Hrdinové Olympu - Z a Iain

Poslední dobou trávil na ošetřovně prakticky veškerý volný čas s výjimkou pár hodin spánku, ranního běhu a on den také boxovací seance s Finnem nebo Myriou, které ale taky stály za zlámanou věku, protože měl neutuchající pocit, že ho především Finn šetří – zrovna nyní, kdy by potřeboval přesný opak. Ačkoliv byl unavený, všechny tyto povinnosti i volnočasové aktivity mu zajistily dost tvrdý a rychlý spánek na to, aby nemusel v noci dlouze přemítat nad tím, proč leží v posteli sám. Zcela nevyhnutelně by totiž došel k odpovědi – protože byl pitomec, který si za holku (nebo co vůbec Kira byla) vybral to nejvíce sobecké stvoření, co ho odkoplo v momentu, kdy mu přestal být dost dobrý. A ta chvíle, vzhledem k tomu, jak byla Kira náročná, eventuálně přijít musela. Byl naivní, když si myslel, že by ho kdy mohla brát jako partnera a nejen jako sexuální hračku, byl naivní, když od ní očekával něco jako lásku – když se na to tak zpětně díval, pokaždé to byla spíš lítost, s níž jemu, chudákovi, prokazovala milost svou náklonností. Kiře tak dal v dobré vůli veškerou svou sebeúctu, kterou si nedokázal vzít zpět ani finální hádkou, co jim definitivně zlomila vaz. Byl si docela jistý, že na její slova jen tak nezapomene a ona… ona na ty jeho možná taky ne, ostatně ji jeho přítomnost tak trochu vyhnala z Tábora. A nejhorší na tom bylo, že mu jí tak trochu bylo líto – Iain nikdy nebyl krutý a nikdy jím ani být nechtěl. Kira jej vyprovokovala dostatečně, aby se snížil na její úroveň, a jeho do stejné míry mrzelo, že se jí nemůže alespoň omluvit, jako cítil úlevu, že je konečně pryč z jeho života a jen tak se nejspíš nevrátí. Hádka mu tak pomohla udělat za vztahem nevztahem racionální tečku – jeho srdce ale mluvilo jinak. Jakoby stále tiše doufalo, že si to všechno rozmysli a vrátí se s tím, že se spletla a nic z toho, co řekla, tak nemyslela, což… Byla zcela patetická představa, jenže srdci i lásce lze jen stěží poručit. O to pevnější bylo jeho předsevzetí, že znova se podobně všanc jen tak nevydá – Iain nikdy neměl velké sebevědomí a po tomhle jeho ego trpělo o to víc. Nebyl blázen natolik, aby se po hlavě vrhal do situace, kdy mu znova bude ublíženo. Jakkoli srabácky to znělo, prostě o to neměl zájem.
Stejně byla ale v Táboře momenty, které mu projasnily den. Momenty a bytosti, mezi něž patřila i bláznivá Portugalka, kterou vídal víc, než mu bylo milo, ale to jen proto, že se obvykle ocitla v roli pacienta. Není proto divu, že pokaždé, když ho osloví, mu v mysli unikne imaginární povzdech – ne protože by ho otravovala, ale protože si znova ublížila. I nyní si tak její hlas vyslouží plnou pozornost, i díky tomu, že s předchozí pacientkou, malou dcerou Demeter s ošklivě pomláceným kolenem, akorát skončil. Hned, co předá lízátko, se tedy narovná, aby mu hned došlo, že i tentokrát je něco špatně. „Ale ne… Co je to dneska?“ zeptá se, nyní již opravdu s povzdechem, sotva by to však šlo brát jako vysmívání se, sarkastické dobírání. Něco takového ani neměl v povaze. Namísto dalšího mluvení k ní přejde, aby ji podepřel a část její váhy převzal na sebe – při momentech jako tenhle se hodila jeho výška. „Opři se o mě,“ instruuje ji, aby ji mohl dovést k nejbližšímu volnému lůžku, které je naštěstí nedaleko, a tam ji opatrně posadit. Vzápětí k ní bez váhání klekne, ale ne aby přišla romantická žádost o ruku. Namísto toho vezme její nožku do dlaně, aby ji mohl řádně prohlédnout, ač díky schopnostem diagnózu už tuší. „Máš tam něco naštípnuté. Čím sis to zasloužila?“ Krátce k ní zvedne oči, než se zas začne věnovat její nožce, respektive se vůbec zamyslí nad tím, jak se jí věnovat. „Myslím, že na tohle bych měl stačit…“ vyhodnotí nakonec, stejně se ale podrbe na zátylku, což nesvědčí nic dobrého. „Ale musím ti sundat botu, což nebude nic… hezkýho.“ Na poslední chvíli přehodnotí slovo začínající na P a namísto toho tam vrazí jiné, ač se Zoe to bylo skoro zbytečné. S ní se cítil uvolněně a klidně, bez většího tlaku na svou osobu, neboť dávno pochopil, že ho soudit nebude – na rozdíl od jiných. „Chceš nějaký lokální a-a-analgetikum, nebo to zkusíme bez něj? Jestli ti něco píchnu, budeš tu muset chvíli posedět, než tě pustím.“ Iain využíval své medické znalosti hodně – ale zrovna tak jej Hebé pár let zpět naváděla k užívání schopností natolik, aby se oba druhy medicíny naučil efektivně kombinovat.

Kdyby měl větší sebevědomí… Nebo možná až přehnaně velké – a asi i jiného rodiče, jeho otec nikdy nepatřil mezi nejvýznamnější bohy, díky čemuž si podobně jako ostatní zažil řadu ústrků – pak by se urazil, že ho nemá za dost silného. Něco takového nejspíš docela odpovídá tupohlavosti Áresovců, případně marnivosti Afroditek (které by nejspíš vyváděly kvůli něčemu jinému, ale na podobném pracovním principu). Iain se na ni namísto nějakého zlého uraženého pohledu jednoduše pobaveně usměje, nechávaje ji vymluvit se, jak se mu už mnohokrát osvědčilo. Iain slovy šetřil – jak pochopil, když ji prve potkal, ona byla přesným opakem. A snad i díky tomu z něj vždycky dokázala vytáhnout tu hravou stránku, tu, kterou neznala většina lidí, protože jen s málokým se cítil tak komfortně, aby ji předvedl. „Vážně? Za koho mě máš? Opři se,“ vyzve jí ještě jednou, zjevně odhodlán nabídnout jí svou asistenci, aniž by se zaobíral její váhou, která, zcela popravdě řečeno, rozhodně nebyla špatná – Zoë byla sportovně stavěná a sic nepatřila mezi nejhubenější holky v Táboře, pořád to byly dost svaly a snad i trochu tuku, což však nebylo nic, nad čím by se Iain ošklíbal. Vypadala jednoduše jako zdravá dívka svého věku, které exotika jejích kořenů nadělila dost ženského půvabu, aby snadno přitahovala pozornost mužů. Iain měl pro svou smůlu dlouhou dobu oči jen pro Kiru, dlouho tedy tyto její aspekty přehlížel s jakýmikoli postranními úmysly, což přetrvávalo i teď, když Kira odešla. Zoë vnímal jako jednoho z lidí, s nimi opravdu rád tráví čas, dost nerad by to zkazil… nu, sexem, přesně jak se stalo u Kiry, ač u této marnivé Asiatky zřejmě neměl příliš na výběr a celá záležitost byla „buď jen sex – nebo nic.“ „Hodná holka,“ zamumlá, když konečně svolí a díky tomu pomůže i sama sobě, neboť nemusí nadále stát na ošetřovně, ale raději se usadí a tím nohu zbaví rizika vyvinutí tlaku, který by jí v tomhle případě zrovna nepomohl.
Zoë byla jedním slovem motovidlo. Blázínek, která byla v jeden moment úplně všude, a její bystrá mysl ji v tom tak akorát podporovala, což z ní muselo tvořit silného oponenta, pokud se někdy rozhodla s někým hádat… Nebo si tropit žerty, stejně jako nyní. A přesně jen díky tomu, že je to Zoë, neodbyde její hru pouze pobaveným pohledem, ale rozhodně se na ni navázat. „Tvůj otec by jistě souhlasil, ví, že mi nejde jen o peníze… A p-považ, jak se usnadní placení daní!“ vyhrne na ni s hraným pocitem nutnosti, ač tak dobrého hereckého výkonu jako ona sotva dosahoval. Namísto čehokoliv dalšího se jen velmi rychle a zběžně prošacuje, aby se vzápětí pohled změnil v odevzdaný. „Zapomněl jsem, že nemám p-prstýnek. Osud nám stojí v cestě…“ zavrtí poraženecky hlavou, kterou navíc sklopí, což mu dá dokonalou příležitost dál obstarávat její packu. Věděl, že je celkem zbytečné jí skákat do řeči a upozorňovat ji na to, že moc dobře ví, že ji Cheirón netahal na rande nebo jí snad nežádal o ruku. „Hm… To dává smysl. Pořád je to na půl kůň…“ A upřímně, Iain ho měl dostatečně za figuru autority, aby nezjišťoval, jak se rodí noví kentauři. Dokázal si to představit… Ale nechtěl to dělat stejně, jako většina dětí nechce vědět, že jejich rodiče mají sex. To až to, co z ní vypadne, co to teda Cheirón vlastně chtěl, jej zaskočí. Nemělo. Měl to tušit – chyběly jim dvě instruktorky, bylo tedy jasné, že se Cheirón bude velmi záhy snažit hledat náhradu, jen se to stále zdálo poměrně brzy a zároveň se jednalo o připomínkou, že jednak nejsou nenahraditelní a jednat už nikdo nepočítá, že by se Kira vrátila. Snad i proto se Zoë dostane méně nadšený reakce, než by si zasloužila. „Myslím, že bys na to byla skvělá a že se Cheirón nemohl zeptat nikoho lepšího,“ řekne však stejně a hlavně upřímně. Zoë možná byla trochu éro, ale byla schopná, chytrá a zábavná – přesně to, co by mohli mladí Táborníci ocenit.
Nad její otázkou jen zavrtí hlavou. „Potřebuju spíš lokální…“ Nechtěl ji oblbnout celou, to by v tomhle bylo zbytečné. „Hned se vrátím.“ Opatrně její nožku položí na zem, než se zvedne a odkráčí sehnat vše, co bude potřebovat – pro jistotu i včetně obinadla. Jak slíbil, záhy se ocitne zpět, u sebe vše potřebné, což položí na postel vedle ní. nad kotník i pod něj, kam se dostane, jí píchne umíchaný bylinný roztok, který umrtvuje. „10 minut a budeš v p-pořádku. Zatím mi řekni, co budeš vyučovat?“ Ten krátký výlet mu stačil k tomu, aby se trochu otřepal. Iain dával málokdy najevo své pocity, ty negativní – všichni zde měli starostí nad hlavu a on nikomu nehodlal žádné přidávat. Stejně mohl pomoci jedině on sám sobě.

„To nejsi,“ přitaká na její slova, ale sotva bylo v jeho slyšet něco jako náznak krutosti v připomínce, že Zoë sotva naplňuje mužský ideál krásy, naopak jeho slova zůstávají viset ve vzduchu v očekávání pokračování. „Máš kosti obalené svaly a t-tkání, přesně jak to má být. Moc se staráš, Zoë,“ dodá pobaveně, aniž by si uvědomoval svůj vlastní paradox, protože na starání… Na to byl dokonalý odborník on, dokonce i Kiru přesvědčil o správném postupu při léčení, což považoval za svou osobní výhru. Na druhou stranu, pokud chtěl být člověk léčitelem zrovna v Táboře, musel se vybavit tvrdohlavostí a velkou trpělivostí, protože místní sebranka mu jeho práci vůbec neusnadňovala. Ve dny jako tento se to však jevilo výhodou – kdykoli přišel, pokaždé se našel někdo, kdo potřeboval pomoc, a to i v noci, kdy nepozorné táborníky mohla poškrábat zuřivá harpyje, když podcenili pravidla.
To, že si chtěla povídat, mu vždy dokonale vyhovovalo – za prvé i on ocenil lidskou společnost, za druhé ji to aspoň drželo rozptýlenou od kotníku a bolesti. Pobaveně se usměje, když nadhodí možnost Atlantidy a jeho utopení. „Kdybych tě neznal, myslel bych si, že si mě chceš vzít kvůli dědictví. Kolik manželů jste už měla, slečno?“ zavrtí hlavou v ukázce nevěřícnosti, ač smích jeho hlas neopouští. „Poznamenám si to do kalendáře. Do té doby odhánějte nápadníky smetákem. Nebo surfovacím p-prknem.“ Ač ona kombinace písmen byla na vyslovení téměř nejhorší, nemohl si tuto poznámku odpustit, ostatně surf byl jejím charakteristickým symbolem a když chodil běhat, mnohokrát ji viděl, jak radostně dovádí ve vlnách, což byl pohled k nezaplacení – její úsměv dával jasně najevo, jak moc si vlny okolo sebe užívá. „Vím. Thea je fajn, ale ty budeš pro ostatní víc… přístupná. Děsivých instruktorů už máme dost. Chce to někoho dalšího, kdo je bude dělat přátelské i pro děti míň významných bohů. Což je teď všehovšudy Frieda? Budeš v tom dobrá.“ Iain ji měl rád, vnímal jí jako jednu z těch hodných duší, co si svou bezprostředností musí získat snad úplně každého. Proto neměl důvod šetřit se slovy chvály. Zasloužila si je. Mezitím se ujme pomalu toho, aby jí stáhl botu z nohy, neboť injekce by už měla působit. Stejně si ale počíná opatrně, povolí všechny tkaničky a až tehdy botu sundá. Ještě krátce kotník prohlédne, jestli se nespletl, než se odmlčí – tentokrát aby se mohl zasoustředit na své schopnosti léčitelé a jen silou myšlenky nechat nalomenou kost srůst. Možná to nebylo zcela nutné, na druhou stranu ji znal natolik, aby tušil že tři týdny klidu o berli by asi nevzala moc pozitivně a on ji měl brzo zpět. V momentu, kdy má pocit, že je hotovo, však stejně nohu zpevní obinadlem, prozatím ignoruje její otázku na jeho náladu. „Vydržíš to aspoň dneska brát z lehka? Mělo by to být v pořádku, ale p-pro jistotu? Klidně tě doprovodím i do srubu, abys na ni nemusela šlapat.“ optá se, zatímco stihne nohu zavázat. Až nyní na ni zase pohlédne a s vědomím, že má hotovo, se konečně zvedne – ovšem jen proto, aby si sedl a pak lehl na postel vedle ní tak, že ležel přes šířku s nohama pokrčenýma v kolenou a chodidly na zemi. „Ani nevím, Zoë. Cítím se jak idiot. Mám… měl jsem ji rád. A když se na to podívám zpětně, vůbec nevím proč. Ze všech holek, se kterými jsem něco měl… proč jsem si vybral zrovna ji na něco víc, to fakt nechápu.“ Iain se nikdy netajil tím, že sex pro něj byla zcela přirozená věc, v níž se neupejpal. Prakticky nikdy v jeho případě ale nepřerostl v lásku. Vzápětí mu se mysl, stejně jako jindy, když přemýšlel nad Kirou, skočí jinam. „Znamená to, že se budeš stěhovat do hlavní budovy?“