejně vykrojená ňadra, stejně se tyčící vrcholky vystavené studenému vzduchu, jak při vpádu zcela otevřel dříve pootevřené dveře, a ploché bříško. A i když jako umělkyně odhalovala mnohé, o své duši nemluvě, její tělo nemělo možnost příliš mužů vidět zcela nahé. A tak to hodlala i jistou dobu ponechávat i přes fakt, že s někým se jen tak spustit znělo jako velmi lákavá nabídka. Rozhodně byl alespoň na krátký čas zapomněla na svého manžela a nezvykle prázdný dům, odkud zmizelo vše, co ho dělalo domovem. Paže se okamžitě ovinuly kolem chladem zkřehlého těla, hledaje sebemenší kousek tepla. "Myslíš, že bys mi mohl podat ručník? A otočit se?" Jasně, mohl naznačit, že vzhledem k její nedávnému pokusu navštívit záhrobí by na ni možná měl dát pozor při vylézání z vany. Ani na okamžik, sebekratší chvíli ji nenapadla možnost, že by ji přitiskl k sobě a vzal si to, po čem ve svých představách a snech tak šíleně dlouho toužil. Jaké by to bylo cítit jeho tvář mezi stehny, tisknout si ho ke klínu za vlasy, zatímco by ji svými rty, jazykem a kombinacemi dráždění přivedl do sladké extáze, kterou... vlastně nikdy nezažila. Rozhodně ne se Stephenem. Pokaždé lhala o jejich intimním životě, předstírala orgasmy a raději se ukájela sama. Vtip byl v tom, že jednou, jen jednou toto tajemství svěřila nikomu jinému než právě Jamesovi - tehdy se nacházela ve stavu sladkého uvolnění díky několikáté skleničce kvalitnější whiskey a zatímco manžel odpadl, ti dva si ještě dlouho do noci povídali v kuchyni, vyměnujíce si některé příhody. Iona tehdy toto sdělení prohodila jen tak mezi řečí, přiznávaje se k nudnému sexuálnímu životu, jaký se dal v manželství konec konců očekávat. Jenže nečekala, že podobná situace nastane už tak brzo. Teprve s Jamesovou pomocí se jí povedlo dostat se z vany, a pokud byl tak hodný, pak se i zabalit do velké osušky, která už tragicky potřebovala za sebe nějakou novější náhradu. Což však znamenalo výdaje a ty si v současné chvíli nemohla dovolit.

Měl štěstí – měl tak zatracené štěstí v tom, že si svůj příchod dokonale načasoval. Kdyby se v práci zdržel o pět minut dřív, kdyby před ním v květinářství při kupování těch hloupých kytek stálo dva lidi navíc, sotva by v tuto chvíli pomohlo jen proplesknutí a oslovení. Namísto toho by z horké vody tahal její mrtvolu a marně by se jí pokoušel udělat masáž srdce a dát jí dýchání z úst do úst. I kdyby ji přece jen dokázal vrátit mezi živé, nikdy by již nebyla tak jako dřív – doba bez přísunu kyslíku by byla příliš dlouhá, části mozku by odumřely a zbyla by z ní jen prázdná skořápka bez života, závislá na přístrojích a pomoci ostatních. Ironicky jej však prostoupila panika a tohle uvědomění až tehdy, když na něj ospale pohlédne čokoládovýma očima, co poslední dobou pozbyly všechen život, a vzápětí se rozkašle, dostávaje z plic vodu, co vdechla. Zůstane klečet u okraje, ignoruje fakt, že bude mít mokrá kolena černých riflí kvůli vodě, co stihli z vany za tu krátkou chvíli vycákat, stále byl však připravenej případně zasáhnout a pomoct jí, kdyby potřebovala fyzickou oporu, zároveň se ale snažil ubezpečit sám sebe. Tehdy, když se čelem opře o stěnu před ní, jí dlaň položí na záda, palce jí tak hladě drobnými krouživými pohyby. Mohl si nalhávat, že to bylo kvůli jejímu ukonejšení a uklidnění, zrovna tak to však dělal i pro sebe – cítě její teplo její pokožky s vědomím, že mrtvé tělo působí zcela jinak… Cítě její hebkost. „Jen pomalu…“ pobídne ji, aby si dala na čas a nikam nespěchala, ba naopak dál nabírala nádechy do plic, aby dohnala veškerý deficit. Její výraz se na krátko změnil, když na něj konečně pohlédla – proč? Tušil, víc než dobře, že toužila spatřit někoho jiného, někoho, kdo jí chyběl a koho jí sotva mohl nahradit. Se Stephenem spolu strávili příliš mnoho let, sic jejich soužití dost skřípalo, Jim si jen nebyl jistej, jestli ho Ioana milovala nebo se na něm spíš stala závislá. A James? Upřímně pochyboval, že by jí ho někdy mohl nahradit, nehledě na tom, že si nedokázal představit, že by na něm reálně něco viděla – se Stephenem nemohli být v tomto směru odlišnější, spojoval je maximálně tak fakt, že oba byli světlé typy – a pro Jima to s jeho zelenýma očima a vlasy barvy špinavé blond platilo jen částečně. Stephen ho o víc jak deset centimetrů převyšoval a na rozdíl od něj byl James spíš šlachovitý než hora svalů. Vzhledem k tomu, že pracoval s jejím bývalým manželem, se však už dávno naučil nedávat příliš okatě najevo emoce, co ho k ní vázaly a za normálních okolností by se promítly do gest či výrazu. Akorát tak stáhne ruku z jejích zad, opíraje ji o kraj vany. „Vypadáš… hrozně.“ Ani on nepromluvil hlasitě, oči upíraje na její tvář, jeho slova sice zněla upřímně, zároveň však starostlivě i s jistým pobavením, které dodal jen pro to, aby nezněl tak tvrdě. Vypadala hrozně, ale stejně byla ta nejkrásnější ženská, co kdy viděl – jednu dobu věřil, že je pro ni Stephen dost dobrej a schopnej jí alespoň zajistit vše, co potřebuje, tato iluze se ale časem rozplývala. Neustále to přiznával životu a tomu, že nic není tak, jak si člověk vysnil nebo za jaké to považoval – obrat, kdy se ze Stephena stane gay a ona zůstane sama, nečekal, a přesně v onen moment jí Stephen nesahal ani po kotníky. Působila však unaveněji než obvykle. „Lepší já než ty,“ zkonstatuje, aniž by si nejspíš Io uvědomovala, do jaký míry to nejspíš myslí vážně. James neměl mnoho lidí, na kterých mu v životě záleželo – s tím, co se stalo se Stephenem, se tento okruh najednou omezil především na ni a na několik přátel, kteří mu zbyli v New Yorku a kterým se občas ozval. Ona však jen pouhá kamarádka nebyla. „Protože je slepej idiot,“ zkonstatuje suše, aniž by slovo idiot myslel s jakoukoli příměsí přátelského popíchnutí.
Svou chybu však udělal tehdy, kdy slepým idiotem nebyl – protože ve chvíli, kdy už si byl jistý, že mu tu neomdlí, případně rovnou neumře, mu oči chtě nechtě jen krátce po vyslovení oné věty sklouznou z jejích hnědých kukadel přes útlou šíji k jejímu tělu – ňadrům, bříšku, pasu, možná se její torzo skrývalo ve vodě, to jí však sotva ubíralo na kráse. Možná nebyla nejmladší, vlastně jim oběma zdárně táhlo na čtyřicítku, na ní však nic podobného nebylo poznat a on už nyní nemusel pochybovat o tom, že do sádrové postavy v ateliéru vtiskla sama. Zíral – zíral déle, než bylo vhodné stejně a déle, než šlo z její strany pravděpodobně přehlédnout, protože pohled se rychle vrátí k těm jejím tehdy, když se ochranitelsky obejme a přitiskne si kolena k hrudníku. Až tehdy si uvědomí svou chybu stejně jako zásady slušnosti, až tehdy mu dojde, že to všechno v tuhle chvíli dost možná pokazil. Nikdy, ani v náznaku jí nikdy nesdělil, co ho k ní váže, nezkoušel to – během jejího manželství to bylo vyloučený a když se od Stephena odpoutala, neměl odvahu jí nadbíhat vzhledem k tomu, jak si u ní muži museli stát. A on? On tomu nyní nejspíš nepomohl, naopak se projevil jako prvotřídní úchyl, ne jako někdo… kdo by udělal cokoli, aby byla prostě šťastná. V životě… i v posteli. „Jo… Jo, jasně, promiň.“ Trapnost celé situace se prostě rozhodne přejít, aspoň pro teď, protože jí sotva hodlal nechat ve vodě, aby si poradila sama – soukromí by jí sice poskytl, ukázalo se však, že v tento moment ocení spíš jeho pomoc, kdy jí dostal z vany – a snažil se, fakt se snažil si ji neprohlídnout celou – a zabalil do osušky, co nejspíš dřív bývala řádně huňatá, v tuto chvíli ale značně urousaná s roztřepenými okraji. „Potřebuješ se najíst… a vyspat.“ Jednalo se o konstatování, s nímž bylo zbytečné se hádat. Zrovna tak nedbaje na to, do jaké míry je to intimní gesto, ji prostě vezme do náruče vědom si toho, že nohy měla dost vrtkavé a to poslední, co potřeboval, bylo, aby teď v tomhle stavu upadla. Byl zvyklej ji vídat přiopilou, málokdy však opilejší a nyní navíc ještě přitopenou, což byla bezesporu chvíli, kdy se jednomu podlomila kolena. S vědomím, že stejně ještě budou jíst, ji nakonec uloží na gauči v obývacím pokoji, než se odebere pro telefon v kuchyni, aby objednal donášku – pro oba čínu s extra porcí masa, aby se zasytila a alkohol v krvi se mohl na něco vázat, protože skoro nepochyboval o tom, že dneska skoro nejedla. Na květiny zapomněl, nechávaje je v kuchyni, zatímco se k ní vrátí do obýváku. „Předtím… jsem na tebe nechtěl tak civět. Teda… chtěl, ale… Neměl jsem. Promiň.“ A především nechtěl, aby se kvůli tomu v jeho přítomnosti cítila divně a postupně se začala odcizovat. Sedne si vedle ní na pohovku, k jejím nožkám, co krátce stihne, aby vzápětí zjistil, že je ledová, což byla dostatečná pobídka k tomu, aby přitáhl deku a zabalil ji. „Víš, že kdybys něco potřebovala, můžeš zavolat. Třeba vyměnit žárovku v koupelně.“

Způsob, jakým si James po svém prohlášení vysloužil Ionin pohled, dosvědčoval, že o sobě sotva smýšlí jako o nějaké výhře. Nejlepší léta měla dávno za sebou, nikdo by jí neuvěřil dvacet let krátce či déle oslavených na veliké house party, ze které by tak akorát zbyly ostudné připomínky na instagramu a jiných sociálních médiích. Na krku jí viselo třicet šest let, čtyřicítka klepala na dveře s přiznáním, že do tří let a několika měsíců je tady a poté se jí už nadobro zabouchne štěstí v podobě velké milující rodiny. Jako většina žen, i ona toužila po dítěti. Týdny a měsíce plné bázně, strachů a střídajícího se štěstí, chutě na všechno možné, přičemž by byla schopna manžela vykopat z postele ve tři ráno jenom proto, že dostala chuť na nějakou nestandardní mlsku a on se, jakožto chápavý muž, musel ujmout role donáškové služby a v nejbližší večerce nakoupit potřebný sortiment pro obšťastnění těhotné ženušky s náladami točící se na horské dráze tam a zase zpátky v mohutných kolech. Přála si prožívat porodní bolesti, kdy bude hystericky křičet na toho, co jí to nadrobil, aby si sám zkusil protlačit malý meloun skrz úzký otvor, nadávaje, že už nic podobného nechce zažít. A plakat štěstím, až by se to maličké objevilo na svěře řvoucí podobně jako jeho maminka. Sledovat první krůčky, slova, úsměvy, první strachy, před nimiž by se ho pokoušela uchránit. Jenže nemohla. Důvodem se stal Stephen a jeho láska ke stejnému pohlaví, což jaksi korespondovalo s jejími touhami, ignorujíc tak dotikávající biologické hodiny. Typický sebestředný chlap. Obětoval se pro ni? Možná ano, ale teď se nic z toho nezdálo jako podstatný důkaz, aby mohl obhajovat své náhlé rozhodnutí rozbít posvátnost manželskou a zkrátka a dobře se vykašlat na někoho, kdo na něm byl příliš dlouho závislý. "Slepej? Těžko. Jen idiot," povzdechne si otráveně, souhlasíc tak s Jamesovým návrhem minimálně z půlky. Nemilovala ho, nikdy Stephena vyloženě nemilovala. Představoval únik před zodpovědností, spolehlivý úkryt, kde se mohla skrývat před tím odporným širým světem a v alkoholovém opojení předstírat, že je vše v naprostém pořádku. Nebylo a nyní to poznávala. "Oba jsme věděli... už kdysi... že to není láska. Spíš... potřeba? Potřeba nezůstat sám. On se nejspíš bál, aby se na něj lidi nedívali divně, chtěl být normální a tak si vzal mě - holku s naprosto nulovými vidinami na šťastnou budoucnost. Představoval možnost, jak se zbavit dozoru rodičů a jak nebýt... sama." S povzdechem zakloní hlavu, hledíc na strop menšího obývacího pokoje, jehož většinu zdí kdysi pokrývaly knihovny zpola zaplněné knihami, spíš sporadicky, nemluvě o poličkách s vystavenými fotografiemi jich dvou a čas od času Stephena s Jamesem. Falešně navozený pocit rodinné pohody, obyčejné domácnosti jakých se v Americe našlo na sto tisíc. Na miliony. Jenže ani jeden z nich nebyl normální, k tomuto statutu měli daleko, příliš daleko, jak se časem ukazovalo.

Nohy ihned hodila na sedačku, ignorujíc možné promáčení čalounění. Evidentně jí bylo už jedno, v jakém stavu jí barák zůstal, hlavně že měla kde složit hlavu. "Potřebuju pít," namítne bez sebemenšího zaváhání. "Opít se do němoty, až mi bude všechno jedno, víš? Nemyslet na to. Alkohol je v tom nejlepší přítel." Po Stephenově odchodu pila více než bylo zdrávo, doslova se topila na dně lahve. Pokud už předtím uvažovali o poslání její maličkosti na léčení, teď by to potřebovala trojnásobně. "Vyspat se můžu i na gauči. Nebo v ateliéru. Ne v tý prázdný posteli, kde jsem sex měla naposledy před... mhmmm... možná už dvěma lety? Věděls to, Jime?" Čokoládou zastřené oči se upřely na muže pochodujícího po místnosti, vraceje se z kuchyně, odkud objednal z místní restaurace donášku. Nejspíš našel těch pár lístků od zdejších restaurací, které jí ex-manžel bohulibě ponechal v šuplíku. "A nikdy mě neuspokojil. Ne ne, ani jednou. Všechno to byl... podvod. Pokud jsem nejspíš v něčem dobrá, tak v předstírání orgasmu. 'Och... ano, ano, jo!'" Hlava zakloněná, tělo napnuté, hrudník se viditelně zvedal lapavými nádechy v ukázce předstírání, které jí pomohlo udržet manželství po několik let. Alespoň si to myslela. "Není divu, že mi to nikdy neudělal dobře, když celou dobu se nejspíš u toho mučil a musel si představovat místo mě nějakýho chlapa," zahučí dotčeně, do výrazu tváře se vrátil stud a sebepohrdání. Měla co ukázat. Možná se nepyšnila zrovna trojkama, pro které by běžná holka vraždila, její dekolt zdobilo slušné poprsí, průměrné dvojky. Žádný zázrak ale na letiště JF Kennedyho si taky hrát nemohla. Stále jí žilami proudilo dostatečné množství promile, aby se chovala jako utržená ze řetězu a svěřovala se s důvěrnostmi, které by jinak zůstaly zamčené v ložnici. Sledovala ho dlouze, na první pohled by si někdo mohl myslet, že přemýšlí nad jeho slovy, volí obě dvě možnosti, zvažuje, co je menší zlo a zda by se měla po nějaké z dříve zakázaných stezek smilstva vydat. "A já se přitom v poslední době cítím akorát... nechtěná," opáčí tiše, sotva slyšitelně, vnímaje rostoucí úzkost stahující krk. "Nejlepší roky mám za sebou, ty mi nic nevrátí. Teď akorát budu dohořívat jako napůl roztátá svíčka s příchutí alkoholu." Sebelítost, další objev, ač se neřadil mezi ty nejnovější. Ioana si poslední dobou procházela různými fázemi hořkosti a kolikrát to byla právě ona sebelítost, v níž se utápěla podobně jako v první volné flašce. "Jsi můj hrdina, víš to?" Připustí po chvilce, viditelně dojata onou nabídkou. A aby ji oplatila? Natáhla se, vtiskávaje mu polibek na tvář, než si mu tvář opřela o rameno, sledujíc ztichlou obrazovku menší plazmové televize. Alespoň i tu ji nechal.

Vždycky se rozpovídala, když byla opilá – nebylo to poprvé. Mnohdy u toho byl Stephen, který ji vzápětí přesvědčil, aby se odebrala do postele a z přiopilého stavu se vyspala, jindy zůstali sami, když bylo jeho parťák z práce příliš utahaný, což se však často nestávalo. Nikdy s Io nestrávil příliš času o samotě, až do teď. Vzhledem k okolnostem si ale nebyl jistej, jestli je to dobře – poslední, co chtěl, bylo, aby jí zkrachovalo manželství a ona zůstala sama, jak kolikrát často trefně vystihla i Io, ne zrovna v nejlepších letech života, bez dětí v zoufale velkém domově, kde najednou pozbyla budoucnost. Znal ji natolik dobře, aby věděl, že ven vychází jen kvůli nákupu, co mnohdy neobsahoval jídlo, ačkoli kdyby chtěla… Kdyby jen trochu chtěla a tušila jak, měla by každého chlapa obtočeného kolem prstu. Každého kromě jejího bývalého manžela, což byl nejspíš ten nejzákladnější problém. V každém případě si zvykl, že v podobných stavech je schopná mu říct prakticky vše, co se obvykle točilo kolem jejího bezútěšného manželského života. Pro Jamese to nebyla taková novinka, ostatně měl oči a dobře viděl, že to mezi ní a Stephenem vlastně nikdy nebylo ideální, jen nikdy nedokázal přijít na zjevný a jasný důvod, co nakonec vyplul sám v podobně jejich policejního fotografa. I Stephen se sem tam zmínil, když už měl všeho plný zuby, pečlivě však rozvažuje slova. Šlo však o to, že se cítil skoro nepatřičně, když se mu svěřovala se všemi starostmi a intimnostmi, se všemi detaily jejího milostného života, které by mu dost možná nikdy neřekla, kdyby neměla pár promile v krvi. Trochu cynicky se uchechtne, když zmíní, že chtěl být normální – dost dlouho se mu to dařilo natolik dobře, aby oblbnul i jeho. „To se mu očividně moc nepovedlo,“ pronese s nádechem sarkasmu v hlase. Ioana ho měla daleko větší důvod nenávidět, James se však rozhodně netajil tím, že jejich přátelství je dávno za zenitem a jeho obnově nedává příliš velké naděje z toho prostého důvodu, že člověka jako on nechtěl prakticky ani znát. „Ani jedno…“ dodá ještě, tlumeněji. Nebyl normální a nechal ji samotnou, zatímco si sám užíval se svým umělecky založeným milencem. Bylo snadný ho nenáviděl – vidět, jak lehce dokázal Ioaně zničit život i sny jen kvůli jeho vlastní sobeckosti. Přitom stačilo, aby si svou orientaci připustil už dávno, vrátil by jí ztracené roky a dal šanci na život po boku někoho jiného, po boku, koho by si zasloužila.
„Chceš mi naznačit, že ti jako společnost nestačím?“ zeptá se s povytaženým obočím, bylo však dost patrné, že mluví v žertu – čekala na někoho jiného, dost možná každý večer doufala, že se vrátí z práce zpět za ní a vytrhne jí z její samoty, namísto toho jí permanentně navštěvoval jeho parťák. Byla zklamaná pokaždé, když před domem zastavilo špatné auto? „Ne sama, Io, hm? Příště počkej s tím opíjením i na mě. A dneska fakt potřebuješ tak akorát spánek.“ Výjimečně byl neoblomnej, očividně ochotnej jí držet dál od lahve laciné whisky, do níž nejspíš tekla její veškerá provize z uměleckých děl, co vytvářela. Chápal ji, chápal ji víc jak dobře – sám na tom mnohdy nebyl jinak, když ji měl v hlavě a dostat ji ven dokázal buď jen alkohol, nebo jiná žena. Nebyla jediným důvodem, proč mnohdy trávil večery v lihu mimo realitu, rozhodně se však řadila mezi ty hlavní. Další intimní detail – upřímně ho zajímalo, jestli někdy litovala všeho, co mu kdy řekla. „Nezmínil se.“ Co jinýho se na to dalo říct? Na sexuální život se Stephena nevyptával a teď už ani nebude v žádným případě. Usazený vedle ní na pohovce, předklonil se, opíraje ruce o kolena – každej večer s ní se vyvíjel jinak, některé dny se zdála veselá, povzbuzená. Ty další včetně tohoto? Jednoduše zlomená. Ztracená. Zmatená, zvláště tehdy, když mu rovnou vystřihne scénu z jejich ložnice. Byl takovej idiot, Stephen byl tak kardinální kretén. Jim si nedokázal představit, co by dal za to, aby ji měl podobně rozechvělou pod sebou, nutil ji sténat, prosit, zarývat mu nehty do svalů. Chtěl ji ochutnat – její rty, kůži i klín. Poznat každou pihu, hýčkat ji a přinést vrchol rozkoše. Stephen tohle všechno měl – a povýšeně to zahodil.
Sledoval ji, oplácel ji pohled do očí, ironicky je to však nakonec on, kdo uhne pohledem – přes veškeré předpoklady a nejspíš kvůli alkoholu, co jí koloval v žilách, ho očividně nevyhodnotila jako nevhodnou společnost, což naznačí její slova, ale zrovna tak neměla ani nejmenší tušení, co si o ní celou dobu myslí. Jak ubohý bylo přiznat si, že za ní dost možná jezdí hlavně proto, že ji poslední tři roky chce dostat do postele? Do postele a… na večeři. Do kina. Pro život, co by spolu vedli. Kdyby nebyl Stephen jeho nejlepší přítel, pochyboval, že by se udržel a jednoduše se mu ji alespoň nepokusil přebrat. Dosud měl zbytky slušnosti, co ho však postupně opouštěly. Jemu nic nedlužil. Jí? Jí dlužili všechno. Neodpoví, poslední slova nechá vyznět do prázdna s vědomím, že by nikdy nenašel vhodnou odpověď, ale přesto s ní zůstanou – hluboce rezonující v uších. Nechtěná… Přitulí ji k sobě, respektive dá ruku kolem jejích ramen, ostatně jako vždy, když hledala jeho blízkost. „Aspoň mám dostatečnou motivaci.“ Jemně jí políbí do vlasů, v tom krátkém momentu vdechuje její vůni. Vzápětí zašátrá do kapsy, z lehce staromódní tabatěrky vytáhne jednu cigaretu, kterou si přidrží mezi rty a zapalovačem si připálí. Už dlouho se s kouřením neobtěžoval chodit ven jak dřív, Io ho prostě tolerovala – a po prvním potáhnutí jí nabídne hned to další, svíraje cigaretu mezi prsty. Mlčel, nakonec to však dál už nevydržel, pohled jí však oplácel jen skrze lesklou obrazovku televize. „Co kdybych ti řekl, že tě chci už dlouho? Rozhodně dýl jak dva roky… Že to poslední, co jsem dneska chtěl, bylo podat ti ten ručník, místo toho jsem si tě chtěl přitáhnout k sobě a zjistit… jak chutnáš. A nemyslím jenom tvoje rty.“ Měl co ztratit? Všechno. Už jedno uklouznutí mu dneska prošlo.