Share
Goto down
avatar
Poèet pøíspìvkù : 15
Join date : 13. 07. 18
Zobrazit informace o autorovi

Salem - Boston

za Fri Jul 13, 2018 1:18 am
Boston, tak odlišné město od Londýna. Plné lidí, kteří toužili začít znovu, pryč od všech vzpomínek plných bolesti ze ztráty milovaných po velké morové ráně, která jejich domov postihla před třiceti lety. Pravidelné uličky, klapot koňských kopyt, hulákání trhovců na náměstí, jak se snažili upoutat pozornost všech, kdo procházeli kolem. Podvědomě známý pocit nejistot a strachu se vplétal do husí kůže pokrývající paže mírně umolousaného děvčete, co se snažilo protáhnout nezdravou masou lidí s knihami přitisknutými k hrudníku. Boston jako jedno z mála měst poskytovalo možnost výuky na univerzitě, ačkoliv se jednalo pouze o volbu pro muže, nikoliv pro ženy - ty na vzdělání tohoto typu byly příliš 'hloupé' a neocenily by snahu vyškolených profesorů. Skye pokaždé protočila oči, když zaslechla obdobnou hloupost. Krátkozraké myšlení - tak obdobné situace nazývala s tichým brbláním, aniž by nahlas mohla pronést cokoliv na obhajobu ženského pokolení. Od nich se očekávalo vysedávání na čajových dýcháncích a pořádání plesů, alespoň pro ženy z bohatších vrstev. Ty chudé si musely vystačit starostí o domácnost, nakrmení hladových krků a splnění manželských povinností, které jim co rok přinášely na hlavu další a další starosti v podobě počatých dětí. Rusovlásce se podobná situace vyhnula. K jejímu štěstí, jak čas od času nezapomněla ostatním lovcům z Kongregace připomenout. Neodpovídala typu ženy, která si nechá všechno líbit, sama se ozývala kdykoliv se jí něco tak úplně nelíbilo.
Od toho, aby jí někdo umlčel dřív než bude pozdě, sloužil Solomon Grail, vůdce Kongregace, jejich hlava a nelítostný lovec v jednom. Ač se to Skye nelíbilo, byla nucena jej poslechnout, i když hlavu nikdy nesvěsila a hrdě si stála za svým. Možná až příliš tvrdohlavě, což mělo kolikrát za vinu, že jí div neuhodili. Nikdo si však neodvážil vztáhnout ruku na Knihovníka poté, co byl napomenut radou starších. Ti pečlivě vybírali, koho přijmou do řad lovců, komu dají možnost se vyučit v umění předaném samotným archandělem Gabrielem. Skye tato tajemství znala, alespoň povídačky o nich. K tak hlubokým tajům ji ještě nepouštěli, teprv sbírala zkušenosti. Jak jinak než po boku toho, kdo si nesl na bedrech nejvíce zkušeností. Obdivovala se mu. Poprvé z něj nebyla schopna spustit oči, koktala, červenala se jako malá zamilovaná puberťačka, a mermomocí se mu snažila být nápomocná, což se ukázalo na škodu. Nejen, že jí tehdy odbyl a to ještě v doprovodu dosti hrubých slov, po nichž by i nevěstka zrůžověla ve tvářích (a nejen tam), ale také ucedil cosi, že o malé pitomé holky tu nikdo nestojí. Tehdy pochopila, že obdiv možná má zaslouženě za své činy, se svým obhroublým jednáním si však kopal společenský hrob. A Skye? Ta mu veškeré jednání oplácela podobně bernou mincí. Prve nejistě, spíše brblavými poznámkami, po čase už ráznou jedovatostí, za níž by se nestyděl ani chřestýš.
Potlačujíc výdech se pokoušela protáhnout nejrychlejší cestou k jejich základně, domu drženém v rukách církve, která tuto cestu zaštiťovala. Mela kdesi u řezníka naneštěstí nedovolovala útlému stvoření, aby se mohlo prodrat skrze dav čumilů, kteří se pokoušeli zjistit největší novinky o vraždě sourozenců nalezených před dvěma dny. Celé město toho bylo plné, nebyl člověk, který by neznal alespoň pár informací o lady Allerdale a panu Lockhartovi. Skye až moc dobře věděla, čí je to vina, že je Boston vzhůru nohama a lidé se jako hladoví supi kupí kolem novot ohledně dvou mršin. Proklatý Solomon Grail, nemohl tak učinit v tajnosti a těla odklidit. Ne, prostě je nechal, kde je našel, div je ještě nevyvěsil z oken. S protočením modravých očí se odebere druhou cestou - o něco vzdálenější, ale aspoň prázdnější. To si také myslela, dokud po ní něčí ruka nechňapla. Prsty se až nesnesitelně zarývaly do bledé kůže se silou, co v ní evokovala strach. Měla pádný důvod - muž před ní jasně nebyl člověk, jak cítila. Už předtím si nesla nezdravý pocit, že se poblíž toulá kdosi s nadpřirozenými schopnostmi, někdo ne tak úplně lidského původu, avšak v davu jej sotva mohla spatřit. Kdyby si jen počkala, kdyby se vydala tou starou dobrou cestou... Samé kdyby, které jí nyní nebylo k ničemu. "Pusť mě," zasténá bolestí v pokusu vytrhnout se ze stisku odporných pazour patřících vlkodlakovi. Muž ve špinavé vojenské uniformě pamatující lepší časy jako by ani nerozuměl, co se mu snažila říct. "Říkám ti pusť mě!" Tentokrát do hlasu přidala o něco větší razanci a spolu s vyjeknutím i několikrát zacloumala bezmocnou paží. Nic.
Až vykopnutí kolene vzhůru do vojákových slabin pomohlo rusovlasé dívce k úskoku. Knihy, před chvílí ještě přitisknuté na hrudníku, nyní sloužily v jejích packách jako zbraň. Sotva tak nebezpečná jako puška nebo nůž, dost však na to, aby mu mohla jednu fláknout rovnou do obličeje a přetáhnout ho deskami po tváři knižní fackou. Nebyla bojovnice, ač základům se učila. Knihovníci nepatřili k sortě lovců, která se ohání pěstmi a dýkami. Neuměla se bleskurychle protahovat oknem, neskákala ze závratných výšek a už rozhodně neplánovala bojovat proti vlkodlakovi. "Archanděli Gabrieli, prosím, dej mi sílu proti tomuto tvorovi. Dej mi své požehnání, abych ve tvých službách mohla bránit loveckou čest." Mumlaje si modlitbu k tomu, kdo je kdysi obdaroval, se pokoušela uhádnout vlkodlakovy kroky. Utéct nemělo smysl, akorát by ho vyprovokovala a v sukni? V té by ani daleko neutekla. Zbylo jí jen pustit se do bláznivé bitky.
avatar
Poèet pøíspìvkù : 15
Join date : 13. 07. 18
Zobrazit informace o autorovi

Re: Salem - Boston

za Fri Jul 13, 2018 2:09 am
“Šla ven. P-p-pro to… knihy…“ Sotva třináctiletý mladíček, Bastian, který byl možný budoucí adept na lovce, ačkoliv Solomon se mu pro teď neodvažoval dávat těžší práce než zametání podlahy nebo pochůzky po městě, ze sebe slova sotva vykoktá pod přísným pohledem muže, jež stál v čele Kongregace Vyvolených. „Kam ven?!“ Aniž si cokoliv dělal z vyděšeného Bastianova pohledu, Solomon na něj znova uhodí s ráznou otázkou na rtech, která vyžaduje okamžitou odpověď, až sebou kluk trochu trhne. “K… tiskaři a knihkupci…? M-myslím…“ Pokud byl chlapec dosud v pořádku, právě dostal zaděláno na trauma, kvůli kterému třebas bude koktat už napořád. Kdo ví. Solomon ne – tomu je to v prvé řadě absolutně jedno. „Zatracená malá holka pitomá…“ zavrčí sám pro sebe místo poděkování pro Bastiana, aby se hned v další chvíli prudce otočil na patě a dlouhým krokem odrázoval pryč otevřenými dveřmi na ulici Bostonu, do chladivého nočního vzduchu, co příjemně pohladí a který vystřídal to otravné celodenní horko, před kterým nebylo úniku. Knihkupec… Knihkupec… Tak kudy se šlo ke knihkupci? Říkala mu to. Nebylo divu, že si to nepamatoval.
Trochu zázrakem a trochu díky socializaci, neb se nakonec neostýchal poptat, aby zjistil směr i cestu, nakonec stanul před obchůdkem knihkupce a tiskaře v jednom, co svůj krámek právě zavíral. Na otázku ohledně malé zrzaté holky se mu dostalo odpovědi, že odešla sotva před pár minutami. To bylo divné – v takovém případě by jí Solomon musel cestou minout, ale její zrzavou kštici určitě neviděl a přehlédnout ji nemohl, tolik lidí na ulici nebylo. Musela jít tedy jinudy. Proč? Proč by se nevydala nejkratší cestou a kudy jinudy se mohla vydat? Až nyní si vzpomene na menší hlouček před řeznictvím, který se zaujatě zabýval vraždou dvou cizinců, kteří do města přijeli jen za obchodním jednáním, aby se už nikdy nepodívali domů – a žena prý byla těhotná. V komkoliv jiném by to vyvolalo alespoň výčitky nebo naopak úspěch z dobře vykonané práce. Solomon? K tomu slova sotva dolehla, ti dva jej již nezajímali. Nemohli nikomu ublížit, byli mrtví a mrtví zůstanou, nadále se o ně tedy nemusí starat a můžou mu být upřímně ukradení, což také byli. Kdo ho v danou chvíli zajímal, byla zrzka, kterou potřeboval co nejrychleji splašit. A tohle byla jedna z možností, proč se zdržela – zvolila jinou cestu zpět, neb se kolem davu nemohla protáhnout.
To, že byl jeho kalkul správný, mu jen za chvíli potvrdí sluch. Nikdo jiný by nejspíš nic neslyšel, rozhodně ne obyčejný člověk, nikdo jiný by z takové dálky nedokázal vyčíst to, co on. Vyjeknutí. Slova nerozeznával, hlas však ano. Což stačilo k tomu, aby z rychlého kroku přešel do běhu. Nejspíš si však mohl dát na čas – když ji spatřil, stále si dokázala od útočníka, jak rychle poznal, držet dostatečný odstup, ač statný muž zaujal postoj, který jasně ukazoval, že by neváhal ani setinu sekundy a využil každé její slabosti. A v jedné chvíli mu v tom zabrání nejspíš jen to, že si uvědomí, že se na něj řítí jiný problém. Daleko větší problém. Již se nestačil bránit, když jej Solomon nabral, chmátl kolem pasu a přirazil jej ke zdi za ním plnou silou, co v sobě našel. Muži to přineslo vyražený dech, Solomovi zas kopanec do žeber, když se chlap zmůže na slabou obranu. Solomon však i přesto využije jeho chvilkové snahy lapat po dechu a další ránu pěstí směřuje na jeho tvář. Úspěšně. Leč jeho protivník se vzpamatoval daleko dříve, než měl jakýkoliv hloupý zlodějíček či vrah s lidským původem. Tehdy pochopil, že nestojí před člověkem, ale vlkodlakem – jeho pohyby byly příliš plynulé, příliš rychlé a síla mu též nechyběla. Tento fakt byla však jen komplikace, kterou nevnímal jako hlubší problém – tím byla spíš ta malá zrzavá hlupačka, které rukou prudce ukáže, aby se klidila stranou, navíc se sykavým: „Uhni.“
K tomu, aby vyřadil vlkodlaka, mu nakonec dopomůže stříbrný křížek, který prakticky nesundával z krku a který se houpal na kožené kůžičce. Stačilo jej strhnout a přitisknout vlkovi na otevřenou ránu v obočí, aby muž prudce vykřikl bolestí a stáhl se, což dalo Solomovi možnost tasit nůž a prudkou ranou ho vlkovi vrazit do hrudníku. Heknutí se změnilo v zasténání a nakonec ticho, pohled, upíraný do očí, jen zakrátko vyhasl. Tělo se však zhroutilo až tehdy, kdy z něj Solomon vytáhne nůž a ještě se zcela automaticky sehne, aby čepel opřel o vlkovu košili, zcela nezúčastněně. Každý havěť je dobrá jen mrtvá. Což se však nedalo říci o jeho bratrech a sestrách, ač mu mohli lezli krkem a pili krev svou věčnou neschopností nebo průsery. Až když je hotov, zvedne oči k zrzce. „Jsi v pořádku?“ optá se pragmaticky ještě před tím, než za ní zamíří. „Co jsem ti zatraceně říkal o toulání?“ Bylo jich málo. Sic to tak nevypadalo, Solomon členy Kongregace chránil a dával na ně pozor ve snaze ušetřit je bolesti, trápení a eventuálně smrti. Nakonec však zavrtí hlavou – teď to nehodlal řešit, obzvlášť ne tady a kvůli důvodu, proč ji vůbec hledal. „To je fuk. Potřebuju tě pro Samuela. Porval se, je pořezanej a z nějakýho důvodu mě nechtěl nechat, abych mu to zašil.“ Poslední slova zněla prakticky ironicky. Uvědomoval si, proč to nechtěl – jednalo se o dlouhou řeznou ránu na čele a se Solomonovými neumělými stehy by mu bezesporu zůstala nehezká jizva, zatímco Skye… Nu, prozatím jim mnoho dobra neudělala, ale když bylo potřeba, alespoň je dokázala dát dohromady a kdokoliv z Kongregace krom samotného Solomona jí dával přednost před jejich neohroženým vůdcem.
avatar
Poèet pøíspìvkù : 15
Join date : 13. 07. 18
Zobrazit informace o autorovi

Re: Salem - Boston

za Fri Jul 13, 2018 3:02 am
Připravovala se na útok, co se rázem mohl změnit v její poslední životní bitvu. Stačilo špatně uhnout, stačilo se nechat pokousat, podrápat, zranit a snadno se mohla považovat za mrtvou. Každý jednoho dne prohraje bitvu se životem, osud chystal zajímavá překvapení, Skye však doufala, že se ještě po nějaký čas bude vlastnímu konci zdárně vyhýbat a prožije život... možná ne zrovna naplno, ale bude o něco delší a neskončí ve věku dvaceti šesti let. Nešlo jí ani tak o neexistující potomstvo, ostatně jen málokterý lovec zahořel touhou po rodině a nějakou si založil - většinou zemřeli dříve, než je podobná událost mohla vůbec potkat. Skye toužila poznat svět. Poprvé v životě putovala za hranice Londýna, objevovala jiná města, zvyklosti, tradice, kulturu. Poznala, jaké je to se plavit na lodi a nechat si mořským vánkem čechrat vlasy, zatímco se očima kochala po širém oceánu pozorujíc vzdalující se ostrov anglického království. Poprvé zažila boj s mořskou nemocí, co jí naštěstí nepoznamenala, ale jiné členy jejich lovecké skupiny ano. Ještě toho tolik nestačila prozkoumat a už by měl její život skončit? A ještě k tomu v tak špinavé uličce jako byla tahle, kam ani místní prostitutky netoužily vklouznout pod rouškou tmy, nabízejíce své služby?
S nádechem se postavila do obranného postoje, v kolenou mírně pokrčená, aby zvládla většinu váhy při útoku přesměrovat a udržet se tak na nohou, aniž by jí hrozil pád na znak. Nebyla dobrý lovec v terénu, nedokázala číst v bytostech a jejich myšlenkách jako jiní. Rozhodně se ale odmítala nechat překvapit. Už už se chystala vyblokovat ránu, když se zničeho nic voják pohnul vzad, kolem pasu pár rukou, co jeho tělem škubly tak prudce, až nalétl na protější zeď. Vykulená dívka ani nestačila vyjeknout, či nějak svého kolegu lovce povzbudit do boje. Zvládla jen to, co jí nařídil dosti úsečným hlasem. Poslechla - přeci jenom to byl šéf a tomu se neodmlouvá. Rozhodně pak ne v okamžiku, kdy se počítá každý život. Lovecké klany nečítaly tolik, aby je mohli promarnit nazdařbůh, spíš naopak. Ne každý však zvládl podstoupit výcvik a už vůbec ne každý byl k němu vybrán. Léta dřiny se podepisovala na tělech jizvami. A kdo se pokoušel prorazit sám? Toho obvykle něco zabilo. Solomon nepatřil mezi tyto případy. Na svém kontě měl už desítky, stovky tvorů, kteří jeho přičiněním sešli z tohoto světa. Patřil mezi nejlepší, eso ve svém oboru. Církev ho milovala stejně jako nenáviděla, jak jí říkal strýček Geralt, jeden ze strážců Svatého Grálu. "Nemohou jej kontrolovat a to se jim nelíbí, má drahá. Kdyby nebyl tak dobrý, nechali by ho odklidit z cesty." Do teď si pamatovala jeho slova, jimž nechtěla po určitý čas věřit. Brzy pochopila.
Teprve až boj skončil, odvážila se pohnout. Prve pouze přešlápnout, přenést váhu z jedné nohy na druhou, poté učinit jeden, dva kroky vpřed, aby si mohla prohlédnout mrtvolu útočníka. Srdce tlouklo na poplach, adrenalin koloval v žilách. Což se brzy ukázalo jako velmi výhodná věc, když Solomona namísto odpovědi praštila deskami knih po rameni. Za dobu útoku se ve Skye nahromadil zmatek, ale taktéž i strach. Bestiím jako jsou vlkodlaci nikdy nečelila tváří v tvář, nemusela. Byla knihovník, jedinec, co se sotva dostane do střetu s jakoukoliv potvorou. "Ty... prostě... potřebuješ... vyjít... jako... vítěz... co?!" S každým slovem se ho pokusila praštit, ve tvářích zrudlá nejen studem, že se sama nedokázala ubránit, ale taktéž adrenalinem tolik typickým pro lovce. Boj v jejich životě byl jako droga. Copak by pokračovali, kdyby se jim to nelíbilo? A i Skye, která se sotva uměla ohánět dýkou, to cítila v krvi. "Myslíš, že jsem se toulala schválně? Po Bostonu? Večer?!" Poslední slovo vyštěkne tak ostře, že by se za takovou ráznost nemusela stydět nejnamyšlenější panička široko daleko. Zpoza modrých očí metala blesky na všechny strany, čelist si držela zatnutou tak silně, až hrozilo, že jí budou později bolet zuby. "Nemůžu za to, že na univerzitu pouští jenom muže, protože ženy nejsou dostatečně chytré. Vy byste si tam rozuměli - oni se svými názory na ženské pokolení a vzdělanost a ty se svými řečmi o naší hlouposti!" Vyštěknutí se div neneslo ozvěnou nad jejich hlavou, tak moc jí vytočili. "Tak jsem se musela zařídit jinak. Kongregace už delší dobu postrádá některé svazky, které by pomohly přeložit stará... proroctví a tak. A jelikož Oxfordu zabavili veškeré dokumentace, aby je sám papež očistil od pozůstatků moru, tak jediná možnost byla zkusit to tady. Tak jsem šla za místním knihtiskařem, zda by byl schopen mi ony výtisky nějakým způsobem sehnat. Nemůžu za to, že jsi celý Boston obrátil vzhůru nohama svým lovem nadpřirozených," sykne podrážděně při zmínce o dvou zavražděných, z nichž se vyklubali tři - jak se ukázalo, žena očekávala přírůstek do rodiny. "Takže pro tvou informaci, vaše veličenstvo," dodá úsečně, "... jsem se netoulala schválně." Nikdo netušil, jak dlouho se zdrží, než poputují dál, ztracený čas jim nikdo nenavrátí.
Vyslechla jej - což bylo asi to málo, co pro něj mohla udělat. Pouze povytáhne obočí, když Solomon utrousí cosi o odmítání nechat se zašít jeho rukou. "A ty se divíš? Ti kluci se pořád chtějí líbit děvčatům, i když mají asi tolik šancí, že si někoho najdou, jako ty. Ne, omlouvám se...," na okamžik se zarazí, stiskávaje rty k sobě. "Mají mnohem větší šanci než ty se svým morbidním přístupem," odsekne otáčeje se na podpatku, aniž by na něj jedinkrát pohlédla. Učinila celé dva kroky, než se přeci jen zarazila, v duchu protáčeje oči, výdechem si dodávaje odvahy k vyslovení několika prostých slov. "Ale děkuji. Za... záchranu." Neříkalo se to snadno, ale byla hloupost mu nepoděkovat. Jak by mu pak ukázala, že lidé umí být navzájem k sobě milí? Asi... nijak.
avatar
Poèet pøíspìvkù : 15
Join date : 13. 07. 18
Zobrazit informace o autorovi

Re: Salem - Boston

za Fri Jul 13, 2018 3:36 am
Kdyby jen nebyla člověk a co víc, jeho sestrou… Kdo ví, jak by dopadla. A kdo ví, jak by dopadla pokaždé, když si na něj otevřela pusu. I nyní lze postřehnout pohyb jejím směrem, natočení se tělem v čistém bojovém reflexu a být něčím jiným, být jen v trochu jiném postavení, Skye by dost možná skončila s rukou bolestivě zkroucenou dozadu, dost možná i vykloubeným ramenem a tváří zkroucenou v bolestivé grimase. Od podobného chvatu jej zastaví právě jen fakt, jak dobře ji zná. Kým je. A co si k ní může dovolit, aby si nepolámal malou knihovnici, kterých neměli na zbyt – sic v nich Solomon ne nutně viděl nejsilnější posilu v Kongregaci, stála jejich existenci respektoval a vnímal je jako plnohodnotné členy jejich společenství, díky čemuž se těšili jeho ochranné ruce stejně jako vlídnějšímu přístupu. „Skye…“ osloví ji v při prvním fláknutí. Nikoliv však mazlivě, jemně, z hlasu naopak jasně zaznívá varování. To až tehdy, kdy se rozhodne zbít ho kompletně celého a pořádně mu při tom vyčinit, mu skutečně povolí nervy – vykloubení ramene se však naštěstí zdárně vyhne s vědomím, že trvale ji skutečně ublížit nesmí a prosté varování (které si ale stejně nevezme k srdci, natolik ji znal dobře) v podobě chňapnutí za paži a z jeho směru dvou kroků vpřed, zatímco z jejího čtyř vzad, ji přimáčkne ke zdi. Nikterak něžně, avšak vědom si své síly ani dvakrát hrubě. „Kdybych nevyšel jako vítěz, ležel bych tu mrtvej a ty hned vedle mě. Smiř se s tím,“ zavrčí jí prudce do tváře, zelené oči, které kdysi dávno pozbyly veškerou vřelost – a někdy se zdálo, že i život – jí upírá do obličeje. Ještě pár vteřin takhle setrvá, než se v jeho pohledu promítne krátce nechápavost a on ji konečně pustí. Neublížil by jí. Nikdy by jí neublížil, ani nikomu z Kongregace, jen se občas zapomínal. Rozčilovali ho, pokoušeli jeho trpělivost odmítáním poslušnosti, běháním za děvčaty – ideálně vdanými – a všemi možnými hloupostmi, které postrádaly disciplínu, na které tolik bazíroval. Nyní na ní byl snad i o něco hrubější než obyčejně – stejně jako jí, i jemu koloval v krvi adrenalin, co se po boji jen tak snadno neztratil.
Znova promluví a Solomon na ni opět prudce pohlédne. Jak by si přál, aby byla jednou… jen jednou jedinkrát zticha a poslechla, co se jí řekne. Už dávno však pochopil, že zrzka má svou vlastní hlavu a nebojí se mu vyčíst první poslední. Nijak se ho to nedotýkalo – jen jej to šeredně zdržovalo a v jejich dohadování nenacházel žádnou potěchu. „Neodmlouvej,“ odsekne. Nemluvil nahlas, nekřičel na ni, přesto z jeho slov čišel hněv. A co na tom, že jí předtím položil otázku a ona na ní nyní odpovídala. Jak se zdálo, to jej nezajímalo. „Mohla jsi jít ráno. Nebo si někoho vzít sebou. Riskovala jsi, Skye, aspoň si to přiznej. Je nás málo. Fakt si chceš vzít na triko, že nás bude ještě míň?“ Povytáhne obočí. V Londýně jejich stavy nebyly špatné – respektive se rozhodně vylepšily od dob, kdy se stal hlavou Kongregace, ale zde v Americe byli na vše sami. Nové posily by dostali až kdo ví kdy, museli by překonat tu příšerně dlouhou plavbu, než by se sem dostali. Ztráta každého života zde, na půdě Nové Anglie, byla citelným oslabením, které si nesměli dovolit. Možná sem poslali jeho s jasným úkolem, možná mu důvěřoval i Svatý otec, ale sám se se všemi čarodějnicemi poprat nemohl, ač by za to byl rád.
„Nemaj se co líbit. Jejich povinnosti ležej jinde…“ odvětí chladně. K milostným pletkám měl pramálo pochopení – nerozuměl tomu, že se někdo zavázal k tomu, že do srdce přijal další osobu a rozhodl se o ni bát, reálně riskovat její úmrtí. Věděl, jak to pak bolí. Věděl, o kolik je snazší se co nejvíc odosobnit. A ani to občas nebylo dost, ani tak nepřestal litovat každé ztráty v jejich řadách, zapíjet je alkoholem a utápět se v opiovém opojení. Nečeká, aby vyrazil za ní, přesto ještě před tím, než stihne udělat krok, se Skye nakonec otočí s poděkováním. „To máš fuk.“ I tak se dalo odpovědět na prostou slušnost. „Ze Samuela je krve jak z vola. Pojď.“ Nyní je to on, kdo se dostane před ni, natahuje krok zpět do prozatímního sídla Kongregace, aby se domů dostali co nejdřív, očima bedlivě zkoumaje okolí, ač žádné další nebezpečí nevnímá. Situace zde je však ještě horší, než se domníval – nebyli tu dlouho a už měli značné lovecké úspěchy, což nesvědčilo nutně o jejich schopnostech, ale také o četnosti výskytu nadpřirozených bytostí. Je trochu zvláštní gentlemanské gesto, že Skye podrží dveře, aby mohla projít, než jí navíc sebere bez otázání knihy. „Je ve svým pokoji, běž za ním. Dám je do knihovny na stůl.“ Nepromluvilo v něm tedy toliko gentlemanství jako spíš pragmatismus, aby za zraněným druhem odešla co nejdříve, zatímco on zamíří uložit knihy. Až tehdy zamíří znova nahoru do samého pokoje, kam ji poslal a kde se starala o zraněného mladíka, co už sice dávno nebyl zrovna ucho, ale v Solomonových očích to všechno byli kluci – jak by také ne, když z nich byl dalece nejstarší.
avatar
Poèet pøíspìvkù : 15
Join date : 13. 07. 18
Zobrazit informace o autorovi

Re: Salem - Boston

za Fri Jul 13, 2018 2:06 pm
Lovecké geny získané lokem ze Svatého grálu v ní vřely, když ji tak hrubě natiskl na zeď. Mnohým dívkám by se z podobné situace podlomila kolena - ostatně jak často se jim za život stává, že by je pohledný a v některých chvílích i velmi šarmantní muž bránil a později jim zatarasil cestu vlastním tělem? I Skye, ač si to připouštěla pouze s nevolí, poskočilo srdce rozrušením, které později připisovala vyplavujícímu se adrenalinu. Podobně jako každý lovec, i ona si toužila vybojovat cestu na svobodu. Sotva však něco takového šlo učinit. To by jí nesměl v cestě stát mohutný kolos, samotný vůdce Kongregace. Namísto fyzického odporu a bláhových pokusech mu třeba jen pěstičkou zavyhrožovat, neboť praštit ho zkrátka nemělo cenu, tak pozvedne hlavu, od pohledu vzdorovitá a nepoddajná. Měl pravdu. Kdyby jej nebylo, pravděpodobně by krvácela na zemi ve špíně a zoufale lapala po dechu, než by se jí plíce zalkly krví. Přesto si tuto myšlenku odmítala pustit k tělu, příliš pyšná vůči takovému selhání. Její tělo si myslelo své - krátké nádechy nosem prozrazovaly vnitřní vztek, líce hořely ponížením. Věděla, že se o této chybě nebudou bavit pro její dobro, ale taktéž znala Solomona - v návalu hněvu byl více než ochoten připomout jí veškeré chyby, které za svou krátkou kariéru mezi lovci stihla napáchat. Snad jí tentokrát bylo k dobru, že nepromluvila ale pouze mu hněvivě hleděla do očí, načež je, jako ostatně pokaždé, sklopila. Nebyla tak silná, aby jeho pohledu čelila delší dobu, věděla to a Solomon toho čas od času zneužíval, aby jí připomenul její postavení.
Hlasitěji se nadechne teprve ve chvíli, kdy jí pustil a začal si rázovat nazpět k budově zapůjčené Kongregaci od církve. Vysoká, poměrně robustní budova jim sloužila jako základna, kde skladovali zbraně a předměty vhodné k lovu, svěcenou vodu, stříbro proti vlkodlakům a hromadu knih, které by valná většina lovců vyhodila, neboť se jim zdáli neužitečné. Snůška blábolů, tak to nazývali. Nikdo neviděl, kolik se toho lze dočíst, jaká tajemství jednotlivé rasy ukrývají, jakých rituálů využívají a čemu se dá zabránit. Proč by ano, když jejich nejlepší odpovědí bylo pokrčení ramen a poznámka o zastřelení dotyčné bytosti. Skye pokaždé tiskla rty k sobě, aby je všechny nezmlátila knihami, které považovali za blbost. Kolikrát právě rady v nich jim zachránily život, ale o tom nikdo nechtěl ani slyšet. Veškeré zásluhy raději připisovali Gabrielovi a dávce štěstí, stejně jako několikaletému výcviku. Začala si zvykat na obdobný přístup, co jí bude postihovat v jednom kuse, ale nikdy by nezalhala, že jí podobná slova nebolí. "Jako by snad jeden knihovník někomu z vás chyběl," ucedí skrze zuby dosti obhrouble, aniž by jí zajímalo, že možná... Možná by skutečně někomu chyběla. Minimálně strýčkovi, k němuž si vybudovala pevný vztah, co by se rázem otřásl v základech. "Beztak jsou pro vás moje výzkumy jen snůška nesmyslů, protože vy jste přece páni, rytíři ve zlaté zbroji, neohrožení lovci, kterým stačí jen střílet. Nic víc nepotřebujete vědět!" Tentokrát už zlobu ani neskrývala, beztak jí nikdy nic podobné nešlo. S rozkřiknutím vyrazila vpřed, srovnávaje krok. Neodpustila si ani kopnutí jedné z větviček směrem k Solomonovým nohám, aby alespoň trochu zakolísal a ztratil tvář vůdce. Nesnášela ho. Nejraději by se vrátila zpátky do Londýna a nechala je, ať si poradí sami. A kdyby přeci jen někdo z nich padl v boji? Beztak by nepřiznali vlastní chybu, nikdy by neustoupili. Viděli se jako hrdinové, kteří nepotřebují znalosti, pouze fyzický výcvik.
Za otevření dveří a jejich podržení se od Skye nedostane milého slova a celý Solomonův přístup ocení hlasitým dupáním po schodech, aby jeho smyslům dala co proto, že si ji dovolil urazit, ač možná nechtěně. Nezajímalo ji to, stavěla se k jejich výrokům podobně jako oni k jejím. Na posledním schodu dupne dvakrát tolik, až i někteří z přítomných nadskočili leknutím, házeje vražedné pohledy po její zrzavé maličkosti. Skye jim oplatila pohled v dvakrát tak horší verzi, což ostatní lovce akorát nutilo zamračit se a huhlat. "Cos jí to zase provedl, Solomone? Tváří se jak deset čertů," slyšela jejich otázky za sebou, než rázně za svou osobou zabouchla dveře s takovým prásknutím, div nevylétly z pantů. Bylo jí fuk, že tak učinila Solomonovi přímo před nosem, zasloužil si to i s úroky. "Cos zase vyváděl, Samueli?" Teprve pohled na zraněného mladíka ji přivedl na jiné myšlenky, ač mračení si nemohla odpustit podobně jako ruce založené v bok. Energickým krokem se vydala za ním, vytahujíc šití, které se stalo pro jejich cesty nezbytností. V léčitelství nebyla zdatná, neovládala jej jako její strýček, ale zašívat rány? To ještě zvládala a celkem úhledně. Nebylo divu, že za ní kolikrát pádili jako za první, kdo se o ně postará. Skye se starala prakticky o všechno - o jídlo, jejich zranění, zásoby. Mezitím se pokoušela i studovat jednotlivé spisy, luštila staré texty a dlouho do noci mhouřila oči při světle svíčky, než usnula s hlavou opřenou o předloktí. S něhou prohrábla chlapci vlasy, odkrývaje zranění na čele. "Jestli chceš být k užitku, tak bys mohl přinést horkou vodu a nějaká plátna," ucedí na Solomonovu adresu, aniž by se po něm jedinkrát ohlédla. Stále se zlobila, měla důvod. Udělal z ní naprosté nemehlo, za které se nepovažovala.
avatar
Poèet pøíspìvkù : 15
Join date : 13. 07. 18
Zobrazit informace o autorovi

Re: Salem - Boston

za Fri Jul 13, 2018 7:01 pm
Pohled mu vydržela oplácet déle, než kterýkoliv jiný z jejich druhů, ale přesto stejně vždycky oči sklopila. Ne uhnula, nezadívala se nikam jemu přes rameno, aby mu naznačila, jak moc její ukradenej, ona svá kukadla sklopila, stále tak dávajíc najevo podřízenost jeho osobě, kterou nikdo nemohl popřít. Ve všech směrem – možná, že nebyl zdaleka tak sečtělý jako ona, ale i přes tenhle nedostatek (pro něj mnohdy trochu sporný) mu nikdo nemohl upřít všechny schopnosti, které si postupem času jen a jen prohluboval. I církev samotná, Svatý otec, před ním měli značný respekt a Solomon nemusel nikdy přiznat její nadřazenost nad Kongregací, jejich vzájemná spolupráce byla založena na domluvě a doporučení, kterých se Solomon mohl chytit, ale zrovna tak je mohl nechat plavat. Tato možnost volby pro něj byla nesmírně důležitá – nebyl zrovna ukázkovej katolík a některé církevní názory i nápady považoval za přitažené za vlasy, aniž by se shodovaly s jeho vlastními. Kdyby měl začít, samotnej koncept milosrdnýho Boha byl podle něj pitomost a pohádka – což však nikdy neříkal nahlas díky hlasu racionality – a tím pádem vše, co se od této idey odvíjelo, se řadilo do stejné kategorie, včetně vykonstruovaných obvinění, co vznikla za účelem, aby se mohli vážení pánové zbavit všech nepohodlných. Odmítal jim sloužit. Odmítal, aby jim sloužili jeho bratři, sestry a jednoduše každej, kdo se připletl do Kongregace – pokud, mělo se jednat o svobodnou vůli, nikoliv přijímání rozkazů. Církvi na nich pramálo záleželo a nepohodlné by odstranili – pokud se Solomonovi dalo něco přičíst k dobru, pak to, že on by se k něčemu takovýmu nikdy nesnížil a pokud někdo na svých rtech okusil Grál, Solomon byl dotyčnému zavázán životem. I když to byly malé hloupé knihovnice, které mu vzdorovitě hleděly do očí. „Hodná holka…“ ocení tedy, když je sklopí. Upřímně, tohle neměl rád. Potřeboval, aby byli jeho vojáci disciplinovaní, aby jej poslouchali a nedohadovali se s ním – jedině tak je mohl všechny udržet naživu, neb se každý krok snažil pečlivě rozmýšlet. Závisel na tom jejich život a Solomon si až příliš dobře uvědomoval, jaká může být cena, pokud někdy udělá jednu jedinou chybu. Bylo až absurdní, jak moc mu dokázali být určité bytosti ukradené, ale jak hluboce se staral o jiné – sic ne v tom smyslu jako o Grace. Její smrt ho změnila, zničila, vyrvala mu srdce. Každá smrt po tom v něm vzbuzovala jen nepříjemný pocit viny. Až nyní ji pustí a vyrazí zpět.
„Tiše.“ Naštěstí nenavodí ironickou atmosféru tím, že by ji okřikl, pouze ji chladně upozorní, aby se trochu klidnila a nebylo jí tolik slyšet. Stačilo mu, že sám nebyl zrovna nenápadný díky své tělesné konstituci, se kterou neudělá absolutně nic – tedy mohl se vyhladovět, aby z něj zbyla jen kost a kůže, to se ale nezdálo být dobrým řešení. Nepotřeboval přitahovat o pár očí víc, než bylo skutečně nevyhnutelné. „Knihovníci jsou tradice. A ty ses stala lovcem z nějakého důvodu…“ Jaký konkrétně to byl, to mu trochu unikalo. Faktem však bylo, že měla ještě čas – Solomon měl přesně o dvanáct let zkušeností navíc, které ho formovaly a díky kterým udělal již značné množství chyb, jakým se nyní dokázal vyhnout. Tiše předpokládal, že podobné prozření čeká i ji. Sám sice knihovníky zrovna nemusel, s jejich nosy neustále položenými do knih, s jejich arogancí a představou o hluboké nepostradatelnosti, neb by bez nich lovci byli ztracení a netušili, co dělat, lezli mu krkem – ale byla to tradice. A občas přišli s něčím relativně užitečným, aby byl jeden z těch, co v tom Skye nemáchal čumák pořád. Jen občas. Když mu už příliš lezl na nervy celej svět, pak se přidala ona a Solomon jednoduše vybuchl. I nyní k tomu nemá daleko, když se mu pod nohy najednou připlete klacek. Trochu klopýtne, do pádu to má ale daleko a on tak akorát procedí mezi rty nadávku – tentokrát mu už nestojí ani za pohled s vědomím, že si tohle později vyříkají.
Otráveně k ní zvedne pohled, když začne teatrálně dupat nahoru v dětinském gestu. Moc dobře znala jeho výhody v boji a tedy i fakt, že jeho sluch patří mezi nejlepší, co se dal mezi lovci najít, a že mu po podobném výstupu dost možná začne dunět hlava, což navíc podporovalo věčné nevyspání – naposled se skutečně vyspal někdy před týdnem a jeho neutuchající chuť na opium se každým dnem zvyšovala, bylo tedy jasné, že dlouho již odolávat nebude. Jeho dobré náladě nepřispívala ani nakopnutá žebra. „Zachránil jí život…“ zamručí ve vrčivé odpovědi na otázku dvou kluků, co se právě živili chlebem se sýrem. „Nemáte náhodou nějakou práci? Ty pokoje se neukliděj samy…“ Solomon na rozdíl od mnohých jiných dbal i na čistotu – alespoň v pokojích. Opět to odpovídalo jeho tendenci tíhnout k disciplíně, co byla podmíněna též upraveností. Aniž by se kluci obtěžovali odporovat, raději se rychle sbalí, vidouc, že jejich pán a vládce není v nejlepší náladě. A Skye? Ta jí rozhodně nepomáhá. Ani Samuel, jehož “díky bohu, že jsi tady, jeho na sebe fakt sáhnout nenechám“ slyšel dostatečně nahlas – sic měl pravdu a Solomon ji chápal, stejně ho to v tomhle rozpoložení popudilo. Na rozdíl od něj věděl, že Skye mají ostatní rádi. Starala se o ně, dávala na ně pozor a utahovala si ze Solomona, což je náramně bavilo. Možná, že jí to někdy nedávali najevo, ale měli ji rádi – a ostatně byla jedinou dívkou, co s nimi z Anglie přijela. Zakrátko se otevřou dveře, aby vstoupil do Samuelova pokoje a ihned obdržel rozkaz. Zarazí se, chvíli hledí na její záda, než se nakonec otočí a splní, co mu řekla. Problém s autoritami nebo rozkazy obecně neměl, pokud se jednalo o rozkazy správné. Ten od Skye dostal – ač o respektu z jeho strany se sotva dalo mluvit a činil spíš pragmaticky, aby nezdržoval zcela zbytečně. Brzy se vrátí s lavorem s teplou vodou a s plátny přehozenými přes předloktí, nohou k posteli maroda dostrká židli, aby na ni věci nakonec položil. „Až tu skončíš, přijď za mnou. Hned.“ S těmito úsečnými slovy ji celičkou přenechá Samuelovi, zatímco sám zamíří do své světnice, která se na rozdíl od všech přítomných nacházela v přízemí. Ani netušil, proč se uhnízdil zrovna tam – šlo o pocit. O lepší pocit, že to ke hlavním dveřím má jen pár kroků přes chodbu.
avatar
Poèet pøíspìvkù : 15
Join date : 13. 07. 18
Zobrazit informace o autorovi

Re: Salem - Boston

za Fri Jul 13, 2018 8:03 pm
Tradice - nesnášela to slovo. Pokaždé jí připomínalo, že není nikým. Malá bezvýznamná holka, kterou si nikdo nebude pamatovat. Proč by taky ano? Byla jen tradice, protože kdysi se lovecká organizace rozhodla rozdělovat své učedníky dle schopností, v nichž se osvědčili nejlépe. Skye měla hlavu na jazyky, ovládala kryptografii, kdy prolomila hádanky, aniž by nad jejich luštěním musela strávit několik dnů, možná i týdnů. Uměla psát, počítat, řadila se mezi sečtělé obsazení Kongregace. Už jako malou ji strýček Geralt několikrát načapal, jak si listuje jeho poznámkami, tázajíce se na některá cizí slova, aniž by jí vůbec docházelo, že jistým záležitostem by neměla vůbec rozumět. V latině dokázala odcitovat jakoukoliv kapitolu z knih, které měla mít nastudované, z paměti vytáhla jednotlivé tituly s kapitolami a až nezdravě lehce dokázala přepsat cizí jazyk do angličtiny a naopak. Toužila se stát výjimečnou, ale cožpak jí něco podobného bylo umožněno? Žena v roli někoho speciálního? Ne. I tak už patřila mezi menšinu v jejich sortě, mnoho žen se mezi lovce nedostalo, mužská populace tu ženskou značně převažovala. Proto jen zatne čelist, aniž by se jakkoliv vyjádřila k tomuto slovnímu obratu, stále naštvaná na Solomonovy výroky. A nejen na ně - samotný vůdce jí lezl na nervy svými pragmatickými řečmi a postoji, za které by mu čas od času pořádně flákla. "Nic o mně nevíš," štěkne nakonec viditelně ve špatném rozpoložení, jak dokazovalo i dětinské chování, kdy mu před nosem práskla dveřmi. Měla pravdu - nic o ní nevěděl. Neznal její minulost, bolest, kterou si po celou dobu nesla. Dlaň krátce přejede po levé lopatce, vnímaje pod bříšky prstů nepravidelnost kůže. Ač od toho incidentu uběhlo už několik let a kůže se z části zahojila, stále cítila bolestivou připomínku té chvíle, kdy byla označkována. Dcera zrádců lidské rasy. Kdyby znali její tajemství, kdo ví, jak by na ni pohlíželi. Jak by se na ni díval sám Solomon. Zabil by ji? Kdo ví. Netušila, jak na tuto otázku odpovědět. Věděla, že ctí tradice, které utvářely jejich organizaci a nikomu ze svých řad nepřál smrt. Ale cožpak mohl riskovat, že se v její krvi objeví ta samá touha?
S povzdechem stáhne ruku, věnujíce pohled Samuelovi a jeho ukvapené poznámce o dívčině příchodu. "Víš, že je za mnou a slyšel tě?" Tentokrát se již neubránila drobnému úsměvu, zpola smutnému, neboť tušila, jaký pohled Solomon mladému chlapci věnuje za odměnu. "Ale chápu tě. Taky bych nechtěla, aby na mě sáhl," věnuje zvědavým uším podobnou poznámku, aniž by jí rty cukly v úsměvu. To až Samuelův pohled s lehce povytaženým obočím ji navrátil na zem. "Co zas?" Tentokrát je to Skye, kdo mu věnuje mírné zamračení, obhlížeje si přitom stále krvácející ránu na čele. "Vážně bys nechtěla, aby se tě dotknul?" Zvědavost v chlapcových očích jí nenapovídala, jakým směrem ubíhala konverzace, chápala vše po svém. "Abych měla nádhernou kostrbatou jizvu, co se mi bude hojit několik měsíců, díky jeho takzvanému 'šití'? Ne, díky." Zrzka jako jedna z mála netrpěla extrémním množstvím jizev, co by jí krášlily tělo na každém centimetru odhalené kůže. Veškeré rány skrývala pod šaty, což byla velká výhoda - nikdo zatím nepřišel na to, jak moc jí kdysi ublížila církev, k níž pociťovala zášť. "Tak jsem to nemyslel..." "A jak jsi to my-... Och..." Tentokrát bylo zrudnutí na místě. Skye sotva mohla uhlídat barvu ve tvářích, krev se jí do nich hrnula a mladá knihovnice tomu nedokázala zabránit. "To se nemusíš bát. Solomon mne... nepřitahuje. Je to starý uštěkaný morous, který si neváží ničeho jiného než-li svých znalostí z terénu a veškeré bolístky si léčí bojem nebo alkoholem." O opiátech se nezmínila z jednoho prostého důvodu - nechtěla, aby je chlapci okusili na vlastní kůži. "Aspoň vidíš, co z tebe vyroste, pokud se budeš chovat jako on," počechrá mladíkovi vlasy, než si sedne vedle něj na postel. "Vůdce?" Rozzářené oči napovídaly, kolik si z toho Samuel odnesl.
"Ne. Ale velký-..." Nestačila slovní obrat dokončit, když se ve dveřích znovu zjevil Solomon, tentokrát i s lavorem plným ohřáté vody a několika látkami. Skye pro jistotu hned zmlkla, věnujíce veškerou pozornost Samuelovu čelu, ač jí hodně pokoušelo ohlédnout se za lovcem. Tušila, že jeho výraz zůstával neurčitě chladný, pod těmi vousy bylo kolikrát těžké zahlédnout jinou odezvu než tu, co se blýskala z tmavých očí. Jedno z pláten namočila do teplé vody, čistíce chlapci ránu, aby vůbec viděla, o jak velký rozsah zranění se jedná a kde konkrétně bude kůži sešívat. Váhala do chvíle, než Solomon došel ke dveřím. Teprve tehdy, sotva znatelně vydechla jedno slovo - "Děkuji" - určené pouze jeho uším. Nechtěla, aby si o ní myslel, kdo ví jak není nevychovaná.
Když odešel, nastalo v pokoji zneklidňující ticho. "Zdál se... naštvaný. Mnohem naštvanější než jindy, Skye." Přikývla na tato slova, Samuel měl pravdu. Skutečně zaznamenala jeho vztek, co vyzníval úsečně. "Jestli ti bude chtít ublížit, postavím se za tebe, Skye! Teda... před tebe!" Roztomilá slova o hrdinských představách přinutila dívku k jemnému úsměvu. "Nemusíš se bát. Patrně mi vynadá a nebo... mě pošle domů. Do Londýna. Pochybuju, že by sáhl po nějakém fyzickém řešení," potřese hlavou navzdory vnitřním obavám. Věděla, že by Solomon proti ní nepozvedl ruku, ač na něm leckdy viděla, jak se musel krotit, aby své slovo muže dodržel a nesnížil se k násilí proti ženě. Ale nyní... nyní si nebyla tak jistá. Nikdy nepřekročila mez tak daleko, aby jí vytahoval z až takového průšvihu. Mlčky dokončila práci, očišťujíce poslední zbytky krve. Nakonec ještě přidala léčivou mast, co jim rychleji hojila rány a s polibkem do vlasů se rozloučila, odnášeje lavor vody a krví potřísněná plátna pryč, aby je zkusila vyčistit a vodu vylila. Teprve když měla práci za sebou, sešla dolů do přízemí, aby čelila následkům svého jednání.
avatar
Poèet pøíspìvkù : 15
Join date : 13. 07. 18
Zobrazit informace o autorovi

Re: Salem - Boston

za Fri Jul 13, 2018 9:15 pm
Cestou zpět dolů, ze schodů a pak směrem ke svému pokoji se stihl ještě sám nadeptat natolik, aby jakoukoliv dnešní interakci s ostatními ukončil prudkým prásknutím dveřím, což jasně značilo jediné – že pokud si kohokoliv on sám nevyžádá podobně jako Skye, pak si přeje mít svatý pokoj a dost možná nebude až do rána k zastižení. Ani ve vlastním pokoji se nezastaví, předtím ještě třikrát na délku dlouhým krokem přerázuje celou místnost jako zvíře zavřené do klece, než konečně zastaví, opíraje se rukama o hranu stolu, až mu bělaly prsty, hlavu skloněnou a oči upřené na dřevěnou podlahu, než je na chvíli zavře a vydechne snad všechen vzduch z plic, hledaje svou klasickou vnitřní rovnováhu, co kvůli své popudlivé povaze mnohdy ztrácel – a nutno dodat, že nejvíc s ní. Netušil proč. Jestli je to tím, že je dívka a on má tak přirozené tendence ji chránit, jestli za to může její post knihovníka nebo jestli si náhodou s každým pohledem na ni nevzpomene na Grace. Nad touhle myšlenkou se zamračí – to byla hloupost. Jeho malá sestřička jí nebyla pranic podobná, snad jen vzdorovitou, hrdou a (u Skye v přítomnosti jiných) hravou povahou, jinak se jednalo o vysokou štíhlou brunetku se zelenýma očima. Vzhledem si jednoduše nemohly být víc vzdálené a Solomon jakékoliv teorie o podobnosti – i bolestivé vzpomínky na Grace – rychle zaplašil jako bezpředmětné. Nyní byla Skye jeho sestra a on jí měl povinnost chránit jako všechny ostatní – nic víc, nic míň. Znova vydechne, už v lehce lepším rozpoložení, kdy prvotní vztek znova uspal a dokázal se alespoň částečně navrátit ke svému klasickému (a jemu mnohem příjemnějšímu) klidu. Znova se narovná, odepínaje opasek s dýkou, který hodí na stůl, vzápětí si z ramen stáhne černý kabátec a přehodí jej přes opěradlo křesla, do kterého se sveze. Vlastně se v něm vyloženě rozvalí, oči upřené do dřevěného trámového stropu, kde se sem tam uchytila pavučina, vnímaje, jak na něj postupně doléhá únava posledních dnů i nocí bez spánku. Vedli si dost dobře na to, že se na březích vylodili sotva před pár dny – a Solomon byl upřímně neschopnej se první den o něco postarat kvůli mořské nemoci, která teprve další den přešla a jeho žaludek se uklidnil natolik, aby mohl být funkční. Alespoň tak ostatní dostali dost času se zabydlet, zatímco jeho pokoj působil stejně stroze jako všude jinde – na posteli se válelo nějaké odění a zbytek skromného majetku byl ještě strčený v cestovním tlumoku. Bible, kterou bylo povinností tahat, ač j neotevřel pěknou řádku let, dýmka na opium i s drogou samotnou, šála, kterou kdysi dávno koupil Grace na trhu a nedokázal se jí dodnes vzdát. Dařilo se jim – ale jeho instinkt mu napovídal, že bude daleko hůř. Dnes málem přišel o knihovnici a vlastně téměř i o assasina kvůli hloupý rvačce – nůž mohl mířit kamkoliv jinam, třebas do jeho oka, a Solomon by ze země sbíral tak akorát mrtvý tělo. Sám to tu však nemohl zvládnout a i to ho žralo – nejraději by je všechny poslal domů, kde to znali a kde bylo bezpečněji. Tím by však zradil svou povinnost, neb i přes svou úspěšnost měl dostatek rozumu, aby věděl, že by dlouho nevydržel. I nyní je jen otázka času, než se zpráva o přítomnosti lovců roznese, aby se stali štvanou zvěří sami.
Až tehdy, když se ozve zaklepání na jeho dveře, narovná hlavu. Ještě malou chvíli mlčí, hypnotizuje dveře, než ztěžka vstane, aby se najednou jeho stav proměnil. Nebyl zvyklý ukazovat své slabosti, únavu či zranění před ostatními, odnaučil se to během života na ulici a vydrželo mu to až dodnes. I to byl důvod, proč si většinu ran látal sám a ty pak po zahojení nevypadaly zrovna vzhledně, zatímco do péče Skyeiných něžných rukou se uchyloval jen velmi výjimečně, pokud nebylo zbytí. Rázně přejde ke dveřím, které otevře, aby vzápětí ustoupil a udělal jí tak bezeslova prostor, kterým mohla projít. Dveře se za ní zavřely – malá Skye vstoupila do jámy lvové, ačkoliv jí Solomon nedal na výběr. Mlčí ještě notnou chvíli, ve skutečnosti však hledaje vhodná slova. Chtěl je jen chránit, nic jinýho. Vědět, že jsou v bezpečí, pokud to jen trochu jde. Že neriskují a chovají se chytře, že přemýšlí a zvažují každou možnost, co by je mohla zabít. Jen tahle jeho snaha očividně nedošla všeobecnýho pochopení a obecně nejvíc mu ji narušovala právě Skye. „Takhle to dál nejde…“ začne pomalu s rozvahou. „Víš, že vždycky vyslechnu rozumnou kritiku…“ Dobrá, tohle nebyla nutně pravda. Solomon se snažil být čestný, ale vlastní prohnilost a zkaženost sotva mohl zapírat. Nebyl pokaždý čestný – a nechoval se k nim pokaždé férově. „Většinou…“ opraví se. „Ale ty si děláš kompletně, co chceš, aniž bys poslouchala. Zatraceně Skye, tohle je kompletně nový město. Novej svět. Nevíme, co tu čeká. Když jsem tě žádal, abys nechodila ven, měl jsem k tomu pádný důvody. Nechci pohřbívat nikoho tak daleko od domova na základě hloupý chyby. A nechci ti dávat všechno rozkazem, ale asi budu muset…“ Žádat bylo také silné slovo pro jeho pragmatické oznámení, leč o rozkaz se opravdu nejednalo. Kdyby porušila ten, soptil by daleko víc a to by asi neocenila vzhledem k tomu, že i nyní začal jeho temperament pracovat. „Chci toho po tobě kurva tak moc…?!“ A znova v tomhle případě vytočil sebe samotného, aniž by hleděl na svůj slovník, což se mu v takových chvílích stávalo, dělaje k ní krok vpřed s nejasným záměrem. Avšak zastaví, asi protože si uvědomí svou chybu – že v tomhle případě vztek nic nevyřeší. Sic znova vykročí, ale nyní již ne jejím směrem, ba naopak ke stolu, o něž stál opřený jezdecký bičík (neb rákosku opravdu neměl), s nímž si začne pohrávat. „Moh bych to nechat být. Zas. Ale to se mi fakt nechce. Třeba to díky trestu pochopíš líp… Vyhrň si šaty. Jen na spodničku.“ Něco, co by mohlo být snadno pozvání k trochu ujetýmu sexu, zde bylo myšleno smrtelně vážně v tom nejpočestnějším způsobu, v jakém to snad být myšlenko mohlo.

avatar
Poèet pøíspìvkù : 15
Join date : 13. 07. 18
Zobrazit informace o autorovi

Re: Salem - Boston

za Fri Jul 13, 2018 10:55 pm
Nerozmýšlela se dvakrát dlouho nad zaklepáním. Celkem napočítala tři údery srdce, než se odvážila klouby prstů ťuknout na pevné bitelné dřevo a upozornit na svou přítomnost, ačkoliv si byla vcelku jista, že ji Solomon slyšel scházet po schodech, i když výjimečně se na sebe nesnažila upozornit dupáním ježčích tlapek. Sešla jako dáma, sukni si cestou přidržovala, aby se nemusela bát zakopnutí a nepříliš elegantního pádu, co snadno mohl skončit otřesem mozku nebo dokonce zlomeným vazem. Dech se pokoušela po celou dobu zadržovat, působit nyní příliš hlučně by se jí nevyplatilo a momentálně nehodlala Solomonovi brnkat na nervy prudkým oddechováním a hvízdavými nádechy, jak by jí vzduch šel do plic skrze něžně pootevřené rty. Ty vzápětí stiskne k sobě, když se ozvou kroky a ve dveřích se objeví hlava Kongregace Vyvolených, samotný Solomon Grail, obávaný lovec, o němž ostatní hovořili s posvátnou úctou. Tedy do doby, než se s jeho jednáním setkali na vlastní čest a přesvědčili se, že povídačky o něm jej zcela nevystihují. Vlastně ani z padesáti procent. I teď, když si ji měřil od hlavy až k patě, zatímco Skye v tichosti prošla dovnitř, v ní vyvolával náznak opodstatněné hrůzy. Mlčící Solomon působil hůř než křičící.
Naslouchala mu. Vnímala každé slovo, každou větu prostřednictvím níž se jí pokoušel dát najevo, co si o jejím dosavadním chování myslí. Co si však neodpustila, bylo přimhouření očí při obratu 'vždycky vyslechnu rozumnou kritiku'. Věděla, že tato fráze má do pravdy daleko. Měl vlastní hlavu, jednal dle přesvědčení, co je kolikrát mělo chránit, ale v nich vyvolávalo spíš nešťastné povzdechy a trpké brblání. A kolikrát udělal přesný opak toho, co se mu radilo, neboť dával na instinkt, ne na vědomosti vyčtené z knih. Zvláště knihovníci si s ním zažívali peklo a Skye už pocítila na vlastní kůži jaké to je, když vážený Solomon Grail nedával na její slova. Co na tom, že se kolikrát jednalo o štiplavé poznámky? Pořád se držela informací z knih, které noc co noc studovala za svitu svíčky, dokud ospalá se neschoulila v křesle. I když se opravil, stále jej sledovala zpoza přimhouřených očí - pochybovala i o této variantě. Když však začal hovořit o ní, o její tvrdohlavosti a umanuté povaze, s níž nerespektovala leckteré žádosti, začalo v ní trnout. Celý proslov zaváněl trestem a ne ledajakým. Stačilo vyštěknutí dotazu, aby s sebou škubla. Ta tam byla hrdá dívka s hlavou vztyčenou za každých okolností. Zbyla plachá laň a hromadící se nervozita zavánějící podtónem nejistot a strachu. Jednu nohu už stačila pokrčit v koleni, instinktivně předpovídala úkrok dozadu, aby se vyhnula případnému střetu, když tu zastavil. Sledovala jeho kroky, stále mlčíc, aniž by jí z hrdla uniklo jediné slovo, jediný zvuk. To až tehdy, když si začal pohrávat s jezdeckým bičem opřeným o stůl, se jí zmocnil strach. Již tak bledá dívka se stala popelavě bílou s nádechem nezdravé zeleně, modré oči vyděšeně těkaly z biče na Solomona a zase nazpět. Tentokrát již krok vzad učinila, instinktu poručit nedokázala.
"Ne...," prve pouze zavrtí hlavou, zápor rty neopustí. Strach ji nutil k reakci, co se sotva bude líbit. "Ne. Solomone, to ti nedovolím. Tohle ne." Čím více hovořila a odmítala tento nápad, tím se do hlasu vkrádalo více a více rozhodnosti. Nehodlala se nechat ponížit, už nikdy. Hrdost bylo to jediné, co jí tehdy zbylo a oni ji o ni připravili. Jednou, jen jednou - nezapomněla. Znovu nehodlala podstoupit to samé. "Můžeš mě uhodit do tváře, můžeš mi zlomit ruku, ale tohle... Tohle nedělej, Solomone. Nikdy v životě bych ti to neodpustila." Začala ukračovat zpět, aby se přeci jen ochránila. Věděla, jak bolí bič, doposud jí na zádech zely památky po nelítostném mrskání, aby z ní vyhnali zlého ducha, ačkoliv v ní žádný nesídlil, jak se přesvědčili později. "Nenechám se ponížit. Mou hrdost mi nesebereš. Nesmíš... Je to jediné, co mi zbylo... Nesmíš..." Neuvědomovala si, že mu rozkazuje, až se její hlas kolikrát zlomil strachem. S očima zatvrzelýma odmítala poslechnout, naopak si sukni jednou rukou přidržovala, zatímco druhou se snažila mezi nimi udržet jistou vzdálenost.
avatar
Poèet pøíspìvkù : 15
Join date : 13. 07. 18
Zobrazit informace o autorovi

Re: Salem - Boston

za Fri Jul 13, 2018 11:32 pm
Přimhouří oči, tak trochu varovně, když před ním Skye o krok ustoupí, navíc nakonec i se slůvkem nesouhlasu na rtech. Něčím, co doufal, že už dneska znova neuslyší – mohl sice čekat, že se mu nepoddá a že nebude vnímat své činy jako tak hrozný prohřešek, pravdou však je, že dnešního večera mu došla trpělivost a na její bedra dopadla vina za všechny předchozí dny, za všechny ostatní hříchy, které nesla na bedrech. Jednoduše se v něm nastřádala veškerá nelibost k jejímu jednání, něčemu, co vnímal jako zbytečné ohrožování ostatních a hlavně jí samotné. Slova nepomáhala, ač jí domlouval již kolikrát. Trest se zdál dalším logickým krokem, který musel přijít. „Odporuješ mi?“ zeptá se pomalu, na oko klidně, ale za těmito slovy je daleko, daleko víc. Jen znova a znova prohloubená nelibost, nespokojenost nad tím. „Tak nedovolíš…“ S každým slovem vše jen zhoršovala. Možná, že kdyby byl v lepším rozpoložení již od rána, kdy se probudil. Možná, že kdyby byl vyspanej a odpočatej. Možná, kdyby necítil zhmožděninu na žebrech, co se pomalu začala vybarvovat. Možná… by ji nechal jít s dalším, posledním varováním. Jenže jak se zdálo, náhoda Skye nepřála a ona před sebou měla Solomona prakticky v tom nejhorším vydání. Staral se o ně. Měl o ně zájem. Snažil se je chránit. Ale to mu občas neubralo na krutosti či bezohlednosti, když vnímal, že je v jejich společenství něco špatně a že jej něco narušuje. V tomhle případě Skye se svou zarputilostí a odbýváním, na něž předně nebyl zvyklý a krom toho se jednalo o hrubé narušení poslušnosti, kterou tolik vyžadoval. Celé to však bylo založené na vlastní zkušenost – když vstoupil do Kongregace, musel poslouchat každého jakožto nejnovější z nových, totální zelenáč. Ale to nejspíš nebyla žádná změna, stačilo si vzpomenout na domov, kde byli se sourozenci trestáni za každý malý prohřešek, z něhož se navíc museli vyzpovídat, neb jejich otec velmi dbal na spásu duše. A nic duši nespasí tak dobře jako fyzický, dobře provedený trest. Div se neuchechtne nad jejími slovy, že by mu podobný čin nikdy neodpustila – bral ho prakticky na lehkou váhu. Ne proto, že by jí nevěřil, ale protože v tomhle směru již neměl co ztratit – nepředpokládal, že jej respektuje jako člověka, možná lovce. A to očividně rovněž ne, když se neustále vzpouzela jeho rozkazům. Neměla ho ráda, to mu zdůrazňovala velmi často, myslela si o něm své a on jí při tom nechal, aniž by se snažil napravit svou reputaci. Tento argument jej tedy nezastaví, ač možná měl – neuvědomoval si, nakolik svá slova myslí vážně. Místo toho se pohne směrem k ní, dostatečně rychle, aby ji jednoduše chytl za paži.
„Není to ponížení. Je to trest. Očividně dost opodstatněnej,“ zavrčel na ni. Zdálo se, že žádnou z jeho výtek nepochopila. Možná, kdyby nerozkazovala, tehdy by ji nechal jít. Možná – jenže se stal přesný opak, čímž tak akorát přilila olej do ohně. Nikdy by ji neuhodil do tváře či jí nezpůsobil trvalejší uraz, jak sama navrhovala, v podobě zlomení ruky – v jeho očích byl podobný trest nemyslitelný a nevhodný každým coulem. Bičík, co nahradil rákosku, byl však běžným výchovným prostředkem. Nemusel přemýšlet dlouho, aby si vzpomněl, kolikrát sám dostal takhle výprask – odpovědí by bylo mnohokrát, což jeho slabé empatii, aby pochopil její myšlenkové pochody, rozhodně nepomohlo. Možná z něj podobné jednání vytvořilo surového muže, ale byl schopný. Schopnější než řada dalších, jak brzy zjistil nejen on, ale i ostatní. Na její strach nedbá, již lehce zdeformovaný vším, co viděl a co udělal – vnímat strach pro něj bylo normální, běžnou emocí, když jej viděl již v tolika očích, co jen krátce na to zcela vyhasly.
Byla otázka, kdy se z relativně hodného chlapce, co se rád uchýlil za svou sestrou, aby mu četla před spaním, stal někdo, kdo se nakonec zachoval tímto stylem, neb trestu nakonec skutečně neušla, jen tentokrát jí nedal na výběr, aby ke stolu, o který jí opřel, přišla zcela dobrovolně. Sotva by někdo řekl, že ji zbil moc – snad jen tolika ranami a takovou silou, aby si pamatovala, co se jí zde snažil sdělit, aniž by si uvědomoval, že v jednání s někým jako ona je tohle nejlepší způsob, jak ji donutit zapomenout a respektovat jej ještě méně. Zákoutí lidské mysli a o to více mysli ženské mu však byli cizí a on jí v jeho očích ponechal důstojnost alespoň tím, že jí skutečně ponechal spodničku a nevyhledával její holou pokožku. Až po deseti ranách ji propustí, pustí její packu a ustoupí. „Můžeš jít…“ Pro Solomona? Pro něj byla celá záležitost srozumitelně uzavřená, aniž by si uvědomoval, že tentokrát se mu i při jednání se svými nejbližšími povedlo jednat tak, jak s celým okolím světem – bez špetky srdce.
avatar
Poèet pøíspìvkù : 15
Join date : 13. 07. 18
Zobrazit informace o autorovi

Re: Salem - Boston

za Sat Jul 14, 2018 12:08 am
Myslela si o tom své. Způsob trestu, který si pro ni vymyslel, se podobal tomu nejhoršímu ponížení, jaké kdy zažila. Už jednou si zažila obdobný pocit - tehdy ji vysvlékli, několikrát zbičovali a později do živého masa vypálili cejch, značku očištění od všeho zlého. Do teď si až příliš živě pamatovala, jak těžce hledala k lidem ztracenou důvěru. První, kdo si ji zasloužil, byl sir Geralt, jeden ze strážců Kalichu, kterému později, po rozkoukání, začala říkat 'strýčku'. Až v Kongregaci začala vnímat, že lidé nejsou až tak zlí - to bylo především záležitostí církve a trpkých způsobů, jimiž si dokazovala svou moc nad ostatními. Sblížovala se s ostatními, trávila s nimi čas. Ani ve snu by ji nenapadlo, že se bude opakovat ten samý incident, který pocítila čtrnáct let zpátky.
Stále vrtěla hlavou, když jí vrčel do tváře své rozhodnutí, tvrdošíjně se odmítala poddat. Křičela, prosila, později plakala. Při každém ponižujícím úderu bičem polykala slzy, spodní ret si hryzajíc, aby nevydala jedinou hlásku. Nehty si rozdírala kůži v dlaních, až začala z drobných ranek krvácet. Rány nebolely tak jako ten pocit... Ztráta důstojnosti, okradení o hrdost. Znovu cítila to ponížení, kdy nahá čelila pohledům zástupců církve. Znovu se utápěla v slzách, dokud nepřestal. Obličej zrudlý hanbou, celý mokrý od slz. Nikdy nepůsobila tak zlomeně jako toho večera. A už čtrnáct let nepohlížela na nikoho s obdobnou nenávisí v očích. "Nenávidím tě, Solomone Graile. Z celého srdce tě nenávidím." Nemusela zvyšovat hlas - chraplavý šepot mluvil za její city. Pohrdala jím z celé duše za způsob, jakým se k jejím přestupkům postavil. Mohl si vybrat jinou variantu. Zůstal u té původní a nyní... Nyní si měl nést následky.
Nečekala na další trest, co mohl vzápětí přijít - dveřmi prolétla tak rychle, že by jí tentokrát už nezachytil jako předtím. Ani teď si neodpustila dupání po schodech, jen pro tuto chvíli se jednalo o souhru emocí, které v ní vřely, než dětinské jednání na upoutání pozornosti a potrápení lovcových smyslů. Ti, co ji zahlédli, se začali vyptávat, co se stalo. Všechny odmítla, ani na okamžik se nezastavila při cestě do pokoje, který byl vynahrazen její maličkosti - plný knih a lejster k prostudování. Slyšela, jak se za dveřmi vybavují, hulákají na Solomona, co provedl, že Skye pláče. Někteří zvědavě, jiní s hněvem v hlase. Pár vycvičených lovců se kabonilo nad myšlenkou, že Solomon jejich malé knihovnici fyzicky ublížil, dokonce se zdálo, že se začali stavět do obranného postoje. Skye? Ta nic z toho nevnímala. Oknem se protáhla ven, vylézaje na střechu, aby měla od všech pokoj. Teprve tady, přitisknutá ke komínu, se mohla naplno poddat slzám a kvílivému pláči tišeného zatnutou pěstičkou přidrženou před rty. Plakala dlouho - snad půl hodinu, možná celou. Čas nevnímala. Oči zarudlé od pláče štípaly, klouby prstů sotva rozhýbala, když se vydala zpět do svého pokoje. Sotva spát - nad ránem začala balit potřebné věci a ještě než vysvitlo slunko na obzoru a zalilo Boston novým dnem, opustila rusovláska nejen pokoj, ale taktéž i loveckou základnu. S tlumokem přes hozeném přes rameno, kalhoty ušitými z kůže speciálně pro lovecké účely, korzetem a vybledlou košilí pomalu seskákala z okna v patře na zem neváhaje ani chvilku na místě. Rychlým krokem se vydala vstříc k přístavu, kde kotvily lodě.
avatar
Poèet pøíspìvkù : 15
Join date : 13. 07. 18
Zobrazit informace o autorovi

Re: Salem - Boston

za Sat Jul 14, 2018 12:36 am
Možná to, že udělal chybu, pochopil, když se na něj osočila. Ne však se svou klasickou bojovností, se zvednutou bradičkou, s drzým a energickým odseknutím, nýbrž s hlasem plným nenávisti, tichým a výhružným, co dával jasně najevo, jak moc svá slova myslí vážně. Solomon se zarazí, upíraje na ni zelené oči, neb podobném stavu ji ještě nikdy neviděl. I kdyby však svůj čin chtěl nějakým způsobem zvrátit, možnost již nedostane. Malá zrzka vyběhne z jeho dveří a brzy navíc slyší též dupot na schodech, když je vybíhala s hlasitým duněním, co však v danou chvíli nebylo jeho hlavní starostí, neb prakticky okamžitě začnou zaznívat hlasy jejich spoluobyvatel. Některých podivených, jiných dokonce pobouřených, kterým netrvá dlouho, aby se dostavili i k samotnému Solomonovi a dali mu všechno pořádně sežrat. Ten jim k tomu však sobecky nedá možnost, když jim zabouchne dveře před nosem, příkrým hlasem odmítající jakékoliv diskuse na toto téma.
Poprvé po velmi dlouhé době jej však pocit viny opět neopustí – a výjimečně ne kvůli smrti jejich druha, ale kvůli špatnému rozhodnutí, které přece jen mohl učinit. A přesto si byl jist, že trest je správným řešením celé situace, že pomůže vyjasnit věci mezi nimi, aniž by chápal základy lidského chování, aniž by se mu dařilo vykřesat ze sebe trochu empatie, kterou již dávno ztratil. Ostatně se mu sotva mohl někdo divit – pokud k němu cítil soucit, pokud u někoho dokázal určit myšlenky nejen ve stylu předvídání dalšího kroku v boji, byla to jeho sestra přes skoro dvaceti lety. U té jediné poznal, co se jí honí za zelenkavýma očima, co znamená její zamyšlený pohled či zvláštní úsměv na tváři. Kdy jí měl nechat na pokoji a kdy se mu naopak chtěla stulit do náruče. Ale po její smrti? Lidem nerozuměl. Vycházel ze svých postřehů, z toho, co vnímal kolem sebe, aniž by si uvědomoval, že jeho realita byla poznamenaná sériemi osobních tragédií, co mu nedovolili vést normální život, ba naopak z něj vytvořili Soudce. Dnešního dne dokonale dostál své přezdívce. Neměl by se cítit špatně. Udělal správnou věc. Neměl by… A přesto cítil. Když o pár hodin později zalehl do postele a zavřel unavené oči, jeho mozek byl zcela bdělý a nedovoloval mu usnout, jeho myšlenky se rozbíhaly všemi směry, ale všechny končily u jediného bodu – u ní. Ať už se jednalo o pochyby nebo přesvědčení, vždy skončili u ní. A nejspíš i toto přemýšlení zajistilo, že Skye nemohla utéci nepozorovaná. Všichni ostatní spali, dům byl zcela tichý, jen Solomon se převaloval na tvrdém lůžku, když slyšel pohyby v patře. Bylo zvláštní, že ani na moment nezaváhal, že by se mohlo jednat o někoho jiného. Kdo také jiný? Dávalo to smysl. Dokonalý smysl. Jen možná ne jemu.
Zaváhá, avšak ne dlouho. Za krátko rychle vstane, natáhne na sebe kalhoty a boty, košili pak již za rychlé chůze. Nejspíš jej zachránilo jen to, že byla stále tma, v niž se orientoval dobře, a že většina rozumných lidí ještě spala, ulice byly tedy vylidněny a nebylo těžké zahlédnout vzdalující se postavu. Rozběhl se – nemohl si být, že se jedná o zrzku, avšak rusé vlasy, co z určité vzdálenosti rozezná, jej v tom utvrzovaly. Popravdě myslel, že prostě vyrazila ven, když také nemohla spát – to je něco, co by udělal obvykle on. Tlumok na jejích zádech jej však přesvědčí o něčem absolutně jiném. Zpomalí až tehdy, kdy tvoří její stín, vzdálený sotva dva metry za ní. „Skye…“ osloví ji, váhaje. V tomhle nikdy nebyl dobrej. Nikdy netušil, co má dělat. Nikdy netušil, jak se ke komukoliv znova přiblížit, když je ztratil – což bylo dost často. Přátel z pochopitelných důvodů moc neměl, snad mu to i vyhovovalo, ale nechtěl způsobovat rozvraty v Kongregaci. Nesměl – oslabovalo je to a každý člen, ač to občas asi nedávali dost najevo, byl cenej a důležitej. „Chceš se vrátit do Londýna?“ promluví nakonec. Nebyla to jízlivá otázka, nepříjemná, kousavá na základě toho, jestli má vůbec peníze, jednalo se… o normální dotaz. Rád by, aby zde zůstala. Ale kdyby se skutečně, skutečně rozhodla? Neměl by právo jí v tom bránit.
avatar
Poèet pøíspìvkù : 15
Join date : 13. 07. 18
Zobrazit informace o autorovi

Re: Salem - Boston

za Sat Jul 14, 2018 1:20 am
Všimla si ho až příliš pozdě. Lovecké pudy ji varovaly, že se za ní plíží někdo jiný, ale ať se snažila jakkoli vnímat nadpřirozeného společníka, nic necítila. Nemusela dlouho váhat, aby si dovtípila, že se jedná o někoho z lovecké organizace. Prsty se sevřely kolem rukojeti dýky upevněné na širokém opasku. Musel mu být jasný onen nepatrný pohyb, příliš instinktivní. Nechtěla nikomu ublížit a už vůbec ne těm, které milovala. Ale pro teď? Bránila by se. A to tak, že zuby nehty. Vnímala, že srovnal krok s jejím, aby nepoutal tolik pozornosti - o to více upoutal tu její. Gesto tolik typické pro lovce. Měla chuť vznešeně pohodit hlavou a dát najevo, jak ji uráží tento přístup. Přesto tak neučinila, naopak hlavu svěsila, oči hledaly nedokonalosti na zemi. Naslouchala srdci, tepu, co se mermomocí pokoušela zpravidelnit. Jak by ale mohla? Bála se. Tolik se bála, s čím na ni vyrukují, co proti ní použijou.
"Skye..." Její jméno pronesené nejistě. Skoro jako by se bál, že se náhle rozplyne v nicotě, když ji osloví. Slzy si opět našly cestičku k jejím očím, stékaje po tvářích, až se leskly jako líce porcelánové panenky. Bolelo ji každé slovo, každá chvíle strávená s ním. Tolik jí ublížil. Zradil ji. Zradil ji nejhůř, jak jen člověk mohl. Dlouho neodpovídala, až po chvilce se ozvalo odseknutí s kolísavým podtónem, jak jí hlas vynechal. "Chci co nejdál od tebe," procedí skrze zuby. I jí samotné to vyznívá hořce, zoufalost doléhala k jejím uším. Bolelo ji na něj byť jen promluvit, jak by s ním mohla strávit další dny pod jednou střechou? Dny, týdny, možná měsíce, celé roky? "Pryč od tebe, od lovců, od církve. Od všeho, co mi vás bude připomínat!" Tentokrát se už rozkřikla. V prázdné uličce, kde se nacházely, v jedné z těch odlehlejších, kam jen tak nikdo nepáchl, sotva někoho mohli vzbudit a poštvat na sebe. Se slzami v očích se otočila, raněná jako srna, kterou střelil lovec, aniž by si uvědomil, že má na krku hladové dítě, o které se přes zimu musí postarat. "Víš ty vůbec, jak moc jsi mi ublížil? Uvědomuješ si to vůbec?!" Sobecky teď hleděla na sebe, na své pocity. Pro jednou si mohla vylít zlost, vykřičet svou bolest do světa. "Ponížil jsi mě. To nebyl trest, Solomone, to bylo ponížení. A tvoje rozhodnutí. Mohl jsi učinit cokoliv jiného, měl jsi možnost volby. Ale ty ses rozhodl co nejvíce mě ranit, abys mi dal za vyučenou." Aniž by se vzdálila ze svého místa, jednou rukou naznačovala ukazováčkem bodnutí mu do hrudi. Kdyby stál blíž, jistě by pocítil, jak ostrý umí její prst být. "Měla jsem za to, že jsi lepší než církev. Mýlila jsem se. Jsi daleko, daleko horší." Bylo jí fuk, že si nemůže dát dvě a dvě dohromady, nezáleželo jí na tom. Nezáleželo jí na ničem. Pro teď mu toužila obrátit život naruby, věnovat mu chvíli, po které by si měl uvědomit, jak nelidsky se zachoval. "Slíbil ses, že své lidi budeš chránit. Včera jsi učinil přesný opak. Nechránil jsi mě. Ublížils mi. Ublížils mi možná hůř, než co mi provedli před čtrnácti lety ti-..." Zalkla se, nemohla dál pokračovat. Nemohla mu sdělit své tajemství. "Táhni k čertu, Solomone Graile," odsekne na poslední chvíli, než se opět otočí, šlapaje si cestu tmavou uličkou k přístavišti. Věděla, že bude muset zahnout do jedné užší, kam sotva slunko dosvitne. Nikdo by je tam neviděl, neslyšel.
avatar
Poèet pøíspìvkù : 15
Join date : 13. 07. 18
Zobrazit informace o autorovi

Re: Salem - Boston

za Sat Jul 14, 2018 1:49 am
Celou noc mohl doufat, že jí to třebas přejde. Že se z celého zážitku vzpamatuje a prvotní reakce byla pouze šokem z toho, že na ni poprvé – a zdálo se, že i naposled – vztáhl ruku. A popravdě, tak trochu v to věřil, neznal její minulost, nevěděl nic o jejím působení mimo Kongregaci a popravdě o tom ani nepídil, jejich život mezi společenství se jej netýkal, zatímco naopak během života v něm se snažil vnímat každou píď. Ani o jeho minulosti nikdo moc netušil, snad jen to, co se stalo s jeho otcem a rodinou vzhledem k tomu, že Jacob Grail byl jeho předchůdcem v postu hlavy Kongregace. O Grace však nikdy nemluvil. S nikým. Nechtěl a vlastně ani nemohl – byla to jeho největší slabina, místo, které i po tolika letech bolelo. Nikdy tedy po nikom nežádal, aby mu sděloval to, co bylo – a to nakonec mohlo vést k podobným hloupým situacím, kdy pochopil, že se z toho nemohla vyspat. Že možná… Možná přece jen tnul až příliš hluboko. Její slova ho překvapí, jejich ráznost, přísnost a hlavně nenávist, co se z jeho osoby snadno přenesla na celou Kongregaci, přestože on jí již další den vůbec nemusel být součástí – někde tam venku bezesporu čeká bestie, co ho jednou dostane. Někteří si oddechnou, jiní… nu, možná jej ocení. S hlubokým žalem či truchlením nepočítal. „Máš si jak vydělat na živobytí?“ Byla to pragmatická, přirozená otázka. Pokud chtěla odejít od všeho, co doposud znala, měla být nějak zajištěná – nepochyboval o tom, že Kongregace by se o to mohla snadno postarat. Nehodlal ji jen tak nechat jít, opuštěnou a bez jisté budoucnosti, aby se nakonec stala děvkou a zemřela na souchotiny nebo syfilidu.
Zastaví, když se náhle prudce otočí a pohlédne na něj uslzenýma očima. Snad poprvé za dlouhou dobu se zatvářil zmateně, nevěda, kam s očima, kam s rukama nebo co říci. V tomhle nebyl dobrý – neuměl nikoho uklidňovat, neuměl lhát o lepší budoucnosti, neuměl ze sebe dostat lichotivá slůvka, jen aby ji přesvědčil. Nikdy se to nenaučil, neměl s kým – nejprve byl mladý a zbrklý, dívky bral jako hloupý flirt na jednu noc, nyní byl dospělý a rozváženější natolik, aby si s láskou nezačínal. Věděl, jak končí. A tak pokud zatoužil po společnosti, skončil s dívkami noci či někým, kdo byl stejně osamělý jako on. „Ne…“ přizná otevře. Neměl ani tušení, co jí provedl a co se stalo. Popravdě tomu ani nerozuměl. „Byl to trest, který jsem znával. Trest jako každej jinej, Skye…“ Nerozuměl jí, připisoval to své socializační neschopnosti, ač v tomhle případě se jednalo o chybějící kousíčky skládanky, kterou vlastně ani neznal. „Já vím. Říkají to.“ Říkali o něm různé věci a ani jedna z nich nebyla lichotivá. Kdo? Kdokoli, kdo se s ním setkal a nestál na jeho straně, tedy prakticky kdokoliv než členové Kongragace, neb on zastupoval pouze zájmy této organizace, žádné jiné – nebál se to dát najevo i jako varování případným spojencům, že kdyby se náhodou dostavil střet zájmů, nezaváhá. I církev se proti němu stavila, věděl to – neměli ho rádi, jak by také ano. Dovolil si je mnohdy ignorovat, dovoloval si ukazovat svobodnou vůli, kterou oni nemohli snést. Věděl rovněž i to, že by se ho velmi rádi zbavili, kdyby jen dostali příležitost. Znova se mu na tváři mihne zmatený výraz, nyní jejím slovům již opravdu nerozuměl a snažil se je nějakým způsobem poskládat v hlavě. Tentokrát popoběhne, aby se dostal před ni a jakmile se tak stane, otočí se na patě, jdouc pozpátku. „Netušil jsem… Ne. Ne, to není omluva, hm?“ Nechtěl se vymlouvat, neměl to v povaze. „Byl to jen trest, Skye. Možná… Možná jsem přece jen udělal chybu,“ přizná, poměrně ochotně. Ovšem omluvu ze sebe nedostane – ta by nebyla upřímná alespoň do té chvíle, kdy nechápe, o co jde. „Jak vás můžu chránit, když si děláte, co chcete, neposloucháte a pohybujete se na neznámým území nazdařbůh. Zatraceně, Skye, i teď… Nikdo tu není, jen my. Kdyby se ti něco stalo…“ Bylo by to na něj. A po včerejším večeru by to bylo ještě horší. „Nech mě… tě aspoň doprovodit do doků. Počkat do rána, vybrat nějaký peníze, alespoň to si zasloužíš.“ Záleželo mu na tom, aby se byla v pořádku – stále, aniž by na tom trest cokoli měnil. Zastaví, snad aby ji pobídl též zpomalit a minimálně se nad jeho nabídkou zamyslet.
avatar
Poèet pøíspìvkù : 15
Join date : 13. 07. 18
Zobrazit informace o autorovi

Re: Salem - Boston

za Sat Jul 14, 2018 2:24 am
"Nebyl to jen trest, Solomone! Ne pro mě!" Tlumok s bouchnutím letí na zem, div ho ještě naštvaně nenakopne, aby si konečně ulevila od vší nastřádané bolesti. Nikdy se za svůj život neprojevila špetkou agrese, nebyl k tomu důvod. Nyní však lovecké buňky křičely, volaly po boji, toužily po prolévání krve - jeho krve. Poprvé za celou dobu pocítila, jaké je to být lovcem a čelit kořisti, na kterou už delší dobu čekala. Každý pohyb rentgenovala očima, každý nádech prociťovala smysly, sama sebe držíc zkrátka. Dech zůstával pravidelný, ani srdce netlouklo tak jako před krátkou chvílí. Kroky připomínala šelmu připravenou kdykoliv zaútočit, skočit po své oběti a rozsápat jí hrdlo. Mezi prsty se zaleskly čepele dýk, povinná výbava každého lovce. Jako žena měla velkou výhodu nad muži - obratnost. Přirozeně dokázala uhýbat a využívat nejen plynulosti pohybů, ale taktéž ohebnost a rychlost díky drobné váze a dlouhým nohám, nyní zkrášleným párem vysokých kožených holínek s miniaturním podpatkem. "Možná? Možná?!" Celé to zní, jako by se mu vysmíval démon zpoza masky ublíženého děvčete. "Tys udělal chybu, jenom si to pro svou pýchu nechceš připustit. Měl jsi na výběr, rozumíš? Výběr. Bylo by mi jedno, jestli bys mě uhodil nebo mi vykloubil rameno. Snesla bych cokoliv jiného. Ale ne...," v prstech protočí dýky, chytaje je za hrubou rukojeť. "Ty sis prostě musel vybrat to, o čem jsi věděl, že nechci znovu prožít. Bezcitně. Chladně... Bez špetky lidství," procedí dosti nevybíravě, v očích se blýská zlobou. Nenáviděla jej za to, pohrdala jím. A pro jednou toužila, aby pocítil obdobnou bolest.
"Nestojím o tvé peníze. Ani o tvou společnost. Takže mi teď koukni uhnout, pokud nechceš, abych ti ten tvůj slavnej obličej poničila." Silná slova na tak malou a slabou holku. Vztek však uměl udělat své a lovci to věděli. Klid byl samozřejmě lepší varianta, ale vztek jim dokázal vehnat do krve tolik adrenalinu, že ani těžké zranění je kolikrát nezastavilo. Ohnala se po něm - poprvé, podruhé, překvapivě dost hbitá. Její trénink čítal mnohem kratší dobu, sotva čtvrtinovou. Ovládala prakticky jen to nejzákladnější, neboť boj nebyl součástí její výchovy a vzdělání. Teď tohoto rozhodnutí z vyšších kruhů litovala. "Věřila jsem ti!" Další ohnání se, po němž přišel výkop kolenem směrem do slabin. "Brala jsem tě jako rodinu!" Další výkop, kdy v rychlosti zamění nohy, míříc vysoko k jeho břichu. "Měla jsem tě ráda!" Úder loktem na solar. "A ty... tys mě zradil..." Poslední výpad už nezvládla. Ve své slabosti, v zoufalství, které zalévalo její srdce, ji překvapivě snadno odzbrojil.
Pokusila se mu vytrhnout, jenže bojovat proti takovému kolosu by zvládl jen někdo podobně stavěný. Sotva holka, co byla o hlavu menší. "Okamžitě mě pusť!" Nestalo se tak, cestu na svobodu si neprobojovala. Buď čekal na to, až se uklidní, nebo zaujal stanovisko blázna. Rvala se s ním ještě notnou dobu, než z ní bojovnost vyprchala - alespoň ta fyzická. Namísto toho mu opětovala pohled z očí do očí, jen ty její zůstávaly uplakané a plné bolesti. "Nemysli si, že bych ti nenakopala zadek." Silná slova od holky, co se momentálně sotva udržela na nohou, jak se neustále pokoušela s ním smýknout proti zdi, načež si málem vyrazila při jednom nešikovném pokusu dech. Odmítala se vzdát i po té, co už neměla při ruce žádnou zbraň, nanejvýš ostré lokty. V jednu chvíli se rozkašlala, pažemi se jej snažila donutit, aby ji pustil. Namísto toho se akorát nešikovně přirazila na zlomený trám trčící ze zdi, co až příliš snadno projel kůží pod lopatkou, až zranění přinutilo Skye zalapat po dechu. Obvykle si nanejvýš zlomila nehet nebo se řízla o stránku. Tohle zabolelo. Přesto se snažila na sobě nedat nic znát, ačkoliv železitý pach krve vnímala i ona, ač o Solomonovi bylo známé, že zrovna po čichu na tom není nejlépe. "Pustíš... mě... už konečně?" S pocitem, že musí uhrát svou bolest na cosi jiného, mu vzdorovitě koukla do tváře, přemáhaje slzy bolesti. Jednalo se o drobné zranění, na pár stehů, i tak jej vnímala více než dobře.
Sponsored content

Re: Salem - Boston

Návrat nahoru
Povolení tohoto fóra:
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru