Salem - Boston

Salemu se mohl tohoto rána naskytnout nezvyklý výjev, který sice všichni tak trochu znali, stále ho však sledovali pohledem s občasným zašeptáním pomluvy nebo jednoduše jen drbu. Muž, který kráčel ulicemi s jasným cílem v hlavě, si z toho však zřejmě nic nedělal – obyvatelé města nevnímal, ba naopak byla veškerá jeho pozornost upřená buď ke svým vlastním myšlenkám, nebo k malé holčičce, capkající krátkými krůčky po jeho boku. Namísto toho, aby děvče surově táhl za sebou, přizpůsoboval svůj krok tomu jejímu, drže ji pevně za packu. Kdyby je někdo viděl poprvé, sotva by dokázal pochopit, jak mohou patřit k sobě, v Salemu však již byli známou dvojicí, nebo spíše netradičně působící rodinou – Silas a Gaëlle Ecclestone.
Přestože nikdo z počátku nevěřil, že by se zrovna Silas dokázal starat o východu děvčete, tvrdohlavý lovec je již dva roky vyváděl z omylu, ani ne tak ve snaze komukoli něco dokázat, jako spíš zprvu kvůli smyslu pro povinnost a velmi záhy také díky rostoucím citům, které ho k děvčátku začaly vázat. To se začalo brzy projevovat nejen tím, jak se ke Gaëlle choval – snad jako jediná lidský bytost pod Sluncem byla příjemcem jakýchkoli vřelých slov nebo pohledů – tak i materiálně. Zatímco bylo jasné, že Silas sám na vzhled příliš nedbal, protože jeho košile byla sice čistá, zato ale obnošená, vysoké boty byly pravidelně zamazané blátem, které se už ani neobtěžoval čistit, a vlasy byly sice krátce střižené, jenže bylo vidět, že účes neviděl ruku něžného pohlaví a místo toho si s ním Silas poradil sám s pomocí nože, Gaëlle mohla aspirovat na mladou dámu, sic z chudších vrstev. Její šatičky byly čisté a pečlivě upravené, vlásky učesané a svázané do dvou copů za pomocí mašlí, které končily těsně nad rameny, a pokud narazila na větší bahnitou louži, pak se mohla spolehnout na to, že ji táta přenesl. Problém však tkvěl v tom, že výchova Gaëlle začala vyžadovat drobnosti, které jí on nebyl schopen dopřát – výuku a základy etiky. Zatímco první by dokázal obstarat, v druhém oboru se za dobu strávenou v Salemu ztratil a nutno dodat, že se mu ke svazujícím společenským pravidlům nechtělo vracet. Důležité bylo navíc i to, že jednoduše neměl čas – dokud žil sám, nevadilo, když delší dobu nic neprodal a lovil jen pro sebe, neboť se dokázal zaopatřit i bez různých zbytečností. S Gaëlle to nešlo – potřebovala toho daleko víc a ne vše byl schopen sehnat v přírodě, ač proti tomu, aby cokoli kupoval od bělochů hlasy v jeho hlavě hlasitě protestovaly a pokaždé ho ponoukaly, aby se vrátil ke starému způsobu života. Věděl však, že pokud chce dát Gaëlle… jakoukoli budoucnost, tudy cesta nevede a starost o holčičku byla snad tím prvním, v čem se s hlasy rozešel od doby, co je začal slýchat, tedy od uvalení prokletí na jeho hlavu. S nelibostí, ale s vědomím, že to je nutné, se tak rozhodl, že pro Gaëlle bude nejlepší získávat vzdělání od jedné z učitelek v Salemu, která jí může předat daleko víc než on – a Silas navíc díky tomu získá čas navíc, kdy bude moci lovit, kromě noci poté, co Gaëlle uložil do postele. Tento čas navíc mu měl vynahradit ztracené úspory, ač i tak měl určitou obavu, jak dlouho bude schopen finančně celou situaci zvládat. Prozatím se ale uklidňoval tím, že třeba… bude stačit základ, na který bude schopen navázat a že nemá cenu starat se o budoucnost, když mají před sebou nejistou přítomnost. Nakonec tedy oba společně zastaví před dveřmi domu, který se stal jejich dnešním cílem. Aniž by přemýšlel nad tím, jestli třebas nečiní chybu, zvedne ruku, aby zabušil na dveře. Přesně s tímto zvukem Gaëlle, která sama z nápadu nebyla nijak zvlášť nadšená a namísto toho chtěla dělat co do teď – hrát si, pomáhat mu nebo mu svým žvatláním prostě dělat společnost – pustí jeho ruku, aby se víc schovala za jeho nohu, nespokojeně špulíc rtíky. “I to dítě pozná, že to není správné, Bratře Vlku… Ještě pořád není pozdě se vrátit…“ Silasovi unikne povzdech, na krátkou, nepatrnou chvíli zavře oči ve snaze hlasy zaplašit, aby se vzápětí podíval dolů na Gaëlle a věnoval jí malý úsměv. Chápal, že se bála – nikdy nebylo snadné konfrontovat neznámé. „Bude se ti líbit, Gaëlle. A pokud ne… promluvíme si o tom, dobře?“ Silas ji možná chybně bral jako malého dospělého a kvůli tomu ji paradoxně možná trochu rozmazloval. Odmítal ale možnost celou situaci ještě zvážit, pokud by se jí u Annabelle Delaney, místní učitelky, zoufale nelíbilo. Na to, aby jí něco vnucnoval, ji měl příliš rád.

Hlasy, které slyšel zevnitř, jasně říkaly, že vyučování už dávno začalo a Silas s Gaëlle měli zpoždění, svou chybu se ale v tomto směru rozhodl povýšeně ignorovat, ačkoliv jen pro dnešek - spíš než kvůli tomu, že by chtěl dostát etiketě, uvědomoval si, že život jeho dcery by měl nabýt jakéhosi režimu a disciplíny, ač pro něj to znamenalo dřívější vstávání i méně spánku vzhledem k tomu, že na kavalec obvykle ulehal až pozdě v noci. Naštěstí jej Salem odnaučil způsobům spáče, usoudil tedy, že nebude natolik komplikované se přeučit na buzení se o pár hodin dříve, aby se oba dva s Gaëlle stihli dostatečně připravit na další den. Ačkoliv pro Gaëlle představoval kámen jistoty, o který se kdykoli mohla opřít, sám nyní trochu nervózně přešlápl z nohy na nohu, když zaznamenal blíží se kroky ke dveřím i dívčí hlas. S lidmi ve městě se mu nikdy nekomunikovalo dobře, jednak proto, že jednoduše nevěřil - na počátku, kdy netušil, kde se nachází, se upnul na jedinou bytost, která ho následně využila, zradila a proklela, což jeho problémům s důvěrou vůbec nepomohlo - jednak proto, že znal svůj konec a neviděl důvod, proč by se měl přátelit se svými vrahy, ač si s každým rokem přestával být čím dál tím méně jistý, že bude odsouzen nevinný, přičemž osud Amy s tímto přesvědčením otřásl ještě víc. V každém případě to vedlo k tomu, že s bílými lidmi komunikoval jen tehdy, když to bylo nejnutnější, a jinak se snažil městu obloukem vyhýbat, jako by snad čekal, že mu každou chvílí skončí na krku oprátka - obojí mu duchové posvěcovali. V tento moment ale nešlo ani tak o to, že by se chtěl vyhnout konverzaci, spíš o fakt, že zde - u někoho cizího, koho znal jen z doslechu - měl nechat svou dceru a doufat, že se jí nic nestane. Tušil, že podobná obava je iracionální, sotva se jí ale mohl zbavit - jeho strach o Gaëlle podmiňovalo už jen to, jak se k němu jeho dcerka dostala, což jasně naznačovalo, že jsou i tací, kteří nemají problém ublížit dítěti. Dalo se však předpokládat, jak se snažil uvažovat logicky namísto srdcem, že učitelka dětí jim nebude toužit ublížit.
Na to, kdo mu otevřel, však připraven nebyl. Nikdy ji neviděl, ale přesto ji znal - její tvář měl vypálenou v obličeji, ač v momentu, kdy ji poprvé spatřil, mu vše přišlo jen jako úsměvná shoda náhod. Jak se to říká? Osudu neutečeš. Silas měl pocit, že mu někdo vrazil pěst do žaludku, který se bolestivě sevřel. Jeden malý moment, jedna krátká chvíle - to stačilo k tomu, aby přišel začátek konce. Najednou měl chuť utéct, skrýt se v lesích, zmizet ze Salemu - což by mohl udělat, kdyby neměl Gaëlle. Kdyby nebyl vázán na nutnost obstarat teplou postel a jídlo, kdyby... kdyby jeho dcera nepotřebovala alespoň to nejzákladnější vzdělání, které jí pomůže přežít jako ženě v tomto světě, až on nebude, ač Silas na malý moment váhal, jestli to má vůbec smysl, protože přesně tímto okamžikem mu začala tikat lhůta dvou let. Snažil se znova najít půdu pod nohama. Myslet racionálně. Dva roky jsou dlouhá doba - tolik se mohlo změnit. A do té doby potřebovala Gaëlle učitelku. Do té doby, než něco Silas vymyslí. A jak se bohužel zdálo, tato dívka byla jediná, která spadala do jeho finanční kategorie - ač i tak jen s odřenýma ušima. Aniž by si uvědomil, že na ni zůstal jen zaraženě zírat, najednou se probere. "Annabelle Dalaney?" osloví ji s odkašláním místo pozdravu, aby se ujistil, že je skutečně dobře - a že třebas nemá skryté dvojče, protože kdyby se jmenovala jinak... Kdyby byla někým jiným, znamenalo by to další chabou naději. "Silas Ecclestone," představí nakonec i sám sebe, stále trochu zaraženě, ač znova začal získávat pevnou půdu pod nohama. Měl čas... Měli čas... Alespoň to se stane jeho mantrou a dalším hnacím motorem, aby situaci začal řešit, protože... Kdo by chtěl zemřít? A kdo by dal pozor na Gaëlle?
Konečně trochu ustoupí a něžně pošoupne Gaëlle, které se sice nechce, ale má dost způsobů na to, aby se nebránila, dopředu. "Tohle je Gaëlle. Doufal jsem... že pro ni budete mít místo ve svojí škole." Kromě zjevného měl obavy ještě z jedné věci - všichni věděli, čí je Gaëlle dcera. Silas zdaleka nepatřil mezi místní sociální špičky - sic nebyl žebrákem, byly doby, kdy ho od tohoto statusu dělila jen jeho tvrdohlavost, a ač byly nyní věci o něco lepší, Gaëlle se nemohla pyšnit krásnými šaty. Vše bylo sice čisté, ale obyčejné (kromě pentlí ve vlasech, které jí koupil jen proto, aby ji udělal radost). Neměli tedy dobrou výchozí situaci ani finančně, ani pověstí, protože se o něm vědělo, že je podivín a očividně, i vrah (vraždu Amy vnímal jinak - byla to buď ona, nebo Gaëlle. Bylo snadné si vybrat). Nebyl si tedy jist, jak budou reagovat ostatní rodiče i děti, které si snadno mohly na jeho holčičku zasednout. Jenže pokud ji nechtěl zcela ostrakizovat, bylo i tohle riziko, které bylo nutné podstoupit. "Je ještě malá, ale myslím, že by měla začít trávit čas se svými vrstevníky." Ač to tak možná nevypadalo a Gaëlle ani nedutala, jen vykuleně koukala, cítil, že se jí její nová společnice, respektive učitelka, líbila natolik, aby alespoň pro dnešní dopoledne snad svolila zůstat. A nakonec se jí paradoxně snad bála mnohem méně než Silas.

Silas patřil mezi ten typ lidí, který usoudil, že za dobré mravy si člověk nikdy nic nekoupil. Následkem toho je neměl - nebo lépe řečeno, pozbyl. Kdysi - a vlastně ne tak dávno, ještě když žil s Amy - byl dobře vychovaný mladý muž, který si zakládal na šarmu a gentlemenském chování. Kdyby se nad tím trochu zamýšlel, pak by usoudil, že část dobrých mravů mu vzala první proměna, která mu do velké míry zasáhla do osobnosti a přidala do ní něco z divokého zvířete, přičemž s každou další se z něj stalo víc a víc zvířete a ztrácel další kousky své civilizovanosti. Postupně zjistil, že mu nechybí - ve stylu života, který vedl, mu byly mravy k ničemu, ostatní se na něj stejně dívali skrze prsty bez ohledu na jeho způsoby a co víc, naučili se ho podceňovat. Brali ho za nevzdělaného divocha, který je rád, že umí mluvit anglicky, natož cizím jazykem nebo psát. Zjistil, že přesně takový stav je ideální - nikdo nemusel vědět, že jeho znalosti mnohdy přesahovaly vědomosti těch, co nad ním ohrnovali nos, nebo že si nijak nepomohli, když mezi sebou najednou začali konverzovat německy či francouzsky, protože Silas jim stále rozuměl. Ukázalo se tak, že chovat se přesně tak, jak se od něj očekávalo, dokonale zapadá do aktivity, kterou činil od doby, kdy přišel do Salemu - přežívání. Annabelle udělala přesně onu chybu jako všichni ostatní - ač, na její obranu, nedostala ani možnost poznat, že jeho oči nepatří tupému vesničanovi jako spíš bystrému lovci, protože byl příliš překvapen jejím zjevem - neboť ho rázem začala peskovat a poučovat. Silas si přesně v ten moment uvědomí, že jestliže má být jejím vrahem, alespoň to dává smysl - nedovedl si představit vesmír, kde by spolu vycházeli, natož aby ji měl třebas oblibě. Tahle myšlenka - a její slova - mu alespoň konečně dopomohou zasoustředit se na ni, nikoli na to, že ji jednou má zjevně zabít, a ona se na oplátku stane jeho smrtkou. "To nebude nutný, díky," odvětí na to, že má šanci napravit si reputaci, dávaje najevo, že o podobnou blahosklonnou šanci nestojí. Lhal by, kdyby řekl, že ho nenapadlo, že pro Gaëlle opravdu dobrým vzorem není (alespoň před ní nenadával), protože holčička pak do velké míry chytala jeho způsoby, ač Silas dával vždy pozor, aby nepřekročila tu nebezpečnou linii s nevychovanou drzostí, za kterou se naopak on vydával moc rád. Tehdy, když však pronese své jméno, má chuť nahlas zaklít - místo toho zatne čelist a ještě jednou, velmi rychle ji sjede pohledem, než opět lehce potřese hlavou, aby se donutil soustředit. Myšlenky mu občas utíkaly všemi směry a to bylo paradoxně to, co mu nejvíce chybělo z jeho minulého života (snad kromě rodiny) - čistá hlava. "Takže tu jsme správně..." zamručí souhlasně, sleduje ji bedlivě pohledem. V jeho očích si lehce napravila reputaci, když se podívala na Gaëlle a její rysy se rázem zjemnily - Silas po nikom nechtěl, aby měli rádi jeho. Něco jiného to bylo s ohledem na jeho děvče. Na její otázku přitaká, jako by se nechumelilo a on vůbec nevnímal tón jejího hlasu. Možná si vybral špatnou zábavu a neměl by riskovat, že jednou někoho z vyšší společnosti naštve natolik, aby si s ním začal vyřizovat své účty. Výhoda toho, že se nyní očividně setkal tváří v tvář se svým osudem, bylo vědomí, že před její smrti byl zjevně svobodný bez většího (viditelného) vroubku, takže se mohl bát konečného výsledku, ale procesu? Tam mohl pokoušet, provokovat a dávat najevo svou nelibost s místními. "Ecclestone. Je to moje dcera." Netušil, nakolik se ví o tom, že byla Gaëlle nalezencem, ale Silase to nijak zvlášť nezajímalo - říkala mu tati. On jí vychovával. Mohla tedy nosit jeho příjmení.
Na její další slova, vyznívající poněkud sarkasticky, nijak neodpoví, ani pokrčení ramen, namísto toho jí oplácí pohled, dávaje najevo, že se jí nenechá zastrašit. Nacházeli se v poněkud paradoxní situaci - ona jej brala jako povýšeného, protože byl muž, ona zas ji, protože byla viditelně lépe společensky postavená a tací zacházeli s lidmi jako s ponožkami. Nemohl si ale pomoci tehdy, aby mu nezacukaly koutky úst, když okřikne děti, aby se chovaly slušně a okamžitou odpovědí je jí ticho - snad až poslední poznámka o škole v sirotčinci byla trochu studenou sprchou, protože ano, i to byla možnost. Taková, které by se rád vyhnul, protože si byl docela jistý, že Gaëlle by si donesla spíš vši než vědomosti. I proto její další slova přijme bez dalších protestů - ač tak by to skončilo nejspíš vždy, neviděl důvod, proč zdržovat sebe, ji i Gaëlle, o dalších dětech nemluvě. Ještě než ji Gaëlle předá, skloní se k ní, aby jí vtiskl polibek na korunku hlavy a hned další ještě na tvář. "Přijdu si pro tebe. Nezlob, dobře? Mám tě rád," broukne tlumeně, jen pro její ouška, najednou mnohem něžnější než byl na Annu. "Já nikdy nezlobím... ale... já tebe taky!" Dostane se mu odpovědi i s kostrbatým objetím kolem krku, které na jeho rtech vyvolá upřímný úsměv, který však brzy zmizí, jakmile ji předá Anně a za jeho dcerkou i její novou učitelkou se zaklapnou dveře. Ještě chvíli zůstane stát před nimi. Z hluboka vydechne... Ještě nebylo všechno ztracený. Pořád měli čas. Pořád se mohlo tolik změnit - muselo.
Annabelle mu odpoledne nemůže vyčinit přinejmenším v tom, že by snad přišel pozdě - přesně s úderem páté se totiž znova ocitne na prahu jejího domu, tentokrát se k jeho oděvu přidala ještě puška na zádech a lovecká brašna, neboť mezi svými obchůzkami a vyzvednutím Gaëlle se nestihl vrátit domů. Aniž by to chtěl přiznat, cítil se nervozní - takhle dlouho Gaëlle ještě nikoho nesvěřil, natož pak někomu, koho měl zabít. Upřímně jej během dne napadlo i to, že se mohl mstít za to, že ublížila Gaëlle. Sic tuto myšlenku zaplašil jako silně nepravděpodobnou, rozdmýchalo to v něm velkou dávku nedůvěry, za kterou byl rád - mohl se alespoň soustředit na bezpečí Gaëlle, ne na své, které bylo stejně nejisté s každým dalším úplňkem, při kterých dělal kdo ví co. Jedna jeho stránka ovšem stále tiše doufala, že se Gaëlle výuka a Annabelle nelíbily natolik, aby se už nechtěla vracet. Když ho však služebná vpustí dovnitř (vzhledem k jeho botám s dost nesouhlasným pohledem a zastavením, že dokud se nezuje na prahu, tak neprojde, což vzdal jako prohranou bitvu a boty raději sundal) a on uviděl, jak si Gaëlle hraje se skutečnou panenkou a ne pouhými uzlíčky, bylo mu jasné, že se tak nestalo. Přesto na něj jeho dcerka ale nezapomněla a když se zjeví ve dveřích, vyskočí na nožky, aby ho přiběhla s obětím přivítat. Silas ji zvedne do náruče, políbí na nos, než ji opět položí. "Musím si promluvit se slečnou Dalaney. Ještě chvíli si hrej, dobře? Pak půjdeme domů." Dovedl si představit, že domů se jí z tohoto příbytku asi moc chtít nebude, stejně jako že Annabelle si povšimne, že Silas má nějaké způsoby, které ukazuje své dceři - a tím to hasne. Jakmile tedy položí dcerku, která se zase začne věnovat panenkám, otočí se na Annu. "Nebudu se vám omlouvat, slečno. Učili mě, že se nemám omlouvat, pokud to nemyslím vážně. Nebo pokud to udělám znovu..." podotkne upřímně, což byla jedna z jeho nejlepších a zároveň nejhorších vlastností už v životě před Salemem. Vzápětí však krátce zaváhá. "Přesto vám budu vděčný, pokud se Gaëlle ujmete. Školu potřebuje. Druhou možností je škola v sirotčinci, kterou jste sama použila jako výhrůžku. Nejsem si jistý, jestli budu schopnej platit každý den, ale pokud to přijmete, můžu vám platit i v naturáliích. Pokud ne..." Pokrčí rameny. Nebylo mu to jedno, ale znal své boje - u této ženy odhadl, že pokud si něco umane, většinou to dostane (zjevně kromě jeho omluvy). "Budu ji vodit jen někdy. I to pomůže." Jemu i Gaëlle. Zvládl se o ni každý den po celou dobu starat po dva roky - teď to přestalo být únosný i perspektivní.

Celé setkání začalo špatně a Silas, ten by se nedivil ani tomu, kdyby podobně špatně skončilo. To, že by měl jít vstupem pro služebnictvo a nikoli hlavním vchodem, teoreticky chápal, zároveň při tom ale zatínal čelist. Možná v tom měl prsty jeho vlk, ale nesnášel, když mu někdo rozkazoval – nebo to možná byla jeho mužská ješitnost? Poté, co odešel od Amy, měl pocit, že v područí někoho jiného strávil už příliš dlouho a že nejlépe mu je, pokud je svým vlastním pánem. Snad i proto mu tolik vadily společenská pravidla – opět znamenaly pouze svázání jeho přirozenosti, jeho skutečné povahy, a něčeho takového měl plné zuby. A fakt, že byl cholerický již před tímhle vším a tato charakterová vlastnost se tak akorát prohloubila? Ten nijak nepomohl zvládnutí této situace. Přesto poslechne jak její příkaz jít bočním vchodem, stejně jako její rozkaz ohledně zbraně, neboť v duchu uznal, že měla pravdu – nemusel ji mít rád, ale uznával, že tohle byl její domov. Sic nebyl tak úplně ochoten přijímat její pravidla, jakožto muž nad ní měl fyzickou výhodu a vlastnit pušku k tomu? To jej zvýhodňovalo o to víc. Nehledě na to, že v momentu, kdy se ozvala, zapůsobila též vina – rád by řekl, že se bojí zbytečně. Že by zbraň pro ní, její služebné a už vůbec ne Gaëlle nikdy nepoužil. Jenže to nebyla pravda, že ne? Jednou se tak stane. A kdo ví, kdo všechno opustí tento svět s nimi. Tento důvod, o němž nemá slečna Delaney ani tušení, byl jeden z těch, proč se beze slova otočil na patě a zbraň odnesl pryč, pokládaje ji k botám. Situace mu navíc dala možnost setřást ze sebe tenhle nechutný pocit provinění, který se na něj od rána lepil. Nelíbila se mu. Nelíbilo se mu, jak vůči němu vystupovala. Ale myšlenka, že jí jednou vezme život, se mu hnusila. “Proč se toho bojíš, Bratře Vlku? Vždyť je to jen další bílá žena. Další z těch, kteří přišli a vzali život takých, který půdu odedávna patřila. Nezaslouží si…“ Silas nedá možnost hlasům, aby svou (jeho?) myšlenku dokončily, namísto toho je tlumeně, syčivě okřikne, aby ztichly, až sám překvapením zamrká a rychle pohlédne směrem k jídelně, uvědomuje si svou chybu. Těšil se, vážně se těšil, až dnešní den skončí a on bude moci začít s čerstvou hlavou. I její prosbu na umytí rukou tedy splní hned po té, co si umě vyhrne rukávy (ovšem jen natolik, aby stále zakrývaly tetování) – už jen proto, že si rychle opláchl i obličej, aby znova našel půdu pod nohama, která najednou (po několikáté tento den) zmizela. Potřeboval se víc zaměřit na současnost a méně na budoucnost – to byl ostatně způsob, jak celé roky v Salemu přežíval.
Jak je známo, nejlepší obranou je útok, což bylo něco, co Silas hojně praktikoval. Pokud se cítil zahnán do úzkých, nebylo to nikdy dobře. Na její tvrzení a urážku, která s ním ani nepohnula, protože upřímně slyšel mnohem horší (a Gaëlle, bohužel, také), povytáhne obočí. „Takže byste radši, abych vám lhal a mazal med kolem h… pusy?“ Aspoň se zastaví na tolik, aby z něj nevypadlo rovnou huby, za což by ho pravděpodobně rovnou vyhodila. Znovu mu sklapne tehdy, když si všimne večeře na stole – a co více, čtyř talířů, neboť jeden zval zcela očividně i jeho. Mohl na ni zaútočit se slovy, že je dokáže uživit. Dokáže uvařit. Nachystat teplou večeři, navíc s více masa, než většina chudých vidí za celý rok. V tomhle měl ale dost rozumu – jídlo se neodmítalo. Znamenalo to, že může více prodat, více vydělat a tím pádem i více investovat do Gaëlle. Jídlo byla jediná charita, za kterou byl vděčen (snad krom oblečení pro jeho dceru, ale to mu beztak nikdo nedával) a nepamatoval si, kdy naposled někdo uvařil pro něj. Opatrně, snad trochu podezřívavě, jako by mu měla vytrhnout talíř přímo z pod nosu, se tedy posadí. Zřejmě ho dokázala dokonale odzbrojit, protože se s ní nadále nehádá, ba naopak vyčkává, až začne ona jíst – z toho prostého důvodu, že očekával modlitbu, která ale nepřišla, což bylo přinejmenším zvláštní… Ještě malou chvíli Annabelle pozorně sledoval, brzy ho ale přemůže hladový žaludek, takže se sám pustí do jídla. Veškeré dobré vychování ale zřejmě ještě neztratil, protože ještě před tím, než si vezme první sousto, mu unikne upřímné „díky.“
Měla pravdu – jídlo využíval k tomu, aby se nad sebou zamyslel. Mohl se podřídit. Řídit se jejími pravidly, poslouchat její příkazy, ale něco takového se mu příčilo. Ne snad protože byla žena. Ale protože byla takřka cizí člověk, pro kterého by se měl změnit jen proto, aby mu vyšla vstříc. A upřímně, netušil, co dělat – měla pravdu. Musel myslet především na Gaëlle, ne na sebe. S drobným úsměvem vyprovodí pohledem Gaëlle z místnosti, než výraz znova zatvrdne, když se podívá zpět na Annabelle hodnotícíma a zkoumavýma očima, naslouchaje jí. Za vrchol svého sebeovládání považoval to, že před jejím prstem ucukl a podrážděně zavrčel namísto toho, aby ji chytl za zápěstí a nejspíš zazdil jakékoli naděje na to, že se nezačnou… nenávidět. Přinejmenším šlo ale vidět aspoň to, že nad jejími slovy přemýšlí. „Nebudu se měnit, slečno Delaney. Kvůli nikomu…“ Takže jeho hrdost zvítězila – nebo to byl právě onen záchvěv fatalismu, s nímž si uvědomoval, že ty dva roky, které ještě má, chce strávit životem po svém. „Nemusíte se mnou… mluvit. Vídat se. Ráno přivedu Gaëlle, večer ji vyzvednu, to bude vše. A pokud budete mít k jejímu chování nějaké výtky, budu si je pamatovat a… přinejmenším je zvážím. Máte pravdu, chci pro ni lepší budoucnost, i když oba víme, jak moc je to možný. Ale nebudu se měnit.“