Share
Goto down
avatar
Poèet pøíspìvkù : 12
Join date : 15. 08. 18
Zobrazit informace o autorovi

Shadow Hills

za Wed Aug 15, 2018 8:22 pm
To, jak snadno vyvázl Jacob z autonehody, všichni – od hasičů po lékaře – považovali za štěstí. Ačkoliv seděl připoutaný na místě spolujezdce a přímý náraz druhého, daleko robustnějšího auta ho nezasáhl přímo, stejně měl dle odhadů všech dopadnout daleko hůř. Z bezvědomí se probral již na cestě do nemocnice, i přes zmatení byl schopen bez problému reagovat a další vyšetření pak vyvrátila podezření horších zranění, skrytých pod povrchem kůže v podobě vnitřních krvácení. Odnesl si jen lehký otřes mozku, bolavý zátylek, zlomené zápěstí a potlučená žebra, což bylo při rychlosti, s jakou jejich auto uhánělo, víc než překvapivé. Avšak v souvislosti s řidičkou černého sportovního mercesu, jeho manželkou Evelyn, hovořil každý o učiněném medicínském zázraku. Její strana auta byla zcela sešrotovaná, zprohýbané plechy bránily vyprošťovací akci na její straně auta a záchranáři počítali s nejhorším – pravděpodobně s rozdrcenýma spodníma končetinami na krvavou kaši stejně jako s promáčknutým hrudním košem, což by efektivně zastavilo jakoukoliv činnost srdce. Jaké pak bylo překvapení, když mladou blonďatou dívku z auta dostali v daleko lepším stavu, než mohl kdokoliv doufat, jen značně potlučenou. Nikdo nechápal. Nerozuměl. Ale asi každému lékaři se ulevilo, když mohl na Jacobovy roztěkané dotazy ohledně Evelyn, k níž se obrátily jeho myšlenky jen krátce pro probuzení, odpovědět s pozitivním a povzbudivým úsměvem na rtech.
I přes naléhání zdravotní sestřičky se hned, jakmile mu byl sdělen výsledek všech vyšetření, odmítl nechat hospitalizovat a strávit byť jen jedinou noc na nemocničním lůžku kvůli pozorování. Nebylo to kvůli osobní hrdosti, ale spíš z toho prostého důvodu, že odmítl být v odlišném pokoji, než byla jeho manželka, stále ještě v bezvědomí, ačkoliv alespoň důkladně ošetřená. Sestra se nad ním smilovala natolik, aby mu nakonec půjčila nemocniční bílé kalhoty a triko, neboť jeho vlastní oblečení bylo zoufale nepoužitelné. Stejně tak mu vrátila telefon, co celý náraz přežil bez větší újmy na hardwaru, takže Jacob mohl zavolat Leemu, jeho nejlepšímu příteli, jestli by se mohl zastavit u nich doma a postarat se o Darwina i o kočku. Ani k Evelyn ho původně nechtěli pustit s tím, že jeho manželka potřebuje odpočívat. Nikomu však nemohlo uniknout jeho rozčílení a nervozita z toho, že je jeho milovaná skutečně v pořádku, protože tomu sám pořádně nevěřil – měli být mrtví, oba dva, náraz je měl zabít. Z nějakého důvodu se tak nestalo, přežili oba dva – naštěstí. Jacob nechtěl, aby jeho poslední slova k Ellie byla řečena tónem, jakým s ní předtím v autě mluvil. Hádali se. Hádali se hodně, protože Jacob se cestou z její práce a také společného nákupu neprozřetelně zeptal, jaký měla den. Nikdy spolu neměli hovořit o práci, Jacob nedokázal pochopit Elliin smysl pro spravedlnost, dle jeho názoru značně pokroucený. Prakticky pokaždé se kvůli tomu byli schopní zhádat do krve, jen málokdy se tak stávalo za volantem. Nebylo pak divu, že Ellie v jeden moment nezvládla řízení a dřív, než stihla zareagovat, proti ní jelo masivní SUV, jehož řidič nehodu též přežil, ale bezsporu se od něj dočkají žaloby – na to měli však dost času vzhledem k tomu, že Jacob prozatím ani nepodstoupil výslech s policií a upřesnění celé situace. K Evelyn jej nakonec pustili za podmínky, že se dozajista brzo probere, jen tělo si po podobném šoku musí odpočinou. Jacob to chápal – hlavně i proto, že jemu samotnému se začaly z bolesti hlavy a celkového vyčerpání klížit oči prakticky hned, co se ujistil, že jeho Ellie v pořádku, přitáhl si k její posteli křeslo a uvelebil se v něm, jen aby ji vzal za drobnou packu s podřenými klouby.
avatar
Poèet pøíspìvkù : 11
Join date : 15. 08. 18
Zobrazit informace o autorovi

Re: Shadow Hills

za Wed Aug 15, 2018 8:53 pm
Za žádnou cenu si nedokázala přesněji vybavit, kde konkrétně svého chráněnce ztratila. Jen matné vzpomínky se pomalu, pomaličku vkrádaly do podvědomí - plné světýlek, odlesků slunce na vodě z uvolněného hydrantu, kolem kterého běhaly malé děti v touze zchladit rozpálenou pokožku od vřelého letního dne. Ta hra barev ji natolik zaujala, že z Jacoba spustila pohled, unešená duhou vytvořenou uprostřed betonové džungle. Tehdy se zapomněla, což ho téměř stálo život. Ostrá rána, zvuk plechu třoucího se o sebe po nárazu, praskot tříštěného skla - to vše přinutilo maého anděla strážného, aby se rázem teleportoval na místo nehody. Do mumraje, pletence lidí, co na sebe křičeli jeden přes druhého, fotících na mobilní telefony, zatímco jiní se alespoň ze slušnosti a strachu pokoušeli dovolat k záchranným službám a zajistit si tak u vyšší mocnosti skutek přičtený k dobru. Skrz kouř valící se zpod kapoty toho viděla málo, přesto rozeznala krví potřísněné tváře - Jacoba, svého chráněnce, a jeho ženu Evelyn, řidičku poškozeného vozidla. Vzpomínala si, jak se s ním pokoušela zatřást, probrat ho z bezvědomí zoufalým zvoláním, které nikdo jiný nemohl zaslechnout. Jak by také ano? Nikdo ji neviděl. Nikdo až na Azraela, anděla smrti, který si přišel pro Jacobovu duši. Nezachovala se jako správný anděl. Nepřijala koloběh života, nevzdala se Jacobovy duše ve prospěch zachování rovnováhy. Namísto toho prosila samotného Azraela, aby si vzal Evelyn. Už nějakou dobu ji pozorovala, sic vždy z dálky, nepletla se lidem do života. Jenže si až moc dobře uvědomovala, co svému manželovi provádí za zády. Nejen, že měla pokřivený obraz spravedlnosti, kdy se nebála vzít případ vraha a zajistit mu svobodu za pořádný balík peněz, co nazývala 'vyšším dobrem', ale také se za jeho zády spouštěla s nejlepším přítelem z Jacobových školních let. Nedokázala pochopit, jak svět může být tak krutý a vzít život muži, co neprovedl nic špatného. Snad jen to, že miloval svou bezduchou, věčně podvádějící ženu. Snažila se Azraelovi vysvětlit, co ta žena nese na bedrech za hříchy a proč si nezaslouží žít déle jak její svěřenec. V jednu chvíli dokonce vyprskla rozhořčením, že kdyby si mohla vybrat, pak by mu stála po boku mnohem lépe, jak jeho milovaná. V mnohem větší podpoře namísto hloupé toleranci, co hraničila s hnusením. Azrael ji vzal za slovo. Duši Evelyn vyměnil a do jejího srážkou chátrajícího těla vhodil Skye, anděla strážného, co jen na malou chviličku spustil oči ze svého chráněnce. Nyní... nyní měla pocítit, jaké je to být člověkem.
První, co si uvědomovala, byla tma. Černočerná tma obklopující smysly, načež sluch začal pookřávat, tlumený hluk dorážel na sluchovody podobně jako rostoucí bolest hlavy, nutící dívku nakrčit čelo zoufalou bezmocí. Velmi špatně zvládala rozeznávat jednotlivé nuance, dát si dohromady, co se kolem ní děje. Otevřít oči se nedařilo, což by jinak okomentovala zmučeným pazvukem v podobě tichého povzdechu. Takto jí z úst unikl akorát velmi tichoučký výdech. Pípání narušovalo koncentraci, nutilo ji soustředit se o to víc, jak se snažila rozpoznat, odkud se nese. Silou vůle (či zázrakem?) se jí povedlo otevřít oči - prve mžouravě, nakonec však mrkáním zahnala veškeré ospalky, sledujíc zářivě bílý strop nad hlavou s několika ostrými světelnými body nemocničních žárovek. Koutkem oka zahlédla jakési přístroje po pravé straně, otočit se za nimi už nezvládla. Popravdě se docela bála ohlédnout se a zjistit, co za obludu nad ní stojí a hlídá ji svým otravným, notně vytrvalým zvukem. S poraněnou krční páteří, kolem které dostala límec, sotva mohla pohnout hlavou. Zůstalo jí nanejvýš tak zírání na strop, což ji brzo nutilo mračit se a zavírat před ostrým světlem oči, přes něž se proháněly barevné mžitky. "Mhmm..." Z hrdla unikne silnější povzdech změněný v bezmocnou touhu zjistit, co se s ní stalo. Nemohla si na nic vzpomenout, co se stalo od té autonehody. Proč ji všechno bolelo? Proč jí tak tepalo v hlavě? A co to tak otravně pípalo? Se zmatkem v hlavě a změtí myšlenek stiskla ruku, co jí doposud svírala v lehkém doteku. Konečně si začala uvědomovat jednotlivá zranění, ač velmi vzdáleně - zlomenou nohu v dlaze zavěšenou tak, aby si nezničila čerstvou sádru, bolest v hrudním koši od nárazu airbagu, kde se jí vytvořily nehezké podlitiny hrající všemi možnými odstíny modré, fialové až černé. A několik drobných ranek od skla, z čehož největší jí skončila zařízlá pod klíční kostí. Štěstí, že se tak tak vyhnula tepně, což těm, kdo se jí snažili vystříhat z auta, také neulehčovalo práci. Jediný špatný pohyb by znamenal prakticky okamžitou smrt na vykrvácení. Pachuť v puse neulehčovala život smrtelníkovi - a rozhodně už ne někomu, kdo neznal hlad, žízeň či jiné přízemní pozemské starosti.
avatar
Poèet pøíspìvkù : 12
Join date : 15. 08. 18
Zobrazit informace o autorovi

Re: Shadow Hills

za Wed Aug 15, 2018 9:28 pm
Povzdech, který proťal ticho táhnoucí se pokojem mezi každým jednotlivým pípnutím přístroje, který hlídal pravidelnost jejich životních funkcí, jej neprobere, ačkoliv jeho spánek nebyl vůbec hluboký. Mohlo za to rozčílení i nepohodlnost celého křesla, v němž si po nehodě zbytečně dál vesele ničil záda, ač se zdálo, že něco takového ho sotva zajímá. Kdyby ano, neseděl by zde, odhodlán vydržet minimálně do té doby, než se jeho milovaná probere, aby jako první viděla známý obličej a ne tlupu doktorů a sester. To až tehdy, když ze sebe již notně probraná a uvědomělá vší bolesti vysouká hlasitější povzdech, tehdy se s lehkým trhnutím probudí, aby hned vzápětí udělal dvě chyby – instinktivně se zraněnou rukou opře o opěradlo křesla ve snaze se vytáhnout do rovného sedu, nikoli polozbořeného rozvalení, což udělá příliš rychle. Nejprve tedy zaprotestuje bolestivé zápěstí, na něž je vynaložen tlak, a hned na to krk s hlavou, jimiž mu pravděpodobně prolítne neviditelný nuž, až se mu roztančí mžitky před očima. Krátká nevolnost ho ale nezastaví, maximálně poučí tehdy, kdy zápěstí nechá volné bez zátěže, zatímco on sám si přesedne na kraj její postele. „Ellie?“ osloví ji spěšně, avšak šeptem. Sám si uvědomoval, jak mu byly hlasité zvuky nepříjemné, a tak nechtěl svou manželku podobně trápit. Hnědá kukadla, ty nejkrásnější hnědé oči, do kterých měl kdy tu čest pohlédnout, byla otevřená, sic lehce zmatená – a nikdo se jí nemohl divit. Až v tu chvíli mu opravdu spadne kámen ze srdce a žaludek přestane mít křečovitě zasukovaný na pevný uzel. Lékaři sice říkali, že se probudí, že je to jen otázka času, ale co kdyby…? Byla pomlácená, tak hrozně pomlácená a schytala tu nejhorší ránu, že jedna jeho část jednoduše až do tohoto momentu nevěřila a nedokázala věřit. „El…“ zamumlá její jméno, nyní již se šťastným úsměvem, co se objeví na tváři. Vzápětí vezme její packu, co si opatrně zvedne ke rtům, aby ji políbil na její hřbet. Sic voněla po dezinfekci a sterilní nemocnici, stále to byla ona, její ručka byla teplá, hebká tak, jako ji dobře znával.
„Jsem tady s tebou. Budeš v pořádku.“ Její packu pustí, namísto toho ji pohladí po tváři. Očima těkal po její tváři, ověřoval si, že tohle není jen hloupý sen a výplod její fantazie. Až vzápětí si uvědomí, že Evelyn mohou některé drobnosti chybět ke štěstí – krom zdravých kostí pravděpodobně také tekutiny, vždyť i na nočním stolku vedle postele byla nachystaná sklenice vody s brčkem, kterou jí mohl podat, jak dostal instruktáž od jedné sester. „Jasně, promiň…“ Omluví se i přes to, že žádná výtka snad ani přijít nemůže – prostě jen z rozčílení nervů, které dostaly pořádně zabrat. Natáhne se pro sklenici, podávaje jí brčko k ústům a stejně tak lehce pomocí tlačítka po straně zvedl opěradlo lůžka o něco výš, aby se náhodou neudusila. Tehdy, až pít přestane – pokud vůbec začne – odloží sklenici zpět na stůl.
„Nemluv, fajn? Jsi hrozně… pomlácená. Ale budeš v pořádku,“ dodal, tak nějak víc pro sebe jako mantru. Bude v pořádku, jen se musí uzdravit. Odmlčí se, stále s pohledem na ni, jemně ji palcem hladě po tváři. „Nezlob se, El. Nechtěl jsem se hádat, byl jsem… jen zbytečně naštvanej a nedošlo mi, jak to může skončit. Nemyslel jsem to vážně, nic z toho. Miluju tě.“ Naklonil se k ní, aby jí políbil na čelo. Jejich vztah nebyl ideální, věděli to všichni, kdo je jen trochu znal, přetože jejich manželství nebylo impulzivní – po čtyřech letech vztahů jí požádal o ruku a zasnoubení zůstali další rok, zdálo se však, že jejich vztah je právě na nedokonalosti založen. Hádali se, hádali se fakt hodně. Ohledně důležitých věcí i ohledně hovadin, což mu lezlo krkem nejvíc. Naštěstí ho ale vztek vždycky rychle přešel a Ellie… No, pokaždý se zdálo, že Evelyn také až na pár případů, kdy držela ještě další den tichou domácnost a Jacob se jí klidil z očí, aby se k večeři vrátil s květinou či jinou podobnou pozorností. Měli tak moc málo společného, ale vždy jim to nějak klapalo – Ellie nikdy neomezovala Jacoba v jeho koníčkác, Jacob zas ji, ačkoliv na určitý akce v podobě výročních plesů, banketů a podobně již od jisté doby nechodil a místo toho jej zastupoval Lee, aby nemusela Ellie sama. Byl za to vcelku vděčnej – těm lidem, které tam potkával, nerozuměl a celkově řešili úplně jiný věci, než jaké se honily hlavou jemu. Ale to nic neměnilo na tom, že jí miloval natolik, aby si vždy našel způsob, jak zařídit, aby manželství fungovalo. „Skočím pro doktora, aby se na tebe podíval, hm? Hned budu zpátky, slibuju…“ Ještě jednou ji políbí na packu, než se od ní zvedne, aby sehnal lékaře, co jí měl znova po probrání zkontrolovat.
avatar
Poèet pøíspìvkù : 11
Join date : 15. 08. 18
Zobrazit informace o autorovi

Re: Shadow Hills

za Wed Aug 15, 2018 10:01 pm
V první chvíli ji více než oslovení šokoval hlas, co jméno vyslovil. Známý, příliš povědomý, než aby jej mohla vystrnadit z mysli, zkrátka na něj zapomenout. Několikrát zamrkala, náhle si nejistá, jak postupovat. Co měla říct? Měla se vůbec ozvat? Určitě hovořil k někomu jinému. Na jednu stranu ji uklidnila vize Jacobova zdraví a existence, co se ještě nestihla odebrat na onen svět do Edenu, ani nikam jinam (Peklo si dle ní nezasloužil, ale nikdo neví). Na tu druhou ji děsilo, co se tak mohlo stát. A proč jí srdce najednou začalo tlouct jak šílené? Co to mělo znamenat? Zmatená oplácela prázdnému stropu (až na nemocniční světla) pohled, než se do zorného pole vměstnal muž po třicítce s tmavými vlasy a hnědýma, laskavýma očima, nyní plnýma starostí a nevyslovitelné bolesti. Nechápala, co se stalo. Proč k ní mluvil? Jak ji vlastně mohl vidět? Snažila se, aby ji nikdo nezahlédl, držela se opodál, ač... několikrát si nemohla za nocí, kdy se s manželkou hádat, pomoci, aby se jej nepokusila zlehka dotknout, dodat mu jistotu, uklidnění v konejšivém, prakticky neexistujícím doteku. A nyní...
"El..." El. Tak... se nejmenovala. Její jméno znělo Skye, tedy jeho zkrácenina, kterou používala raději než celé jméno, co znělo ostře a tak andělsky vznešeně. Čas od času jí podobná situace ničila. Nebylo divu, že si tolik přivykla na lidská jména, až i to své zkrátila do jednoslabičné podoby. "E-... El?" V šoku odrážejícím se v očích se dopustila chyby - promluvila. Hlas jí samotné zněl cize, chraplavě a vzdáleně. Tónina se nepodobala té její, mnohem vyšší. Instinktivně si toužila přejet prsty po rtech, ozkoušet, zda skutečně vyšla ona slova z jejích úst, ovšem trhnutí, s jakým se o podobný počin pokusila, rozbolel celé tělo. Úšklebek bolesti se promítl do výrazu tváře podobně jako syknutí, se kterým přestala experimentovat. "Kde-... Jak-... Co se-..." Pokaždé se zstavila - nikoliv kvůli bolesti stupňující se v hrudníku s každým nádechem od naražených žeber, jako spíše překvapením nad typicky americkým přízvukem i podivnou tóninou hlasu vycházejícího z jejího hrdla. Strachem, co se jí to vlastně stalo, zavřela oči, otevíraje je teprve tehdy, když ucítila další zhoupnutí na matraci, na níž ležela. Ani si neuvědomila, že v duchu odpočítávala vteřiny, než se vrátil k ní i s pitím. Přesně čtyři vteřiny, ani o kousek déle. Jedna její část tak činila automaticky. Dřív si podobnou hrou zkracovala chvíle čekání, bavilo ji sledovat lidi, pozorovat jejich rozhodnutí a odpočítávat je v duchu. Ztraceně pohlédla na brčko, nechápaje jeho princip. V první chvíli se tak div nezakla, když se nadechla, nečekaně do sebe vtahujíc i tekutinu, co ji přinutila ke kašli, oceněném bolestivým stažením mimických svalů. Alespoň cítila v ústech o něco lepší dojem, než jaký vyvolalo sucho spolu s prázdnem. Stále opakoval to jedno jméno - El. Proč? Nebyla El. Proč ji tak oslovoval? Panika se zračila s každým slovem, v očích sotva šlo nalézt jakékoliv pochopení a snad i cit, který by mohla uchovávat k tomuto muži. Bezradně sledovala, jak odcházel s informací, že se podívá za doktorem a příslibem brzkého návratu, což ocenila tak akorát pootevřením úst v námitce, načež se za ním zavřely dveře.
Skye... nechápala. Nedokázala rozeznat, co je skutečnost, co výplod její fantazie. Teprve nyní si začala všímat okolí - hadiček, na které byla napojená a co jí děsily k smrti, přístroje, k nimž byla připojená, pípající, že jí to trhalo uši. Snad zázrakem se jí povedlo vysvobodit nohu ze závěsu nad postelí a s pomocí opěrky z infuze zavěšené na podivné chromové tyči doskákala ke dveřím pokoje v nemocniční košili. Pohyb u dveří ji vykolejil natolik, aby se pokusila zahlédnout, co se děje. Teprve nyní pochopila, co se stalo. A křik, prozrazující její zděšení, musel být slyšet po celé nemocnici. "N-ne... T-to není pravda. T-to nejsem já-..." S očima plnýma hrůzy sledovala tmavookou tmavovlásku se sluncem vybledlými prameny vlasů, kudrnatou, vysokou, nohatou s pokožkou lehce snědou. Někdo úplně jiný, než byla ona samotná. Její tvář neměla ďolíčky při úsměvu, pyšnila se modrýma očima a hřívou světlé, téměř platinové kštice. Bývala bledá, nepoznamenaná sluncem a mnohem menší. "Och... ne-... ne, ne, ne, ne... T-to se nestalo... Nestalo..." Neustále si opakovala své prosby ke všem andělům, nikdo ji však nevyslyšel. Snad jen Azrael, jehož křídla zaslechla i s hlasem oznamujícím "Máš, co jsi chtěla." "A-ale já přece tohle nechtěla... Ne-... Jak..." S koktáním si pokoušela vzpomenout na svá slova, na svá přání. "To jsem... Co jsem to provedla?" Pohled plný šoku jí oplácela dvě oříšková kukadla pomrkávající zpoza dlouhých řas. Tvář plná drobných ranek od skla působila tak... cize. Jak by si na něco takového mohla zvyknout? Musela. Už nebyla anděl. Stala se Evelyn Anderson.
avatar
Poèet pøíspìvkù : 12
Join date : 15. 08. 18
Zobrazit informace o autorovi

Re: Shadow Hills

za Wed Aug 15, 2018 10:31 pm
Lékař, snad i s pohledem na Jacoba, který nepůsobil vyděšeně a nedobíhal k němu se slovy, že Evelyn potřebuje okamžitě jeho pomoc, slíbil, že se dostaví za chvíli, jen co se pověnuje jedné z akutnějších pacientek, u které byl žádán okamžitě. Nejspíš tak bylo štěstí, že se vracel k Evelyn sám, když se ztichlou chodbou rozlehl tlumený výkřik vycházející z pokoje, který před chvílí opustil. Nemusel dvakrát váhat, aby těch posledních pár kroků doběhl a prudce rozrazil dveře, z čiré obavy o svou milovanou, kterou však našel stojící před oknem, jež mělo zvenčí částečně zatažené žaluzie, které jim předtím poskytovaly dostatek soukromí. Na jednu stranu se mu uleví – pokud byla schopná stát, nebyla tak zřízená, jak by se na první pohled mohlo zdát, aniž by však podceňoval její stav. A to je právě ona druhá strana mince, kdy mu její eskapáda a zbytečné vstávání z postele rozhodně na klidu nepřidala. Mohla upadnout, což by pro její pohmožděné a poničené tělo bylo dost nepříjemné a dost možná i nebezpečné, nikdo zde nestál o to, aby se jí otevřely stehy na rameni. „Víš, že nemáš vstávat…“ uhodí na ni snad trochu víc zhurta, než by měl, to lze však snadno připsat stresu, co mu stále koloval v žilách, stejně jako strachu o ni. Věděla? Dost možná si nic z toho prostě neuvědomovala. Až nyní si ale povšimne změny v jejím výrazu, jakémsi… zděšení ve vykulených nechápavých očích. Na čele se mu objeví vrásky jako pokaždé, když mu dělala starosti nebo se mu cokoliv nelíbilo a schylovalo se tak k hádce, pár kroky k ní pomalu zamíří, pokládaje jí zdravou ruku na paži. Byla o něco menší než on, přesto ne o moc, na dívku byla vysoká, nohatá, což mu vždy imponovalo, nyní se však trochu skloní, aby jí mohl pohlédnout do kukadel. „Všechno je v pořádku, broučku. Měli jsme nehodu, jseš otřesená, to je celý… Nebyla to tvoje vina, neměl jsem se s tebou hádat.“ Slyšel jen její poslední větu, z níž usuzoval tento myšlenkový pochod. Bylo asi pochopitelný, že byla otřesená – zatímco Jacob už si s auty prožil své, ačkoliv nikdy nic takového, Evelyn, alespoň pokud věděl, nikdy autonehodu neměla. „Dostanem tě zpět do postele, fajn? Aby tě doktor nenašel takhle, to by se mu nelíbilo.“ Mluvil na ni měkce, trochu jako s malým dítětem, ačkoliv Ellie jej za podobný chování nesnášela. Pokaždé, když byla otřená, pokaždé, když se jí něco nepovedlo a bylo jí do breku, jeho pomoc většinou snášela jen chvíli, než se šla projít, “aby si vyčistila hlavu a vrátila se zas za ním“, jak obvykle sama říkávala. Ovšem opět – to se nikdy nenacházela v situaci, kdy jakékoliv chození nepřipadalo v úvahu. Kdykoliv jindy by ji vzal do náruče, nyní by mu to ale zraněné zápěstí sotva dovolilo, takže jí alespoň podepře ze strany, na níž měla zlomenou nohu, sám se pak chopí stojanu na kolečkách se zavěšenou infuzí, aby ji dostal zpátky do rozestlané postele a nohu jí opět dostal do vyvýšené polohy závěsu.
Lékař přišel záhy, aby Evelyn prohlédl. Sic ji sotva pustí v nemocnice – a ještě pár dnů to tak zůstane – jeho verdikt byl přívětivý. Byla v pořádku, vnitřní krvácení jí nehrozilo a ačkoliv byl hrudník ošklivě zhmožděný, netrpěla zlomenými žebry, které by jí mohly při neopatrném pohybu (nebo pádu) propíchnout plíci. I noha by se měla zahojit bez komplikací, což byl nejspíš ten nejlepší z možných rozsudků společné budoucnosti, který mohli dostat, ačkoliv minimálně Jacoba jeho zlomené zápěstí v práci omezí. Znova se usadí po jejím boku, berouc jí za packu, s níž opatrně proplete v důvěrném gestu. „Myslím… Budu si muset najít postel, El, pokud mi nějakou půjčí.“ Myšlenky se mu matlaly dohromady, hlavu měl jako střep a únava byla jednoduše dost silná na to, aby ji byl schopnej pro teď na pár hodin opustit. „Mohla by ses taky prospat. Až se probereš, zas tu budu…“ nadhodí s úsměvem, že se nikam daleko nehodlá. Celou situaci a její vyděšení si převzal po svém a chtěl jí být oporou, když byl z nich dvou aktuálně ten mnohem schopnější – sotva mohl tušit, že má co dočinění s andělem a jeho Evelyn je nenávratně pryč.
avatar
Poèet pøíspìvkù : 11
Join date : 15. 08. 18
Zobrazit informace o autorovi

Re: Shadow Hills

za Thu Aug 16, 2018 8:19 pm
Nemohla tomu uvěřit. Ty oči, ta tvář, nic z toho nepatřilo jí. Drobné nedokonalosti, co ji tolik odlišovaly od andělské bytosti, nepatrné a přesto viditelné v nelichotivém nemocničním světle. Například ta drobná sprška pih rozesetých po nose, co se každé ráno Evelyn pokoušela zamaskovat vrstvou pudru. Malinká, prakticky neviditelná jizvička na rtu, jak se do něj ještě jako malá při pádu na kolečkových bruslích kousla. Malá, téměř neviditelná tečka, co se stala spíš jizvou z dob, kdy se rozhodla nechat si propíchnout ucho a podobně i pupík, což jí vydrželo jen po období střední školy, než se vzpamatovala natolik, aby si ten nesmyl, jak tomu říkala matka, vyndala z bříška a stala se plnohodnotnou dámou. Kudrnaté vlasy se zdály neposedné, žily vlastním životem, psaly si příběh, jemuž nerozuměla. Nemohla je ničím svázat, splést do copu, aby je v další chvíli nepokoušela rozmotat. Zbytečně se pak rozčilovala, že se jí cuchají, za což by jí Evelyn mile ráda vyškrábala oči. Jenže... ta tu nebyla. A ani nebude. Mohla za to Skye, její rozhodnutí, ta hloupá chvíle, kdy neandělsky obětovala jeden lidský život výměnou za druhý. Tak by se anděl neměl chovat. Nikdo by se tak chovat neměl.
Poněkud vykulená uskočila při rychlém vpádu do dveří, poplašená kukadla kulila k tomu, co jí po celou dobu oslovoval jako svou Elie. Znala ho. Měla jej chránit. Jacob, automechanik, co se mu spíš nedařilo, než aby tomu bylo naopak. Muž žijící ve stínu své daleko úspěšnější a chladnější manželky posedlé touhou ostatní kontrolovat a mít za každou cenu pravdu. Copak mohla zkusit vůbec zahrát její odpuzující náturu? Předem tušila, že v tomto úkolu selhala a zadání nelze splnit. Ne s její touhou chránit Jacoba před vším špatným, což... se jí nepovedlo. Stiskne rty k sobě v pokušení cosi namítnout, rychle dusíc v sobě každé slovo, jímž by odkryla pravdu. Tu, že žádná Ellie už neexistuje a v těle jeho zákeřné manželky přebývá andělská bytost. "O-o-omlouvám se," se skousnutím rtu vykoktá omluvu tím chraplavým hlasem, co vůbec nepoznávala, a co nepatřil ani Evelyn. Hrdlo stále poněkud vysušené, z části přidušená i bojem o život a nárazem, co jí naneštěstí nerozdrtil hrudní koš na puzzle. Až při oslovení, tak konejšivém, si dovolila pozvednout oči, aby vzápětí docílila jen toho, že se jí zastavil dech na rtech. To oslovení, ta jemnost v jeho hlase. Sladká něha, proti které neznala obrany. "Nehodu..." Vzpomínala si, vzpomínala si až moc dobře. Ta nehoda, které mohla zabránit. Se zavřením očí si neodpustí trpký povzdech. "Mohla jsem... tomu zabránit. Mohla jsem... Kdybych dávala pozor... Kdybych..." Příliš mnoho kdyby, co už nešlo ovlivnit. "N-ne!" Tentokrát vyjekne, odstrkávaje ho od sebe. Jak na sebe mohl brát vinu za něco, co nezpůsobil? Jak? Proč musel být tak čestný? A proč tomu měla přihlížet z tak intimní blízkosti? "Ne! Ty jsi... Ty jsi za nic nemohl, Jakeu... Všechno byla moje chyba, jenom moje." Vinu házela na sebe, zasloužila si pokání. Ani si neuvědomila, že jej oslovila mazlivou přezdívkou, co si pro něj schraňovala noc za nocí, když jej navštěvovala osamělého na gauči po každé hádce. Evelyn se zavírala v ložnici, odmítala ho přijmout pro tu jednu hloupou noc, kdy si hrála na uraženou paničku. Jacobovi nezbývalo nic jiného, než-li přespat na gauči, co byl možná moderní a pěkný na pohled, spát se na něm však tolik nedalo.
Nakonec jen slabě přikývne jeho slovům. Nevadilo jí, jak na ni mluvil, zatímco Evelyn by mu už jednu natáhla s peprnou poznámkou na rtech a povýšeným tónem. Snažil se udržet ji v bezpečí před světem, který neznala. Cenila si toho. O to víc ji však bolelo uvědomění, že tohle jednou skončí. Nebo možná nikdy? Jak dlouho bude předstírat, že je jeho ženou? Tou ženskou, co ho vlastně ani pořádně nemilovala, neboť láska a vzrušení ze vztahu vyprchalo před nějakou dobou a manželství se stalo setrvačnou povinností. Nechala si pomoci do postele, sledujíc celou dobu Jacobovu péči. I při přítomnosti doktora, na kterého hleděla poněkud zděšeně, se pokoušela nahmatat Jacobovu ruku v touze udržet si s ním kontakt. Ten pocit bezpečí? Milovala ho. Líbil se jí. A sobecky se jej odmítala vzdát. "Dobře... Vrá-... vrátíš se? Že ano?" Naléhání v jejím hlase se stupňovalo s obavou, že by snad mohl odejít a nevrátit se. Co by si tu pak počala samotná samotinká? "Budu... budu čekat..." Naposledy mu stiskne ruku, co ještě nějakou dobu nepouštěla. Trvalo podivně dlouho, než opět usnula - alespoň jí to přišlo jako věčnost, ač to celé trvalo sotva dvacet minut. Usnula, ani nevěděla jak.
avatar
Poèet pøíspìvkù : 12
Join date : 15. 08. 18
Zobrazit informace o autorovi

Re: Shadow Hills

za Thu Aug 16, 2018 8:55 pm
Vrátil se. Vždycky se vrátil, přesně jak slíbil. První dvě noci jej nechali přespat na jednom z nemocničních lůžek, nejspíš tak trochu ze soucitu a též z toho prostého důvodu, že si ho v nemocnici stejně nechtěli nechat, sic jen jako pacienta, a domů se za tu dobu vrátil jen jednou, aby vyzvedl oběma nějaké věci. Lee byl natolik ochotnej, aby se v té době postaral o Darwina i o kočku, dal jim žrádlo a mohutného lenivého baseta třikrát denně vyvenčil, za což mu byl Jacob neskutečně vděčnej. Další dny jej však již posílali, aby se vyspal domů, do postele, co se bez Evelyn zdála zoufale prázdná, přestože nebylo pravidlo, že by vždy usínali pospolu - Evelyn bývala občas pryč, zatímco někdy Jacoba vystrnadila z ložnice s tím, že danou noc s ním nehodlá dýchat vzduch v jednom pokoji a bylo jasný, kdo z nich dvou bude spát na pohovce. Nehádal se. Většinou šel i víc než ochotně, pokud se z rozčílení neodebral rovnou do dílny, kde jej práce uklidňovala a eventuálně usnul na rozvrzané pohovce umístěné v kanceláři. I tehdy se však každé ráno vrátil, aby jí většinu dne dělal společnost. Bylo až ironické (a asi ne úplně správné) říci, že si s ní rozuměl tak dobře jako už dlouho ne. Ellie se sice stále zdála trochu zaražená, překvapená z každé věci, jakkoliv byla všední a běžná, ale byla to už fakt dlouhá doba, kdy se na něj naposled hleděla laskavýma a něžnýma očima, kdy sama iniciativně hledala dotek jeho ruky nebo poslouchala jeho čtení, jak tomu bylo dříve - Jacob miloval knihy a tahle vášeň bylo asi to jediné, co je vážně spojovalo a v níž nebyli zcela odlišní. Zdálo se to dávno, kdy se mu jednoduše každý večer stulila do klína jako kočka, aby poslouchala jeho tichý, vypravěčský hlas, co předčítal z díla, které se mu zrovna ten týden dostalo pod ruku. Byla to taková jejich tradice, díky níž si stále udržovali intimitu, neb takové večery málokdy skončily jen čtením. Zdálo se však, ze poslední měsíce i roky jsou oba dva dost utahaní z práce i ze společného života, aby si pokaždé našli výmluvu a raději pokaždý ulehli na svou stranu lůžka v odtažitosti. Tyhle momenty - a hlavně její blízkost, nejen fyzická, ale též duševní, mu chyběla a nyní v nemocnici poprvé cítil, že se alespoň trochu vrátila. Nedělal si naděje. Věděl, že se to změní hned, jak bude v pořádku. Ale přesto si mohl tyto chvíle užívat, ačkoliv kdyby si měl vybrat mezi svou sobeckou spokojeností a tím, že bude v pořádku, pokaždé by volil to druhý.
Po několika dnech ji pustili, bylo tak jasný, že jakékoliv pouto, co mezi sebou měli, se nejspíš začne postupně vytrácet s prvním překročením prahu jejich domu. S půjčenými berlemi tak mohla jednoho středečního dopoledne i s jeho asistenci nastoupit do taxíku, neboť jejich auto bylo nenávratně sešrotované a Jacob se nedostal k tomu, aby sehnal alespoň prozatímní náhradu. O necelou půl hodinu později jí zas pomáhal ven, tentokrát na chodník před jejich společným domovem, jednopodlažním domem, který se zprvu zdál být příliš malý pro rodinu z dětmi, neb jediným volným pokojem byla její pracovna, ale ve chvíli, kdy se ukázalo, že jim děti asi stejně nehrozí, se najednou proměnil na ideální bydlení. Dával na ni pozor, hlídaje, aby třeba nezakopla, protože s berlema vážně obratná nebyla - o to víc, když se po otevření předního vchodu ven vyvalí velký buřtík, jejich drahý Darwin, kterého Evelyn... no, tolerovala - protože jí vadily jeho chlupy, nemluvě o tom, že drápky mohly snadno poškrábat nábytek i podlahu, ale Jacob vždycky dotáhl domů něco podobnýho. I proto ho nyní jemně odsune nohou stranou, na což by každý jiný pes zareagoval oběhnutím, ale Darwin bez větší snahy klouže na leštěné podlaze docela dobře, ačkoliv se musel pousmát nad jeho rozvrceným ocáskem. "Později, kamaráde..." slíbí mu, ačkoliv pes mu sotva rozuměl. Vzal si z toho však tolik, aby všechny snahy po chvíli vzdal a odebral se do pelíšku a oni zas do obývacího pokoje, vkusně spojeného s kuchyní. Nemělo cenu se vůbec jen zaobírat nad tím, kdo se staral o vybavení interieru. "Dílnu ještě nechám pár dní zavřenou, budu tady... Pokud budeš chtít." S váhavým dodatkem se podrbe na zátylku. Tušil, že ho zrovna tak může hnát do práce, aby měla klid. "Na večeři tě nevytáhnu, ale přemýšlel jsem, že bych třeba něco objednal? Na oslavu toho, že jsme neumřeli?" Romantická večeře v restauraci nehrozila, ale její domácí obdoba mohla - nejspíš i proto, že měla pravděpodobně plný zuby nemocničních blafů. Věděl, že Evelyn měla pár hříchů, ke kterým se nerad přiznávala, a znal je nejspíš jen proto, že během školy jí na nich ještě tolik nezáleželo. Jeden z nich byla i láska k pizze.
avatar
Poèet pøíspìvkù : 11
Join date : 15. 08. 18
Zobrazit informace o autorovi

Re: Shadow Hills

za Thu Aug 16, 2018 9:29 pm
Zvykla si. Postupem času si nešlo než přivyknout na strohost nemocničního pokoje, chladné bílé stěny s podtónem modrého doteku, široká okna, jimiž dovnitř pražilo slunce ráno co ráno, neboť byla směřovaná na východ, což Skye zprvu znervózňovalo. Málokdy se stihla probudit dřív než po šesté, sedmé ráno, kdy už slunce dávno zářilo na obzoru, dost vysoko na to, aby si mohla vychnutnat poslední zbytky červánků. Lůžkoviny se jí zdály neosobní, hrubé - vždyť jedna její část byla zvyklá na egyptskou či sto procentní bavlnu. Zdravotní sestřičky ji děsily, podobný vztah si odnášela s doktory. Jediné rozptýlení poskytoval Jacob a knihy, které přitáhl, předčítaje jí všechno možné - od pohádek po detektivní příběhy, eposy i barvité rozbory různých historických dob. Pokaždé mu visela na rtech, sledovala tu zamyšlenou tvář. Líbilo se jí, jak krčil čelo, když nad myšlenkou autora uvažoval sám, nebo se ji pokoušel vyvrátit s takovým žárem, že by klidně mohl zaskočit za profesora na jedné z univerzit. Chvíle jako byly tyto si užívala a doufala, že nikdy neskončí. Pokaždé prohrála - den se chýlil ke konci, vyčerpání se podepisovalo na Jakeově hlase spolu s protíráním si očí, aby vyhnal protivné ospalky. S nejistotou v hlase, přesto odvážným tónem jej vyzývala, aby si šel odpočinout - přeci mu nikam neuteče. Ani neměla jak. Stačilo poukázat na nohu v sádře zavěšenou ve vzduchu, aby mu vykreslila úsměv na rtech. Vytvořila si s ním rituál, ani netušila, jak snadno to přišlo.
Nakonec i Skye pod jménem Evelyn Anderson byla propuštěna do domácí péče, což se lehčeji řeklo než zvládlo. S berlemi, které dostala k pohybu, se zprvu prakticky rozplácla jako malá žába, co se učí skákat. Trvalo dobrou půl hodinu, než si osvojila alespoň chabý základ a byla schopna nějakým způsobem doskákat do taxíku parkujícího před nemocnicí. Zpočátku ji nepřišlo ani divné, že by se měla bát, nervózně ošivat nebo alespoň se neustále rozhlížet na každé křižovatce. Pouze Jacobovo ujišťování, zda je vše v pořádku, ji nutilo k plaché obezřetnosti a popotahování bezpečnostích pásů na hrudníku, s nimiž si při nástupu do auta nevěděla rady a zůstávalo na Jakeovi, aby ji připoutal k sedadlu, předcházeje poslednímu dopravnímu incidentu. Po celou cestu nedokázala odtrhnout pohled od všech budov, které míjeli, od lidí křičících na sebe na ulici - jednou to byl stánkař, podruhé dítě volající na matku. Líbil se jí ten ruch, co by Evelyn nenáviděla a akorát se zlobně mračila při každém sebeprotivnějším zvuku. S úžasem sledovala lidi na procházkách se svými psy, v duchu se těšící na Darwina. Párkrát si ho stihla pohladit, podrbat po hlavince. Konec konců psi přirozeně vycítili nadpřirozeno a Darwin se svým instinktem psa ochranáře se tak akorát v její přítomnosti vyvalil na záda a nabízel bříško k podrbání. Nechtěla znít příliš natěšeně a vyptávat se na Jacobova mazlíčka, jedinou známkou potlačovaného rozrušení bylo tak akorát věčné vrcení se na sedadle.
Nadšení rozzářilo hnědé oči při pohledu na podlouhého baseta, co ušima zametal podlahu. Už už by k němu natáhla ruku, když Jacob učinil něco, co Skye viditelně zarazilo, že v první chvíli nebyla ani schopna pohybu - jen mu nemě oplácela plachý pohled, načež jím uhnula do strany s tvářemi rudými, že jí musely hořet i ouška. To odstrčení, ta slova... Evelyn ho patrně neměla nijak v lásce. Nervózně se pokoušela projít dál, utéct před myšlenkou, že by měla ignorovat tak láskyplné, věrné stvoření. "N-n-ne... Nevadí mi to. J-je... Je to přeci tvoje dílna," vykoktá ze sebe poněkud zaraženě, než si uvědomí, jak zvláštně to muselo znít. Prsty si poupravila kudrliny spadající do očí, stahujíce si je za ouško v patrné snaze tvářit se jako by nic. "J-já... Měl... Měl bys dělat to, co tě činí šťastným, Jakeu. Jestli chceš pracovat... Nebudu ti v tom bránit." Proč by to dělala? Neviděla v tom jediný rozumný argument. Jediný důvod, proč mu odepírat radost. S trochou práce se začala probojovávat až do kuchyně, obhlížeje si každý kout. Z chladné, poněkud vrčící krabice byla celá nesvá, držela se opodál podobně jako od každého předmětu, co věstil zazobanost i dávku usnadnění života - mikrovlnka, myčka, kávovar. Raději se vytáhla na jednu ze stoliček u kuchyňského pultu, pohupujíc zdravou nožkou nad zemí, což Darwina přirozeně lákalo. Nedlouho poté už měla menší hromádku uší a těla přilepenou pod chodidlem, jímž ho zlehka masírovala. "Spíš jsem myslela... jestli bys neuvařil? Třeba... těstoviny? S parmezánem? A... tak..." Jeho těstoviny toužila ochutnat. Vždy tak báječně voněly a i jejímu andělskému tělu se sbíhaly sliny při pozorování toho kuchařského umění. "A-ale jestli... Klidně můžeme něco... objednat? Nechci tě zatěžovat. A chápu, že nemáš chuť. Vlastně... možná bych měla jít spát a nerušit tě, určitě... jsi... unavený..." Netušila, jaký byl jeho sociální život s Evelyn. Znala především jeho. Sedávala u něj, když usínal, sledovala jej, jak spí. Mimoděk si začala pohrávat s miskou na ovoce, v níž chyběl jakýkoliv kus.
avatar
Poèet pøíspìvkù : 12
Join date : 15. 08. 18
Zobrazit informace o autorovi

Re: Shadow Hills

za Fri Aug 17, 2018 12:30 am
Její zaražený pohled si přebere po svém, aniž by registroval plachost, co tak snadno nahradila tvrdost a nesmlouvavost. Některé věci byly totiž natolik zajeté, že v nich nehledal změnu – třeba ve vztahu Evelyn k jejich (nebo spíš jeho) domácím mazlíčkům. Popravdě nepředpokládal, že Evelyn nesnášela zvířata obecně. Jen ti, které dotáhl Jacob, neodpovídali její vizi dokonalého domova, kam by se spíš hodil zlatý retrívr nebo jiné honosné plemeno namísto válečku, co jim každým pohybem vytíral podlahu, o obyčejné rozcuchané mourovaté kočce bylo lepší ani nemluvit. Hádky na tohle téma přestaly již před dvěma lety, Darwin v jejich domácnosti žil přesně o půl rok déle. Tehdy Ellie pochopila, že se Jacob svých mazlíčků nevzdá a ustoupila. Nevídaný to jev, který se stával jen velmi zřídka. Svou nevoli se mu však nikdy neostýchala dát najevo pohledem nebo odstrčením, kterým se Darwina sice opatrně, ale rázně zbavila, když se jí pletl do cesty a chtěl pomazlení. Nebylo divu, že pes pak tíhl daleko více k Jacobovi a také jej poslouchal jako jediného v domácnosti – což se Ellie přirozeně také nelíbilo. Na malý moment tedy v tomhle pohledu jakoby zaznamená záblesk své manželky a její klasické osobnosti, což tak akorát potvrdí jeho teorii, že veškerá idyla skončila v nemocnici, avšak celý incident přejde mlčením. Bylo to tak lepší – obvykle se nechal do hádky strhnout, nevyvolával je cíleně, někdy se však zdálo, že jedině řev mezi nimi dokázal vyčistit vzduch a trochu uvolnit atmosféru.
Záblesk byl však pryč nejspíš s její další větou. O přivlastňovací zájmeno nešlo, opravdu to byla dílna jeho, kam Evelyn zavítala jen zřídka, obvykle když s ním musela mluvit – zdálo se to fér, on do její právnické kanceláře také běžně necoural. Šlo však spíše o zakoktání. O nabídku možnosti, nikoliv jasné odpovědi, jestli ano nebo ne. A o úvahu, co jej vůbec dělá šťastným – protože podobnej zájem od Evelyn nezazníval již dlouho. Ne, že by nebyl šťastnej nebo si chtěl stěžovat. Přes všechny problémy a hádky s ní byl rád a pokud se mu někdy v hlavě mihla myšlenka rozvodu, pak jen v momentech skutečného zoufalství, když už měl prostě všeho plné zuby – a z toho se obvykle vyspal. Jen tak nějak spadli do manželské rutiny, kdy existoval předpoklad toho, co toho druhého dělá šťastným – pro Jacoba to byla třeba již zmíněná četba, práce s auty, při níž poslouchal hudbu. Ellie proti tomu nic nenamítala. Na druhou stranu jí to ale sotva zajímalo. „Nechci. S tou rukou toho stejně moc nesvedu.“ Zlomené zápěstí se sice hojilo, ale potrvá ještě pár týdnů, než jeho samotného zbaví sádry sahající do půli předloktí a on tak bude svou práci moci vykonávat naplno. „Jsem šťastnej s tebou, El, jen jsem si nebyl jistej, jestli nechceš svůj klid. I tobě stojí práce.“ Nechtěl ji popohánět, to by si nikdy nedovolil, ale oba věděli, že Evelyn byla workoholik a od jejího povolání jí obvykle neudržela ani horečka, nedivil by se tedy, kdyby ji další den nalezl zavalenou papíry v její pracovně. V danej moment by tu byl navíc, protože z logických důvodů se jí nejlépe pracovalo v klidu, když se jí nikdo nepletl pod nohy. Aniž by si toho všiml, neboť se otočil, aby z police vzal dvě sklenice a naplnil je kohoutkovou vodou, opět se k ní dokulí Darwin. Něco, za co by si ho obvykle přivlastnil a ujal se jeho mazlení sám, aby paničku neprudil – jenže když se vrátí pohledem k ní, naskytne se mu pro něj dosud neuvěřitelný výjev. Mazlila ho. Vážně ho zdravou nožkou jemně mazlila a baset jí ležel rozvalený u jejích nohou jako malá mrtvolka s tím rozdílem, že si celou akci neskutečně užíval. Notnou chvíli na ni zůstane zírat, než konečně vezme její vodu, aby k ní přešel dvěma kroky okolo pultu, sám si sedl na druhou židli, co navíc nohou pošoupl blíž k ní. Sklenici položí a volnou ruku jí tak může položit částečně na krk a částečně na zátylek, aby si ji přitáhl k polibku. Chutnala báječně. Vždy chutnala báječně, jen nyní… snad ještě líp, když si myslel, že o ní přišel. „Díky…“ zamručí proti jejím rtům, když se odtáhne. Za Darwina, jak jinak. Neptal se proč, ani to nechtěl vědět. Byl jen rád, že se to stalo. Očima přejede její tvář, aby se na své židli nakonec narovnal. „Měla bys je nosit rozpuštěný častěji. Vím, že je to otrava, ale… měla bys,“ říkal jí to už tolikrát, že rozpuštěné, vlnité vlasy jí sluší daleko víc než všechny ulíznuté culíky, dobrým argumentem proti němu však bylo její zaměstnání.
Zpozorní, když nadhodí svůj návrh. „Ne. Skvělý. Nejsem unavenej, spal jsem celou noc…“ Pobaveně se na ni usměje. Otřes mozku ho naštěstí přešel rychle, takže s bolestí hlavy se poslední dva dny již nepotýkal. „Klidně uvařím…“ Naopak se ještě docela energicky zvedne z židle, z ramen si stáhne červenou károvanou košili, kterou přehodí přes její nízké opěradlo, aby vzápětí přešel do kuchyně a začal připravovat vše potřebné na jeho těstoviny s parmezánem a domácím pestem – sice nikdy nebyl zrovna kuchař, ale o to víc se mohl naučit pár jídel a… no, očividně zajistit, aby mu na zahradě nechcípala bazalka, kterou používal. Nevařil sice často, ale daleko častěji než ona. „Lee se po tobě ptal. Říkal jsem mu, že se má stavit, až ti bude líp – a že m zavoláš, až ti bude líp, aby o tom věděl,“ prohodí informace o jejich společném kamarádovi, jehož Jacob částečně považoval za zachránce jejich vztahu, když se o Ellie postaral na všech akcích, kde její manžel upřímně hořel a netušil, co měl dělat. Výhoda těstovin s domácím pestem byla nesporná – daly se udělat velmi snadno a velmi rychle během necelé půl hodiny včetně krájení rajčátek – což byl přesně úkon, který se mu se sádrou dělal dost špatně, sotva bylo tedy divu, že mu v jednu chvíli nůž sklouzl a ke všem úrazům si přidal ještě dost malicherné říznutí. „Zatraceně,“ ohodnotí tlumeně a ještě dost slušně – na jazyku měl i jiná slova – svou nešikovnost. Svou roli ale nesehrála jen sádra stejně jako roztěkanost. Uvědomoval si všechny změny, nešly přehlédnout – žil s ní devět let. Znal ji. Znal ji dostatečně dobře, aby mu nyní do očí bil kontrast. Ruku hned strčí pod vodu, aby smyl krev, a nejspíš až teď se dokope k něčemu, čemu se vyhýbal od chvíle, kdy se probrala. „Víš, že to fakt nebyla tvoje vina? A… že se nemusíš nijak omlouvat?“
avatar
Poèet pøíspìvkù : 11
Join date : 15. 08. 18
Zobrazit informace o autorovi

Re: Shadow Hills

za Fri Aug 17, 2018 10:30 am
Silné zmatení se odráželo v očích při zmínce o stojící práci. Úplně zapomněla, že se bude muset potýkat se zaměstnáním, do něhož se Evelyn upsala, a o kterém Skye neměla ponětí. Nevystudovala právnickou fakultu, nezískala zkušenosti stážemi, nevyhrála jediný případ. K dobru jí mohl být připočten snad fakt, že ani žádný (zatím) neprohrála, neboť právo ve světě andělských bytostí sice existovalo, ovšem prezentováno bylo poněkud odlišným způsobem. "Práce..." Toho slova a představy vyvstávající krok za ním se lekla. Snědý odstín, tak zářivý na její kůži, se náhle vytratil, nahrazený popelavou bledostí. Mohla předstírat, že je Evelyn - doma ano. Mohla se stát tím nejlepším, co na ní Jacob miloval. Do toho však nespadaly situace v soudních místnostech, zasedačkách a kanceláři, kde byla považována za jednu z nejlepších ve svém oboru. "M-mám pocit, že to může počkat... pár dnů...," nesmělá navrhla alternativu, co se jí líbila ze všech nejvíce. Pár dnů, rychle se měnících na týdny, měsíce, možná i roky? Mohla by se kariéry vzdát ve prospěch manželství, což by byla ta nejlepší cesta, jakou mohla zvolit. Našla by si jinou práci, naplňující její podstatu, Skye, která raději pomáhala potřebným, než aby zadupávala spravedlnost ostrými podpatky ve jménu peněz. "Pokud... by ti to nevadilo? Ještě... ještě se na to necítím..." Dlaň sklouzla na žaludek, v němž ji zabolelo provinilým pocitem ztráty Jacobovy důvěry. Evelyn by jistě nic podobného neřekla. Za druhé bolest způsobil i hlad - momentálně nedostatek jídla v břiše. "Vím, že... že to asi ode mne zní zvláštně, ale...," se skousnutým rtem se rozhlížela po místnosti, než se pohledem zastavila na Jakeovi a jeho zvědavém výrazu, kdy čekal, co z ní vypadne za moudro. "Co kdybychom... teď na práci nemysleli? A-... já nevím... udělali si čas pro sebe? Mám pocit, že...," s odmlkou uhnula očima do strany, nevěda, co vlastně říct. Až příliš dobře si uvědomovala, jak Jake poslední roky trpěl Evelyninou odtažitostí. "... Že jsme... že jsem tě od sebe poslední dobou odháněla. A... mrzí mě to. Nechci, aby to mezi náma bylo špatné nebo dokonce zlé. Nechci se hádat. Kvůli ničemu. A nikomu," dodá rychle s podrbáním Darwina za uchem, co si spokojeně hověl pod její stoličkou, div ji rozvaleným tělíčkem neodstrčil o kus dál. Věděla, proč se nechce hádat - ta bolest v jeho očích ji nutila cítit se špatně. Zůstávala mu nablízku, držela nad ním stráž. S nadějí, zda přijme její nabídku, jej sledovala, stále plachá jako v ten první den jejich nového seznámení. Nemohla se chovat jako jeho Ellie, nebyla jí. Vyměnila místa a nyní... se snažila vytvořit jeho život lepším, než jakým se doposud zdál.
Nečekala však, že její slova budou nést takovou reakci, s jakou se k ní vydal. A už vůbec si nic z toho nespojovala s jemným ňuchňáním jejich společného zvířátka, kterého drbala prsty zdravé nožky. S očima rozevřenýma sledovala každý jeho krok, dokud si nesedl naproti ní i se sklenicí vody. "Jakeu, děje se ně-...?" Nestačila doříct celou větu, položit otázku se starostí, zda snad něco neřekla, neprovedla či prostě pokazila něco v jeho životě. Namísto toho se jí dostalo polibku, co jí zaskočil natolik, že nebyla schopna zareagovat. V nemocnici ji taktéž čas od času věnoval polibek, jenže každý z nich byl mířený na čelo, tvář nebo hřbet ruky, nikoliv na rty. Jako by se bál, že by jí mohl ublížit, zranit ji, přivolat neštěstí. Až po vteřině a půl se vzpamatovala natolik, aby instinktivně zavřela oči, vychutnávaje si žár rostoucí s tlakem vynaloženým na rty. Její tělo reagovalo zvláštně - celé se rozhořelo, srdce tlouklo stokrát rychleji, pokožku posela husí kůže. Rudá mu tak akorát tiše mohla zírat do očí, když polibek skončil a Jake děkoval za něco, co nechápala. Rozrušená z celé situace si tak akorát prohrábla kštici sluncem vybledlých kudrlin seznávaje, že se jí ta volnost líbila. "Vážně?" Otázka unikla z jejích rtů sama, nezadržela ji. Zkrátka vyskočila ven s dotazem, zda si je jistý tím, že takto se mu líbí víc. Sama osobně nikdy nenosila vlasy spletené ve složitých účesech. A z drdolu jí tak akorát bolela hlava.
"Lee?" Zamračila se ve chvíli, kdy se Jacob ozval se jménem, co jí bylo povědomé, jen si ho nyní nedokázala správně přiřadit. "Ach... Dobře." Nezněla moc jistě. V mysli stále tápala po tváři dotyčného Leeho, aby si k němu přiřadila nějaké vlastnosti, informace, co stihla posbírat při práci strážného anděla. Jenže nic nevykoumala. Možná za to mohl i ten polibek, kdy si dokolečka přejížděla bříšky prstů po brnících rtech. Líbila se jí ta spontánnost, ač ji skutečně zaskočil a Skye netušila, jak korektně reagovat. Zvedne hlavu se zaklením, co značilo problémy. "Jaku, jsi v pořádku?" Každé zranění ji nutilo mít se na pozoru. Sotva mohla toužit po tom, aby se zranil o to víc. Už tak se jevil trochu potlučeně po nehodě zapříčeněnou její vlastní osobou, což naštěstí netušil. Zlehka sklouzla na zem, dávaje pozor, aby Darwinovi nešikovností neublížila - přeci jen je sádra pořádně těžká a nebezpečná zbraň pro mazlíčka; vydávaje se za Jacobem. "Ukaž." Do dlaní vzala jeho ruku, prohlížeje si rozsah škod. "Tipla bych si, že se uzdravíš, nezdá se to být smrtelné. Ale pro jistotu bychom to měli vyčistit." Teď to byla ona, kdo s ním jednala jako s malým dítětem, ale podobně mírně a trochu hravým tónem. Popravdě však netušila, kde mají v domě lékárničku, tato odpovědnost zůstávala na něm. Jenže pak přijde ona věta. "Byla. Měla jsem dávat pozor. A... měla jsem se víc starat o tvé zájmy."
avatar
Poèet pøíspìvkù : 12
Join date : 15. 08. 18
Zobrazit informace o autorovi

Re: Shadow Hills

za Fri Aug 17, 2018 3:26 pm
Evelyn mu chystala samé překvapení. Popravdě počítal s tím, že jakmile bude jen trochu moci, hned se vrhne do své právnické praxe, přes celý den se zavře ve své pracovně, aby mohla chystat obhajoby a hledat právní kličky, pomocí kterých by nakonec své klienty vysekala z průseru, ať už byli vinní nebo nevinní. Nikdy se nezdálo, že by pro ni ten či onen status něco znamenal, dokud měli její provinilci dostatek peněz a nervů, aby celý případ ustáli a následovali její rady, neostýchala se zastupovat nikoho. Jacob do jejích případů neviděl, nemohl – Ellie by tím porušila mlčenlivost, což po ní přirozeně nechtěl. Sem tam, hlavně dříve, však naznačila určité detaily nebo okolnosti některých záležitostí dostatečně, aby Jacob pochopil, že pro ni skutečná spravedlnost nehraje roli a že všechny případy jsou pro ni jen soutěží, kterou chtěla vyhrát, hrou na kočku a na myš, kdy si hrála se slovíčky. Zprvu se snažil její úhel pohledu pochopit, chtěl, aby mu vše vysvětlila, to ale mnohdy končilo hádkou a on až později jednoduše uznal, že mají na celou záležitost jiný pohled… A že ten její se mu sice nelíbí, sotva s tím však může něco dělat a zakazovat jí pracovat nebo nutit ji, aby si našla práci v jiném odvětví. V danej moment by totiž jejich vztah a manželství nejspíš nabralo rychlého konce. A tak do ní pouze sem tam ryl, když náhodou něco zmínila – v posledních měsících většinou z nepozornosti, neboť s ním o své práci již mluvit nechtěla. S pochopitelných důvodů. Rozčilovalo je to oba a Evelyn snad jen jedinou uznala chybu – tehdy, když jeden z jejích klientů původně obvinění z řízení pod vlivem po propuštění srazil tři lidi na přechodu. Tehdy jí to Jacob mohl vmést do tváře. Neudělal to – zdálo se, že sama Ellie byla dost otřesená. V každém případě, tenhle obrat událostí byl překvapivý – to, že ho chce doma, stejně jako to, že s ním reálně chce trávit čas, kterého již obvykle neměli mnoho. Zaraženě tedy pokrčí rameny – dost bylo jen to, že si mazlí Darwina, který se div nerozplývá slastí, její slova jej ale donutí přemýšlet, jestli si z nemocnici odvezl opravdu svou manželku a někdo někde neudělal chybu. „Víš, že budu jen rád. Můžeš být doma, jak dlouho budeš chtít, rezervu máme a já v dílně vydělám dost, abychom měli co jíst…“ Sice vydělával daleko méně než ona, ale vzhledem k jejich finančním rezervám, které nebyly vůbec špatné, to bude bohatě stačit – krom toho, zas tak málo to nebylo, jen její plat byl nadprůměrný a jeho drahá si podle toho také zařídila styl života, který by již opravdu poplatit nedokázal. Nakonec se ale pousměje. „Budu vážně rád,“ přisvědčí ještě jednou. „Moc jsme se poslední dobou… nevídali.“ Sice žili ve stejném domě, ale každý měl jiný režim – Ellie byla sova, zatímco Jacob byl zas zvyklý brzo vstávat. Nikdy by je nenazval cizinci, co spolu jen žijí, stále měli minimálně rituál v podobě večeře každý nedělní podvečer, u které se prostě sešli, i kdyby se celý týden míjeli, ale… nebylo to mnoho. A rozhodně to nestačilo. „Navíc oba dostanem kompenzační pojistný,“ dodá už trochu veselejším a hravějším tónem s klukovským úsměvem na rtech, jako by snad vyhráli v loterii.
Trochu mu připomínala tu starou Evelyn, na níž již téměř zapomněl – tu, která mu horko těžko po jeho dlouhé snaze odpustila celou eskapádu s lhaním a vydávání se za profesora anglického jazyka a literatury, začala se na něj znova těšit pokaždý, když ji vyzvedl ze školy, aby ji vytáhl ven nebo jednoduše jen tak, do jeho bytu, kde některé dny prakticky neopustili postel. Tehdy možná neměla plachý pohled, ale červeň se jí do tváři vehnala po každém milování či intimnějším doteku a zrovna tak na něj koukala podobnýma očima. Zračilo se v nich pokaždé zasnění i překvapení z toho, že skončila zrovna tam a zrovna s ním – tehdy ještě v tom kladným slova, možná protože její spolužáci, co jí nabíhali, byli přece jen stále ještě trochu nevyspělá ucha a Jacob jim se svými roky navíc i přes povolání automechanika mohl snadno konkurovat. Dříve – dnes už sotva, když z uch vyrostli ambiciozní muži, kteří by se k jeho manželce hodili daleko víc než on. Občas nad tím přemýšlel – obvykle se ale spokojil s doufáním, že veškeré podezírání je stejně zbytečný a nic by mu nepřineslo. Na rtech se mu objeví hravý úsměv s její nevěřícnou otázkou, kde ruku sundá z jejího zátylku, aby v ruce mohl promnout pramen vlasů, v současné době díky sluníčku zesvětlených prakticky do blond, aniž by si k tomu musela jeho drahá příliš dopomáhat jakoukoliv chemií. „Vypadá to… Nevím… Uvolněněji. Svobodněji.“ A vypadala díky tomu i mladší, stejně jako přirozený kukuč bez makeupu, díky kterému vystoupily pihy. Vždycky ji měl raději takhle – přirozenou, bez líčidel, ačkoliv to bylo něco, co nerada slyšela. A kdyby jí řekl, že si tím zbytečně kazí mladistvý půvab, nejspíš by mu omlátila kabelku o hlavu. Ne v tom hravém slova smyslu. Až tehdy se zvedne, jen s další krátkou pusou na rty, aby se mohl věnovat kuchyni.
Její zaváhání bylo patrné, když si snažila vybavit tvář jejich známého. „Náš kamarád Lee? Doktor Lee? Tvůj doprovod na všechny možný akce Lee? Pamatuješ?“ Už v nemocnici si všiml, že si některé věci jednoduše nevybavovala a když to pak konzultoval s lékařem, jeho prostá odpověď byla, že se to stát může, ale nic nenasvěcuje trvalému poškození a paměť by se měla pomalu vracet. Původně myslel, že se jedná jen o drobnosti – vzhledem k tomu, že si nyní očividně s nikým nedokázala spojit Leeho, nejspíš mohl být rád, že si spolehlivě pamatuje jeho nebo Darwina. A tohle zamyšlení také nepomohlo jeho celkové šikovnosti, přesně naopak. „Nemusíš vstá-„ Nedokončí, už je stejně na nohou a pomalu, opatrně vzhledem ke zlomenině a tíživé sádře, si to šinula k němu. Ve výsledku se ani nebránil, ba naopak si její starostlivost docela… užíval. „Kdy ses stihla stát i doktorkou?“ zeptá se hravě s pohledem na její tvář, kterou zkoumal od chvíle, kdy se k němu zase přichomýtla. Ani ho nemusela pobízet, pro dezinfekci vyrazil sám – s její nohou by jí sotva hnad do chodby s batama, kde měl rovněž lahvičku s peroxidem. Z práce si odnášel řadu malých ranek na rukách, když se někde skřípl, pořezal o ostrý plech a podobně, takže tohle základní vybavení měl vždy někde po ruce, v pohotovosti, ačkoliv se s čištěním i náplastmi zaobíral jen tehdy, když bylo jasné, že rána bude ještě trochu krvácet. Dezinfekci zvládl sám. „Náplast mám v peněžence v pravý zadní kapse, myslíš, že bys ji mohla vytáhnout?“ Zastaví před ní. Nechtěl si tak úplně zakrvácet kalhoty a se sádrou na levé ruce by se mu do pravé kapsy šmatlalo dost špatně. Při jejím tvrzení se odmlčí, než zavrtí hlavou. „To by se dalo říct o nás obou, El. Jen… nemusíš dělat nic, co nechceš, jen proto, že si třeba myslíš, že se zlobím. Nezlobím. Jsem rád, že jsi v pořádku. A že máš hlad, protože jsem těch těstovin udělal trochu víc, než jsem chtěl…“ I tohle na něm Evelyn většinou nesnášela – z vážných témat mnohdy utíkal k vedlejším, nedůležitým tématům nebo hloupým vtipům, aniž by chápala, že u něj je to mnohdy již jen fáze smíření a snaha se vyhnout zbytečný hádce, kdyby v debatě pokračovali. V tomhle případě však žádnou útočnost, podráždění z její strany nevnímal, ba naopak… Působila na něj takhle vždy? Nepamatoval si. Ale byl vedle ní spokojenej. Uvolněnej. Klidnej. Tentokrát to tedy únik nebyl, ani odlehčení. „Miluju tě jakoukoliv, Evelyn. Ať už zavalenou papírama nebo tady se mnou v kuchyni, jen jsem ti to možná poslední dobou dostatečně nepřipomínal.“ Krátce těkne očima po kuchyni, aby se zas vrátil pohledem k ní a na rtech se mu objevil hravý úsměv. „I když tady je to mnohem lepší.“ A aby jí dokázal své tvrzení, opět ji políbí. V nemocnici se držel zkrátka, působilo to tam moc… sterilně, nemocně, jednoduše nemocničně, kde se stále mohlo ještě něco pokazit a lékaři mohli přijít na něco, co přehlédli, ale nyní ji pustili domů, aby se doléčila. A tenhle dům, to bylo přece jen jejich království, soukromé, intimnější, kde se jeho strach o její osobu částečně rozplynul, sic jeho špetka v podobě starostlivosti vždy zůstane – jako je tomu u každé milované osoby. Polibek na rty se tak zdál samozřejmý – a co víc, zatraceně chtěný.
avatar
Poèet pøíspìvkù : 11
Join date : 15. 08. 18
Zobrazit informace o autorovi

Re: Shadow Hills

za Fri Aug 17, 2018 6:54 pm
Cítila, že ho alespoň z části zklamala. Očekával svou Evelyn, ženu, která se hned vrhne do práce a za sebou nechá tak hádky ukončené prásknutím dveří. Ambiciózní, přes mrtvoly jdoucí Evelyn Anderson, právnička s kariérou, 'nedostatečným' manželem a domem vyšvihnutým z reklamy na pojišťovnu. Když se kolem sebe rozhlédla, vnímala ten chladný odstup, co vytvořila i vlastními představami o designu bytového prostoru. Chladné barvy, minimalistický rys. Snad jen knihovna s některými notně ohmatanými tituly připomínala jakousi rodinou pohodu a pes, co se do kampaně na perfektní domácnost nehodil. Chyběly jí fotografie zachycující radost z manželství, drobnosti spojující ty dva dohromady - momenty, kdy se mazlili se psem nebo prožívali jeden z volných víkendů kdesi v přírodě. Jediná fotografie odkazovala na svatební den. Nic víc neexistovalo, snad až na pár alb uklizených z dohledu. "Mohli bychom-...," zarazila se v mžiku, jak se pokusila myšlenku vyslovit, nejistá si Jacobovou reakcí. Netušila, jak moc může mluvit do chodu domácnosti, s níž se teprve seznamovala. "Napadlo mě... Až nám bude lépe... Že bychom mohli vymalovat?" Pohled nejistě zůstával sklopený, než se odvážila po manželovi juknout a shlédnout souhlas či naprostý odpor k nabídce. "Víš... myslela jsem nějakou jinou barvou. Méně... chladnou. Aby to tu působilo... útulněji a ne tak... prázdně?" Světlé barvy zvětšovaly už tak vcelku rozlehlý pokoj, jehož jedna celá stěna zabírala knihovna. Jinak zde nebylo prakticky nic působícího zabydleně - široká kožená pohovka s moderními prvky a jednolité barvě, širokoúhlý televizor zavěšený na zdi (to kdyby se Darwin rozhodl prozkoumávat konferenční stolky a jiné nízké poličky), skleněný konferenční stolek, na který byla Evelyn extrémně háklivá. Platilo pravidlo podtácků a podšálků, žádná kolečka a jiné skvrny a už vůbec ne nohy na ploše stolu. Nic víc (krom malého koberečku v blízkosti krbu) se v tomto prostoru nenacházelo. "A možná... pověsit na zeď nějaké fotografie? Myslím... společné. Pokud nemáme, mohli bychom-... Víš... vytvořit si vzpomínky... A tak?" Celou dobu připomínala zvíře zděšené každým prudkým pohybem. Jako by snad hrozilo, že jí smýkne za vlasy o stůl a z plna hrdla ji seřve za tak odvážnou myšlenku, co se k její povaze ani trochu nehodila. "J-já... jen mi přijde, jako bychom... tu vůbec nežili. Nebo nechtěli žít... spolu." Možná jako klasičtí spolubydlící ano, ale jako manželé? Sotva. Nic nenasvědčovalo spojitosti mezi jejich světy. "Mohli bychom si vyrobit takové ty papírové čepice," zahihňá se při představě, jak by oba dva vypadali pocákaní barvou, nejlépe ještě v klasických montérkách nebo odrbaném oblečení s papírovou čepicí na hlavě a štětcem v ruce.
Překvapením ve tváři odrážela veškeré emoce, co se v ní probouzeli při vzpomínání si na Leeho. Prve nejistota, zmatení, poté červeň provinilosti. Pamatovala si, kdo byl Lee - Jacobův nejlepší kamarád a muž, se kterým si Evelyn domlouvala schůzky, které neměly co dočinění s obchodem nebo přátelskou radou. Lee znamenal problém a Skye netušila, jak z něj vybruslit s co nejlepším skóre. "A-ano, promiň, v první chvíli..." Si přála zapomenout. Jenže nebyl by to Lee, aby ji nedostihl a spolu s ním i strach, co bude následovat. Možná proto zmlkla a brala za vděk náhodě, díky níž se Jacob řízl do prstu. Mohla se tak starat o svého pacienta namísto muže, s nímž nechtěla mít nic společného. "V nemocnici toho hodně pochytíš?" Sama pokusila naladit na stejně hravý tón, vzápětí doplněný o zvednutí koutků v úsměvu. "Dávej na sebe pozor, Jakeu." S upozorněním nesoucím se něžně jej políbila na hřbet zraněné ruky, nechávaje ho hledat dezinfekci v prvním poschodí. Požadavkem při návratu ji však poněkud zaskočil. V první chvíli tak akorát zírala na jeho zadek, než si uvědomila hloupost své fascinace, načež packou zajela do zadní kapsy, opatrně vyndavaje kousek přeložené kůže, v níž zprvu neobratně, později o něco jistěji začala hledat náplast. "Ukaž, přelepím ti to." S příslibem si dovolí zahrát si na zdravotní sestřičku starající se o svého pacienta. Jacob měl momentálně obě ruce levé a na jedné ještě k tomu nosil sádru. Hledání další náplasti by je sice nezabilo, ale infekce by mohla. Tedy Jacoba ano, Skye těžko. Dlouho od precizní, trochu puntičkářské práce, kdy se snažila náplast zafixovat co nejlépe, nezvedala hlavu. Teprve až s odpovědí mířenou jejím směrem ohledně hádek a hloupostí, jimiž si kazili život, pozvedla kukadla vzhůru. Nechápala, jak mohl Evelyn milovat a dávat jí stále nové a nové šance. Nezasloužila si je. Nezasloužila si jeho. "To-... to není fér," vypustí ze rtů dřív, než se stihne umlčet. Bezradnou reakcí je mu zavrcení hlavou. "To není fér, Jakeu. Dáváš mi... stále nové šance, i když si je nezasloužím. Zkoušíš to se mnou, protože-... protože-..." Protože miloval Evelyn. "Udělala jsem chybu a nezkoušej mi tvrdit, že ne, abys ulehčil mému svědomí. Vím, co jsem provedla. A vím... že se tomu dalo předejít. A-...," se zatajeným dechem se odhodlávala k slibu tak závaznému, až jí začalo bolet srdce. "A-... chci ti dokázat, že už se to nestane. Nikdy. A tím nemyslím jen tu nehodu." S několika kroky, kdy se z části zapírala o pult, odhopkala o něco dál, než se navrátila na svou oblíbenou stoličku. "Nechci, aby ses trápil jako poslední... měsíce a roky. A abys doplácel na mé chyby a hloupá rozhodnutí učiněná s naprosto iracionálním pohledem na celou situaci." Evelyn ho mnohdy nevyslechla a stála si permanentně za svým. "A musím... musím se ti k něčemu přiznat, Jakeu..." S oddechováním, co se zrychliho, cítila, jak jí do tváří stoupá červeň. "Ty těstoviny vážně voní báječně." Tentokrát to byla ona, kdo viditelně ucouvl a přeměnil celou diskuzi na možnost utéct před zlomovým okamžikem.
Sledovala ho, jeho úsměvy i smích. Líbilo se jí, jak se na ni culil. Co však bolelo? Jeho slova. Nikdy si nepřestane myslet, že je jeho Evelyn, ač jí není. Nebyla a nebude. Smutný úsměv vykouzlila jakýmsi zázrakem v odpovědi na jeho tiché vyznání. Záchvěv bolesti se alespoň na krátkou chvíli rozplynul polibkem, který nezkušeně opětovala. Neuměla se líbat, nikdo ji nic podobného neučil. Evelynino tělo na Jacoba možná reagovalo přirozeně, ale Skye? Jak by mohla? "Vystydne ti to," upozorní jej tiše na pomalu stydnoucí těstoviny. Nechtěla narušit tuto chvíli plnou idylky, přirozený strach z nenaplnění jeho představ ji děsil mnohem víc.
avatar
Poèet pøíspìvkù : 12
Join date : 15. 08. 18
Zobrazit informace o autorovi

Re: Shadow Hills

za Fri Aug 17, 2018 7:54 pm
Další zarážející a překvapivá prosba, kterou by od své drahé nečekal. Dům zařizovala ona, což bylo jen dobře, neboť Jacob neměl zrovna ukázkovej vkus, naopak se smířil s všelijakým mišmašem, což se Evelyn přirozeně nelíbilo – popsal by ji perfekcionistku a bylo jen s podivem, že jejich dům nebyl celý zřízen symetricky, což by její duši pravděpodobně lahodilo. Popravdě s ní souhlasil vědom si toho, že nemá čímkoliv významným přispět do diskuse, až na ložnici, kde si krom chladných barev alespoň prosadil postel a noční stolky z dubového masívu, co ještě dobrý rok od zakoupení krásně voněl – vzhledem k tomu, že jejich nábytek byl obecně nechutně drahý, trochu si připlatit za dobrou práci se zdálo být malicherné a nemuseli se dvakrát rozmýšlet, když Jacob navrhl tuhle možnost. Zbytek nechal svolně na ní, jen snad počítal s tím, že si to tu během manželství zabydlí. Nestalo se tak. Zdi nezaplnily fotografie, na římsách nestály žádné svíčky nebo darované drobnosti, vše bylo perfektně uklizené, téměř jako by byl dům nachystaný na prodej – jen na skleněném konferenčním stolku nechal Jacob stát misku s křupkami, jejichž většinu schroupal večer předtím, zapomněl ji uklidit a nezdálo se, že by to nyní Evelyn vadilo. „Víš, že pokud to budem dělat sami, bude to tu strašně šmouhovatý?“ upozorní ji na zjevný fakt, že nikdo z nich malovat zdi neuměl. Nakonec ale potřese hlavou, pokrčí rameny. „Čert to vem. Ne, máš pravdu. Možná jsme to měli udělat už dávno.“ Bílá byla sterilní, nepříjemná a dovedl si představit, že by našli barvu, co by se k interiéru hodila. Krátce pohlédne na obývací pokoj, očima přejížděje po jednotlivých kusech nábytku, než se zas podívá na ni. „Zelenou. Možná zelenomodrou, hlavně… prostě tmavší.“ Mohlo to tu pak působit zvláštně, ale věřil, že by to s vybavením fungovalo natolik, aby se byli schopní na dům dívat. „Hned, jak se ti zahojí ta noha.“ Byl to příslib. Takový, na který se očividně těšil – bez ohledu na šmouhy nebo ne. Trochu přimhouří oči, když se začne zase zadrhávat. Opře se lokty o pult, přes který se k ní nakloní. „Víš, že se nemusíš bát cokoliv navrhnout, že jo?“ Tohle se jí nepodobalo. Možná ale jen podcenil to, jaký na ni měla vliv autonehoda, díky které mohla získat trochu pokory… A uvědomit si též to, že život je křehkej a oni spolu prožijí jen jeden. Jinak si to vysvětlit neuměl. Avšak na to, aby z ní tahal jakákoliv moudra, bylo stále ještě brzo a on ji nehodlal zatěžovat hned první den, kdy ji dovezl domů. „Myslím, že jsme oba měli jen dost práce se vším a nikdy jsme se nedostali k tomu, abychom je pověsili.“ To bylo jeho vysvětlení – vcelku se ani tolik nemýlil. Mohl to udělat kdykoliv, jednu dobu to i plánoval, ale nakonec od toho vždycky sešlo z různých důvodů – a tak jen na krbu měli položenou zarámovanou fotografii z jejich svatebního dne. „Nějaký starý jsou schovaný. Můžeme je pak projít.“ Neměli mnoho společných fotek, ale byly – zejména z doby, kdy spolu začínali a pokaždé je někdo vyfotil na akcích, co s ní ještě absolvoval. Přece jen studenti měli trochu jiné představy o zábavě a její studentská léta byly časy, kdy si užil pár divokých party, na které ho dotáhla, když slavili konec úspěšné složení zkoušek a podobně. Tehdy ještě do právnické společnosti zapadal a dokázal obstát. Pak na něj začali být všichni příliš chytří na to, aby si s nimi měl co říct.
„Vážně si myslíš, že jsem si mohl všímat víc rajčat než tebe?“ popíchne ji, když jej upozorní, aby na sebe dával pozor ve smyslu, že jej dostatečně rozptylovala jen svou přítomností. To byla sice pravda, jen celá tahle situace vznikla prostě jeho nešikovností a také nedostatečnou mobilitou zápěstí, co se muselo zahojit, a těžkopádností sádry. „A možná nejsem jedinej…?“ Očividně si nedal pokoj, osmělený její dobrou náladou, když zachytí její pohled na jeho zadek. Ne, že by byl zrovna marnivej, v každém případě i tuhle pozornost si od ní neužil relativně dlouho. Sexuálně nestrádal, to se říct nedalo – respektive zapadli do takové manželské rutiny, že se ani nesnažil nic měnit, protože buď byl moc utahanej on nebo ona – většinou z toho vzniklo milování jednou, maximálně dvakrát za týden, což sice stačilo, ale… Ale. Bylo hloupé si nalhávat, že to bude jako na začátku, lepší to však být mohlo. Na druhou stranu to však bylo pochopitelný – po tom, co se ztratila i motivace v podobě dětí, bylo všechno najednou jiný. „Je to v kapse s bankovkami,“ poradí jí, když vidí její boj s peněženkou. U několika zelených dolarů bylo také pár obyčejných náplastí tělové barvy a dvě v neonově zelené – jeden z vtipů Leeho, kterému přišlo hrozně vtipný mu na požádání před jednou akcí, kde zrovna musel Jacob být, koupit náplasti v dané barvě. Evelyn zuřila, jak jinak, zatímco Lee se řádně bavil. Sleduje její soustředěnou práci, kdy se snaží, aby náplast dolehla co nejvíc na kůži a nikde se neodchlípla, aby pod ní nevnikla voda. „Díky. Možná bych měl být rád, že si tě tam nakonec nenechali.“ V nemocnici jako zdravotní sestřičku. Ironicky by se na ni docela hodila – organizační schopnosti na to měla, jen občas pochyboval o upřímné touze pomáhat lidem.
Zvedne oči k jejím kukadlům, co se na něj upřou tak trochu bezradně. Takže se opravdu cítila provinile… To vysvětlovalo hodně. A očividně pro ni byla předchozí situace s nehodou natolik vážná, aby z ní vypadl příslib, který již nikdy neočekával. „Oba jsme to trochu… zkazili. A kromě toho fakt jsem neměl rýt do tvý práce. Děláš to už dlouho a… asi víš daleko líp než já o co jde. Ale to je fuk, hm? Myslím, že kdybychom se teď bavili o vině, budem si ji pořád předávat.“ Jen trochu jinak než obvykle, což byla docela příjemná změna. Namísto obviňování jeden druhého přešli k sebepokání, co možná také nebylo ideální – ale rozhodně lepší než možnost první. Povytáhne obočí, když začne přiznání – a když ho dokončí, opět se ozve tlumené „zatraceně“, aby se vzápětí vrhl k hrnci a těstoviny promíchal. Sice voněly, ale zrovna tak se pálily a rozvařovaly – není tedy nic snazšího, než je konečně slít a začít kompletovat celý pokrm. Ani to mu ale nezabrání v tom, aby k ní ještě jednou přešel se slovy i s polibkem, který oplatí. Možná váhavě, ale vstříc mu vyšla, což mu upřímně bohatě stačilo – nebyl náročnej, jak by taky mohl? Občas si ukradl unavenej polibek jen večer před spaním, když jeden na druhého čekali s rozsvícenou lampičkou a polozavřenýma očima, když se jeden z nich zapomněl v práci. „Já vím, máš hlad… Ale stejně mi neutečeš…“ broukne proti jejím rtům. Zdálo se to ale dostatečnou motivací, aby se odebral naposled k plotně a do dvou misek dal prve těstoviny, pak také pesto, posypal je strouhaným parmezánem a navrch přidal i několik rajčátek, ideálně umytých a bez krve. Ty pak položí obě misky na pult k ní, jen aby jej obešel a znova se usadil k ní. „Bon Apetit…“ Popřeje jí i s podanou vidličkou. Na tato slova očividně dobře reagoval i Darwin, jehož drápky divoce zaklapaly na podlaze, když pod židlemi začal přešlapovat. „Ty - dostaneš svoje později. Víš, že nemáš somrovat.“ V tuhle chvíli sloužila vidlička jako ukazovátko na ukáznění zlobivého psa. Vzápětí si však uvědomí ještě jednu drobnost. „Zapomněl bych. Víno? Koupil jsem i růžový…“ Její oblíbené, které na něj sice bylo docela sladké, ale popravdě mu to bylo docela jedno – zas takový gurmán nebo alkoholový znalec nebyl, aby si příliš vybírat a nespokojil se i s tím, co se prostě pít dalo a jí… jí aspoň chutnalo. Vzhledem k tomu, že její znalosti byly v luxusním alkoholu – naštěstí ne praxí – rozšířenější, nechával se obvykle zlákat a dal na její doporučení. Prakticky ani nečekal na její odpověď, namísto toho se vrátil k lednici, z níž vytáhl vychlazené víno a z držáku na sklenice na víno dvě vzal, které pak naplnil klasickýma dvěma decemi. Na pult položí celou láhev – ona se ještě bude hodit. „Na šťastný návraty domů?“
avatar
Poèet pøíspìvkù : 11
Join date : 15. 08. 18
Zobrazit informace o autorovi

Re: Shadow Hills

za Fri Aug 17, 2018 9:18 pm
"Měl bys," podotkne tiše v obhajobě jako správná právnička s rty lehce stisknutými do úzké linky soustředěností, díky čemuž se jí i krapet krabatilo čelo. Veškerou pozornost věnovala Jakeovu zranění, poslouchala ho jen na půl ucha, tudíž si hned nedokázala odůvodnit hravý tón se škádlivým podtextem. "Mám za to, že jsme se už zranili dost a není třeba k tomu navrch přidávat další jizvy. I když... jsou jen ze říznutí se o nůž." S tichým, maličko nesouhlasným zamručením obhlížela drobně vypadající ranku na prstu, než ji přelepila - tedy až po té, co byla pečlivě vyčištěna dezinfekcí se s typickým pachem, po němž krčila nos. "Prostě jen... nechci, aby sis ublížil, to je celé." Netušila, co je na tom tolik vtipného, přirozeně se o něj bála a každé jeho zranění si brala osobně. S rudými tvářemi od nachytání při činu se mu odmítala podívat do očí. Jak by také mohla? Reakce těla, které Skye začala obývat, působily na její andělskou duši příliš zvláštně. Ani za mák jim nerozuměla. Inu... nesnažila se. "J-já nic z toho neměla v úmyslu!" Obhajoba projetá před soudem. Na to, jaká měla být Evelyn výborná právnička, si Skye neosvojila nic z její výřečnosti. Snad a jedině ofenzivní postoj těla s rukama založenýma na hrudníku natočená bokem tak, aby jí neviděl do tváře, čemuž pomohla i záplava kudrlin.
Přikývnutí mělo značit konec diskuze na toto téma. Nehodlala se nadále pitvat v tom, kdo má pravdu a kdo nikoliv, taková nebyla. Narozdíl od Evelyn, co by si stála za svým. Tolik změn, tolik odlišností. Co si však už neodpustí, je tiché zahihňání se, když se vrhne k těstovinám, aby je promíchal a neriskoval tak, že se některé přichytí na dno hrnce. Učiněný kulinářský objev, jen pohledat. "Možná by tě vážně měla rozptylovat ta rajčata." Kdo ví, kde se v ní vzala ona drzost, s níž mu připomněla předchozí poznámku vedenou proti ní? Možná ji pochytila od Jacoba, nebo zkrátka už taková byla - k odhalení všech svých reakcí a způsobů neměla nikdy možnost projevit tu část osobnosti, která za tuhle spoušť mohla. Skoro zkušeně mu hrála do noty s rozjívenou povahou, sedaje si na stoličku, ruku podpírající bradu. Zdravá noha se opět houpala ve vzduchu, čehož se rozhodl Darwin využít a dopřát si menší thajskou masáž. Přesto se neubránila zvědavosti a pokukování mu přes rameno, ač se mnohdy musela vyvrátit či natáhnout. Kuchyňská sféra se jí obloukem vyhýbala, žádný z nástrojů užívaných kuchaři neznala. Pro Skye byl novinkou i hloupý, zcela obyčejný cedník.
Zmateným zamrkáním oplatila brouknutí vedené po polibku, tváře opět zrůžovělé v reakci na slova působící svůdně s příslibem něčeho víc. Chvíle, které věnovali sobě? V těch jim nepřekážela, držela se dál. Nenaslouchala, nepromenádovala se jim po pokoji. Neznala sex ani milování, neznala intimnosti. "Kam bych-..." Nechápala. Netušila, co tím myslel a ptát se? Tak trochu se bála odpovědi. Z vlastních zkušeností věděla, že Jacob není sériový vrah a nehodlá na ní vyzkoušet praktiky z hororů, ovšem nic jiného ji také nenapadalo. Namísto toho, aby vyzvídala, proč by měla utíkat, věnuje zaražený pohled misce s jídlem. "Merci." Odpověď s dokonalým francouzským přízvukem, než se krátce na to pustí do jídla. Chutnalo to... výborně. Teprve tehdy pocítila pravou hrubost hladu, na který si postupně zvykala. Nikdy předtím nemusela řešit hlad, žízeň nebo potřebu si odskočit na toaletu. Koupání jí bylo podobně cizí jako spánek - nepotřebovala je.
Ve chvíli dirigování psa k poslušnosti se natáhla, sledujíc baseta, jak těma smutnýma očkama loudí jídlo od svých páníčků. A co by to bylo za anděla, kdyby se nerozhodl Darwinovi podstrčit (zcela nenápadně, až to nešlo přehlédnout) kus rajčete, přičemž div nespadla ze židle se svým pokusem o akrobatický prvek hodný gymnastek z olympiády. Do původní polohy, tedy sedět způsobně u pultu a tvářit se, že vůbec nekrmila loudícího psa, se vrátí teprve tehdy, až se ozve cinkání skleniček. Růžové tváře opět prozrazovaly neposednost stejně jako pokus si trochu přihladit vlasy a přehodit je přes pravé rameno. Nic nenamítala - aby také ano, víno si vždy přála ochutnat. Komu by se nelíbilo, jak šumí? "Na změnu... k lepšímu. Co začíná dneškem," poopraví Jacobův návrh, nechávaje ho cinknout o její skleničku. Nikdy nic podobného nedělala, zdálo se to tak zvláštní, že se neubránila tichému smíchu přidušeného lokem vína. "Je... to dobré. To víno. Sladké a-... zvláštní." Aniž by řešila vychutnávání si nápoje při jídle, lokla si ještě jednou, olízávaje si rty, na nichž ulpěly kapičky dobrého pitiva z hroznů. "Ale to jídlo také. Je skvělé, vážně!" I když skončila s několika připálenýma těstovinama v misce. "Děkuju. Že jsi... mě neodmítl."
avatar
Poèet pøíspìvkù : 12
Join date : 15. 08. 18
Zobrazit informace o autorovi

Re: Shadow Hills

za Fri Aug 17, 2018 10:22 pm
S potěšením i pobavením v očích sledoval, jak rychle do ní jídlo padalo, aniž by se pro jednou zdržovala a čekala, až i on zasedne k „tabuli“, byť značně neformální. Nevadilo mu to, proč by mělo – vzhledem k tomu, že v nemocnici pořádně najíst nedostala, musely pro ni těstoviny být pomalu zázrak, byť se o žádný kulinářský masterpiece nejednalo, ale… uměle je natolik, aby těstoviny byly jedlé i dobré, jen pesto občas udělal víc hořké, než sám zamýšlel. Chyby se stávají a i mistr kuchař se někdy utne – zvlášť, když byl automechanikem. „Klidně si můžeš přidat, pokud chceš. Je toho dost.“ Víc, než by asi normálně spořádali, těstoviny by uklidili do lednice a pak na ně zapomněli, ale jak se zdálo, pro jednou možná jídlo nepřijde vniveč. Na rozdíl od ní se jeho žaludek netrávil sám, neboť měl o něco vydatnější snídani a vůbec všechny poslední dny, když si stravu řídil sám – sic byla většinou dost nezdravá, sehnaná po fastfoodech na cestě domů a snězená ve spěchu, takže s jídlem zrovna nespěchal. Pohlédne na Darwina, který se překvapivě po rajčeti jen oblízl – což bylo dobře, nejspíš se jednalo o jedinou surovinu z celého pokrmu, co nebyla zamazaná pestem a tím pádem ne od oleje, z něhož by mu bylo pořádně špatně. „Takhle bude loudit o to víc. Sama sis o to řekla…“ Baset teď sotva vzdá výzvu, když si našel nepravděpodobnou oběť. Jacob mu obvykle nic ze stolu nedával právě kvůli Evelyn, která by s tím zoufale nesouhlasila – jak se ale zdálo, brzo s nimi Darwin bude spát i v posteli, pokud se bude jejich domácnost vyvíjet tímhle dost nepravděpodobným směrem. A to ještě nepotkala kočku, která se pravděpodobně potloukala někde po venku, aby se nakonec někdy v podvečer zjevila v obýváku se značně urousanýma packama. „Takhle kouká pořád…“ Varuje ji, ač se jednalo o zjevný fakt, který dávno mohla znát – popravdě si ale nemyslel, že by mu kdy věnovala tolik pozornosti, aby vnímala pohled velkých hnědých očí, které v každém návštěvníkovi vzbuzovaly dojem, že Darwina snad vůbec nekrmí. Jeho bříško však napovídalo přesný opak – ne, že by byl vyloženě tlustý, ale popis stylu „kost a kůže“ na něj neseděla zrovna tak.
Až tehdy, když se posadí, si s pohledem do jejích kukadel cinkne svou sklenkou o tu její. Byla… roztomilá. Poprvé snad po všech devíti letech by ji označil za skutečně roztomilou i mimo podnapilý stav, kdy měla svoje vtipné nálady. Jejímu zahihňání při pronikavém, ale příjemném zvuku skla se nešlo neusmát, skoro jako by jí ty poslední dny sledoval úplně novýma očima. Myšlenka, kterou si prozatím nepřipouštěl, byla, že se mu tahle změna líbila – tím, že byla podmíněna nehodou, snad nechtěl. Ale líbila, lhal sám sobě, když si to nepřipouštěl. Chyběla mu. Vážně mu chyběla, věčně ztracená v práci nebo mimo domov courající kdo ví kde na kdo ví jakých schůzích, konferencích, soudech a podobně. O to lákavější se zdála vyhlídka pár dalších týdnů, kdy třebas zůstane doma, nebo vidina společného malování. Sám se pak napije doušku vína, chutnaje nasládlou vůni, přesto s jasným podtónem alkoholu. Očima však stále zkoumal ji i to, jak si jazýčkem olízla rty, aby zachytila všechny poslední kapky. V hlavě mu tak vytanulo další slovo, které si s ní dřív asocioval zřídkakdy – sladká. „Mhm…“ Mručivě odsouhlasí se zkoumavým pohledem na láhev. „Myslím, že je to značka, o které jsi mi kdysi říkala, ale popravdě jsem si nechal ve vinárně poradit…“ Nenapadlo ho kupovat něco takového v supermarketu, kde většinou měli méně kvalitní kousky.
„Snaha byla…“ Sám ohodnotí svůj výtvor s jasně falešnou skromností, když se i on pustí do jídla. Obočí se přiblíží k sobě a na čele se opět objeví několik vrásek, než zavrtí hlavou. „Nikdy, El.“ V hlase mu sice zazníval smích, ale mluvil vážně. Mohla za ním přijít i dříve uplakaná, rozesmátá, ustaraná a utrápená, jednoduše jakákoliv, hledajíc jeho objetí nebo podporu, nikdy ji neodmítl. Jakkoliv byl naštvanej nebo jakkoliv ji v ten daný krátký moment neměl rád, vždy ho dokázala obměkčit. A ve momentech jako tyhle? Tehdy by pro ni byl schopnej udělat absolutně cokoliv. Vínem na ni nešetří, ba naopak, hned, jak má sklenku prázdnou, dolije jí – a sobě ostatně taky, těstoviny jí snad zasytí natolik, aby se mu tam celá neopila. A tehdy, až dojí – a případě si i přidá, fakt jí v tom nehodlal bránit – sklidí misky do myčky. „Tak tohle bychom měli. Chceš se jít prospat? Umýt? Nebo se prostě jen… válet, dopít tu láhev a nedělat nic?“ První možnost by respektoval. Ty další dvě… Ty se zdály prostě lákavý.
Sponsored content

Re: Shadow Hills

Návrat nahoru
Povolení tohoto fóra:
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru