Share
Goto down
avatar
Poèet pøíspìvkù : 14
Join date : 15. 08. 18
Zobrazit informace o autorovi

Re: Shadow Hills

za Sat Aug 18, 2018 4:44 pm
"J-já... J-já vím, že tak kouká pořád, ale-... Jen se na něj podívej," nenechá se obalamutit myšlenkou, že by tohle byl drzý způsob, jak získat jídlo ze stolu. Tomu kukuči zkrátka nešlo odolat a Skye se snažila co nejrychleji do sebe naházet porci (i s přídavkem), aby se mohla s Darwinem pomazlit a alespoň z části uplatit jeho hladovou náturu několika pusinkami na čelo. "Jak mu nemůžeš odolat?" Nechápala. Nerozuměla tomu, jak by se někdo mohl s klidným svědomím ohlédnout na druhou stranu a předstírat, že ten hladový kukuč zkrátka nevidí. Nebylo divu, že poté, co si Jacob vzal na starosti sklizení ze stolu, se Skye s nedopitou sklenkou šumivého růžového vína svezla na zem, přitahujíce si Darwina do náručí, aby se s ním mohla co nejvíc pomazlit, jako už dlouho ne. Nejspíš za celý život nedostal nic víc než tolerantní pohled od majitelky opáleného těla, což se Skye rozhodla napravit se vším všudy. Baset se jí samou radostí pokoušel vydrápat na klín, div ji svou ne zrovna trpasličí vahou nesvalil na znak. Tu hrdinou snahu být jí co nejblíž dívka ocenila smíchem a další salvou polibků na čelo, uši a čumák. "No jen řekni, Jakeu... Jak bys tomuhle mohl odolat?" S otázkou zopakuje předchozí větu, pokukujíc po něm se šťastným úsměvem. K zaražení zůstávalo, jak snadno si ochočila psa, s nímž se vůbec nemusela a jehož přítomnost tolerovala s uraženou hrdostí a svými pravidly - žádná postel, žádný gauč, žádné krmení u stolu. Do domu mohl pouze s čistýma packama a kdyby si Jacob kdysi neprosadil svou, směl by spát leda na zahradě v psí boudě. Takto mu byl vyhrazen obývací pokoj, ve kterém lehával před krbem.
Se smíchem, zatímco rodinného mazlíčka drbala za ušima, zvedla oči při sdělení několika možností, jak strávit večer. Popravdě se snažila co nejvíc oddálit chvíli, kdy s ním ulehne do postele, neboť netušila, co si o tom má myslet a jak se připravit na tento druh společného soužití. Sex jí nic neříkal, ani jiné milostné hrátky - s Jacobem se v začátcích jejich pokusů o obnovení vztahu pokoušela vyhnout všemu, co mělo společného s něčím intimnějším. Přátelsky jej držela za ruku, hrála si s jeho prsty, ze své strany však neučinila krok navíc. To Jacob ano - polibek do vlasů, na čelo, tvář a později i na rty, což jí stále drželo poněkud rozrušenou a zčervenalou, když si vzpomněla na jejich sladkou chuť i naléhavost, s níž ji líbal. "Možná bych se vykoupala? A... pak bychom si mohli sednout a dopít láhev. Mohli bychom...," zmateně se rozhlédla kolem, hledaje inspiraci pro společně strávený čas. Nehodlala ho ničit další četbou, knihovnu vynechala úplně. "Možná... bychom si mohli pustit nějaký... " Hledala to jedno slůvko, co jí ne a ne přicházet v inspiraci. "Film? Můžeš vybrat, jaký chceš a já se zatím umeju. Nahoře... je to nahoře, že ano?" Nebyla si jistá, ani nemohla - do jistých místností zkrátka ani jako anděl nelezla a Jacobovi tak poskytovala soukromí.
Po odsouhlasení se začala belhat nahoru, přidržujíce se zábradlí. Zabralo to tak pětkrát delší dobu, než kdyby se loudala pod tíhou vyššího věku. Až po několika minutách, kdy se prala s orientací, nakonec vklouzla do správného pokoje - ložnice, jíž vévodila široká postel z masivního dřeva, šatní skříň, kde zjistila, že veškeré oblečení patrně patřilo jen a jen Jacobovi, kosmetický stolek poblíž širokého, francouzského okna s balkónem a výhledem na město. Až jedny dveře upozornily Skye na místnost, co se projevila v celé kráse jako šatna určená Evelinyným potřebám. Od různých profesionálně vyhlížejícím kostýmků přes obyčejné rifle, svetříky, topy a sukně, po noblesní společenské róby za několik tisíc. Zavěšené zde našla i několik kompletů spodního prádla (krajkového, jak jinak), z něhož nedokázala spustit oči. K šatníku taktéž patřila i pestrá sbírka lodiček - běžnou obuv na ven ponechávala v dolní části domu v hlavní šatně, kde visely kabáty a bundy do zimy. Ze série saténových košilek, u nichž si tipla, že patří k nočnímu oblečení, si nevybrala ani jednu. Prsty se probírala komplety, než narazila na jednu starou Jacobovu košili, co si Evelyn z nějakého důvodu nechala. V jejím případě možná na podpal, pro Skye to bylo znamení, aby ji stáhla z ramínka a odnesla ji do prostorné koupelny. Mohutná vana, kam by se vešli dva, byla z části obehnaná závěsem, neboť sloužila i jako sprcha. Kolem na stolcích byly vystavěné různé barevné lahvičky obsahující pěnu do koupele, tělová mléka, sprchové gely, šampóny a zásoba kosmetiky, pro jakou by vraždila každá žena. Všechno to do posledního flakónku vonělo, že si nedokázala dlouhou dobu vybrat, než nakonec popadla lahvičku s vůní broskví v jogurtu. S trochou zápasení, kdy nemohla přijít na způsob, jakým se spouští voda, se jí nakonec povedlo spustit ji tak, aniž by se nechala zmáčet. Boj nastal tehdy, když měla vlézt dovnitř - noha v sádře nebyla přizpůsobena akrobatickým počinům a tak v jednu chvíli zahučela kompletně pod vodu, jen se zmíněnou nohou venku. S pěknou taktéž neuměla zacházet - zdálo se, že nic nepění a tak vylila do vody prakticky půl lahvičky. Což se ukázalo jako chyba - voda okamžitě začala bujet pěnou, co přetékala z vany, valíce se ven jako hororová příšera. "Jakeu? Jakeu!" V panice, co provedla, začala volat na svého manžela, rozehnávaje pěnu všemi směry, aby vůbec mohla dýchat.
avatar
Poèet pøíspìvkù : 16
Join date : 15. 08. 18
Zobrazit informace o autorovi

Re: Shadow Hills

za Sat Aug 18, 2018 7:09 pm
„Nahoře,“ odsouhlasí její domněnku spolu s celým návrhem, který se zdál dost lákavým na to, aby jej neodmítl. Už to byla pěkná doba, kdy se takhle stulili k sobě v obýváku, aby zabili večer koukáním na film, který většinou náhodně vybrali. Někdy je nebavil, nesedl jim do noty – a tehdy nebylo nic snazšího, než v něm hledat chyby a zabavit se zrovna tak, jen trochu jiným stylem. Filmařské nelogičnosti byly mnohdy k popukání. „Nebudeš potřebovat pomoct? Do schodů, myslím…?“ Jak se ukázalo, nebude. Sic slyšel notnou dobu její šmatlání na dřevěném schodišti, ale jak se zdálo, se svým úkolem se rvala vskutku ukázkově. Jacob poslouchal snad jen proto, že kdyby uslyšel kutálení se a nakonec tupou ránu, mohl by jí rovnou poskytnout první pomoc, neboť jinak by jí už vážně zachraňovat nemohl. Zatímco ona objevuje taje jejich domů, Jacob se věnuje spodnímu patru – pro začátek si sedl k notebooku, aby stáhl film, co mu jako první přišel na mysl. Roztomilej, přesto dostatečně debilní na to, aby udržel pozornost a krom toho se rozhodl využít i její nynější nálady, neboť s podobným kouskem by ho kdykoliv předtím poslala upřímně do háje. Jacob však Godzillu považoval za jeden z masterpieců béčkové kinematografie, sám si dobře vědom toho, že se sice nejedná o žádný skvost, ale… guilty pleasure? I tak se dal nazvat tenhle typ rádoby katastrofických filmů, v nichž figurovaly různé bestie, některé byly lepší než jiné, další se zas staly dokonce kulťáky – třebas v podobě Čelistí nebo Jurského parku. Bylo pak už snadné zapojit počítač do televize pomocí kabelu, přehodit přes chladnou koženou pohovku deku, aby seděli na něčem měkčím a příjemnějším a nakonec také přenést víno z kuchyně do obýváků. Pod skleničky nezapomněl dát podtácky. V některých směrech si ho Evelyn jednoduše vycvičila, on si zvykl a přizpůsobil se, aby se nedohadovali kvůli zbytečným malichernostem, naopak uznal, že něco pro ni prostě může být důležité, ačkoliv jemu se to jevilo jako největší banalita pod sluncem.
Sám se pak ještě rozvalil v sedačce brouzdaje na internetu s vědomím náhradních dílů na různá auta, které měl za úkol sehnat, když jej vyruší její výkřik. Dost zoufalej, nutno dodat, sic tlumený zdmi i dveřmi. Přesto však práce nechá, míře rychle nahoru, kdy bral schody rovnou po třech a na rozdíl od ní sebevědomě zamíří ložnicí přímo do koupelny, aniž by se obtěžoval klepat – kdyby mu za tohle chtěla vyčinit, ostatně by ho nevolala. Pohled, co se mu naskytne, ho v první moment zarazí. A vzápětí rozesměje, protože jeho drahá vypadala v koupelové pěně solidně ztraceně jak obrazně, tak doslova vzhledem k vysoké vrstvě mýdlových bochánků, kterých se snažila nenadýchat, zatímco s tekoucí vodou stále další a další přibývaly, jak je proud vířil. Udusit ji ale nenechá, místo toho ji hrdinně zachrání, když vypne tekoucí vodu. „Kolik jsi tam toho proboha dávala?“ V jeho hlase byl stále znatelný smích i tehdy, když ponoří ruku do vody, naháněje trochu pěny do míst, kde předtím tekl proud a ironicky byla vidět hladina a přímo pod ní též její koleno a část stehna nad ním. Nevšímal si při tom, že si pravděpodobně rozmáčí náplast, to mu bylo zjevně jednoduše zcela jedno. „Myslel jsem, že se tu aspoň topíš.“ Přejde k přední části vany, kde měla položenou hlavu, cestou však ještě vezme naducanou houbu pověšenou na háčku u osušek. Klekne si přímo za ní, políbí jí na temeno, zatímco ruku bez sádry si položí na okraj vany kolem jejího pravého rameno, zapěstí ponořil přímo do vody, kde ji hladil po holém rameni. Rád se jí dotýkal, vždycky. Nejen v posteli, ale i kdekoliv jinde – bral její packu do své nebo jí dával ruku kolem pasu, hladil ji po bedrech či po ruce. Byly to drobnosti, které pro něj byly vždy samozřejmé, ač se s každým dalším rokem v manželství vytrácely. „Fajn, vzhledem k tomu, že jsem už tady, nechceš přece jen pomoct?“ zeptá se u jejího ouška, když se k ní nakloní, aniž by hovořil s jasným erotickým nádechem. „Z tý vany s nohou v sádře sama nevylezeš…“ podotkne na zřejmý fakt, že vlézt někam bylo snadný, ale dostat se ven jí nutně muselo dělat problém.
avatar
Poèet pøíspìvkù : 14
Join date : 15. 08. 18
Zobrazit informace o autorovi

Re: Shadow Hills

za Sat Aug 18, 2018 8:08 pm
Přes okraj vany, polovinou naplněné tekoucí vodou, se valila pěna rychlostí dosahující laviny. Brzo už byla zem kolem vany pokryta chuchvalcemi bílých bublinek rozprostírajících se do dáli v invazi podobné té německé za druhé světové války. Několik dlaždic už stihlo kapitulovat a další měly vzápětí následovat. "Jakeu?" Prsty svíraly okraje vany, jak se pokoušela vytáhnout ve vaně výš, pěna ji pomalu ale jistě začala dusit. Hluk rychlého výběhu schodů tlumily zavřené dveře, ani si nestihla všimnout, že zareagoval. Teprve s posledním zvoláním, kdy už začínala pomýšlet na nejhorší, totiž fakt, že se v pěně evidentně utopí, se dveře otevřely. "Jakeu! J-já nevím, co se stalo. Hrozně mě to mrzí a-..." Koktavým hláskem se pokoušela nasadit omluvný tón společně s řadou výčitek, sypající si popel na hlavu za takovou hloupost, dokud nezaslechla zvuk, který by v tomto prostředí skutečně nečekala. "Ty... se směješ?" Nezněla naštvaně. Ani pohrdavě. Údiv bylo to jediné, co se mu dostávalo v odpovědi zpodobněné nechápavým pohledem na smějícího se manžela, viditelně pobaveného celou situací, snadno zapadající do nějaké praštěné romantické komedie. "J-já...," opět se ozývalo její typické koktání pronásledující jí poslední dobou na každém kroku. Skye nebyla anděl, co by se choval odtažitě, ba až chladně a dokázal si nést řeč jako ze žurnálu. Plachost podporovala její pohledy i řeč - nejen verbálí, ale taktéž odpovědi jejího těla. "Tolik, kolik bylo psáno na té lahvičce... zprvu. Jenže to nechtělo pěnit a já... jsem zatoužila po pěně. Tak jsem toho nalila víc. A pak ještě trochu... a ještě..." Nemusela pokračovat - pohled na poloprázdnou lahvičku, která naštěstí neobsahovala litr produktu, ale tak o dvě třetiny méně, mluvil sám za sebe. "A najednou se to celé zbláznilo a pěna přetékala z vany a já neměla šanci to zastavit." Celou estrádu zakončila obhajobou s očima plnýma provinění, že si vůbec dovolila prohrát s něčím tak banálním, jako byla voda. S nožkou v sádře hozenou přes okraj vany se jí však nikdo nemohl divit. Už jenom narovnání se kapku bolelo a po chvilce se tato pozice s nohou vysoko zapřenou o kraj zdálo nepohodlné. A aby ještě dosáhla na uzávěr vody? "Promiň. Zklamala jsem tě?" Nechápala, co je na tom tolik vtipného - utopená by mu byla k ničemu a kdo ví, jak by vlastně skončila její nesmrtelná duše anděla.
Trochu zakloní hlavu, když přejde za ní. Chtěla na něj vidět, milovala pohled na něj. To, jak se mu starosti odrážely v očích a občas myšlenkami krčil čelo. Nebo když se podrbal ve vlasech, promnul si krk nebo přejel po zarostlé tváři? I to jí neskutečně bavilo pozorovat. Působil nádherně lidsky a Skye nepřestávalo udivovat, kolik maličkostí si kolem jeho osoby zapamatovávala. "Pomoct?" Nechápala tu nabídku. Přeci jen už ležela ve vaně, cachtala se v ní jako malá, že chyběly jen kachničky a natahovací žralok, aby sada byla kompletní. Pěny měli habaděj na rozdávání. "Mohl bys... tu se mnou zůstat? Kdyby se ta pěna rozhodla množit a zahltit nás tu. Momentálně jsi jediný schopný bojovník." Tehdy si nemohla pomoci, aby se neuculila, ve tvářích ďolíčky od smíchu. Než stačil cokoliv namítnout, přitulila se tváří k jeho ruce, vnímaje horkost tepající pod kůží. Voněl, cítila to. Voda a vysoká teplota v koupelně (ač unikala pootevřenými dveřmi) zvýraznily jeho vůni - motorový olej, čistidlo, borovicové dřevo a Jacoba samotného. "Ou..." Tohle byla pravda, z vany těžko jen vyleze sama. I soukání se do ní znělo jako problém hodný promovaných inženýrů se všemi těmi kružítky a deskriptívou. "To mi nedošlo." Noha ji už tak pekelně bolela, pokrčenou v koleni ji přehodila přes okraj a jen díky silné stabilitě a základům vany nehrozilo, že by se v jednu chvíli rozhodla přehoupnout a skončit na boku. "To by od tebe bylo milé," se skousnutým rtem ocení tuto nabídku, přesto si ještě chvilku poleží tak, jak je. "A-ale jenom chvilku ještě... je to příjemné a nechce se mi úplně ven..." Do chladu, po kterém jí viditelně naskákala husí kůže - stačilo položit ruce na okraj vany a sledovat, jak po ní pomalinku postupuje. Nakonec však pět minut uběhne a je třeba vylézt ven. Pěna už stačila spadnout, ta na zemi za sebou zanechala mírně klouzavý povrch, co byl překryt předložkami a ručníkem. S trochou štěstí a prvkami akrobatických kousků se jim nakonec povedlo dostat Skye z vany, aniž by si přivodili další zlomeniny. Až na pár možných modřin vyšli z chvíle plné překvapení celí. Skye se ihned zabalila do osušky, zakrývaje se před mužem, co tělo své ženy viděl nejspíš už na tisíckrát. Pro anděla se jednalo o premiéru. S podporou v podobě nabídnutého ramene odpajdala ke skříňce, o níž se zapřela, aby nemusela chytat balanc uprostřed ničeho. "Děkuju. Že jsi mě... zachránil. A pomohl mi z vany, i když jsi nemusel." Mohl ji tam klidně nechat a odpochodovat si dolů za Darwinem. Nemusel se starat. Mlčky jej sledovala, ve tvářích zrudlá nejen z nejistot a rozpaků, co se bude dít dál, ale z poměrné části i díky stále vysoké teplotě v koupelně.
avatar
Poèet pøíspìvkù : 16
Join date : 15. 08. 18
Zobrazit informace o autorovi

Re: Shadow Hills

za Sat Aug 18, 2018 9:08 pm
„Jo, očividně…“ S pohledem na lahvičku bylo pomalu štěstí, že nejsou v pěně zavalení všichni, neboť rozhodně nešetřila. Nepoznával ji, skoro ne. Měla sice známou tvář i stejná kukadla, ale povahou byla někdo úplně jiný. Mohl se tím zaobírat… Zdůrazňovat jí to a poukazovat na všechny drobné změny. Mohl. Nechtěl, takže to neudělal. Pro teď se rozhodl užívat si společné chvíle v tomhle duchu, uvolněné a ne pošramocené jednotlivými odlišnými názory, když pro jednou mohli taky… jednoduše žít. Zapomenout na všechny starosti? Dost možná byla Evelyn protivná a odtažitá i kvůli práci, která jí přidělávala starosti, a ty z ní nyní mohly spadnout, když se rozhodla svou kariéru aspoň na chvíli odsunout stranou. Jednou se zeptá. Začne si víc všímat i drobných změn v gestech, nejen ve zjevném chování, nebo jiných podvědomých úkonů. Brzo… Ale dnes se vše rozhodl pustit z hlavy. Film, sklenice vína a ona – to znělo moc dobře na to, aby se v tom šťoural a odmítl. „Zklamala? Má drahá, víš, že to dá daleko víc práce…“ Znova ji políbí na zátylek a prsty od ruky v sádře jí navíc jemně pročísne vlasy. Jednou z výhod jejich soužití bylo to, že ho rozhodilo už máloco a kdyby měl být zklamaný z každé podobné hlouposti, už se dávno zastřelil. Rozhodl se jí už dávno milovat se všemi chybami a nedostatky, které měla. Nic nepodmiňovat. I díky tomu se mnohokrát vyhnul nepříjemnému pocitu zklamání za daleko větší prohřešky než byla vyplavená koupelna. „Jen to pak vytřu. Otázka chvíle…“ A zrovna tak se z něj stal tak trochu flegmatik, co měl spoustu věcí na háku a každé řešení se tehdy zdálo dobré, pokud nešlo o něco vážného. Mokrá podlaha? Ta mu byla upřímně putna. Nebyl to neřešitelný problém. Nebyl to vlastně absolutně žádný problém – snad jen v podobě promáčených ponožek a také riflí, když si klekl k vaně. Ani to mu však očividně nevadilo.
„Umýt záda? Nebo na tebe prostě dohlédnout, aby ses neutopila…“ Odfoukne trochu pěny, co měla nebezpečně blízko nosu, a ta se rozletí do všech stran v bílém mýdlovém hloučku. „A očividně tě i hrdinsky ochránit,“ přitaká na její slova. Když se usmívala – když se usmívala takhle, vesele a upřímně – byla k sežrání. Přesně na tenhle úsměv ho lapila, přesně ten mu věnovala v den, kdy se poznali a on sebral dost odvahy na to, aby ji oslovil v univerzitní knihovně, kde vypadal chytřeji, než ve skutečnosti byl. S rovnou řadou bílých zoubků a roztomilými dolíčky ve tváři vytvořila úsměv, díky kterému věděl, že musí být jeho. Byla – snad si to jen celý maloval trochu jinak. Možná… Trochu jako tohle. Přitulí se k jeho ruce. Jeho dotek nevyhledávala… Dlouho. Nevyhýbala se mu, ale obvykle jej pominula, ignorovala, jako by skoro neexistoval. Nevadilo mu to, zvykl si – každý byl nějaký. To však neznamená, že si tohle neužíval. „Bylo? Myslíš, že bych mohl dostat něco za odměnu?“ Povytáhne jedno obočí v hravém výrazu. Už dávno mu táhlo na čtyřicítku, ale s ní se někdy cítil jednoduše… no, rozhodně mladší. Ne často, ale občas, když měla hravou a proměnila se v tu holku, co sbalil v knihovně. I z něj se stal ten mladej sebevědomej kluk, co o dívky sice neměl nouze, ale musel mít přesně tuhle, jinak by svět přestal dávat smysl, a k tomu využil svůj veškerý šarm. Trochu rošťácký, když byl automechanik s láskou k rychlým autům i motorkám, a trochu intelektuální, když se zároveň vydával za profesora literatury. Skočila mu na to… A sem tam se zdálo, že mu na to skočí zase. Alespoň na pár minut. Z vody jí netahal, ba naopak – nechal jí vylouhovat se, jak dlouho si jen přála. A když zavelela, pomohl jí ven.
Což byla docela akce. Mokré ponožky se nakonec hodily, protože mu alespoň neklouzaly nohy, když jí pomáhal z vody a dával zároveň pozor, aby ji dostal přímo na přeložku u vany a ne do louže všude okolo. Vypadala… Asi tak trochu jako Afrodita vystupující z mořské pěny, zvlášť když si rozpustila vlnité vlasy. Znal ji devět let. Svoji byli čtyři. Ale zatraceně, stejně z ní nikdy nemohl spustit oči. Našel si v ní ideál krásy nejen ve tváři, ale též co se postavy týkalo – nebyla chlapecká, ba naopak, štíhlý pas kontrastoval s boky tak akorát širokými, ani ňadra neměla tak úplně malá. Mohl se na ni koukat hodiny a hodiny a stejně se mu neomrzela – jakkoliv jí slušely večerní róby, nahá byla vždy nejkrásnější. Jen by ji takhle ven pochopitelně nepustil… Pravda, nyní její tělo stále trochu hyzdily modřiny, ale komu to vadilo? Ty se brzo ztratí, Jacobovou hlavní starostí bylo, aby do nich nešťoural. Ještě předtím, než ji nechá zabalit se do osušky, ji jinou, huňatou a bílou, pořádně vysuší do sucha, aby jí nebyla taková zima. Tehdy ji zavine do velkého ručníku a pomůže jí odpajdat do bezpečného bodu dál od louže, kde se mohla přidržet skříňky a opřít se o ni – měli dostatečně bytelný nábytek, aby se pod její váhou nezhroutil, už jen protože byla muší. Sám si konečně sundá mokré ponožky, které hodí na koš se špinavým prádlem. Uchechtne se. „Jako bych tě tu snad někdy nechal, El…“ Věděli – nebo aspoň on věděl – že se na ní nikdy nebude schopen vykašlat a i kdyby přišla s mrtvolou ve svém kufru, nakonec by jí stejně pomohl a třebas se i sám za ni udal na policii. Bylo to až děsivý – což však vědět nemusela. Na chvíli se odmlčí, hledě jí do kukadel, co na něj trochu vyjukaně upírala. „Chybělas mi, Ellie…“ Nejen kdykoliv nebyla tady, ale… kdykoliv byla duchem nepřítomná. Často. Skoro pořád – řešila nějaký velký případ, sama mu to říkala a vysvětlovala, že toho má prostě moc a o to míň náladu na něj. Chápal. Ale byl člověk – a tak i přesto toužil. I proto se nyní natáhne, aby ji znova políbil, prvně lehounce, ale polibek se brzo prohloubí. Běžně by si ji k sobě přitáhl, vzhledem k její noze je to však nyní on, kdo se k ní o to víc přiblíží, pokládaje zlomenou ruku na její pas, zatímco tu druhou obtočil kolem ní až na bedra, neboť to bylo přesně tak, jak říkal – chyběla mu, pak o ni měl strach a pořád mu chyběla a nyní byla zde. Nemohl si pomoct.
avatar
Poèet pøíspìvkù : 14
Join date : 15. 08. 18
Zobrazit informace o autorovi

Re: Shadow Hills

za Sun Aug 26, 2018 4:53 pm
Lidské chování jí připadalo stále nové, neprozkoumané a jednoduše překvapující na každém rohu. Pokaždé, když něco vypustil z úst, přemítala o jeho větách jinak, než jak by učinil normální člověk. Na dvojsmyslné narážky nereagovala se sebevědomým pohledem ani zahihňáním malé holky - naopak začala do podrobna analyzovat první myšlenku, rozebírat ji a nevrhovat jednotlivá řešení, díky čemuž poukázala na prvotní fungování jejího mozku. Pokud na ni někdo nevyrukoval s přímou narážkou, dozajista ji dokázala přeslechnout, ignorovat a zkrátka se s ní nezabývat, jako by ani nebyla vyslovena. Není tak divu, že nepatrně položenou nabídku tak bez jediného pozastavení se přehlédne, aniž by hlouběji uvažovala nad tím, co jeho slova mohou znamenat a skrývat za význam. "Jakou odměnu?" Momentálně si nedokázala představit, že by mu mohla cokoliv dát. Veškeré věci v jejich domě patřily do společného majetku. Vařit neuměla (rozhodně to nikdy za sebe nezkoušela), tudíž i večeře nepřipadala v úvahu. "J-já nic nemám. Te-tedy nic, co bys už neviděl?" Zakoktá se při přemýšlení, zda skutečně němohla nalézt něco, čím by Jakea odměnila. Neměla nic, jak sama správně podotkla. A Evelyn? Ta si nesla s sebou několik tajemství, o nichž ani Skye neměla sebemenší tušení. Marně se mračila nad verzemi různých možností, žádná se jí nezdála dobrá. "Chceš něco do své dílny? Nebo ti něco schází?" S vyptáváním setrvávala pohledem na Jakeově tváři, hledaje i ten nejmenší záblesk informace, kterou by později mohla zužitkovat k jejich dobru. Znala jeho dílnu - konec konců tam s ním trávila hromadu času, aniž by o tom věděl. Díky němu se naučila používat jednotlivé nástroje, ačkoliv jejich jméno neznala. Co by to bylo také za automechanika, kdyby si je potřeboval dokolečka opakovat? Trpělivě visela na každém jeho slově, čekala, co z něj vypadne. Zdál se perfektním zdrojem nápadů, potřebovala je do posledního záchvěvu fantazie. Navíc ani neměla sebemenší přehled o tom, že to Evelyn vládla jejich domácnosti a finančním rezervám, díky čemuž by Jake nemohl zjistit nic o výdajích mimo rodinný dům a podnikání v dílně.
Co se změnilo? Nejspíš část toho, co Jake tak důvěrně znal. Skye si při první příležitosti zakryla tělo, pažemi překříženými přes hrudník bránila přednosti, na které Jakeovu touhu lapila velmi snadno, že některé dny v ranném stádiu jejich vztahu neopouštěli ložnici. Prakticky ani nedýchala, když se zaměstnával sušením každého centimetru čtverečního snědé kůže, než nakonec byla zabalena do ručníku a následně i do saténového župánku, co sotva zahřál - spíš existoval pouze pro parádu. "Mohl bys," odvětila s náznakem smutku nad touto představou. Mohl ji klidně nechat daleko za sebou. Konec konců už nebyla jeho žena, ta zemřela a Skye pouze obývala její tělo. Jen tělo. Myšlenky? Vzpomínky? To vše si odnesla pryč. Patrně do pekla. Nad tou představou, čím si musela nyní procházet, se oklepala hrůzou, zavíraje oči před takovým neštěstím. Lidé si mysleli, že se jedná o mýtus, sakra se ale pletli. Každé jeho další oslovení ji akorát bodalo do zad ostrým střepem procházející každým kouskem kosti, masem, šlachami až přímo do orgánů. Nikdy pro něj nebude někdo jiný, zůstane jeho Ellie, dokud... nejspíš dokud je smrt nerozdělí. "Nikam jsem nešla," namítne tiše ve zbrklosti tolik typické pro její andělskou podstatu. Nechápala to zoufalství vyplývající z jeho slov. Netušila, kolikrát strádal, protože jeho žena se rozhodla dělat společnost nejlepšímu příteli, nikoliv vlastnímu manželovi. Znala jen jejich domácnost i fakt, jak ho poslední týdny od sebe čím dál tím častěji odstrkovala, vyvolávaje hádky na hloupá témata jen proto, aby mu dokázala svou pravdu. "Je... je mi to líto. To všechno... předtím. Co jsi musel zažít, Jakeu." Litovala každé chvíle, kdy v sobě dusil vztek, ale raději ho ventiloval opravami na autech. Každou bezesnou noc strávenou na pohovce. Každé odmítnutí jeho přítomnosti, každou ukázku nadřazenosti. "Kdybych to mohla změnit... věř mi, udělala bych to," zavrtí hlavou s výdechem rozechvívajícím její rty. Jako anděl nemohla zasahovat do jeho života. Mohla jej pouze chránit před fyzickou újmou. Před nehodami způsobenými nešťastnou náhodou, osudem, nebo zkrátka a dobře jen nepříliš chytrým rozhodováním.
Vzhlédla k němu s prosbou v očích, s pokusem nějakou formou si vykřesat odpuštění v jeho srdci. Namísto toho se jí dostalo polibku - zprvu lehkého, sotva patrného, než se pokusil narušit pevnou půdu pod jejíma nohama a zbortit celý svět na hromádku. Choval se jinak, než jak byla zvyklá za poslední dny. Víc... živočišně, to bylo to slovo. Živočišně, chtivě a zoufale, což jí nějakým záhadným způsobem stále unikalo. Interakcím srdce nerozuměla, užívala ho pouze chvíli podobně jako skutečné tělo, co nyní... reagovalo po svém. Podobně toužebně jako to jeho, kdy instinktivně stiskla koleny jeho boky, rozechvělá novými vjemy, co se jí dostávaly pod kůži. Věděla, že líbá svou ženu, nikoliv ji. Bolelo to. Neviděl v ní přítele, neviděl... nikoho. Jen tu, o které si myslel, kdo ví jak není svatá. Dívku, kterou si bral. "Jakeu, co to... co to děláme?" Netušila, kam tím spěje, co se jí tím chystá naznačit. Co se jí vůbec snažil naznačit. "Co... co se to se mnou děje?" Ta touha... ta horkost... pulzovala. Rostla v ní s každou další vteřinou, při níž jí líčka červenala horkostí. "Proč... proč tak reaguju?"
avatar
Poèet pøíspìvkù : 16
Join date : 15. 08. 18
Zobrazit informace o autorovi

Re: Shadow Hills

za Sun Aug 26, 2018 8:05 pm
Povytáhne obočí, když na něj pohlédne se zjevným zmatením i koktavostí v hlase, nad čímž se nakonec musel krátce uchechtnout, neboť jak se zdálo, dokonale ji svými slovy rozhodil, přestože se nejednalo o nic nového. Nebylo to tak, že by s ní mluvil jen v dvojsmyslech a narážkách, nedal jí pokoj a každou noc se na ní s oplzlými řečmi sápal, na druhou stranu neváhal, aby si z ní mohl utahovat – občas i tímhle způsobem. Obvykle jej však chápala a buď se nechala svést, nebo jen protočila oči, aby se neřeklo, šťouchla ho do ramene, než si odešla po svých a Jacoba nechala tak akorát trčet v místnosti jako tvrdé y. Nikdy se však nedostavila nechápavost. Nejspíš se však jednalo o další přechodnou drobnost, na kterou si bude muset zvyknout – snad i rád. Působila… Nevinněji. Méně sebejistě, což mu teoreticky nevadilo, ale její ambice byly mnohdy už trochu otravný a jejich vztah sem tam připomínal snahu mu dokázat, že ona je pomalu víc chlap než on – měla lépe placenou práci, díky které zajišťovala řadu nákladnějších položek domácnosti, její sny a ambice ty jeho dalece převyšovaly a podobně. Jacobovi to obecně nevadilo – i proto, že když se rozbil dřez, byl to on, kdo nakonec tyhle drobnosti dokázal vyřešit, a tak jí dokázal, že v jejich domácnosti není ještě zcela zbytečný. Ovšem pocit, že je mu taky jednou tak trochu vydaná na pospas, se mu svým způsobem také zamlouval. Bylo to jiný – koukala na něj tak, jak již dlouho ne. Oddaně, kukadla konsternovaně upřená na něj, aby ji vysvobodil svou odpovědí z trápení. Pokud si dobře vzpomínal, naposled na něj takhle hleděla několik let zpět, kdy jí jeden senilní idiot vyhodil ze zkoušky a ona u něj hledala ujištění, že z ní jednou bude schopná a šikovná právnička (později si sem tam sobecky přál, aby se tehdy pletl). Nakonec jí líbne na nosík, jemně a hravě. „Popravdě, ty mi bohatě stačíš.“ Stejně byla to nejdražší, co v životě měl – stačila mu její přítomnost a vědomí, že… je jednoduše s ní. Nepotřeboval neustálej kontakt, popravdě mu mnohdy dostačoval pocit, že je prostě vedle něj, ač třebas pracovala a on si četl, ale i to bylo čím dál tím víc vzácné. Pravda, možná ji ještě k tomu toužil mít pod sebou, ale… člověk nemůže mít příliš přehnané ambice, že ne?
Sjede po jejích předloktích a vzápětí ji vezme za packy. Jednu z nic zvedne a vtiskne na ni polibek – něžnosti a doteky, které pro něj byly absolutně samozřejmé a které si nikdy neuměl odpustit, ba naopak je mnohdy vyhledával. „Nikdy, El…“ Nikdy by ji nikde nenechal, neopustil, nevybodl se na ni a nechal ji v průseru, ba naopak by se jí hnal na pomoc nehledě… no, na cokoliv. I přes všechny chyby. Ostatně tak si ji vzal – v dobrém i ve zlém, nebo ne? Jacob hodlal své sliby splnit. Zavrtí hlavou, v očích má sotva vepsanou křivdu nebo ublíženost při jejích slovech. Všechny jejich hádky obvykle hodil rychle za hlavu, málokdy se jimi skutečně zaobíral a raději je bral jako součást jejich soužití, protože tak… tomu ostatně též bylo. Neměl potřebu se teď tvářit jako zraněné a zmoklé štěně, vše jí odpustil. Když ne předtím, pak minimálně ve chvíli, kdy zjistil, že je živá a relativně zdravá. „Je dost času to změnit. Být tu. I já byl často v práci.“ Mnohdy již rezignoval, nesnažil se hádky řešit a raději zmizel do dílny, kde se zavřel, aniž by šli do postele usmíření. I on se mohl vrátit. Omluvit se. Být s ní. Namísto toho vypadl – ani to nebyl zrovna návod na šťastné manželství, jenže jsou lidé. Copak může někdo čekat, že bude žít bez jediné chybičky a hlouposti? Nadělal jich hodně. Evelyn se naštěstí rozhodla prozatím zůstat. A zdálo se, že ani nyní se mu od něj tolik nechce, ba co více, daleko méně, než kdy dřív.
Což byl možná též důvod, proč mu jeho touhu jí být na blízku oplatila, když stiskla jeho boky svýma nohama a on jí byl o to blíže, což mu stačilo jako pobídka k tomu, aby zdravou ruku položil na její stehno a velmi snadno se dostal pod volná saténový župánek, co se stejně začal pomalu rozevírat. A pravděpodobně by pokračoval směle dál, kdyby nepromluvila. Neodtáhne se daleko, nechtěl, stejně tak nesundal svou ruku z jejího stehna, která se dostala již poměrně vysoko. Přesto si trochu nervozně odkašlal, její slova si vyložil trochu jinak, než je sama myslela – alespoň prvně. „Promiň, nechtěl jsem na tebe být moc… rychlej, jen… no, slyšelas to, chybělas mi…“ Pousměje se trochu provinile. Při jejích dalších slovech však zpozorní. „Takže… ti to nevadí? Myslím… To, že bych pokračoval? Protože… No, možná mě máš přece jen pořád trochu ráda, řekl bych, že to znamená přesně tohle.“ Nyní je jeho úsměv trochu škádlivější a také sebejistější.
avatar
Poèet pøíspìvkù : 14
Join date : 15. 08. 18
Zobrazit informace o autorovi

Re: Shadow Hills

za Sun Aug 26, 2018 9:23 pm
První reakcí na Jacobova slova bylo pro Skye tolik typické vykulení hnědavých kukadel v odpovědi na slova hřející andělskou dušičku. Doposud ji nepřestával překvapovat svými odpověďmi, každou reakcí na slova, co by se mnohdým zdála nehodná podobného zareagování. Jiní by si už dávno vymýšleli všechny možné hračky, knihy, šperky, auta... Hmotný majetek koupený za pár zelených papírků a plastových kartiček zlatých a černých barev. Nechápala, jak někdo takový mohl existovat. O to víc ji utlačoval pocit selhání - jak mohl vkládat tolik citů, tolik lásky do ženy, která si nic z toho nezasloužila? Proč se tak slepě za ní otáčel a dovoloval jí ubližovat mu na každém kroku, ničit tu romantickou duši vypěstovanou pro dívku, která mu city bude oplácet podobným způsobem? Mohl být tisíckrát šťastnější po boku jiné - třeba té hezounké květinářky s krámkem hned vedle Evelininy oblíbené kavárny. Občas tam zašel koupit pro svou manželku květinu, když si ještě krátce po sňatku plánovali romantická dostaveníčka. Věděla, že i teď tam čas od času zašel pro nějakou květinu, aby Evelyn překvapil ve snaze oživit jejich poněkud ztracený vztah. Jenže smysl pro věrnost, který na něm oceňovala, ho nutil neohlížet se za jinou a myslet jen a jen na Ellie. Na nikoho jiného. Smutek vklouzl do jejích kukadel při myšlence, že se nemusel trápit někým, kdo se mu postupně vzdaloval a ničil veškeré šance na pohádkový vztah. Chtěl ji. I po všech těch letech, po každé hádce, která mezi nimi tvořila bezednou propast toužil po manželce, po nikom jiném. Nikoho nepotřeboval, jen ji. Krásné a přitom podivně tragické. Alespoň pro Skye ano, což ocenila stisknutím rtů k sobě do uzoulinké linky na znamení boje s takovou odpovědí. "Zasloužil by sis jinou ženu. Lepší... Takovou, která se s tebou nebude hádat o hloupostech a nebude... Nebude ti zabouchávat dveře před nosem. Která si nebude stát za svou pravdou, i když se mýlí jenom proto, aby tě naštvala. Ty si to nezasloužíš, Jacobe," zavrtí rezolutně hlavou nad veškerými informacemi, které se jí sypaly ze rtů v podobě vodopádu nabublávajícího každou vteřinou do čím dál tím větší míry. "Měl bys mít... po svém boku někoho... kdo..." Hledala ta správná slova odmítaje mu pohlédnout do očí. Bála se, až si uvědomí, s kým po celou dobu žil, s kým sdílel život i střechu nad hlavou. "Kdo tě ocení. A bude nadšený z každé drobnosti, každé maličkosti, kterou považuješ za samozřejmou. Z každé květiny nebo uvařené večeře. Z dřívějšího odchodu z práce nebo... z toho, že ji zachráníš před rostoucí pěnou." Vzhlédla k němu s uslzenýma očima v předvídavém okamžiku vlastního zatracení. "Místo toho jsi snášel... peklo. Peklo se ženou, do které jsi investoval veškerou svou lásku, aniž bys jedinkrát myslel na sebe." Nechápala, jak to zvládl. Jak dokázal přemoci pud sebezáchovy a neutekl po několika letech pryč.
Dlaněmi se pokoušela vehnat teplo do paží, Jacob ji však předběhl vlastním dotekem přejíždějíc po předloktí směrem k zápěstí až rovnou k dlaním a prstům, aby si je nakonec propletl v drobném gestu plném naděje pro obě strany. I ten polibek, pouhý, zcela obyčejný a přesto něžný jí bral dech, že nedokázala nic - jen na něm viset očima. Tolik si jí cenil, tolik svou ženu miloval. Jak to jen dokázal? Jak zvládal přecházet její chyby? Ignorovat je? Jako by i jeho odpověď byla náplastí na všechny bolístky, se mu rozplakala v náručí. Emoce držené po celou dobu na uzdě - strach, zmatení, bolest, panika i prvotní náznaky jistoty v jeho blízkosti - z ní vytryskly, že se musela k němu schovat. Skrýt se mu v náručí a plakat, dokud jí slzy stačily. S tvářemi mokrými sotva mohla nabýt jakékoliv důstojnosti, o nic takového se nesnažila. "Nejspíš nikdy nepochopím, jaký úžasný a čestný muž se v tobě skrývá. A je mi líto... že jsem to neviděla dřív." Omlouvala i Evelininy chyby, prchlivost a přehlížení toho, co pro ni dělal. I teď se pokoušel převzít část odpovědnosti na sebe, jak by mu to mohla dovolit. "Nikdy nepřestaneš na sebe klást nároky jen proto, abys... abys nesl tíhu odpovědnosti s ostatními, že?" Fascinoval ji, do posledního detailu ji fascinoval. Prohlížela si jeho tvář, jemně mu odhrnovala vlasy z čela, hladila po zarostlých tvářích, než se samotným štěstím usmála. "Nezapomenu na den, kdy jsem měla tu čest tě potkat, Jakeu. Nikdy," zašeptá tiše s laskavým úsměvem prohlížeje si jeho tvář skoro jako by si ji potřebovala zapamatovat do nejposlednějšího detailu.
Svou touhou po blízkosti ji zaskočil a překvapil - zda pozitivně či negativně? Těžko říct. Skye neuměla rozlišovat jednotlivé emoce tak jako lidé, postupně se s nimi seznamovala. A touha? Ta pro ní patřila mezi úplné novinky. Jeho dotek spaloval kůží, po níž mířil vzhůru. Měla za to, že by měli zajet do starých kolejích. Jako by snad mělo cenu mu tvrdit, čím je. Nevěřil by. Sotva by přijal informaci o jejím andělském původu a smrti pravé manželky za reálnou. Nechápala, co s jeho počinem mělo co dělat ono stýskání. "J-já... tě mám ráda, Jakeu. Proč bych neměla?" Neznala důvod k takové reakci, nešlo jí to na mysl. Proč by ho neměla mít ráda? Neublížil jí, spíš naopak - snažil se, aby se cítila chtěná a vítaná v domově navštěvovaném pod rouškou neviditelnosti. "N-ne... nevadí... Alespoň... myslím..." Zamračila se nad touto možností, nezdála se jí správná. "J-já... nevím. Nerozumím tomu... těm pocitům... Jsou zmatené a nenavazují. A to horko... ve mně roste a cítím... Cítím se..." Hledala to správné slovo, k čemuž ji povzbudilo stáhnutí prázdného nitra. "Prázdná... A-ale ne tím špatným způsobem. Nemyslím... emočně... Myslím..." Nechápala ten smysl, přesto se odvážila ho hlesnout s bázlivým tónem. "Fyzicky? Myslím... nevyplněná?" To slovo, to jednoduché slovo jí uvrhlo do kolotoče pátrání po pravdě. Jak to bylo možné? Proč cítila tu prázdnotu v sobě? "Je to tak zvláštní pocit... nelíbí se mi..." Ale ať se snažila jakkoliv, nedokázala přijít na lék.
avatar
Poèet pøíspìvkù : 16
Join date : 15. 08. 18
Zobrazit informace o autorovi

Re: Shadow Hills

za Sun Aug 26, 2018 9:56 pm
Určitá přecitlivělost byla další věc, na kterou si očividně bude muset zvyknout. Na druhou stranu je to lepší, daleko lepší než určitá chladnost a odtažitost, jakou vůči němu někdy chovala a jeho v danej moment nenapadlo občas nic lepšího, než to celý prostě vzdát a oplatit jí to. Nebylo to dobře, věděl to, stejně jako si uvědomoval, že není ideální manžel, ale zdálo se… Zdálo se, že spoustu věcí budou mít zas šanci napravit a začít znova. Ani to, že v tomto kontextu o sobě mluvila ve třetí osobě, nebylo zvláštní. Svým způsobem to dávalo smysl – ale asi tak stejně, do jaké míry mu dávala smysl její slova, co na něj začne lítostivě chrlit v přesvědčení, že on je pro ni moc dobrý. Myšlenka, která by jej nikdy předtím nenapadla, protože to obvykle bylo naopak – to on vedle ní byl tak trochu buran, co jí stačil inteligenčně právě jen díky své sečtělosti, která mu dávala všeobecný přehled o minulosti i současnosti. Jinak? Nemohl se jí rovnat, všichni to věděli a faktem je, že to mnohdy viděl i v pohledech ostatních. Nevadilo mu to. Nikoliv do té doby, kdy dostatečně vyhovoval jí, aby ho pořád měla ráda. Na tom jediným mu pokaždé záleželo. „Broučku…“ osloví jí mazlivě, jen co k ní zvedne ruku, aby jí pohladit po tváři a setřel jí tak slzy. „Ty ses pro mě taky vzdala dost věcí.“ Mohla být kariérně výš, kdyby se za něj nevdala, co on mohl vědět? „Kromě toho taky nejsem zrovna ideál do… tvý společnosti. Ale koho to zajímá? Jsem rád, že jsem s tebou. A pokud něco oceníš, o to je to lepší. Nebylo to peklo, jen… Možná jsme potřebovali něco, co nás probere z práce a vrátí na zem.“ V tomhle případě autonehodu. Odpustil by si ji. Ale pokud je měla svést znova dohromady, snad to tak špatný nabylo. „Nikdy bych do tebe… neinvestoval svou lásku, kdybych si myslel, že za to nestojíš. Každým coulem, El. Každou hádku i hnusný chvíle stejně něco vyvážilo.“ Možná, že se míjeli, ale nacházely se chvíle, které byly prostě fajn. Společné snídaně nebo právě nedělní večeře, její občasná rozverná nálada, kdy ji našel se sklenicí vína v ruce a připojil se k ní. Nestávalo se to zas tak často, ale dokud se to stávalo, byl spokojenej. Kromě toho – kolik z jejich přátel mělo po čtyřech letech o tolik víc harmonické manželství? Objal ji, když se k němu přitulila, políbil do vlasů a jednoduše ji držel. „Trochu si křivdíš, Ellie. A mě zas možná trochu idealizuješ. Nebylo to... doteď všechno špatný, že ne?“ Možná kdyby věděl, hleděl by na ni jinak, on se ale všechny náznaky rozhodl snad i podvědomě přehlížet a Leeho skutečně brát jako svého dobrého přítele, aniž by věděl, co už s jeho manželkou dělal za zavřenýma dveřma ložnice, přičemž nikdo, kdo si této nezdravé náklonnosti všiml, se nerozhodl zbořit všechny jeho představy a sdělit mu střežené tajemství, co ale sem tam vyplulo na povrch. Někdy – zvláště v těchto momentech – byla sladká nevědomost skutečně sladká. „I když jsem se vydával za někoho jinýho?“ zeptá se jí hravě, rád, že její tvář znova rozjasnil úsměv. Dlouho to byl vroubek na jeho kontě, že jí lhal – a ne krátkou dobu, ve strachu, že o ni přijde, když se dozví pravdu, což bylo sem tam dost komický, ale nakonec… no, nakonec skončili tady. Takže to tak špatný nebude, že ne?
Její odpověď, ačkoliv dost zmatená a obrazná, byla dostatečně jednoznačná, aby ji pochopil a snadno tak došel k závěru, že její pocity se od těch jeho zas tak markantně neliší. Palcem jemně přejede po jejím spodním rtu s myšlenkami jasně upřenými k něčemu, co neznala – sic měla, vzhledem k tomu, že to rozhodně nebylo poprvé. Pro tělo. Pro andílka v něm ukrytého? Ano. Jen Jacob o tom neměl ani páru. „Co kdybys mě nechala… ti pomoct?“ Ani nečekal příliš dlouho na odpověď, jednoduše ji znova políbil. Netrvalo dlouho, aby ji zbavil župánku, co po její hladké pokožce sklouzl na skříňku a nadále tak lemoval její postavu. Mohli se přesunout do ložnice, ale to by bylo s jejích úrazy dost nepříjemné a krkolomné. Skříňka, na které seděla, nejen že byla v tomhle dost praktická, ale zrovna tak dost… neortodoxní. Alespoň v jejich manželském životě, kde se veškeré milování odehrávalo v posteli. Jacob ji nenechal odejít – a s trochou štěstí to nebyl odchod, na co myslela – dokud jí nepomohl od problému vyplněnosti, dokud hlasitě nevzdychala a dokud se k němu znova nepřitulila, tentokrát však ne se slzami, ale příjemně uvolněná. Nechtěl jí pouštět, a tak ji ještě dlouho držel – alespoň dokud oběma nezačalo být v koupelně dostatečně chladno, aby ji nakonec pomohl ze skříňky až na pohovku v obýváku. Sám se pak vrátil do ložnice, aby se z mokrých riflí převlékl do něčeho pohodlnějšího a domácího, tedy do tepláků a trika. A pak? Stačilo jen zalézt k ní pod deku a obejmout ji kolem ramen, pustit film, u kterého stejně ale za krátkou dobu vytuhl.
avatar
Poèet pøíspìvkù : 16
Join date : 15. 08. 18
Zobrazit informace o autorovi

Re: Shadow Hills

za Fri Nov 16, 2018 11:59 pm
"We don´t need no education!" Z reproduktoru umístěných na zdech dílny se ozývala hlasitá hudba, tolik příhodná pro jejího posluchače. Jacob, jak se zdálo, skutečně vzdělání nepotřeboval - prozatím relativně úspěšně vedl automechanickou dílnu, měl střechu nad hlavou v podobě dvoupatrového domova a také milující manželku, přičemž ten poslední bod se ještě do nedávna nezdál být tak samozřejmý. Autonehoda však vše změnila, až to zaráželo i samotného Jacoba, dokud se nerozhodl, že ho nezajímá důvod - stačil mu fakt, že se s Ellie přestali do krve hádat, že nadále neprotáčela oči, kdykoliv neřekl něco, co se jí nelíbilo, že připomínala daleko více ženu, kterou poznal a za kterou se oženil, než tu, jíž se stala během jejich manželství. Miloval ji i před autonehodou, samozřejmě. Měl pro její jednání spoustu vysvětlení - byla přepjatá z práce, uvědomovala si intelektuální nedostatky svého manžela, s nímž nemohla probírat své případy, neb to obvykle skončilo hádkou, nebyl jí oporou na různých akcích, které se ve svém postavení musela účastnit. Chápal ji, miloval ji. Ale lhal by, kdyby si po těchto dobách posteskl. Jejich soužití se mu líbilo - konečně znova připomínalo plnohodnotné manželství založené na lásce i vzájemném respektu. Oba dva zůstali doma relativně dlouho, mohli si to dovolit, úspor měli hodně - během tohoto období se znova poznávali a rozpomínali se na to, jaké to bývalo, když spolu randili a nedokázali bez toho druhého být déle než půl dne. Nespěchal na ni, pochopil, že se muselo mnohé změnit i proto, že jí nesloužila paměť přesně tak, jak měla, ale přesto to bylo mimo líbánek, které si tehdy ještě užili, snad to nejlepší období, které po boku toho druhého prožili. Ani tehdy, když se oba dali definitivně do pořádku a začali znova chodit do práce, tahle láskyplnost nevymizela - Jacob ji každé ráno zavezl do práce a znova tak ji odpoledne vyzvedl, aby mohli zamířit rovnou domů nebo kamkoliv s jim zachtělo. Jednou, prostě jen z rozmaru,sebrali kocoura a Darwina a vypadli na celý víkend ze Shadow Hillu pryč a celou sobotu a neděli strávili v jedné chatce u jezera na okraji národního parku, kterou stačilo zajednat přes telefon - turistická sezóna byla dávno pryč, stačilo tedy jen vyťukat číslo a domluvit se.
"We don't need no thought control." Jediný jeho životní problém tedy způsoboval poslední dobou jeho nejlepší kamarád Lee, který se nepřestával chovat divně, a také rozbitý Fiat, v němž se nyní až po lokty hrabal a který ho týral již třetí den, aniž by dokázal úspěšně identifikovat, co auto trápí, takže si začínal myslet, že je to prostě jen krám vhodnej na odpis - tak snadno se však odmítal vzdát a krom toho, nehodlal zklamat majitelku, svobodnou mladou matku, která si sotva mohla dovolit nové auto, ač ho zoufale potřebovala. Chystal se Evelyn už už napsat textovku, že jej dnes nemá čekat a že pravděpodobně přijde později - a také jí ten ztracený čas řádně vynahradí - když jej ze zamyšlení vytrhlo vrznutí velkých vrat, když někdo vcházel dovnitř. Ne - někdo ne. Ellie. Její krok, předznamenaný klapotem podpatků, by poznal vždy. Proto se ani neobtěžuje zvednout hlavu od práce, jen rychle zkontroluje sportovní (a řádně odolné) hodinky, aby se ujistil, že je ještě brzo a že se sám neztratil v čase. "Ahoj. Myslel jsem, že budeš ještě v práci... Vadilo by ti, kdybych tě hodil domů a sám se sem ještě vrátil?" Sic mluvil do motoru Fiatu, úsměv byl z jeho slov patrný dobře - úsměv, který se objevoval vždy, když ji viděl.
avatar
Poèet pøíspìvkù : 14
Join date : 15. 08. 18
Zobrazit informace o autorovi

Re: Shadow Hills

za Sat Nov 17, 2018 12:56 am
Všechno byla lež - život ukradený někomu jinému, city věnované dotyčné osobě, dokonce i práce nesnášená její maličkostí. Přetvářka, maska, za níž skrývala pravou tvář. Nechávala se hýčkat mužem, který miloval stín své zesnulé manželky, za níž se nechtěně vydávala, přijímajíc veškerou pozornost, drobnosti značící hluboký cit k někomu, kým nebyla. Kým nemohla být. Ve volných chvílích mysl otupovaly myšlenky na tu odpornou partii chytře rozehranou její vlastní hloupostí, v modlitbách tiše vyzývala všechny anděly, aby jí přispěchali na pomoc se spásnou ideí. Zařekla se, že Jacobovi neublíží - přitom tak stále činila, jen jinak, než se dalo očekávat. Namísto kruté manželky se snobskou povahou a koupáním v egocentrismu, se projevovala jako milující žena smějící se každému vtipu, růžolící se nad nevyřčenými nestydatými myšlenkami pronesenými pohledem tmavě hnědých očí, do nichž se sama zakoukala. Choval se k ní gentlemansky a Skye mu snahu oplácela veselými úsměvy, dívčím hihňáním nebo přitulením se při filmu puštěném pozdě večer. Budovala vztah, po kterém sama tolik prahla - možná proto, že jako anděl se ho nedočkala. Měnila podstatu Evelyn, Jacobovy manželky, na modlu, nikoliv sobeckou bestii, která si bez skrupulí vezme, o čem si myslela, že jí patřilo. Ráda trávila čas v jeho blízkosti, pozorovala ho při práci, dokonce se mu snažila pomáhat, což spíš celou operaci opravy vozidel ztěžovalo než aby jakkoliv zlepšila situaci - tedy co se toho auta týkalo. Bouřlivý vztah utichl, původní napětí se postupně vytratilo a zbylo něco čistého, hlubokého a pro Skye nového. Večery jí v bříšku vyvolávaly příjemné chvění v očekávání, podobně tomu bylo i ráno. Jak se totiž zdálo, Jacob se rozhodl využít manželčinu uvolněnou mysl, tak vzdálenou od nepoddajné upjatosti, aby si vynahradili ztracený čas s plněním manželských povinností. Pro anděla stále něco nové, bylo na Jacobovi, aby ji naváděl a zaučoval, co znamená být něčí manželkou - a taktéž milenkou. Prvotní stavy blaženosti rychle střídal děs z blížícího se termínu návratu do profesní kapitoly života, před níž tak trochu utíkala. I Jacobovi muselo být divné, proč si ještě vzala týdenní dovolenou, odkládaje jindy milovanou práci. S výmluvou, že se ještě necítila připravená, se však zdálo, že alespoň z části ubezpečila nejistotu zrcadlící se v očích, a než zahájil křížový výslech, rychle změnila téma.
Přesto ten den nastat musel a Skye pocítila nevyhnutelný strach z neznámého prostředí. Do kanceláře ji Jacob odvážel bez naléhání, aby si sedla za volant, za což se mu pokaždé odvděčila lehkým úsměvem společně s tichými díky. Možná palba otázek naháněla husí kůži a Skye se za všech okolností pokoušela vyhnout ze srdce nenáviděnému lhaní. To na ní čekalo v práci. Jak se ukázalo, Evelyn zastupovala snad ty největší padouchy ze všech z celého města i vzdálených končin. A byla dobrá, jak naznačovaly tlusté spisy s razítkem oznamujícím vítězství. Skye cítila odpor k podobné práci, sledujíc před sebou pachatele, proti němuž byla vedena žaloba za porušení několika morálních zásad a pravidel - a ona ho z toho měla vysekat. Prve se pokoušela uhrát odmítnutí na stále čerstvou autonehodu - dostala denní odklad. Podruhé se nezmohla na žádnou obhajobu. A dnes? Třetí krok, který následoval, se jí stal osudným. To když předala veškeré očerňující informace obžalobě a sama vše přiznala u soudu před očima svědků. Vyhazov na sebe nenechal dlouho čekat, po minutě, co opustila soudní síň, se ozval šéf, ať si sbalí věci a neprodleně opustí budovu. Psychicky zničená Skye učinila, jak jí bylo řečeno - naposled. V kanceláři si sbalila Evelyniny osobní předměty, fotky, ocenění a diplomy do papírové krabice, klopíc hlavu před křičícím šéfem svěřujícím se bez ostychu, že jí tuto 'zradu', jak označoval její jednání, sepíše do doporučení, aby už jen tak nezískala žádnou práci.
Netušila, co si měla počít - domů se bála jít a tak určitou část dopoledne strávila v kavárně popíjejíc tolik milovanou horkou čokoládu, než se nakonec odhodlala zamířit za Jacobem s pocitem selhání. Čekala, že na ni bude křičet podobně jako bývalý šéf, vynadá jí, proč zahodila svou kariéru za hlavu a připomene jí finanční problémy, které si na ně mohly počkat za rohem. Klapot podpatků ji trpce doprovázel, když mířila za ním, jeho laskavým úsměvem a objetím slibujícím lepší budoucnost. "Ahoj." Odpověď na sebe nenechala dlouho čekat, ztracená mladá žena přitom kontrolovala podlahu země, aby se manželovi nemusela podívat do tváře. "N-ne... já-... Ne," zavrtí nakonec hlavou, srdce jí bolelo z představy, jak mu rozvede celou vyvstalou situaci. "J-já... Šéf mě-... Opu-... Už tam nebudu pracovat, Jakeu." Nakonec si vybrala možnost, co jí bolela ze všech nejméně. Bylo nadmíru jasné, že ho to bude zajímat, bude chtít vědět, co se stalo - možná proto, aby mohl když tak jejímu šéfovi jednu vrazit pro vlastní uspokojení. "Nezvládla jsem jeden případ. Nechtěla jsem zastupovat klienta, který prokazatelně porušil etický kodex vůči své zaměstnankyni a... žalobě jsem poskytla důkazy prokazující jeho vinu." Ty, které měla uchránit. Ty, které nikdy neměly vyjít na světlo boží. "Nemohla jsem tam sedět a tvářit se, že nic neprovedl, když jsem viděla, jak jí... ublížil." V obraně před vlastní slabostí o něco silněji zaryla prsty do papírové krabice tisknuté k tělu. "O-omlouvám se, Jakeu. Vím, že jsi byl rád, že jsem se vrátila a-... byl jsi na mě pyšný, jak jsi mi to řekl hned první den, a-ale... J-já... Nemůžu... Nemůžu obhajovat někoho, k-kdo... kdo je zlý."
avatar
Poèet pøíspìvkù : 16
Join date : 15. 08. 18
Zobrazit informace o autorovi

Re: Shadow Hills

za Sat Nov 17, 2018 9:13 am
Už ve chvíli, kdy jej pozdravila, poznal, že je něco špatně. Až nyní zvedl hlavu jen proto, aby spatřil svou drahou polovičku v dost zničeném stavu, kdy připomínala uzlíček nervů, neštěstí a zoufalství, s pohledem zarytým do země. Což se jí absolutně vůbec nepodobalo. Hned ve stejný moment tedy popadne ovladač od stereo soustavy, vypínaje hudbu, která řvala na celou dílnu, a vzápětí ještě sáhne po vlhkém hadru, aby si alespoň trochu otřel špinavé ruce od oleje i prachu z motoru auta. "El?" pobídne ji měkce, když se mu něco snažila sdělit, ale lezlo to z ní jak z chlupaté deky. Jedna jeho část předpokládala, že něco provedla - její jednání jasně prozrazovalo vinu a to, že si sypala popel na hlavu - ta druhá se obávala, že jejich spokojené období tímto momentem skončilo a Evelyn si uvědomila, že poslední necelé dva měsíce byly jen iluzí v ne zrovna šťastném manželství bez zjevné budoucnosti vzhledem k tomu, že oba dva chtěli něco jiného a v chodu jejich vztah držela vesměs pouze setrvačnost a také vzájemná trpělivost. Byla právník - rozvodové papíry mohla vyplnit během dopoledne a nečinilo by jí to žádný problém. Faktem bylo, že něčeho takového se v jejich manželství vždy obával - nejspíš víceméně právem. Oba si uvědomovali jejich rozdíly, které se s každou hádkou víc a víc prohlubovaly. Udobření po hádkách přišlo málokdy, obvykle se prostě promlčely, pokud se neomluvil sám Jacob, o některých tématech spolu mluvit nemohli, neboť jim buďto byli cizí nebo vedli k další hádce, a že by byly věci skvělé alespoň v posteli, to se také říci nedalo - Evelyn ho k sobě pustila jednou, maximálně dvakrát do týdne, aniž by si však pak stěžoval, že se mu nevěnovala. Byla to tedy logická obava, která mu v jeden moment vytanula na mysli - a rozplynula se v ten další, když spatří krabici v jejích rukách, z níž trčela rámečky jejích diplomů.
Vzápětí z ní začne lézt vysvětlení, které na celou situaci vrhne objasňující světlo. Ellie sice vypadala zničeně a nešťastně, ale Jacob? Ten se nemohl vyhnout překvapení stejně jako úsměvu, co se chtě nechtě objevil na jeho rtech. "Díkybohu..." Nejspíš to šlo říct i nějak víc empaticky, ale stejně oba věděli pravdu - Jacob její práci nesnášel a tohle téma se mnohdy stalo předmětem jejich hádek, když se Ellie neprozřetelně zeptal, na čem teď pracuje, aby vzápětí zjistil, že pokud něco hájí, pak to vážně není právo. Některé z těch jmen dokonce znal jakožto místní mafiány a spodinu, o níž se obecně vědělo, že si vinu na bedrech nosili. Nechápal tedy, jak může zastupovat někoho, kdo byl zcela jasně vinný - mnohdy na základě dost neprůstřelných důkazů. Tehdy se do něj obvykle pustila s právnickou etikou - na to už buďto neměl co říct, nebo ho vytočila ještě víc, neboť jak se zdálo, v jejím podání neměla právnická etika cokoliv společného s morálkou. Přesně kvůli jednomu podobnému sporu nakonec měli i autonehodu.
Hadr hodí zpět na stolek, přecházeje k ní. Vzápětí vezme její krabici do rukou a položí jí hned vedle, na polici, aby ji nemusela držet a aby k ní on měl blíž. Jen lehce, aby ji neušpinil od zbytků oleje, co mu zůstal na rukách, ji pohledí po tváři a políbí na čelo. "Udělala jsi správnou věc." Možná skončila bez práce, ale co na tom sešlo, když udělala to, k čemu jí na začátku manželství nabádal a pak přestal jen z toho důvodu, že pochopil, kolik pro ni její práce znamená a že jí svým naléháním tak akorát ničí. Nikdy ji nedokázal podporovat tak, jak chtěl, ale rozhodně se snažil - jen občas se mu to vymklo z rukou. "Teď jsem na tebe opravdu pyšnej, broučku," osloví jí jemně, zvedaje jí bradičku, aby na něj upřela hnědá kukadla, ještě tmavší než ty jeho. Nejspíš se dostala do pořádného průseru a pokud budou mít opravdu štěstí, její bývalý klient ji nebude žalovat, což by pravděpodobně dopadlo v jejich neprospěch. I to však budou řešit, až to bude aktuální, a on jí tuhle drobnost nyní nechtěl připomínat. Obejme ji, přitulí k sobě její drobné tělo, vtiskávaje jí další polibek do vlasů a dávaje pozor, aby jí nezamazal drahý kostýmek, z čehož by nebyla nadšená. Už jen to, že ho nechala v její přítomnosti se zamazanýma rukama, bylo dost - obvykle se jeho dílně vyhýbala a příliš nadšeně ji nikdy nenavštěvovala, pouze tehdy, když něco nutně potřebovalo. "Netrap se tím. Něco vymyslíme..." Možná to poněkud hodně ovlivní jejich rodinný rozpočet, ale Jacobovi nevadilo se uskromnit - upřímně, většina nákladů stejně padla na její drahé odění a jiné luxusní věci, v nichž se vyžívala. Jacobovi to nevadilo, proč taky - pracovala tvrdě, zasloužila si to. Nyní se však zdálo, že od autonehody nepřibyla do jejího šatníku žádná nová kabelky či kousek oděvu, na polici nestála žádná další voňavka, přechod ke skromnějšímu životu tak snad nebude natoli šokem, jak by se dalo předpokládat.
avatar
Poèet pøíspìvkù : 14
Join date : 15. 08. 18
Zobrazit informace o autorovi

Re: Shadow Hills

za Sat Nov 17, 2018 8:41 pm
Čokoládou zbarvená kukadla se zastavila s náznakem šoku na tváři milovaného muže, k němuž by podobné city chovat neměla, věděla to. Začínala si, ač poněkud nerada, zvykat na chování lidského těla neustále prahnoucího po dotecích, teplu a jistém druhu vnitřního uspokojení, které neustále doprovázela svými rozpaky. Skye nikdy nic podobného nevyhledávala, nevyžadovala, aby jí někdo hladil po zádech, držel za ruku nebo vtiskl polibek na rty. Jako anděl byla vůči těmto lidským vjemům imunní, nic z toho netrápilo čistou mysl, od pozdější doby točící se ve změti myšlenek, smyslového chápání světa a nových, naprosto neznámých emocí. "Ty-..." Zaskočená nedokončila větu, na dně paměti hledaje nápovědu. Nerozuměla tomu, nerozuměla jemu. Při pohledu na řešení problémů ostatních stačila zachytit indicie týkající se zápletek v podobných případech. Očekávala nešťastný povzdech, libovolně intenzivní nával zlosti, dokonce i ránu evokující nespokojenost. Ne to, že si oddechne a dokonce se bude usmívat. Ne slova, kterými počastoval její výrok. "Ty... se nezlobíš, Jakeu?" Rozčarovaně sledovala verzi, jakou si plánovaně nepřipouštěla. "J-já... myslela, že se budeš zlobit?" Zdráhavě sklouzla k otazníku na konci věty, doufaje, že možná tuto verzi vyvrátí, popře ji a začne se chovat jako ukázkový manžel ženy, která ho svým chováním zklamala. "Mo-možná nechápeš, co se stalo. J-já... jsem to zvorala. Dala jsem obžalobě spisy, které měly být popřeny, jako by nikdy neexistovaly. Narušila jsem ten úzký důvěrný vztah mezi klientem a jeho obhájcem. Ohrozila jsem svou kariéru. Vlastně je dost dobře možné, že jsem si ji zničila, protože... jsem nechtěla někoho obhajovat. Z advokátní komory mě pravděpodobně za tento přestupek vyloučí, nebudu moci praktikovat jakékoliv právo, Jakeu. Všechno... jsem zničila." Chrlila jednu větu za druhou, zděšeně vrtíc hlavou v náznaku nesouhlasu s vlastním rozhodnutím. Ne, na ni nečekal výdech skýtající uvolnění, napětí se v jejím těle dalo krájet. "Nemám práci. Nevím, jak zaplatíme za dům, za auto, za jídlo. A co Darwin? Když nebudeme mít na-... Kdyby se mu něco stalo a my museli jít za veterinářem?" Všechno pokazila. Měla se raději kousnout do jazyka a vyřešit problém jako dospělý lidský člověk, nikoliv jako anděl toužící po spravedlnosti, ač se řadila pouze mezi strážné jedince.
Matně si vybavovala, že Jacobovi Evelynina práce nikdy příliš nevoněla a toto téma se stávalo běžným předmětem hádek - obvykle jejich nejhorších. Jenže něco bylo odmítnout případ, či ho předat někomu jinému z kolegů, a nebo zahodit celou několikaletou kariéru za hlavu a podkopnout si nohy. "Vím, že... Se ti nikdy nelíbilo, co E-... Co jsem dělala. Obhajování padouchů, zlých lidí, kteří by si zasloužili skončit za mřížemi. A-ale... Co mám teď dělat? Všechno jsem zničila. Nemám práci, nikde mě nevezmou... Zklamala jsem všechny včetně tebe," vydechne vyděšeně v uvědomění si něčeho, co předtím netušila. Selhala jako manželka i jako žena ve světě kariéristů. Bývala to Evelyn, kdo držel jejich rodinu nad vodou. To ona kupovala nesmyslně drahé dárky pod vánoční stromeček, dopřávala si drahé víkendové zájezdy, přemrštěně oceněné parfémy a kabelky značek, které nedokázala vyslovit. Stala se klenotem prestižních bálů, plesů a společenských akcí pořádaných klientelou, kterou vysekala z problémů za různá obvinění - obvykle se zakládající na pravdě. "Všechno jsem zničila," znovu zopakuje předešlá slova, v očích smutek z vlastního selhání. Jacob však tvrdil něco jiného a Skye mu toužila věřit i v tomto. "Vážně?" Potřebovala slyšet uklidňující tón jeho sametem obaleného hlasu, slova útěchy. Visela na něm očima jako štěně čekající na možnost vpuštění do tepla domova, zatímco sedí venku na chodníku v dešti. Nechápala, proč s ní má tolik pochopení, proč už dávno tohle manželství nehodil za hlavu, když mohl. Měl velké srdce, mnohem větší, než si Evelyn zasloužila. "Jakeu," zašeptá mu do ramene přitisknutá k němu tak pevně, že si značkový kostýmek s jistotou zamazala od zbytků oleje a nečistot, co se na něj nachytaly jako mouchy na ocet. "Strašně mě to tam dusilo. Nemohla jsem... Pro-prostě jsem nemohla..." Nikdy nečekala, že se z ní stane ta křehká žena z romantických komedií, ale i ona podlehla přívalům dlouho zadržovaného pláče. Drobné tělo se otřásalo vzlyky, hledala útěchu v muži, kterého si vážila. Kterého milovala, aniž by si byla podobný cit ochotna připustit. "Mohla bych... mohla bych tu zůstat? Nechci být sama. A mám za to, že by mě kocour odsuzoval pohledem." Darwin? Těžko, ten by se přišel pomazlit ze zvyku, co si se Skye vytvořili. "Nevadilo by ti to?" Očima lesknoucími se od slz hledala v jeho tváři odpověď. "Možná-... bys mě mohl něco naučit z opravy aut. Stejně teď nebudu mít co na práci a... aspoň bych na to nemusela myslet." Nabídka padla, zůstávalo na jejím manželovi, zda ji přijme či nikoliv.
avatar
Poèet pøíspìvkù : 16
Join date : 15. 08. 18
Zobrazit informace o autorovi

Re: Shadow Hills

za Sun Nov 18, 2018 12:02 am
"Chápu to, El. Vážně... No, dobře, možná ne do konečných důsledků," připustí nakonec po chvíli. S licencí měla pravdu, nejspíš o ni přijde a v oblasti práv si už ani neškrtne, takže celé její studium přijde vniveč - dobré snad jen proto, že díky němu a univerzitní knihovně potkala samotného Jacoba. Možná byl však snílek a tak trochu naiva, stále ho to víc těšilo než zlobilo, stále mu to přidělalo víc radosti než starostí, až se skoro cítil trochu provinile. Snažil se ve své Evelyn najít tu ženu, do které se zamiloval, s jasně stanovenou morálkou a hodnotami, tak dlouho, že sotva mohl bránit pocitu štěstí, když ji konečně znova našel. Možná ne za zrovna ideálních okolností, ale jeden si nevybírá, že ne? S její prací nesouhlasil. Nikdy. Věděla to až příliš dobře, neboť se to Jacob nebál dávat do takové míry najevo, že o ní již téměř přestali mluvit a pokud něco více detailně zmínila, obvykle to neskončilo dobře. Nelíbilo se mu, že ignorovala jasné důkazy, které usvědčovaly dané kriminálníky z činu, a namísto toho je nechala jít, ať se jednalo o daňové úniky nebo napadení. Byla to pro něj dokonalá ukázka toho, že právo funguje špatně a že jeho Ellie se této nespravedlnosti poddala, raději podlehla vidině dobrého výdělku a nezamýšlela se nad zničenými životy. Dnes přišla změna, za niž zaplatila cenu, kterou si v jeho očích nezasloužila a která se nejspíš bude s každým týdnem prohlubovat, pokud jim na stole přistane žaloba nebo prostě jen účty po vypršení splatnosti, ale... stejně to stálo za to. Jemně ji pohladí po pažích, sleduje její kukadla, zoufalá a nešťastná. Úplně zbytečně. "Ale na tom nesejde. Pro jednou můžeš nechat mě, ať se o nás postarám." Nikdy nebude brát tolik, co ona, toho si byl vědom, a zrovna tak se budou muset upřesnit, ale i kdyby si musel najít další práci, stejně na ně plánoval dát pozor a nevzdat se. "Budeme v pořádku. Já, ty, Darwin a kocour. Je to nepříjemnost. A mrzí mě, že jsi přišla o práci, kterou jsi měla ráda. Možná o celou kariéru. Ale všechno bude v pořádku, hm?" Nakloní se k ní, aby jí vtiskl jemný polibek na rty. O svým slovech byl dokonale přesvědčenej a nehodlal z nich ustoupit.
"Evelyn, mě? Zklamala jsi možná svýho šéfa a klienta, ale mě ne. Mě jsi přesvědčila o tom, že jsi stále ta osoba, do který jsem se zamiloval a kterou jsem si rozhodl vzít." Znova ji políbí - jen tentokrát hravě na nosík, znova kladouc prsty pod její bradičku na tuhle krátkou chvíli, aby ji k sobě vzápětí přitulil, schovávaje ji u sebe v náruči. "Něco vymyslíme, dobře? Můžeš zůstat doma, možná to nebude ještě na škodu. A pak... se uvidí." Napadaly ho organizace, kde by doporučení jejího šéfa možná braly víc jako lichotku než jako absolutní urážku - charity nebo humanitární organizace budou nejspíš klást vpřed svých zájmů morálku než peníze a lež, i kdyby u nich měla dělat sekretářku a právní poradkyni zároveň. A i kdyby to nevyšlo? Stále existovala řada možností včetně těch, že se jednoduše bude starat o jejich domácnost a sem tam mu bude pomáhat v dílně. Menší finanční příjem hodlal v jejich životě vnímat jako menší nepříjemnost, ale rozhodně ne jako tragédii, tím by stejně ničemu nepomohl. Ze své náruče ji propustí až tehdy, kdy přestane vzlykat a trochu, alespoň trochu se uklidní, pronášejíc svou prosbu. "Hm... Ne," odpoví po krátké odmlce, aby si utřídil věci v hlavě. Vzápětí se ale usměje. "Půjdeme jinam. Potřebuješ trochu rozveselit a odreagovat se. Tady se mnou není zrovna zábava." Zvedne jednu její packu, aby na ni vtiskl krátký polibek. "A myslím, že už vím, kam pojedeme," pronese potměšile s pohledem do jejích očí. "Jen se umyju a převlíknu, bude to chvilka... Zatím... Popravdě, můžeš si tu dělat, co chceš, je to do stejný míry tvoje jako moje." Garáž nabyl až během manželství, byla tedy jejich společným majetkem. S těmito slovy jí opustí, aby si dal krátkou sprchu, během které si ale důkladně vydrhne ruce od zbytků oleje, a vzápětí se ještě převlékl do normálního, lež daleko čistšího a méně zvalchovaného oblečení. "Můžeme?" Natáhne k ní ruku, aby ji hned, co k němu přihopká, vzal kolem ramen s dalším něžným polibkem do vlasů a zamířil k autu, které již stihl pořídit, berouc ji přímo do lunaparku v sousedním městě, kde byli naposled... Dávno. Až příliš dávno.
avatar
Poèet pøíspìvkù : 14
Join date : 15. 08. 18
Zobrazit informace o autorovi

Re: Shadow Hills

za Sun Nov 18, 2018 6:15 am
Narušení přirozeného, dlouhodobě zavedeného chodu domácnosti pociťovala ve všem - v Jacobově pohledu plným snahy pochopit, co se s ní dělo, s Leem, který se několikrát vetřel do jejich domu za účelem se vidět se svým nejlepším přítelem a jeho ženou. V drobných náznacích, že něco se sakra vymklo kontrole, když přestala vyhazovat peníze za drahé parfémy, značkové boty a kabelky z pravé kůže, za což Evelyn mnohdy schytala kritiku od ochránců zvířat. Namísto potřeby se zavírat v pokoji sloužícím jako její soukromá pracovna, raději trávila čas v Jacobově přítomnosti, až si ji někdy za takové rozhodnutí dobíral. Nemohl tušit, co všechno se změnilo a že se do starých kolejí nic nevrátí. Nemohlo - Evelyn zemřela a namísto ní žila v jejím těle Skye, strážný anděl. "Postaráš," přikývne slovům, do nichž by Evelyn za žádných okolností nevkládala důvěru. Spíš naopak by je pronesla sarkasticky s uštěpačným tónem, aby bylo jasné, kdo zase bude ze své výplaty platit účty a komu bude domnělé vítězství strkat pod nos. "Já vím, že ano," dodá bez zaváhání překotně, stiskávaje mu ruce v jasném důkazu víry. "Jen..." Na malý okamžik přeci jen přišlo ono hloupé zaváhání, až se mohlo zdát, že se celá situace pozmění v hádku. Vždycky to zatracené jen nebo dotěrné ale měnící vše k horšímu. "Jen nechci, abys na to byl sám. Aby ses sedřel z kůže a měl přitom pocit, že to neocením. Oceňuju, Jakeu. Vážím si všeho, co pro mě děláš a nikdy... nikdy nepřestanu." Zavřela oči v touze uniknout nepříjemným myšlenkám o společné budoucnosti. Neznala ji, mohla pouze hádat. A čím dál tím víc se obávala pravdy postupně se objevující na slunci božím. Jednou se jí na něco zeptá, jednou něco pronese a Skye nebude znát správnou odpověď. Lhaní nepřicházelo v úvahu, ale říct mu pravdu? Cožpak by ji pochopil? Vidinu hrůzy odsouvala do pozadí, ignorovala narůstající strach a zbabělost vlastního ducha. "Dobře," zašeptá v odpověď s lehkým úsměvem na rtech. Tu nepříjemnost, jak ji nazýval, překonají spolu, musela tomu věřit podobně jako Jacob. "Tvůj přítel... Lee..." Mírně škubla ramenem při vyslovení jeho jména, jeho chování ji poněkud pohoršovalo. Zdálo se, že vyhledával možnost být na chvíli se Skye o samotě, začínal hovory, které se ubíraly podivným směrem a dívka se pokaždé cítila neklidná. Intenzita naléhání se stupňovala s každou další návštěvou a hovory, které začínala ignorovat a před manželem je tajila. "Budeš... mu tom říkat?" Starostlivost v hlase se prohloubila s myšlenkou na zvědavého, poněkud dotěrného přítele. Co stihla pochopit, Evelyn s ním trávila poměrně dost času i o samotě a Lee zastupoval Jacoba na různých dobročinných a společenských akcí včetně několika plesů jako její doprovod. "A-asi budeš muset, že? Kvůli... všem těm plesům a událostem, kterých se už neúčastním." Dalo se čekat, že podobná událost přejde na přetřes a Lee bude hledat záminku zjistit, co se vlastně stalo.
Fascinovalo ji, kolik dobrého si dokázal nalézt v jejím poněkud rozporuplném chování. Kdyby jen věděl, že ona osoba už několik měsíců neexistuje, že zůstala pouze falešný stín? "Dobře," přitaká znovu, tentokrát už s o něco větší jistotou. "Děkuju, Jakeu. Za všechno, co pro mě děláš." Schovávala se u něj jako malá holka, tiskla se k jeho tělu hledaje útěchu. Byl jí oporou, kterou si Evelyn nezasloužila za všechny ty kousky, které mu prováděla, vyvádějíc ho pomalu k nepříčetnosti. "Ne?" Hrůza v očích se vystupňovala prakticky na maximum po drsném zamítnutí návrhu, až se Skye prudce odtáhla. Dotčení pro ni bylo zcela novou emocí, která se jí ani za nic nelíbila. To až úsměv a dodatek, rychle dovyslovený, její mysl napůl ukonejšil a bouři v srdci ochladil. "Aha, promiň. Myslela jsem... Znělo to rezolutně," vydechne, zastrkávaje si pramínek za ouško. Zbytek držela spona na temeni. V práci měla působit důvěryhodně a se svou divokou kšticí sotva vzbuzovala profesionalitu. Sledovala ho, jak si bral její tlapku do ruky, pozvedávaje ji ke rtům, zbytek strachu ji rázem opustil. Galantní chování u něj milovala, líbilo se jí podobné projevování citů, ač patřily někomu jinému. "Fajn. Počkám na tebe," přislíbí se smíchem s nadějí, že mu přeci jen nepláchne s prvním klientem, který zamíří do autodílny. Nechávaje ho napospas sprše se konečně o něco víc uvolnila, setřásaje z ramen vršek kostýmku, tmavě modré sáčko pod nímž se nacházela halenka bez rukávů s mašlí u krku. Sahajíc po ovladači na stereo spustila pokračování Pink Floydů odmítajících podstoupit základní vzdělání školského systému. S trochou štěstí a několika krkolomných pokusů nakonec přehodila frekvenci na rádiu momentálně vyhrávajícím severskou Abbu ve svém repertoáru. Chytlavá melodie písně Why did it have to be me? okamžitě pohltila Skye a nutila ji nejen se pohybovat v rytmu, ale taktéž si i prozpěvovat song, co se jí už kdysi vryl do paměti. Lodičky byly skopnuty na stranu k noze kovového stolku, bosé nožky opisovaly hravé kroky taktu písně dvou zpěváků, vlasy cestou rozpouštěla, dokud jí kudrny neobklopovaly tvář. Ihned si do nich prsty zajela, sváděje automobil před sebou spolu se zpívanými verši daného songu. "I only wanted a little love affair. Now I can see you are beginning to care." Nakonec se smíchem vyskočila na volný stůl pokrytý jen několika kousky nářadí, mezi nimiž dokonale vyvažovala balanc, aniž by se zdálo, že by na jediný kus hodlala šlápnout. Rozvášnila se natolik, že jí chvilku trvalo všimnout si Jacoba připraveného vyrazit na cestu. "Uhm, skoro!" Vyhrknutí doprovázelo uličnické dívčí zahihňání, s nímž hledala tu nejlepší cestu, jak seskočit ze stolu, aniž by přišla k úrazu. Nakonec, a to jen za pomoci manžela, se jí povedlo skončit na zemi, obouvaje si odkopnuté lodičky a sáčko od kostýmku, od kterého si musela o něco stáhnout sukni, co díky tanci skončila o něco výš na stehnech. "Už!" Následovala ho jako malé dítě, neustále se vyptávající, kam že to jedou. Teprve před vjezdem do Lunaparku zmlkla, oči vykulené.
avatar
Poèet pøíspìvkù : 16
Join date : 15. 08. 18
Zobrazit informace o autorovi

Re: Shadow Hills

za Sun Nov 18, 2018 11:21 pm
Její otázku, která se týkala Leeho, zprvu nepochopil – z jejího hlasu zaznívali jasné obavy ohledně faktu, že mu bude muset celou záležitost oznámit, aniž by rozuměl tomu, co jí způsobuje starosti. Lee byl Jacobův nejstarší přítel, s nímž se znal ještě ze střední školy a ačkoliv po ní vyrazil každý svou cestou co se týkalo vzdělání, stali se spolubydlícími v dvojpokojovém bytě, v němž Jacob zůstal do chvíle, než se rozhodli sestěhovat se dohromady spolu s Evelyn a odzkoušet si, jak jim bude šlapat společné bydlení – neboť to byl poslední detail, který Jacob potřeboval vědět před tím, než se odhodlal požádat ji o ruku. Ani tehdy ale vazby s Jacobem nezpřetrhal, dále se vídali jednou dvakrát týdně v oblíbené hospodě, ať už s Ellie nebo ne. Lee byl jeho svědek na svatbě – a později také důvěrník se všemi starostmi v manželství, až nakonec zastal Jacobovu úlohu jakožto doprovodu na různé společenské akce, kam se prostý mechanik jednoduše nehodil a dané akce jej ani nebavili. Nejspíš právě proto – protože se znali tak dobře a tak dlouho – mu ani nepřišlo na mysl, že by Ellie s Leem mohla něco mít, ač to většina lidí okolo už dávno věděla. Jacobovi to nesdělili z toho prostého důvodu, že se ve většině případů jednalo o přátele z jejich strany, případně společnost pohybující se na banketech a plesech, která s Jacobem neměla žádné vazby a dost možná si navíc myslela, že je pro něj Evelyn škoda. Před ním si dávali velký pozor, aby se neprozradily, a Jacob jim to jen usnadnil svým lehce naivním pohledem, kdy ignoroval veškerá gesta, která by prozrazovala, že vztah Leeho a Ellie dávno překročil rámec přátelství. „Hm… Asi ano. Ale nemusím mu nijak upřesnit důvod, pokud ti jde o tohle…“ Nakonec se spokojil sám s vysvětlením, že před Leem nechtěla působit nekompetentně. Jacob, jakožto nikdo, kdo se v podobném oboru nikdy nepohyboval, to považoval za správnou a do velké míry také hrdinou věc. Jak by se k tomu však postavil někdo, kdo svým způsobem rovněž pracuje s tajemství svých klientů, rozuměj pacientů, byla však další otázka.
V další chvíli se však již odebere do zadní části dílny, kde byla sprcha, malá kuchyňka a také kancelář s kupou papírů, které žadonily o zpracování a založení, ale Jacob nebyl na něco takového ještě psychicky připraven. Zas a znova si letmo uvědomil, jak hrozně se k sobě opět budou nehodit – jeho drahá polovička si libovala v eleganci, která se skládala z kostýmků, overalů či pouzdrových šatů, zatímco Jacob vedle ní mnohdy vypadal jako vidlák nebo dřevorubec, kdyby měl na základě její hádky citovat její maličkost. Dříve si podobný rozdíl uvědomoval více, zejména díky jejím nenápadným rýpnutím, zatímco poslední dobou po něčem takovém nebyly ani stopy, což představovalo další změnu v jejich stavu, díky níž přestal uvažovat nad rozšířením svého šatníku o několik slušnějších, leč daleko méně pohodlných kousků oděvu. Takhle na sebe natáhne tmavě modré rifle, bílé triko a tmavě zelenou košili, u které vyhrne rukávy, přičemž vše doplní jak jinak než modrýma keckama. Mobil a peněženku jednoduše strčí do kapsy. To, že přepnula kanál na rádiu, slyšel už předtím, což bylo pochopitelný – Pink Floyd nikdy nebyl její šálek kávy. Avšak na výjev, který se mu otevře před očima, když se vrátí do dílny, ho sotva něco připravilo.
Tančila. Tančila na stole, uvolněná, svobodná a jednoduše šťastná, s rozpuštěnými vlasy a hříšně dlouhýma nožkama, což odhalovala sukně, která se po jejích stehnech vysunula tak vysoko, že by se jí zdráhal pustit takhle oděnou ven. V tuhle chvíli však tančila jen pro jeho oči, ač o tom neměla ani páru – a on z ní nemohl spustit fascinovaný pohled, ramenem se opíral o rám dveří, zatímco ruce založil na hrudníku. Ani po tolika letech manželství se mu neokoukala a stále mu přišla stejně krásná jako ve chvíli, kdy ji viděl poprvé a kdy si usmyslel, že pokud nebude mít ji, pak raději vůbec žádnou. Od těch dob se mnohé změnilo včetně jich dvou a Jacob ji už málokdy vídal takhle uvolněnou a rozlítanou jako při studiích, kdy ji mnohdy doprovázel na divoké house party – jenže pak se musela stát úctyhodnou právničkou a něco podobnýho z jejího života zmizelo, nejprve z veřejnosti a pak i z toho osobního. Občas, ale jen velmi málo, měla stále záchvěvy té sladké rozvernosti, kterou na ní miloval – a jak se zdálo, poslední dobou se k ní stále víc vracela. Sobecky si uvědomí, že bylo nakonec nejspíš opravdu dobře, že ji vyhodili a že přijde o licenci. A aby zaplašil tuhle myšlenku, která popírala jakoukoliv snahu podporovat její kariéru, ač ji nejspíš zazdila, promluví. S úsměvem, kterému se sotva mohl ubránit. „Pokud tu chceš zůstat, klidně si posluš. Já se budu… dívat.“ Sám sobě hodlal přisoudit pasivní roli, ale z tónu jeho hlasu šlo vyčíst, že by mu to ani trochu nevadilo. Vzápětí k ní ale přejde, aby jí pomohl dolů ze stolu, na který si bůh ví jak vyskočila – vezme ji kolem pasů a opatrně spustí na zem. „Sluší ti to,“ broukne ní, aby jí vzápětí vtiskl polibek na rty, rukama sklouzne po jejím pase k bokům a nakonec až na kulatý zadeček. Když se odtáhne, na rtech se mu objeví hravý úsměv. „Půjdeme,“ přidá další brouknutí, s nímž ji jemně poplácá po hýždích a berouc ji kolem ramen odkráčí k autu.
Celou cestu vytrvale a zarytě mlčel, aniž by jí prozradil, kam míří. Do lunaparku se naposled vypravili… Nu, nejspíš v dobách, kdy spolu ještě chodili, tehdy ji sem vzal a rozhodl se jí ohromit tím, že jí vystřelí plyšáka – tušil, že už ho nemá, ale tím pádem se jednalo o dokonalou chvíli tuhle chybu napravit. „Co myslíš? Tady by to mohlo jít?“ Stejně se zeptá na její souhlas – kdyby chtěla být kdekoliv jinde, nic by nenamítal a poslechl by její přání, ostatně to byla ona, kdo potřeboval rozveselit. Pokud však souhlasí, vystoupí z auta, aby mohli ruku v ruce zamířit do lunaparku. Sice nebylo tak pozdě, ale areál se stejně již hemžil lidmi, z větší části puberťáky. „Je to na tobě, broučku. Ruský kolo, autodrom, horská dráha nebo strašidelnej dům. Jen na tobě.“
Sponsored content

Re: Shadow Hills

Návrat nahoru
Povolení tohoto fóra:
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru