Boston, tak odlišné město od Londýna. Plné lidí, kteří toužili začít znovu, pryč od všech vzpomínek plných bolesti ze ztráty milovaných po velké morové ráně, která jejich domov postihla před třiceti lety. Pravidelné uličky, klapot koňských kopyt, hulákání trhovců na náměstí, jak se snažili upoutat pozornost všech, kdo procházeli kolem. Podvědomě známý pocit nejistot a strachu se vplétal do husí kůže pokrývající paže mírně umolousaného děvčete, co se snažilo protáhnout nezdravou masou lidí s knihami přitisknutými k hrudníku. Boston jako jedno z mála měst poskytovalo možnost výuky na univerzitě, ačkoliv se jednalo pouze o volbu pro muže, nikoliv pro ženy - ty na vzdělání tohoto typu byly příliš 'hloupé' a neocenily by snahu vyškolených profesorů. Skye pokaždé protočila oči, když zaslechla obdobnou hloupost. Krátkozraké myšlení - tak obdobné situace nazývala s tichým brbláním, aniž by nahlas mohla pronést cokoliv na obhajobu ženského pokolení. Od nich se očekávalo vysedávání na čajových dýcháncích a pořádání plesů, alespoň pro ženy z bohatších vrstev. Ty chudé si musely vystačit starostí o domácnost, nakrmení hladových krků a splnění manželských povinností, které jim co rok přinášely na hlavu další a další starosti v podobě počatých dětí. Rusovlásce se podobná situace vyhnula. K jejímu štěstí, jak čas od času nezapomněla ostatním lovcům z Kongregace připomenout. Neodpovídala typu ženy, která si nechá všechno líbit, sama se ozývala kdykoliv se jí něco tak úplně nelíbilo.
Od toho, aby jí někdo umlčel dřív než bude pozdě, sloužil Solomon Grail, vůdce Kongregace, jejich hlava a nelítostný lovec v jednom. Ač se to Skye nelíbilo, byla nucena jej poslechnout, i když hlavu nikdy nesvěsila a hrdě si stála za svým. Možná až příliš tvrdohlavě, což mělo kolikrát za vinu, že jí div neuhodili. Nikdo si však neodvážil vztáhnout ruku na Knihovníka poté, co byl napomenut radou starších. Ti pečlivě vybírali, koho přijmou do řad lovců, komu dají možnost se vyučit v umění předaném samotným archandělem Gabrielem. Skye tato tajemství znala, alespoň povídačky o nich. K tak hlubokým tajům ji ještě nepouštěli, teprv sbírala zkušenosti. Jak jinak než po boku toho, kdo si nesl na bedrech nejvíce zkušeností. Obdivovala se mu. Poprvé z něj nebyla schopna spustit oči, koktala, červenala se jako malá zamilovaná puberťačka, a mermomocí se mu snažila být nápomocná, což se ukázalo na škodu. Nejen, že jí tehdy odbyl a to ještě v doprovodu dosti hrubých slov, po nichž by i nevěstka zrůžověla ve tvářích (a nejen tam), ale také ucedil cosi, že o malé pitomé holky tu nikdo nestojí. Tehdy pochopila, že obdiv možná má zaslouženě za své činy, se svým obhroublým jednáním si však kopal společenský hrob. A Skye? Ta mu veškeré jednání oplácela podobně bernou mincí. Prve nejistě, spíše brblavými poznámkami, po čase už ráznou jedovatostí, za níž by se nestyděl ani chřestýš.
Potlačujíc výdech se pokoušela protáhnout nejrychlejší cestou k jejich základně, domu drženém v rukách církve, která tuto cestu zaštiťovala. Mela kdesi u řezníka naneštěstí nedovolovala útlému stvoření, aby se mohlo prodrat skrze dav čumilů, kteří se pokoušeli zjistit největší novinky o vraždě sourozenců nalezených před dvěma dny. Celé město toho bylo plné, nebyl člověk, který by neznal alespoň pár informací o lady Allerdale a panu Lockhartovi. Skye až moc dobře věděla, čí je to vina, že je Boston vzhůru nohama a lidé se jako hladoví supi kupí kolem novot ohledně dvou mršin. Proklatý Solomon Grail, nemohl tak učinit v tajnosti a těla odklidit. Ne, prostě je nechal, kde je našel, div je ještě nevyvěsil z oken. S protočením modravých očí se odebere druhou cestou - o něco vzdálenější, ale aspoň prázdnější. To si také myslela, dokud po ní něčí ruka nechňapla. Prsty se až nesnesitelně zarývaly do bledé kůže se silou, co v ní evokovala strach. Měla pádný důvod - muž před ní jasně nebyl člověk, jak cítila. Už předtím si nesla nezdravý pocit, že se poblíž toulá kdosi s nadpřirozenými schopnostmi, někdo ne tak úplně lidského původu, avšak v davu jej sotva mohla spatřit. Kdyby si jen počkala, kdyby se vydala tou starou dobrou cestou... Samé kdyby, které jí nyní nebylo k ničemu. "Pusť mě," zasténá bolestí v pokusu vytrhnout se ze stisku odporných pazour patřících vlkodlakovi. Muž ve špinavé vojenské uniformě pamatující lepší časy jako by ani nerozuměl, co se mu snažila říct. "Říkám ti pusť mě!" Tentokrát do hlasu přidala o něco větší razanci a spolu s vyjeknutím i několikrát zacloumala bezmocnou paží. Nic.
Až vykopnutí kolene vzhůru do vojákových slabin pomohlo rusovlasé dívce k úskoku. Knihy, před chvílí ještě přitisknuté na hrudníku, nyní sloužily v jejích packách jako zbraň. Sotva tak nebezpečná jako puška nebo nůž, dost však na to, aby mu mohla jednu fláknout rovnou do obličeje a přetáhnout ho deskami po tváři knižní fackou. Nebyla bojovnice, ač základům se učila. Knihovníci nepatřili k sortě lovců, která se ohání pěstmi a dýkami. Neuměla se bleskurychle protahovat oknem, neskákala ze závratných výšek a už rozhodně neplánovala bojovat proti vlkodlakovi. "Archanděli Gabrieli, prosím, dej mi sílu proti tomuto tvorovi. Dej mi své požehnání, abych ve tvých službách mohla bránit loveckou čest." Mumlaje si modlitbu k tomu, kdo je kdysi obdaroval, se pokoušela uhádnout vlkodlakovy kroky. Utéct nemělo smysl, akorát by ho vyprovokovala a v sukni? V té by ani daleko neutekla. Zbylo jí jen pustit se do bláznivé bitky.
Od toho, aby jí někdo umlčel dřív než bude pozdě, sloužil Solomon Grail, vůdce Kongregace, jejich hlava a nelítostný lovec v jednom. Ač se to Skye nelíbilo, byla nucena jej poslechnout, i když hlavu nikdy nesvěsila a hrdě si stála za svým. Možná až příliš tvrdohlavě, což mělo kolikrát za vinu, že jí div neuhodili. Nikdo si však neodvážil vztáhnout ruku na Knihovníka poté, co byl napomenut radou starších. Ti pečlivě vybírali, koho přijmou do řad lovců, komu dají možnost se vyučit v umění předaném samotným archandělem Gabrielem. Skye tato tajemství znala, alespoň povídačky o nich. K tak hlubokým tajům ji ještě nepouštěli, teprv sbírala zkušenosti. Jak jinak než po boku toho, kdo si nesl na bedrech nejvíce zkušeností. Obdivovala se mu. Poprvé z něj nebyla schopna spustit oči, koktala, červenala se jako malá zamilovaná puberťačka, a mermomocí se mu snažila být nápomocná, což se ukázalo na škodu. Nejen, že jí tehdy odbyl a to ještě v doprovodu dosti hrubých slov, po nichž by i nevěstka zrůžověla ve tvářích (a nejen tam), ale také ucedil cosi, že o malé pitomé holky tu nikdo nestojí. Tehdy pochopila, že obdiv možná má zaslouženě za své činy, se svým obhroublým jednáním si však kopal společenský hrob. A Skye? Ta mu veškeré jednání oplácela podobně bernou mincí. Prve nejistě, spíše brblavými poznámkami, po čase už ráznou jedovatostí, za níž by se nestyděl ani chřestýš.
Potlačujíc výdech se pokoušela protáhnout nejrychlejší cestou k jejich základně, domu drženém v rukách církve, která tuto cestu zaštiťovala. Mela kdesi u řezníka naneštěstí nedovolovala útlému stvoření, aby se mohlo prodrat skrze dav čumilů, kteří se pokoušeli zjistit největší novinky o vraždě sourozenců nalezených před dvěma dny. Celé město toho bylo plné, nebyl člověk, který by neznal alespoň pár informací o lady Allerdale a panu Lockhartovi. Skye až moc dobře věděla, čí je to vina, že je Boston vzhůru nohama a lidé se jako hladoví supi kupí kolem novot ohledně dvou mršin. Proklatý Solomon Grail, nemohl tak učinit v tajnosti a těla odklidit. Ne, prostě je nechal, kde je našel, div je ještě nevyvěsil z oken. S protočením modravých očí se odebere druhou cestou - o něco vzdálenější, ale aspoň prázdnější. To si také myslela, dokud po ní něčí ruka nechňapla. Prsty se až nesnesitelně zarývaly do bledé kůže se silou, co v ní evokovala strach. Měla pádný důvod - muž před ní jasně nebyl člověk, jak cítila. Už předtím si nesla nezdravý pocit, že se poblíž toulá kdosi s nadpřirozenými schopnostmi, někdo ne tak úplně lidského původu, avšak v davu jej sotva mohla spatřit. Kdyby si jen počkala, kdyby se vydala tou starou dobrou cestou... Samé kdyby, které jí nyní nebylo k ničemu. "Pusť mě," zasténá bolestí v pokusu vytrhnout se ze stisku odporných pazour patřících vlkodlakovi. Muž ve špinavé vojenské uniformě pamatující lepší časy jako by ani nerozuměl, co se mu snažila říct. "Říkám ti pusť mě!" Tentokrát do hlasu přidala o něco větší razanci a spolu s vyjeknutím i několikrát zacloumala bezmocnou paží. Nic.
Až vykopnutí kolene vzhůru do vojákových slabin pomohlo rusovlasé dívce k úskoku. Knihy, před chvílí ještě přitisknuté na hrudníku, nyní sloužily v jejích packách jako zbraň. Sotva tak nebezpečná jako puška nebo nůž, dost však na to, aby mu mohla jednu fláknout rovnou do obličeje a přetáhnout ho deskami po tváři knižní fackou. Nebyla bojovnice, ač základům se učila. Knihovníci nepatřili k sortě lovců, která se ohání pěstmi a dýkami. Neuměla se bleskurychle protahovat oknem, neskákala ze závratných výšek a už rozhodně neplánovala bojovat proti vlkodlakovi. "Archanděli Gabrieli, prosím, dej mi sílu proti tomuto tvorovi. Dej mi své požehnání, abych ve tvých službách mohla bránit loveckou čest." Mumlaje si modlitbu k tomu, kdo je kdysi obdaroval, se pokoušela uhádnout vlkodlakovy kroky. Utéct nemělo smysl, akorát by ho vyprovokovala a v sukni? V té by ani daleko neutekla. Zbylo jí jen pustit se do bláznivé bitky.