Parallel Shademore

Chodil po své kanceláři s mobilem v ruce a poslouchal, jak se muž na druhé straně rozčiloval, že Ryan nechce přistoupit na jeho podmínky. Vlkodlak se nikdy nad nikým nepovyšoval, ale zajímalo ho, co se sakra honí Indům v hlavě. Indický muž volal ohledně rezervace pokoje, která měla proběhnout v jednom z jeho hotelů. Ze začátku to bral jako profesionál. Sedl si k počítači a začal hledat jméno muže, který ho nemohl ani pořádně hláskovat. Protože v Shademoru měl už víc jak dva hotely, musel přepínat z hotelu na hotel, aby se dobral k výsledku. Jméno toho muže tam zkrátka nebylo. Hledal také číslo registrace, které křičel Ind do telefonu, ale také bez výsledku. Nakonec se ale našla příčina problému. Muž nebyl ubytován v jeho hotelu, ale v hotelu, který se stejně jmenoval, který byl o několik set kilometrů daleko. Když to muži řekl, připadal si, jakoby poslouchal nějakého mága, jak na něj dává nějakou kletbu. Nejspíš mu nadával jeho rodným jazykem, ale Ryan mu v klidu anglicky vysvětloval, že ať zavolá na číslo, které mu poslal do zprávy a zeptá se tam. Vlkodlak neměl žádný problém ho ubytovat. Pár pokojů ještě volných bylo, ale Ind na něj řval, proč by to měl dělat, když už jeden pokoj zarezervovaný má. Na pomoc mu přišla Olívie, která ho už dobrou půl hodinu poslouchala, jak opakuje stejné věci pořád dokola. Aby byl muž utišen, mobil odložil a ztišil zvuk. "Zavolejte na tohle číslo, Olívie. Zeptejte se na tuhle rezervaci a ať jí zruší. Zavolám na recepci, ať mu udělají rezervaci." Muž pořád křičel a opakoval, že tohle by se u nich doma nestalo a že Amerika je jedna prdel světa. Ryana se to nějak nedotklo. Byl ještě stále hrdý Brit a jeho přízvuk tomu byl příkladem. Zatímco si muž stěžoval, on s Olívií pracoval na tom, aby nemusel platit pokoj, do kterého se nakonec ani neubytuje. Tak trochu děkoval zato, že byl v druhém hotelu a ne v tom, odkud na něj řval rozlobený Ind. V tu chvíli to spíš vypadalo, že si sedne dolů na bar a dá si silný čaj, aby ho nebolela hlava.
Podle poslední zprávy, která poslala recepční, muž odešel do svého pokoje se spokojeným úsměvem. Nijak to nekomentoval, ale poděkoval té chudince, že to tam s ním vydržela. Věděl, že ten muž nebyl zrovna v dobré situaci, ale rozhodně nemusel tak prudce reagovat. Také si mohl zjistit lepší adresu. Kdyby byl Ryan na jeho místě, sem by rozhodně nejezdil. Jsou tu místa, kam by se mohl kouknout, ale byl si jistý, že ten chudák nechce do města, kde chodí vlk na každém rohu. Kdyby to jen věděl...Než sešel dolů k baru, poděkoval Olívii, která se na něj jen usmála a šla dokončovat svou nedodělanou práci. Protože byla neděle, bylo málo hostů. Číšnici měl v tu chvíli poslat domů o něco dřív. Ale protože ještě zbývaly tři hodiny do uzavření baru, musela si alespoň ještě dvě hodiny počkat. Ještě se mohl někdo ukázat a co by potom? Mladík na recepci měl svých papírů dost a ještě by musel vysvětlovat, proč je bar zavřený o tři hodiny dřív, než jsem řekl při ubytovávání. Dělat někomu starosti, to by ještě tak hrálo. Když si popíjel čaj, barmanka za ním přišla a zeptala se ho, jestli nechce alespoň whiskey. On se na ní jen usmál a řekl "Za chvilku budu řídit, Sofie. Nemyslím si, že by to byl dobrý nápad." Mohl si sice zavolat řidiče, ale to by nebyl Ryan, kdyby si nemohl udělat něco pro sebe. Navíc by chudákovi řidiči přidával cestu. Za půl hodiny měl skončit a mohl jít spokojeně domů. Tu radost mu nechtěl vzít. Řídit uměl a i kdyby, mohl si udělat procházku. Žádné štěně už nebyl.

Čekala. Minuta se přeměnila na pět, deset, patnáct. Po dvaceti už vyměnila vodu s plátkem citronu a lístky máty za první skleničku whiskey typické pro Ameriku - bourbon. Za dalších deset minut přitvrdila, to už obsah zvýšila na dvojitou dávku, aniž by se jedinkrát pozastavovala nad tím, jak to musí celé působit nejen v očích zaměstnanců hotelového baru, ale taktéž mezi přítomnými hosty. Důvod byl prostý: schůzka mezi ní, tedy umělkyní, sochařkou, aby se nazvala správně, a potenciálním kupcem, který její dílo mínil nejdříve vystavit na jednom z pořádaných gala večerů, neproběhla dle plánu. Vlastně, pro přesnost, neproběhla vůbec. Zájemce se neobtěžoval dostavit, zaslat blbou smsku nebo omluvný pugét. Nechal ji tam a u tak zničená žena, která právě procházela těžkým rozvodem, jenž na sebevědomí nepřidával ani kapku, se z minuty na minutu přestala ovládat a jakožto pokročilý alkoholik podlehla svodům bourbonu v touze alespoň na okamžik zmírnit tupou bolest dávající najevo, jak rychle jí životní šance protékají mezi prsty. Od okamžiku, kdy jí Stephan milostivě oznámil, že se chce rozvést, protože si po několika letech manželství (o samotné existenci nemluvě) konečně uvědomil, že ho přitahují muži a k jednomu se právě hodlá nastěhovat, se cítila nechtěná. Nejlepší roky života měla za sebou, mládí jí už nikdo nevrátí a veškerou vitalitu si podkopávala chlastem, na němž přežívala ze dne na den. Pila víc než bylo zdrávo a vtíravý pocit hladu dusila krabičkovým jídlem z dovážek nebo dna mrazáku. Nepila poprvé, vždyť takhle se ostatně seznámila se Stephanem, když jí přiopilou zastavil za volantem. On chtěl schovat svůj strach z odlišnosti, jí se pro změnu líbili muži v uniformě. Mezi prsty si pohrávala se sklenkou s už poloviční dávkou, neboť zbytek se jí válel v žaludku, prohlížeje si duhový lesk odrážejících se světýlek po povrchu. Alkohol ji do tohohle průseru dostal, taky by jí měl odškodnit. Co na tom, že jí zůstal byt v industriálně zařízeném komplexu budov, který většinou využívala jako ateliér na každém rohu? Že si neodnesl televizi? Postel zela prázdnotou a i když sex mezi nimi neproběhl dobré dva roky, furt se mohla spolehnout, že tam bude. Že se probudí a ucítí teplo v místech, kde spal. Teď? Přikrývka zůstávala chladná, polštář nedotknutý a Ioanna raději usínala na gauči za zvuků nezaměnitelných klasik pouštěných přes ošoupaný dvd přehrávač.

Ani nemusela zvednout oči, když ucítila pokus o přisednutí si za účelem navázání konverzace, toho večera už pošesté. Osamělá žena na baru vždy vyvolávala zajímavou představu a její oblečení tomu nepomáhalo. Sice se nemohla pochlubit černými koktejlovými minišaty, tolik oblíbenými pro místní šlapky, které si po hotelových barech nabalovaly zazobané cizince, aby je později okradly do posledního haléře, ale prakticky průsvitná halenka v bílé barvě, pod níž výrazně prosvítala černá krajková podprsenka, působila pro mužské oči jako magnet. Pro jednou si totiž vzala taky něco jiného než vytahaný svetr zapatlaný sádrou, ve kterém trávila poslední večery od Stephanova odstěhování se. Pouze prsty naznačila, aby dotyčný odpálil, hledaje štěstí jinde. Problém nastal ve chvíli, kdy narazila na ješitné mužské ego nechápající, co po něm chce. Tenhle muž přisedající si k ní patřil mezi manipulátorská hovada, která nakonec pokaždé získají to, co chtějí, i kdyby měli jít přes mrtvoly. A on si vyhlídl ji, ženu bez jakékoliv společnosti a tudíž snadnou kořist. Nejspíš si myslel, že to na něj hraje, aby přitvrdil. Možná mu jenom nedošlo, že není žádná šlapka, která si s ním za pár stovek nebo tisíc vyjede do patra, aby si užili hodinku společného veselí. "Měl byste si zajít na vyšetření. Ne znamená, že nemám zájem." Úlisný úsměv, jakého se jí dostalo, ji akorát znervóznil. Neuměla se bránit, nechodila na kurz sebeobrany a po kapsách nenosila ani pepřák. Najednou jí stiskl zápěstí, až bolestí sykla s výrazem, který v ní vyvolával strach. Měla už kapku přihnuto, neměl by problém ji zpacifikovat.