Share
Goto down
avatar
Poèet pøíspìvkù : 11
Join date : 15. 08. 18
Zobrazit informace o autorovi

Re: Shadow Hills

za Sat Aug 18, 2018 4:44 pm
"J-já... J-já vím, že tak kouká pořád, ale-... Jen se na něj podívej," nenechá se obalamutit myšlenkou, že by tohle byl drzý způsob, jak získat jídlo ze stolu. Tomu kukuči zkrátka nešlo odolat a Skye se snažila co nejrychleji do sebe naházet porci (i s přídavkem), aby se mohla s Darwinem pomazlit a alespoň z části uplatit jeho hladovou náturu několika pusinkami na čelo. "Jak mu nemůžeš odolat?" Nechápala. Nerozuměla tomu, jak by se někdo mohl s klidným svědomím ohlédnout na druhou stranu a předstírat, že ten hladový kukuč zkrátka nevidí. Nebylo divu, že poté, co si Jacob vzal na starosti sklizení ze stolu, se Skye s nedopitou sklenkou šumivého růžového vína svezla na zem, přitahujíce si Darwina do náručí, aby se s ním mohla co nejvíc pomazlit, jako už dlouho ne. Nejspíš za celý život nedostal nic víc než tolerantní pohled od majitelky opáleného těla, což se Skye rozhodla napravit se vším všudy. Baset se jí samou radostí pokoušel vydrápat na klín, div ji svou ne zrovna trpasličí vahou nesvalil na znak. Tu hrdinou snahu být jí co nejblíž dívka ocenila smíchem a další salvou polibků na čelo, uši a čumák. "No jen řekni, Jakeu... Jak bys tomuhle mohl odolat?" S otázkou zopakuje předchozí větu, pokukujíc po něm se šťastným úsměvem. K zaražení zůstávalo, jak snadno si ochočila psa, s nímž se vůbec nemusela a jehož přítomnost tolerovala s uraženou hrdostí a svými pravidly - žádná postel, žádný gauč, žádné krmení u stolu. Do domu mohl pouze s čistýma packama a kdyby si Jacob kdysi neprosadil svou, směl by spát leda na zahradě v psí boudě. Takto mu byl vyhrazen obývací pokoj, ve kterém lehával před krbem.
Se smíchem, zatímco rodinného mazlíčka drbala za ušima, zvedla oči při sdělení několika možností, jak strávit večer. Popravdě se snažila co nejvíc oddálit chvíli, kdy s ním ulehne do postele, neboť netušila, co si o tom má myslet a jak se připravit na tento druh společného soužití. Sex jí nic neříkal, ani jiné milostné hrátky - s Jacobem se v začátcích jejich pokusů o obnovení vztahu pokoušela vyhnout všemu, co mělo společného s něčím intimnějším. Přátelsky jej držela za ruku, hrála si s jeho prsty, ze své strany však neučinila krok navíc. To Jacob ano - polibek do vlasů, na čelo, tvář a později i na rty, což jí stále drželo poněkud rozrušenou a zčervenalou, když si vzpomněla na jejich sladkou chuť i naléhavost, s níž ji líbal. "Možná bych se vykoupala? A... pak bychom si mohli sednout a dopít láhev. Mohli bychom...," zmateně se rozhlédla kolem, hledaje inspiraci pro společně strávený čas. Nehodlala ho ničit další četbou, knihovnu vynechala úplně. "Možná... bychom si mohli pustit nějaký... " Hledala to jedno slůvko, co jí ne a ne přicházet v inspiraci. "Film? Můžeš vybrat, jaký chceš a já se zatím umeju. Nahoře... je to nahoře, že ano?" Nebyla si jistá, ani nemohla - do jistých místností zkrátka ani jako anděl nelezla a Jacobovi tak poskytovala soukromí.
Po odsouhlasení se začala belhat nahoru, přidržujíce se zábradlí. Zabralo to tak pětkrát delší dobu, než kdyby se loudala pod tíhou vyššího věku. Až po několika minutách, kdy se prala s orientací, nakonec vklouzla do správného pokoje - ložnice, jíž vévodila široká postel z masivního dřeva, šatní skříň, kde zjistila, že veškeré oblečení patrně patřilo jen a jen Jacobovi, kosmetický stolek poblíž širokého, francouzského okna s balkónem a výhledem na město. Až jedny dveře upozornily Skye na místnost, co se projevila v celé kráse jako šatna určená Evelinyným potřebám. Od různých profesionálně vyhlížejícím kostýmků přes obyčejné rifle, svetříky, topy a sukně, po noblesní společenské róby za několik tisíc. Zavěšené zde našla i několik kompletů spodního prádla (krajkového, jak jinak), z něhož nedokázala spustit oči. K šatníku taktéž patřila i pestrá sbírka lodiček - běžnou obuv na ven ponechávala v dolní části domu v hlavní šatně, kde visely kabáty a bundy do zimy. Ze série saténových košilek, u nichž si tipla, že patří k nočnímu oblečení, si nevybrala ani jednu. Prsty se probírala komplety, než narazila na jednu starou Jacobovu košili, co si Evelyn z nějakého důvodu nechala. V jejím případě možná na podpal, pro Skye to bylo znamení, aby ji stáhla z ramínka a odnesla ji do prostorné koupelny. Mohutná vana, kam by se vešli dva, byla z části obehnaná závěsem, neboť sloužila i jako sprcha. Kolem na stolcích byly vystavěné různé barevné lahvičky obsahující pěnu do koupele, tělová mléka, sprchové gely, šampóny a zásoba kosmetiky, pro jakou by vraždila každá žena. Všechno to do posledního flakónku vonělo, že si nedokázala dlouhou dobu vybrat, než nakonec popadla lahvičku s vůní broskví v jogurtu. S trochou zápasení, kdy nemohla přijít na způsob, jakým se spouští voda, se jí nakonec povedlo spustit ji tak, aniž by se nechala zmáčet. Boj nastal tehdy, když měla vlézt dovnitř - noha v sádře nebyla přizpůsobena akrobatickým počinům a tak v jednu chvíli zahučela kompletně pod vodu, jen se zmíněnou nohou venku. S pěknou taktéž neuměla zacházet - zdálo se, že nic nepění a tak vylila do vody prakticky půl lahvičky. Což se ukázalo jako chyba - voda okamžitě začala bujet pěnou, co přetékala z vany, valíce se ven jako hororová příšera. "Jakeu? Jakeu!" V panice, co provedla, začala volat na svého manžela, rozehnávaje pěnu všemi směry, aby vůbec mohla dýchat.
avatar
Poèet pøíspìvkù : 12
Join date : 15. 08. 18
Zobrazit informace o autorovi

Re: Shadow Hills

za Sat Aug 18, 2018 7:09 pm
„Nahoře,“ odsouhlasí její domněnku spolu s celým návrhem, který se zdál dost lákavým na to, aby jej neodmítl. Už to byla pěkná doba, kdy se takhle stulili k sobě v obýváku, aby zabili večer koukáním na film, který většinou náhodně vybrali. Někdy je nebavil, nesedl jim do noty – a tehdy nebylo nic snazšího, než v něm hledat chyby a zabavit se zrovna tak, jen trochu jiným stylem. Filmařské nelogičnosti byly mnohdy k popukání. „Nebudeš potřebovat pomoct? Do schodů, myslím…?“ Jak se ukázalo, nebude. Sic slyšel notnou dobu její šmatlání na dřevěném schodišti, ale jak se zdálo, se svým úkolem se rvala vskutku ukázkově. Jacob poslouchal snad jen proto, že kdyby uslyšel kutálení se a nakonec tupou ránu, mohl by jí rovnou poskytnout první pomoc, neboť jinak by jí už vážně zachraňovat nemohl. Zatímco ona objevuje taje jejich domů, Jacob se věnuje spodnímu patru – pro začátek si sedl k notebooku, aby stáhl film, co mu jako první přišel na mysl. Roztomilej, přesto dostatečně debilní na to, aby udržel pozornost a krom toho se rozhodl využít i její nynější nálady, neboť s podobným kouskem by ho kdykoliv předtím poslala upřímně do háje. Jacob však Godzillu považoval za jeden z masterpieců béčkové kinematografie, sám si dobře vědom toho, že se sice nejedná o žádný skvost, ale… guilty pleasure? I tak se dal nazvat tenhle typ rádoby katastrofických filmů, v nichž figurovaly různé bestie, některé byly lepší než jiné, další se zas staly dokonce kulťáky – třebas v podobě Čelistí nebo Jurského parku. Bylo pak už snadné zapojit počítač do televize pomocí kabelu, přehodit přes chladnou koženou pohovku deku, aby seděli na něčem měkčím a příjemnějším a nakonec také přenést víno z kuchyně do obýváků. Pod skleničky nezapomněl dát podtácky. V některých směrech si ho Evelyn jednoduše vycvičila, on si zvykl a přizpůsobil se, aby se nedohadovali kvůli zbytečným malichernostem, naopak uznal, že něco pro ni prostě může být důležité, ačkoliv jemu se to jevilo jako největší banalita pod sluncem.
Sám se pak ještě rozvalil v sedačce brouzdaje na internetu s vědomím náhradních dílů na různá auta, které měl za úkol sehnat, když jej vyruší její výkřik. Dost zoufalej, nutno dodat, sic tlumený zdmi i dveřmi. Přesto však práce nechá, míře rychle nahoru, kdy bral schody rovnou po třech a na rozdíl od ní sebevědomě zamíří ložnicí přímo do koupelny, aniž by se obtěžoval klepat – kdyby mu za tohle chtěla vyčinit, ostatně by ho nevolala. Pohled, co se mu naskytne, ho v první moment zarazí. A vzápětí rozesměje, protože jeho drahá vypadala v koupelové pěně solidně ztraceně jak obrazně, tak doslova vzhledem k vysoké vrstvě mýdlových bochánků, kterých se snažila nenadýchat, zatímco s tekoucí vodou stále další a další přibývaly, jak je proud vířil. Udusit ji ale nenechá, místo toho ji hrdinně zachrání, když vypne tekoucí vodu. „Kolik jsi tam toho proboha dávala?“ V jeho hlase byl stále znatelný smích i tehdy, když ponoří ruku do vody, naháněje trochu pěny do míst, kde předtím tekl proud a ironicky byla vidět hladina a přímo pod ní též její koleno a část stehna nad ním. Nevšímal si při tom, že si pravděpodobně rozmáčí náplast, to mu bylo zjevně jednoduše zcela jedno. „Myslel jsem, že se tu aspoň topíš.“ Přejde k přední části vany, kde měla položenou hlavu, cestou však ještě vezme naducanou houbu pověšenou na háčku u osušek. Klekne si přímo za ní, políbí jí na temeno, zatímco ruku bez sádry si položí na okraj vany kolem jejího pravého rameno, zapěstí ponořil přímo do vody, kde ji hladil po holém rameni. Rád se jí dotýkal, vždycky. Nejen v posteli, ale i kdekoliv jinde – bral její packu do své nebo jí dával ruku kolem pasu, hladil ji po bedrech či po ruce. Byly to drobnosti, které pro něj byly vždy samozřejmé, ač se s každým dalším rokem v manželství vytrácely. „Fajn, vzhledem k tomu, že jsem už tady, nechceš přece jen pomoct?“ zeptá se u jejího ouška, když se k ní nakloní, aniž by hovořil s jasným erotickým nádechem. „Z tý vany s nohou v sádře sama nevylezeš…“ podotkne na zřejmý fakt, že vlézt někam bylo snadný, ale dostat se ven jí nutně muselo dělat problém.
avatar
Poèet pøíspìvkù : 11
Join date : 15. 08. 18
Zobrazit informace o autorovi

Re: Shadow Hills

za Sat Aug 18, 2018 8:08 pm
Přes okraj vany, polovinou naplněné tekoucí vodou, se valila pěna rychlostí dosahující laviny. Brzo už byla zem kolem vany pokryta chuchvalcemi bílých bublinek rozprostírajících se do dáli v invazi podobné té německé za druhé světové války. Několik dlaždic už stihlo kapitulovat a další měly vzápětí následovat. "Jakeu?" Prsty svíraly okraje vany, jak se pokoušela vytáhnout ve vaně výš, pěna ji pomalu ale jistě začala dusit. Hluk rychlého výběhu schodů tlumily zavřené dveře, ani si nestihla všimnout, že zareagoval. Teprve s posledním zvoláním, kdy už začínala pomýšlet na nejhorší, totiž fakt, že se v pěně evidentně utopí, se dveře otevřely. "Jakeu! J-já nevím, co se stalo. Hrozně mě to mrzí a-..." Koktavým hláskem se pokoušela nasadit omluvný tón společně s řadou výčitek, sypající si popel na hlavu za takovou hloupost, dokud nezaslechla zvuk, který by v tomto prostředí skutečně nečekala. "Ty... se směješ?" Nezněla naštvaně. Ani pohrdavě. Údiv bylo to jediné, co se mu dostávalo v odpovědi zpodobněné nechápavým pohledem na smějícího se manžela, viditelně pobaveného celou situací, snadno zapadající do nějaké praštěné romantické komedie. "J-já...," opět se ozývalo její typické koktání pronásledující jí poslední dobou na každém kroku. Skye nebyla anděl, co by se choval odtažitě, ba až chladně a dokázal si nést řeč jako ze žurnálu. Plachost podporovala její pohledy i řeč - nejen verbálí, ale taktéž odpovědi jejího těla. "Tolik, kolik bylo psáno na té lahvičce... zprvu. Jenže to nechtělo pěnit a já... jsem zatoužila po pěně. Tak jsem toho nalila víc. A pak ještě trochu... a ještě..." Nemusela pokračovat - pohled na poloprázdnou lahvičku, která naštěstí neobsahovala litr produktu, ale tak o dvě třetiny méně, mluvil sám za sebe. "A najednou se to celé zbláznilo a pěna přetékala z vany a já neměla šanci to zastavit." Celou estrádu zakončila obhajobou s očima plnýma provinění, že si vůbec dovolila prohrát s něčím tak banálním, jako byla voda. S nožkou v sádře hozenou přes okraj vany se jí však nikdo nemohl divit. Už jenom narovnání se kapku bolelo a po chvilce se tato pozice s nohou vysoko zapřenou o kraj zdálo nepohodlné. A aby ještě dosáhla na uzávěr vody? "Promiň. Zklamala jsem tě?" Nechápala, co je na tom tolik vtipného - utopená by mu byla k ničemu a kdo ví, jak by vlastně skončila její nesmrtelná duše anděla.
Trochu zakloní hlavu, když přejde za ní. Chtěla na něj vidět, milovala pohled na něj. To, jak se mu starosti odrážely v očích a občas myšlenkami krčil čelo. Nebo když se podrbal ve vlasech, promnul si krk nebo přejel po zarostlé tváři? I to jí neskutečně bavilo pozorovat. Působil nádherně lidsky a Skye nepřestávalo udivovat, kolik maličkostí si kolem jeho osoby zapamatovávala. "Pomoct?" Nechápala tu nabídku. Přeci jen už ležela ve vaně, cachtala se v ní jako malá, že chyběly jen kachničky a natahovací žralok, aby sada byla kompletní. Pěny měli habaděj na rozdávání. "Mohl bys... tu se mnou zůstat? Kdyby se ta pěna rozhodla množit a zahltit nás tu. Momentálně jsi jediný schopný bojovník." Tehdy si nemohla pomoci, aby se neuculila, ve tvářích ďolíčky od smíchu. Než stačil cokoliv namítnout, přitulila se tváří k jeho ruce, vnímaje horkost tepající pod kůží. Voněl, cítila to. Voda a vysoká teplota v koupelně (ač unikala pootevřenými dveřmi) zvýraznily jeho vůni - motorový olej, čistidlo, borovicové dřevo a Jacoba samotného. "Ou..." Tohle byla pravda, z vany těžko jen vyleze sama. I soukání se do ní znělo jako problém hodný promovaných inženýrů se všemi těmi kružítky a deskriptívou. "To mi nedošlo." Noha ji už tak pekelně bolela, pokrčenou v koleni ji přehodila přes okraj a jen díky silné stabilitě a základům vany nehrozilo, že by se v jednu chvíli rozhodla přehoupnout a skončit na boku. "To by od tebe bylo milé," se skousnutým rtem ocení tuto nabídku, přesto si ještě chvilku poleží tak, jak je. "A-ale jenom chvilku ještě... je to příjemné a nechce se mi úplně ven..." Do chladu, po kterém jí viditelně naskákala husí kůže - stačilo položit ruce na okraj vany a sledovat, jak po ní pomalinku postupuje. Nakonec však pět minut uběhne a je třeba vylézt ven. Pěna už stačila spadnout, ta na zemi za sebou zanechala mírně klouzavý povrch, co byl překryt předložkami a ručníkem. S trochou štěstí a prvkami akrobatických kousků se jim nakonec povedlo dostat Skye z vany, aniž by si přivodili další zlomeniny. Až na pár možných modřin vyšli z chvíle plné překvapení celí. Skye se ihned zabalila do osušky, zakrývaje se před mužem, co tělo své ženy viděl nejspíš už na tisíckrát. Pro anděla se jednalo o premiéru. S podporou v podobě nabídnutého ramene odpajdala ke skříňce, o níž se zapřela, aby nemusela chytat balanc uprostřed ničeho. "Děkuju. Že jsi mě... zachránil. A pomohl mi z vany, i když jsi nemusel." Mohl ji tam klidně nechat a odpochodovat si dolů za Darwinem. Nemusel se starat. Mlčky jej sledovala, ve tvářích zrudlá nejen z nejistot a rozpaků, co se bude dít dál, ale z poměrné části i díky stále vysoké teplotě v koupelně.
avatar
Poèet pøíspìvkù : 12
Join date : 15. 08. 18
Zobrazit informace o autorovi

Re: Shadow Hills

za Sat Aug 18, 2018 9:08 pm
„Jo, očividně…“ S pohledem na lahvičku bylo pomalu štěstí, že nejsou v pěně zavalení všichni, neboť rozhodně nešetřila. Nepoznával ji, skoro ne. Měla sice známou tvář i stejná kukadla, ale povahou byla někdo úplně jiný. Mohl se tím zaobírat… Zdůrazňovat jí to a poukazovat na všechny drobné změny. Mohl. Nechtěl, takže to neudělal. Pro teď se rozhodl užívat si společné chvíle v tomhle duchu, uvolněné a ne pošramocené jednotlivými odlišnými názory, když pro jednou mohli taky… jednoduše žít. Zapomenout na všechny starosti? Dost možná byla Evelyn protivná a odtažitá i kvůli práci, která jí přidělávala starosti, a ty z ní nyní mohly spadnout, když se rozhodla svou kariéru aspoň na chvíli odsunout stranou. Jednou se zeptá. Začne si víc všímat i drobných změn v gestech, nejen ve zjevném chování, nebo jiných podvědomých úkonů. Brzo… Ale dnes se vše rozhodl pustit z hlavy. Film, sklenice vína a ona – to znělo moc dobře na to, aby se v tom šťoural a odmítl. „Zklamala? Má drahá, víš, že to dá daleko víc práce…“ Znova ji políbí na zátylek a prsty od ruky v sádře jí navíc jemně pročísne vlasy. Jednou z výhod jejich soužití bylo to, že ho rozhodilo už máloco a kdyby měl být zklamaný z každé podobné hlouposti, už se dávno zastřelil. Rozhodl se jí už dávno milovat se všemi chybami a nedostatky, které měla. Nic nepodmiňovat. I díky tomu se mnohokrát vyhnul nepříjemnému pocitu zklamání za daleko větší prohřešky než byla vyplavená koupelna. „Jen to pak vytřu. Otázka chvíle…“ A zrovna tak se z něj stal tak trochu flegmatik, co měl spoustu věcí na háku a každé řešení se tehdy zdálo dobré, pokud nešlo o něco vážného. Mokrá podlaha? Ta mu byla upřímně putna. Nebyl to neřešitelný problém. Nebyl to vlastně absolutně žádný problém – snad jen v podobě promáčených ponožek a také riflí, když si klekl k vaně. Ani to mu však očividně nevadilo.
„Umýt záda? Nebo na tebe prostě dohlédnout, aby ses neutopila…“ Odfoukne trochu pěny, co měla nebezpečně blízko nosu, a ta se rozletí do všech stran v bílém mýdlovém hloučku. „A očividně tě i hrdinsky ochránit,“ přitaká na její slova. Když se usmívala – když se usmívala takhle, vesele a upřímně – byla k sežrání. Přesně na tenhle úsměv ho lapila, přesně ten mu věnovala v den, kdy se poznali a on sebral dost odvahy na to, aby ji oslovil v univerzitní knihovně, kde vypadal chytřeji, než ve skutečnosti byl. S rovnou řadou bílých zoubků a roztomilými dolíčky ve tváři vytvořila úsměv, díky kterému věděl, že musí být jeho. Byla – snad si to jen celý maloval trochu jinak. Možná… Trochu jako tohle. Přitulí se k jeho ruce. Jeho dotek nevyhledávala… Dlouho. Nevyhýbala se mu, ale obvykle jej pominula, ignorovala, jako by skoro neexistoval. Nevadilo mu to, zvykl si – každý byl nějaký. To však neznamená, že si tohle neužíval. „Bylo? Myslíš, že bych mohl dostat něco za odměnu?“ Povytáhne jedno obočí v hravém výrazu. Už dávno mu táhlo na čtyřicítku, ale s ní se někdy cítil jednoduše… no, rozhodně mladší. Ne často, ale občas, když měla hravou a proměnila se v tu holku, co sbalil v knihovně. I z něj se stal ten mladej sebevědomej kluk, co o dívky sice neměl nouze, ale musel mít přesně tuhle, jinak by svět přestal dávat smysl, a k tomu využil svůj veškerý šarm. Trochu rošťácký, když byl automechanik s láskou k rychlým autům i motorkám, a trochu intelektuální, když se zároveň vydával za profesora literatury. Skočila mu na to… A sem tam se zdálo, že mu na to skočí zase. Alespoň na pár minut. Z vody jí netahal, ba naopak – nechal jí vylouhovat se, jak dlouho si jen přála. A když zavelela, pomohl jí ven.
Což byla docela akce. Mokré ponožky se nakonec hodily, protože mu alespoň neklouzaly nohy, když jí pomáhal z vody a dával zároveň pozor, aby ji dostal přímo na přeložku u vany a ne do louže všude okolo. Vypadala… Asi tak trochu jako Afrodita vystupující z mořské pěny, zvlášť když si rozpustila vlnité vlasy. Znal ji devět let. Svoji byli čtyři. Ale zatraceně, stejně z ní nikdy nemohl spustit oči. Našel si v ní ideál krásy nejen ve tváři, ale též co se postavy týkalo – nebyla chlapecká, ba naopak, štíhlý pas kontrastoval s boky tak akorát širokými, ani ňadra neměla tak úplně malá. Mohl se na ni koukat hodiny a hodiny a stejně se mu neomrzela – jakkoliv jí slušely večerní róby, nahá byla vždy nejkrásnější. Jen by ji takhle ven pochopitelně nepustil… Pravda, nyní její tělo stále trochu hyzdily modřiny, ale komu to vadilo? Ty se brzo ztratí, Jacobovou hlavní starostí bylo, aby do nich nešťoural. Ještě předtím, než ji nechá zabalit se do osušky, ji jinou, huňatou a bílou, pořádně vysuší do sucha, aby jí nebyla taková zima. Tehdy ji zavine do velkého ručníku a pomůže jí odpajdat do bezpečného bodu dál od louže, kde se mohla přidržet skříňky a opřít se o ni – měli dostatečně bytelný nábytek, aby se pod její váhou nezhroutil, už jen protože byla muší. Sám si konečně sundá mokré ponožky, které hodí na koš se špinavým prádlem. Uchechtne se. „Jako bych tě tu snad někdy nechal, El…“ Věděli – nebo aspoň on věděl – že se na ní nikdy nebude schopen vykašlat a i kdyby přišla s mrtvolou ve svém kufru, nakonec by jí stejně pomohl a třebas se i sám za ni udal na policii. Bylo to až děsivý – což však vědět nemusela. Na chvíli se odmlčí, hledě jí do kukadel, co na něj trochu vyjukaně upírala. „Chybělas mi, Ellie…“ Nejen kdykoliv nebyla tady, ale… kdykoliv byla duchem nepřítomná. Často. Skoro pořád – řešila nějaký velký případ, sama mu to říkala a vysvětlovala, že toho má prostě moc a o to míň náladu na něj. Chápal. Ale byl člověk – a tak i přesto toužil. I proto se nyní natáhne, aby ji znova políbil, prvně lehounce, ale polibek se brzo prohloubí. Běžně by si ji k sobě přitáhl, vzhledem k její noze je to však nyní on, kdo se k ní o to víc přiblíží, pokládaje zlomenou ruku na její pas, zatímco tu druhou obtočil kolem ní až na bedra, neboť to bylo přesně tak, jak říkal – chyběla mu, pak o ni měl strach a pořád mu chyběla a nyní byla zde. Nemohl si pomoct.
avatar
Poèet pøíspìvkù : 11
Join date : 15. 08. 18
Zobrazit informace o autorovi

Re: Shadow Hills

za Sun Aug 26, 2018 4:53 pm
Lidské chování jí připadalo stále nové, neprozkoumané a jednoduše překvapující na každém rohu. Pokaždé, když něco vypustil z úst, přemítala o jeho větách jinak, než jak by učinil normální člověk. Na dvojsmyslné narážky nereagovala se sebevědomým pohledem ani zahihňáním malé holky - naopak začala do podrobna analyzovat první myšlenku, rozebírat ji a nevrhovat jednotlivá řešení, díky čemuž poukázala na prvotní fungování jejího mozku. Pokud na ni někdo nevyrukoval s přímou narážkou, dozajista ji dokázala přeslechnout, ignorovat a zkrátka se s ní nezabývat, jako by ani nebyla vyslovena. Není tak divu, že nepatrně položenou nabídku tak bez jediného pozastavení se přehlédne, aniž by hlouběji uvažovala nad tím, co jeho slova mohou znamenat a skrývat za význam. "Jakou odměnu?" Momentálně si nedokázala představit, že by mu mohla cokoliv dát. Veškeré věci v jejich domě patřily do společného majetku. Vařit neuměla (rozhodně to nikdy za sebe nezkoušela), tudíž i večeře nepřipadala v úvahu. "J-já nic nemám. Te-tedy nic, co bys už neviděl?" Zakoktá se při přemýšlení, zda skutečně němohla nalézt něco, čím by Jakea odměnila. Neměla nic, jak sama správně podotkla. A Evelyn? Ta si nesla s sebou několik tajemství, o nichž ani Skye neměla sebemenší tušení. Marně se mračila nad verzemi různých možností, žádná se jí nezdála dobrá. "Chceš něco do své dílny? Nebo ti něco schází?" S vyptáváním setrvávala pohledem na Jakeově tváři, hledaje i ten nejmenší záblesk informace, kterou by později mohla zužitkovat k jejich dobru. Znala jeho dílnu - konec konců tam s ním trávila hromadu času, aniž by o tom věděl. Díky němu se naučila používat jednotlivé nástroje, ačkoliv jejich jméno neznala. Co by to bylo také za automechanika, kdyby si je potřeboval dokolečka opakovat? Trpělivě visela na každém jeho slově, čekala, co z něj vypadne. Zdál se perfektním zdrojem nápadů, potřebovala je do posledního záchvěvu fantazie. Navíc ani neměla sebemenší přehled o tom, že to Evelyn vládla jejich domácnosti a finančním rezervám, díky čemuž by Jake nemohl zjistit nic o výdajích mimo rodinný dům a podnikání v dílně.
Co se změnilo? Nejspíš část toho, co Jake tak důvěrně znal. Skye si při první příležitosti zakryla tělo, pažemi překříženými přes hrudník bránila přednosti, na které Jakeovu touhu lapila velmi snadno, že některé dny v ranném stádiu jejich vztahu neopouštěli ložnici. Prakticky ani nedýchala, když se zaměstnával sušením každého centimetru čtverečního snědé kůže, než nakonec byla zabalena do ručníku a následně i do saténového župánku, co sotva zahřál - spíš existoval pouze pro parádu. "Mohl bys," odvětila s náznakem smutku nad touto představou. Mohl ji klidně nechat daleko za sebou. Konec konců už nebyla jeho žena, ta zemřela a Skye pouze obývala její tělo. Jen tělo. Myšlenky? Vzpomínky? To vše si odnesla pryč. Patrně do pekla. Nad tou představou, čím si musela nyní procházet, se oklepala hrůzou, zavíraje oči před takovým neštěstím. Lidé si mysleli, že se jedná o mýtus, sakra se ale pletli. Každé jeho další oslovení ji akorát bodalo do zad ostrým střepem procházející každým kouskem kosti, masem, šlachami až přímo do orgánů. Nikdy pro něj nebude někdo jiný, zůstane jeho Ellie, dokud... nejspíš dokud je smrt nerozdělí. "Nikam jsem nešla," namítne tiše ve zbrklosti tolik typické pro její andělskou podstatu. Nechápala to zoufalství vyplývající z jeho slov. Netušila, kolikrát strádal, protože jeho žena se rozhodla dělat společnost nejlepšímu příteli, nikoliv vlastnímu manželovi. Znala jen jejich domácnost i fakt, jak ho poslední týdny od sebe čím dál tím častěji odstrkovala, vyvolávaje hádky na hloupá témata jen proto, aby mu dokázala svou pravdu. "Je... je mi to líto. To všechno... předtím. Co jsi musel zažít, Jakeu." Litovala každé chvíle, kdy v sobě dusil vztek, ale raději ho ventiloval opravami na autech. Každou bezesnou noc strávenou na pohovce. Každé odmítnutí jeho přítomnosti, každou ukázku nadřazenosti. "Kdybych to mohla změnit... věř mi, udělala bych to," zavrtí hlavou s výdechem rozechvívajícím její rty. Jako anděl nemohla zasahovat do jeho života. Mohla jej pouze chránit před fyzickou újmou. Před nehodami způsobenými nešťastnou náhodou, osudem, nebo zkrátka a dobře jen nepříliš chytrým rozhodováním.
Vzhlédla k němu s prosbou v očích, s pokusem nějakou formou si vykřesat odpuštění v jeho srdci. Namísto toho se jí dostalo polibku - zprvu lehkého, sotva patrného, než se pokusil narušit pevnou půdu pod jejíma nohama a zbortit celý svět na hromádku. Choval se jinak, než jak byla zvyklá za poslední dny. Víc... živočišně, to bylo to slovo. Živočišně, chtivě a zoufale, což jí nějakým záhadným způsobem stále unikalo. Interakcím srdce nerozuměla, užívala ho pouze chvíli podobně jako skutečné tělo, co nyní... reagovalo po svém. Podobně toužebně jako to jeho, kdy instinktivně stiskla koleny jeho boky, rozechvělá novými vjemy, co se jí dostávaly pod kůži. Věděla, že líbá svou ženu, nikoliv ji. Bolelo to. Neviděl v ní přítele, neviděl... nikoho. Jen tu, o které si myslel, kdo ví jak není svatá. Dívku, kterou si bral. "Jakeu, co to... co to děláme?" Netušila, kam tím spěje, co se jí tím chystá naznačit. Co se jí vůbec snažil naznačit. "Co... co se to se mnou děje?" Ta touha... ta horkost... pulzovala. Rostla v ní s každou další vteřinou, při níž jí líčka červenala horkostí. "Proč... proč tak reaguju?"
avatar
Poèet pøíspìvkù : 12
Join date : 15. 08. 18
Zobrazit informace o autorovi

Re: Shadow Hills

za Sun Aug 26, 2018 8:05 pm
Povytáhne obočí, když na něj pohlédne se zjevným zmatením i koktavostí v hlase, nad čímž se nakonec musel krátce uchechtnout, neboť jak se zdálo, dokonale ji svými slovy rozhodil, přestože se nejednalo o nic nového. Nebylo to tak, že by s ní mluvil jen v dvojsmyslech a narážkách, nedal jí pokoj a každou noc se na ní s oplzlými řečmi sápal, na druhou stranu neváhal, aby si z ní mohl utahovat – občas i tímhle způsobem. Obvykle jej však chápala a buď se nechala svést, nebo jen protočila oči, aby se neřeklo, šťouchla ho do ramene, než si odešla po svých a Jacoba nechala tak akorát trčet v místnosti jako tvrdé y. Nikdy se však nedostavila nechápavost. Nejspíš se však jednalo o další přechodnou drobnost, na kterou si bude muset zvyknout – snad i rád. Působila… Nevinněji. Méně sebejistě, což mu teoreticky nevadilo, ale její ambice byly mnohdy už trochu otravný a jejich vztah sem tam připomínal snahu mu dokázat, že ona je pomalu víc chlap než on – měla lépe placenou práci, díky které zajišťovala řadu nákladnějších položek domácnosti, její sny a ambice ty jeho dalece převyšovaly a podobně. Jacobovi to obecně nevadilo – i proto, že když se rozbil dřez, byl to on, kdo nakonec tyhle drobnosti dokázal vyřešit, a tak jí dokázal, že v jejich domácnosti není ještě zcela zbytečný. Ovšem pocit, že je mu taky jednou tak trochu vydaná na pospas, se mu svým způsobem také zamlouval. Bylo to jiný – koukala na něj tak, jak již dlouho ne. Oddaně, kukadla konsternovaně upřená na něj, aby ji vysvobodil svou odpovědí z trápení. Pokud si dobře vzpomínal, naposled na něj takhle hleděla několik let zpět, kdy jí jeden senilní idiot vyhodil ze zkoušky a ona u něj hledala ujištění, že z ní jednou bude schopná a šikovná právnička (později si sem tam sobecky přál, aby se tehdy pletl). Nakonec jí líbne na nosík, jemně a hravě. „Popravdě, ty mi bohatě stačíš.“ Stejně byla to nejdražší, co v životě měl – stačila mu její přítomnost a vědomí, že… je jednoduše s ní. Nepotřeboval neustálej kontakt, popravdě mu mnohdy dostačoval pocit, že je prostě vedle něj, ač třebas pracovala a on si četl, ale i to bylo čím dál tím víc vzácné. Pravda, možná ji ještě k tomu toužil mít pod sebou, ale… člověk nemůže mít příliš přehnané ambice, že ne?
Sjede po jejích předloktích a vzápětí ji vezme za packy. Jednu z nic zvedne a vtiskne na ni polibek – něžnosti a doteky, které pro něj byly absolutně samozřejmé a které si nikdy neuměl odpustit, ba naopak je mnohdy vyhledával. „Nikdy, El…“ Nikdy by ji nikde nenechal, neopustil, nevybodl se na ni a nechal ji v průseru, ba naopak by se jí hnal na pomoc nehledě… no, na cokoliv. I přes všechny chyby. Ostatně tak si ji vzal – v dobrém i ve zlém, nebo ne? Jacob hodlal své sliby splnit. Zavrtí hlavou, v očích má sotva vepsanou křivdu nebo ublíženost při jejích slovech. Všechny jejich hádky obvykle hodil rychle za hlavu, málokdy se jimi skutečně zaobíral a raději je bral jako součást jejich soužití, protože tak… tomu ostatně též bylo. Neměl potřebu se teď tvářit jako zraněné a zmoklé štěně, vše jí odpustil. Když ne předtím, pak minimálně ve chvíli, kdy zjistil, že je živá a relativně zdravá. „Je dost času to změnit. Být tu. I já byl často v práci.“ Mnohdy již rezignoval, nesnažil se hádky řešit a raději zmizel do dílny, kde se zavřel, aniž by šli do postele usmíření. I on se mohl vrátit. Omluvit se. Být s ní. Namísto toho vypadl – ani to nebyl zrovna návod na šťastné manželství, jenže jsou lidé. Copak může někdo čekat, že bude žít bez jediné chybičky a hlouposti? Nadělal jich hodně. Evelyn se naštěstí rozhodla prozatím zůstat. A zdálo se, že ani nyní se mu od něj tolik nechce, ba co více, daleko méně, než kdy dřív.
Což byl možná též důvod, proč mu jeho touhu jí být na blízku oplatila, když stiskla jeho boky svýma nohama a on jí byl o to blíže, což mu stačilo jako pobídka k tomu, aby zdravou ruku položil na její stehno a velmi snadno se dostal pod volná saténový župánek, co se stejně začal pomalu rozevírat. A pravděpodobně by pokračoval směle dál, kdyby nepromluvila. Neodtáhne se daleko, nechtěl, stejně tak nesundal svou ruku z jejího stehna, která se dostala již poměrně vysoko. Přesto si trochu nervozně odkašlal, její slova si vyložil trochu jinak, než je sama myslela – alespoň prvně. „Promiň, nechtěl jsem na tebe být moc… rychlej, jen… no, slyšelas to, chybělas mi…“ Pousměje se trochu provinile. Při jejích dalších slovech však zpozorní. „Takže… ti to nevadí? Myslím… To, že bych pokračoval? Protože… No, možná mě máš přece jen pořád trochu ráda, řekl bych, že to znamená přesně tohle.“ Nyní je jeho úsměv trochu škádlivější a také sebejistější.
avatar
Poèet pøíspìvkù : 11
Join date : 15. 08. 18
Zobrazit informace o autorovi

Re: Shadow Hills

za Sun Aug 26, 2018 9:23 pm
První reakcí na Jacobova slova bylo pro Skye tolik typické vykulení hnědavých kukadel v odpovědi na slova hřející andělskou dušičku. Doposud ji nepřestával překvapovat svými odpověďmi, každou reakcí na slova, co by se mnohdým zdála nehodná podobného zareagování. Jiní by si už dávno vymýšleli všechny možné hračky, knihy, šperky, auta... Hmotný majetek koupený za pár zelených papírků a plastových kartiček zlatých a černých barev. Nechápala, jak někdo takový mohl existovat. O to víc ji utlačoval pocit selhání - jak mohl vkládat tolik citů, tolik lásky do ženy, která si nic z toho nezasloužila? Proč se tak slepě za ní otáčel a dovoloval jí ubližovat mu na každém kroku, ničit tu romantickou duši vypěstovanou pro dívku, která mu city bude oplácet podobným způsobem? Mohl být tisíckrát šťastnější po boku jiné - třeba té hezounké květinářky s krámkem hned vedle Evelininy oblíbené kavárny. Občas tam zašel koupit pro svou manželku květinu, když si ještě krátce po sňatku plánovali romantická dostaveníčka. Věděla, že i teď tam čas od času zašel pro nějakou květinu, aby Evelyn překvapil ve snaze oživit jejich poněkud ztracený vztah. Jenže smysl pro věrnost, který na něm oceňovala, ho nutil neohlížet se za jinou a myslet jen a jen na Ellie. Na nikoho jiného. Smutek vklouzl do jejích kukadel při myšlence, že se nemusel trápit někým, kdo se mu postupně vzdaloval a ničil veškeré šance na pohádkový vztah. Chtěl ji. I po všech těch letech, po každé hádce, která mezi nimi tvořila bezednou propast toužil po manželce, po nikom jiném. Nikoho nepotřeboval, jen ji. Krásné a přitom podivně tragické. Alespoň pro Skye ano, což ocenila stisknutím rtů k sobě do uzoulinké linky na znamení boje s takovou odpovědí. "Zasloužil by sis jinou ženu. Lepší... Takovou, která se s tebou nebude hádat o hloupostech a nebude... Nebude ti zabouchávat dveře před nosem. Která si nebude stát za svou pravdou, i když se mýlí jenom proto, aby tě naštvala. Ty si to nezasloužíš, Jacobe," zavrtí rezolutně hlavou nad veškerými informacemi, které se jí sypaly ze rtů v podobě vodopádu nabublávajícího každou vteřinou do čím dál tím větší míry. "Měl bys mít... po svém boku někoho... kdo..." Hledala ta správná slova odmítaje mu pohlédnout do očí. Bála se, až si uvědomí, s kým po celou dobu žil, s kým sdílel život i střechu nad hlavou. "Kdo tě ocení. A bude nadšený z každé drobnosti, každé maličkosti, kterou považuješ za samozřejmou. Z každé květiny nebo uvařené večeře. Z dřívějšího odchodu z práce nebo... z toho, že ji zachráníš před rostoucí pěnou." Vzhlédla k němu s uslzenýma očima v předvídavém okamžiku vlastního zatracení. "Místo toho jsi snášel... peklo. Peklo se ženou, do které jsi investoval veškerou svou lásku, aniž bys jedinkrát myslel na sebe." Nechápala, jak to zvládl. Jak dokázal přemoci pud sebezáchovy a neutekl po několika letech pryč.
Dlaněmi se pokoušela vehnat teplo do paží, Jacob ji však předběhl vlastním dotekem přejíždějíc po předloktí směrem k zápěstí až rovnou k dlaním a prstům, aby si je nakonec propletl v drobném gestu plném naděje pro obě strany. I ten polibek, pouhý, zcela obyčejný a přesto něžný jí bral dech, že nedokázala nic - jen na něm viset očima. Tolik si jí cenil, tolik svou ženu miloval. Jak to jen dokázal? Jak zvládal přecházet její chyby? Ignorovat je? Jako by i jeho odpověď byla náplastí na všechny bolístky, se mu rozplakala v náručí. Emoce držené po celou dobu na uzdě - strach, zmatení, bolest, panika i prvotní náznaky jistoty v jeho blízkosti - z ní vytryskly, že se musela k němu schovat. Skrýt se mu v náručí a plakat, dokud jí slzy stačily. S tvářemi mokrými sotva mohla nabýt jakékoliv důstojnosti, o nic takového se nesnažila. "Nejspíš nikdy nepochopím, jaký úžasný a čestný muž se v tobě skrývá. A je mi líto... že jsem to neviděla dřív." Omlouvala i Evelininy chyby, prchlivost a přehlížení toho, co pro ni dělal. I teď se pokoušel převzít část odpovědnosti na sebe, jak by mu to mohla dovolit. "Nikdy nepřestaneš na sebe klást nároky jen proto, abys... abys nesl tíhu odpovědnosti s ostatními, že?" Fascinoval ji, do posledního detailu ji fascinoval. Prohlížela si jeho tvář, jemně mu odhrnovala vlasy z čela, hladila po zarostlých tvářích, než se samotným štěstím usmála. "Nezapomenu na den, kdy jsem měla tu čest tě potkat, Jakeu. Nikdy," zašeptá tiše s laskavým úsměvem prohlížeje si jeho tvář skoro jako by si ji potřebovala zapamatovat do nejposlednějšího detailu.
Svou touhou po blízkosti ji zaskočil a překvapil - zda pozitivně či negativně? Těžko říct. Skye neuměla rozlišovat jednotlivé emoce tak jako lidé, postupně se s nimi seznamovala. A touha? Ta pro ní patřila mezi úplné novinky. Jeho dotek spaloval kůží, po níž mířil vzhůru. Měla za to, že by měli zajet do starých kolejích. Jako by snad mělo cenu mu tvrdit, čím je. Nevěřil by. Sotva by přijal informaci o jejím andělském původu a smrti pravé manželky za reálnou. Nechápala, co s jeho počinem mělo co dělat ono stýskání. "J-já... tě mám ráda, Jakeu. Proč bych neměla?" Neznala důvod k takové reakci, nešlo jí to na mysl. Proč by ho neměla mít ráda? Neublížil jí, spíš naopak - snažil se, aby se cítila chtěná a vítaná v domově navštěvovaném pod rouškou neviditelnosti. "N-ne... nevadí... Alespoň... myslím..." Zamračila se nad touto možností, nezdála se jí správná. "J-já... nevím. Nerozumím tomu... těm pocitům... Jsou zmatené a nenavazují. A to horko... ve mně roste a cítím... Cítím se..." Hledala to správné slovo, k čemuž ji povzbudilo stáhnutí prázdného nitra. "Prázdná... A-ale ne tím špatným způsobem. Nemyslím... emočně... Myslím..." Nechápala ten smysl, přesto se odvážila ho hlesnout s bázlivým tónem. "Fyzicky? Myslím... nevyplněná?" To slovo, to jednoduché slovo jí uvrhlo do kolotoče pátrání po pravdě. Jak to bylo možné? Proč cítila tu prázdnotu v sobě? "Je to tak zvláštní pocit... nelíbí se mi..." Ale ať se snažila jakkoliv, nedokázala přijít na lék.
avatar
Poèet pøíspìvkù : 12
Join date : 15. 08. 18
Zobrazit informace o autorovi

Re: Shadow Hills

za Sun Aug 26, 2018 9:56 pm
Určitá přecitlivělost byla další věc, na kterou si očividně bude muset zvyknout. Na druhou stranu je to lepší, daleko lepší než určitá chladnost a odtažitost, jakou vůči němu někdy chovala a jeho v danej moment nenapadlo občas nic lepšího, než to celý prostě vzdát a oplatit jí to. Nebylo to dobře, věděl to, stejně jako si uvědomoval, že není ideální manžel, ale zdálo se… Zdálo se, že spoustu věcí budou mít zas šanci napravit a začít znova. Ani to, že v tomto kontextu o sobě mluvila ve třetí osobě, nebylo zvláštní. Svým způsobem to dávalo smysl – ale asi tak stejně, do jaké míry mu dávala smysl její slova, co na něj začne lítostivě chrlit v přesvědčení, že on je pro ni moc dobrý. Myšlenka, která by jej nikdy předtím nenapadla, protože to obvykle bylo naopak – to on vedle ní byl tak trochu buran, co jí stačil inteligenčně právě jen díky své sečtělosti, která mu dávala všeobecný přehled o minulosti i současnosti. Jinak? Nemohl se jí rovnat, všichni to věděli a faktem je, že to mnohdy viděl i v pohledech ostatních. Nevadilo mu to. Nikoliv do té doby, kdy dostatečně vyhovoval jí, aby ho pořád měla ráda. Na tom jediným mu pokaždé záleželo. „Broučku…“ osloví jí mazlivě, jen co k ní zvedne ruku, aby jí pohladit po tváři a setřel jí tak slzy. „Ty ses pro mě taky vzdala dost věcí.“ Mohla být kariérně výš, kdyby se za něj nevdala, co on mohl vědět? „Kromě toho taky nejsem zrovna ideál do… tvý společnosti. Ale koho to zajímá? Jsem rád, že jsem s tebou. A pokud něco oceníš, o to je to lepší. Nebylo to peklo, jen… Možná jsme potřebovali něco, co nás probere z práce a vrátí na zem.“ V tomhle případě autonehodu. Odpustil by si ji. Ale pokud je měla svést znova dohromady, snad to tak špatný nabylo. „Nikdy bych do tebe… neinvestoval svou lásku, kdybych si myslel, že za to nestojíš. Každým coulem, El. Každou hádku i hnusný chvíle stejně něco vyvážilo.“ Možná, že se míjeli, ale nacházely se chvíle, které byly prostě fajn. Společné snídaně nebo právě nedělní večeře, její občasná rozverná nálada, kdy ji našel se sklenicí vína v ruce a připojil se k ní. Nestávalo se to zas tak často, ale dokud se to stávalo, byl spokojenej. Kromě toho – kolik z jejich přátel mělo po čtyřech letech o tolik víc harmonické manželství? Objal ji, když se k němu přitulila, políbil do vlasů a jednoduše ji držel. „Trochu si křivdíš, Ellie. A mě zas možná trochu idealizuješ. Nebylo to... doteď všechno špatný, že ne?“ Možná kdyby věděl, hleděl by na ni jinak, on se ale všechny náznaky rozhodl snad i podvědomě přehlížet a Leeho skutečně brát jako svého dobrého přítele, aniž by věděl, co už s jeho manželkou dělal za zavřenýma dveřma ložnice, přičemž nikdo, kdo si této nezdravé náklonnosti všiml, se nerozhodl zbořit všechny jeho představy a sdělit mu střežené tajemství, co ale sem tam vyplulo na povrch. Někdy – zvláště v těchto momentech – byla sladká nevědomost skutečně sladká. „I když jsem se vydával za někoho jinýho?“ zeptá se jí hravě, rád, že její tvář znova rozjasnil úsměv. Dlouho to byl vroubek na jeho kontě, že jí lhal – a ne krátkou dobu, ve strachu, že o ni přijde, když se dozví pravdu, což bylo sem tam dost komický, ale nakonec… no, nakonec skončili tady. Takže to tak špatný nebude, že ne?
Její odpověď, ačkoliv dost zmatená a obrazná, byla dostatečně jednoznačná, aby ji pochopil a snadno tak došel k závěru, že její pocity se od těch jeho zas tak markantně neliší. Palcem jemně přejede po jejím spodním rtu s myšlenkami jasně upřenými k něčemu, co neznala – sic měla, vzhledem k tomu, že to rozhodně nebylo poprvé. Pro tělo. Pro andílka v něm ukrytého? Ano. Jen Jacob o tom neměl ani páru. „Co kdybys mě nechala… ti pomoct?“ Ani nečekal příliš dlouho na odpověď, jednoduše ji znova políbil. Netrvalo dlouho, aby ji zbavil župánku, co po její hladké pokožce sklouzl na skříňku a nadále tak lemoval její postavu. Mohli se přesunout do ložnice, ale to by bylo s jejích úrazy dost nepříjemné a krkolomné. Skříňka, na které seděla, nejen že byla v tomhle dost praktická, ale zrovna tak dost… neortodoxní. Alespoň v jejich manželském životě, kde se veškeré milování odehrávalo v posteli. Jacob ji nenechal odejít – a s trochou štěstí to nebyl odchod, na co myslela – dokud jí nepomohl od problému vyplněnosti, dokud hlasitě nevzdychala a dokud se k němu znova nepřitulila, tentokrát však ne se slzami, ale příjemně uvolněná. Nechtěl jí pouštět, a tak ji ještě dlouho držel – alespoň dokud oběma nezačalo být v koupelně dostatečně chladno, aby ji nakonec pomohl ze skříňky až na pohovku v obýváku. Sám se pak vrátil do ložnice, aby se z mokrých riflí převlékl do něčeho pohodlnějšího a domácího, tedy do tepláků a trika. A pak? Stačilo jen zalézt k ní pod deku a obejmout ji kolem ramen, pustit film, u kterého stejně ale za krátkou dobu vytuhl.
Sponsored content

Re: Shadow Hills

Návrat nahoru
Povolení tohoto fóra:
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru