HEROES OF OLYMPUS: David & Willow

Dospělé tělo, respektive tělo puberťáka zmítajícího se hormony, jimž ani za mák nerozuměl, se zdálo těžké koordinovat, kontrolovat jeho potřeby, dodržovat je a nebo se je přinejmenším snažit zastavit ještě v rozpuku, než nešťastná náhoda mohla přerůst v katastrofu. Willy nebyla obeznámena se vším, co její běsnící mozek, stále vstřebávající nedávný zážitek, požadoval, a tak se mnohdy dostala do situací, pro které by vraždila kdejaká Afroditka. Kluci se za ohnivou zrzkou otáčeli na obrtlíku, zvali ji na rande v domnění, že se jedná o novou členku stále se rozšiřující rodiny se všemi možnými bratry, sestrami, ale i vzdálenými příbuznými, kdy si polovina z nich byla tetou nebo synovcem. Plné rty dospívající dívky lákaly k polibkům, zvlášť když je zamyšleně špulila, a tělíčko v rozpuku také nebylo k zahození. Problém nastal ve chvíli, kdy otevřela ústa – tehdy z ní vypadly slůvka plná dětské naivity, jíž se ještě nestačila zbavit, ač každým dnem se její myšlenky začínaly přizpůsobovat staršímu ročníku, díky čemuž Willow začínala ‚chápat‘ situaci kolem sebe včetně toho, co se s ní právě dělo.

Reed šílel, jak se dalo předpokládat. Z jeho malé svěřenkyně, holčičky, kterou si tolik oblíbil a ochraňoval ji, jak jen to šlo, se najednou vylíhla téměř dospělá dívka, která ani netušila, co si počít s podprsenkou. Prvotní křik ho tehdy probudil v ložnici v Hlavní budově, kde spala pod ochranou vedoucího Tábora, dokud se plně nezotaví z útoku vedeného Nyx. Díky ní strávila několik týdnů v kómatu a poté se ještě nějakou dobu léčila pod dozorem dvou instruktorů, Friedy a Reeda, kdy zvlášť ten poslední jmenovaný na ni dával sakra velký pozor. Jenže… něco se změnilo. Něco v ní. Stačilo k tomu málo – konkrétně omylem spustit magický amulet od Chrona, který si ‚vypůjčila‘ od jednoho ze členů výpravy do Labyrintu. Brnění se rozšiřovalo po celém těle, ale nic víc se nestalo, dívka pouze vypískla a amulet odhodila, pelášejíc dostatečně daleko od ‚zlobivé hlačky‘, jak dotyčnou věcičku nazývala po svém. Její svět se změnil – a do toho všeho se přihlásila její matka, bohyně věčné zimy a ledu, Chioné, která nad její hlavou zažehnula znamení. Ani netušila, co jí děsí víc – že má matku, jejíž dcery jsou panovačné, zlé a nesnáší děti, nebo že najednou přišla o všechny ty roky dospívání? Slzy tenkrát nemohla zastavit, huhňavým hláskem odpovídala Reedovi, Friedě i Cheirónovi, jehož taktéž vyrušili ze spánku, aby jim vysvětlila, co se vlastně stalo a kam se poděla její zmenšená, roztomilá verze. Nesla to špatně, minimálně první dny ano, kdy se schovávala v posteli pod dekou, dokud s ní Frieda nepromluvila a nepřiměla ji k přestěhování se do Chionina srubu s informací, že od teď si musí zvyknout na to, kým se stala. A co všechno to bude obnášet.

Jako třeba extrémní zájem chlapců o její maličkost. Někteří se nebáli jí dát pusu nebo chytnout za zadek, což nikdy nevedlo k ničemu dobrému. V tomto případě k několika týdenním trestům od Reeda, který nutil každého nezodpovědného kluka pouštět se do prací, nad nimiž by jinak každý ohrnoval nos. A Willy? Ta se musela poprat s tím, že své oblíbené šatičky už na sebe nenatáhne, ani kdyby škemrala sebevíc. Musela se spokojit s obdarováním od sester, což mnohdy bývaly kousky poněkud zvláštního rázu, zcela mimo její komfortní zónu. Naštěstí se našlo dost šatečků, které si oblíbila, ačkoliv to znamenalo ukazovat větší partie stehen nebo přes vršek nosit svetr, aby jí každý nekoukal do výstřihu. A taktéž účastnit se praktických seminářů převážně zaměřených na boj. Nebyla nadšená, vždycky radši ostatní pozorovala – nejlépe se svým milovaným Ozzym mačkaným v náručí. Jenže už nebyla malá, nemohla se chovat jako osmileté děcko, když představovala… inu… šestnáctiletou výzvu. Jedno z oblíbených stanovišť bylo i pole určené k tréninkům lukostřelby, kde se převážně Apollónovci, potomci Erota a Artemidiny lovkyně dokázaly vyřádit. Tu a tam nalezla i někoho jiného jako třeba teď. David, syn Deméter, si procvičoval své schopnosti a Willy? Ta na něm pouze visela pohledem. Vždycky se jí líbili starší chlapci, ostatně mladší aby v Táboře někdo pohledal. David byl o dost starší. A když je řečeno o dost, tak se tím myslí o více než by bylo zdrávo. Ani to Willy nebránilo zakoukaně ho pozorovat, všímat si drobností, díky nimž se v jejích očích stával dokonalejší – třeba tehdy, když se mu napjaly svaly na pažích, ramenou a zádech. Nebo jak se mu čelist zatnula při každé známce soustředění. Jo, byla zakoukaná.

Netvářil se na to, ale bylo vidět, že je rád, že svého mladšího bratra vidí. Tříčlenná skupina se úspěšně vrátila z Labyrintu. Nějakou dobu jim to samozřejmě trvalo, ale jejich návratu se překvapivě dočkali. Všichni je brali za mrtvé. Netrénována trojice musela mít štěstěnu na své straně, protože pochybovali, že mozek a svaly byli to jediné, co je odtamtud dostalo. Každý pochyboval, dokonce i instruktor, kterému tam šel jeho mladší přítel. Nechtěl ani jednoho podceňovat. Rozhodně v sobě něco měli a v budoucnu z nich budou úžasní hrdinové, jenže v tu to chvíli? Nebyli moc připraveni a David si nebyl moc jistý, jestli je ještě uvidí. Nakonec byli ale všechny pochybnosti a starosti k ničemu; vrátili se. Pohmoždění, unavení a trochu zmrzačení, ale vrátili se úspěšně. Z instruktorova srdce spadl jeden velký šutrák, o kterém ze začátku ani netušil. V tu chvíli ani nemohl uvěřit, že Zora vidí a bylo mu úplně jedno, že si z něj vedoucí srubu dělá srandu. "Tak kdo je tu teď za vola?" zeptal se ho ožrala, který si s ním sedl v ten večer u zřícenin s lahvemi vína. David to nikdy s alkoholem nepřeháněl, ale v ten večer si dal o trochu více než obvykle. To důležité se vrátilo: táborníci, jeho bratr a amulet. Měli šanci proti té bestii vyhrát. Chronos byl na jejich straně. Už zbývalo jen najít ten zbytek a mohli na tu černou mrchu, které hodlal nakopat prdel. Po návratu Zora, měl chuť se přihlásit na další výpravu. Dlouho na žádné nebyl a mohlo by to pomoc budoucnosti tábora. To by snad jako správný instruktor měl dělat ne?

Když už byla řeč o amuletu, stalo se něco prapodivného. Byla to náhoda, osud? Netušil. Nikdo to netušil. Možná jen Moiry, Chronos či Chaos. Odpovědi se možná jen tak nedočká. Ten věcička byla nebezpečná nejen vůči Nyx, ale i v samotném táboře. Ne, že by se vyloženě něco stalo...tedy, ona se něco stalo. Jen naštěstí nikdo neumřel a o zranění neslyšel. David v tu dobu nedával moc pozor, spíš se zajímal o zdraví třech táborníků. Nebylo mu to samozřejmě hned řečeno, ale dal si dva a dva dohromady, že ten malý drobek už není malý drobek. Z malé víly se stala polobohyně v rozkvětu. V tu dobu by se jí nevšiml jen slepý. I instruktoři chvíli netušili, jak se to všechno mohlo stát za tak krátkou chvíli. Někteří o tom ani nevěděli a spíše se zajímali, kde je malá Willow a proč je tu ta rudovláska. David byl občas trochu na hlavu a všechno se mu to pletlo, ale tak vedle úplně nebyl. Když se na to zeptal Reeda, trochu neochotně, ale nakonec přiznal, že místo jeho malé dcerušky tam byla o několik let starší dívka. Chvilku na vedoucího koukal, jakoby se úplně pomátl, ale jiné vysvětlení neexistovalo. Tohle byl bláznivý svět, ale tohle David ještě nezažil a to kráčel po této planetě už poměrně dlouho.

Jednoho krásného podvečera se rozhodl zajít s lukem na trénink. Tábor už byl opravený z velké části, takže nemusel pomáhat na stavbách tak dlouho. Spíše jen dopomáhat a občas i někomu pomoci při tréninku. Někteří se už na to dali. Chtěli se připravit na případné výpravy a boj s královnou noci. Dalo by si říci, že mezi ně i patřil. Řekl, že se o tu ženskou postará. Nejspíš to nebude jen tak jednoduché, ale pokud uvidí šanci si do toho jejího zadku kopnout, tak to s radostí udělá. Na střelnici už byl nějakou tu chvilku a s tréninkem nespěchal. Chtělo to trpělivost, kterou on mohl rozdávat. Nikdy nic není zadarmo a trocha času by správně nikoho zabíjet nemohla. Proto se většinou trefil. Stále na to potřeboval klid a věděl, že na bojišti bude podtlakem. Jen nad tou představou mu to nahánělo husí kůži a snažil se střílet rychleji. Nebyl synem Erose či Apolla, takže několikrát se mu nepodařilo trefit prostředek, ale byl rád, že se vůbec trefil. I zranění se počítalo. Alespoň si to na bojišti vždycky myslel. Jen z pouhého škrábnutí se mohlo vyklubat něco daleko horšího. Když zaměřil luk k terči, cítil pohled, který ho doslova skenoval. Neotáčel se, nic nebezpečného to být nemohlo. Když se tentokrát trefil do středu, vzal další šíp a zase zaměřil. Jenže jeho pozornost nebyla tentokrát na terči, ale na někom úplně jiném. "Můžu ti pomoci, Willow?" zeptal se. Nechtěl si to ze začátku přiznat, ale jednou patřil mezi ty, co na ní mohli oči nechat. Bylo to v tu dobu, kdy jí viděl poprvé po přeměně. Netušil, kdo to mohl být, ale popírat její krásu rozhodně nemohl. Jenže v hlavě mu zněla jedna věta "Jsi pro ní moc starej." Proto se trochu stranil toho, že by se s ní měl nějak bavit. Věděl, že jednou k tomu dospět museli, ale v tu chvíli si to nepřál. Měl zkrátka smůlu. Jeho hlava mu říkala, ať se drží dál. Tu bolest nechtěl zase zažít.

Přistihl ji. Jak to dělal? Jak o ní věděl? Přece se nepohybovala tak hlasitě, ne? Rychlým pohledem, v němž se odrážela panika, pohlédla směrem dolů na své sandálky, které jako jedny z mála koexistovaly na menším klínku - ne ničem příšerném, na čem by si za běžných okolností zlámala, nebo alespoň vyvrtla nohu. Takto se směla pohybovat téměř neomezeně, ačkoliv běhání v podobné obuvi poněkud nepříslušelo jejich stavu a buď by se zabila, nebo by zničila jedné ze sester její pár botiček. Zmatená rusovláska krátce těkla očima ke svým nožkám, než zase vzhlédla směrem k Davidovi, stále se soustředícího na šíp napnutý v tětivě luku. Hryznutí spodního rtu prozrazovalo nejistotu praměnící z čiré naivity a neschopnosti lhát komukoliv do očí, jako tomu bylo u jiných, zatímco ručky instinktivně skryla za zády, pohrávajíc si s prstíky v konejšivém, uklidňujícím gestu pro sebe samou. "Jak... Jak víš, že tu jsem?" Nevinnýma očima pendlovala mezi Davidem a zemí pod nožkama, tam a zase zpátky, jako by se nedokázala rozhodnout, kam svá světlá kukadla upřít. David se jí líbil, sakra se jí líbil, ale věděla, že je pro něj moc malá. Když se na něj ptala Reeda, okamžitě začal zatínat čelist a jeho pohled prozrazoval nevoli vůči instruktorovi v nejlepších letech, kdy každý jeho den mohl být tím posledním. Jen málokterý polobůh se dožíval třiceti let, obvykle se jen málo z nich dočkalo pětadvaceti. Willy nechápala proč, netušila, proč všichni tak brzo umírali. Nikdo jí to neřekl z jednoho prostého důvodu - vždy byla moc malá na takové věci. I Reed odbočoval od podobných témat s poznámkou, že jí vše vysvětlí, až bude starší. Teď už byla - možná ne přímo po duševní stránce, kdy se pohybovala na hranici mezi dítětem a puberťákem, s nímž cloumají hormony na všechny strany, na druhou stranu o její fyzické stránce se nedalo tvrdit, že je 'malá'. Dobrá, až na to, že stále nevyrostla extra do výšky a mohla se pochlubit ubohými sto padesáti osmi centimetry, s nimiž díru do světa vážně neudělá. "Vážně jsem se snažila být potichu!" Trochu na protest, jako malá princeznička, dupne na místě, díky čemuž její pohledný obličejík získal tak trochu trucovitý výraz, který ji naštěstí, jak se dalo čekat, opustil vcelku rychle. "Vyrušila jsem tě moc? Nebo jen... trochu? Trošku? Trošičku? Trošilililinku?" Pokud někdo znal Willy, mohl si být jistý, že její dětinské chování bylo kapku nakažlivé. Už sice přestala všude tahat svého ušmudlaného jednorožce Ozzyho, který jí do věku osmi let dělal společnost, a který v tuto chvíli ležel bezpečně ukrytý pod polštářem, dokud se pro něj jeho majitelka nevrátí, na druhou stranu se stále projevovala dětským žvatlání. Alespoň se už pořádně naučila vyslovovat písmenko 'ř', které jí kdysi činilo samé problémy. Sama se přitom podrbe v dlouhých, tak trochu neuspořádaných rusých vlnkách, díky nimž tu a tam připomínala kudrnatou ovečku, neboť si na jejich žehlení pramálo zakládala. A nejspíš by podpálila srub, tudíž jí někdo ani podobné předměty do rukou nesvěřoval. Vcelku ironie, když byla potomkem bohyně ledu.

Nakonec se zhoupla pata-špička dopředu a hned zase dozadu, než se opatrně rozešla Davidovým směrem. Sotva se dalo říct, že ví, jak se v jeho blízkosti chovat - pokud se předtím bavili, byl vidět rozdíl jejich smýšlení. Willy ještě donedávna byla považována za dítě a teď před instruktorovýma očima stála mladá dáma s výraznýma zelenýma očima a rty, které by mnozí označili za 'k zulíbání'. "Strejda Re-... Totiž... Reed..." I přes jemné poučky si nedokázala navyknout, že už pro ni přestával být strejdou jako na samotném začátku, ale teď už ho mohla oslovovat jeho jménem. Tedy v jeho případě? Příjmením. "Reed by chtěl, abych... se učila bránit. .Protože už jsem na to dost... stará. Už nejsem malá, víš?" Byla to ta naivní technika, s níž připomněla svou nevinnost a neznalost dospěláckého světa, kam nepatřila. Znovu se zhoupla, tentokrát packy skončily vepředu, očividně nervózní před Davidem hovořit nahlas, jak dokazovaly i rudé flíčky na jejích tvářičkách, které se postupně slévaly v jeden velký halící celé její líce, o uších nemluvě. "A-... já jsem si říkala... že bys mě mohl něco naučit." Krok vpřed, další zhoupnutí se. "Nikdo neví, jak se ke mně... chovat. A k Dantemu mě nechce pustit. Ani ke Xypherovi." Co tak Reeda zaslechla mumlat si pod nos, nejlepší by bylo, kdyby ji vyučovala pouze Myria a rovnou z ní udělala Artemidinu lovkyni, o čemž sama rozhodnout nemohla. A její nadřízená, samotná Artemis, v tuto chvíli taktéž nemohla učinit podobný krok. "Myslíš... že bys mohl? Ale nechci, aby se Reed zlobil. Prý nechce, abych se vídala s klukama. Ale ty nejsi kluk, že ne?" Zářivá kukadla se na instruktora upřela s takovou silou, že kdyby ovládala telekinezi, nejspíš ho odhodí na druhou stranu tréninkového pole. "Jsi... dospělý! A to znamená muž! A Reed mluvil jenom o klucích. Prosím, prosííííím." Packy zaškemraly v klasickém gestu, jaké se vídalo u malých dětí, kdy dlaně třela o sebe. "Slibuju, že to nikomu neřeknu. Čestný!" A aby dokázala, jak hluboce svůj slib plní, natáhla k němu malíček.

Dřevěný šíp pustil, aby se vydal přímo do středu a zároveň rozpůlit předem střelený šíp. Po dlouhé době měl štěstí a uvnitř duše i jásal, že se konečně někam s tréninkem dostal. Tak. A teď mi to zopakuj ještě dvacetkrát a co nejrychleji. Už toho staříka slyšel. Když toto na něj vybalil na začátku jeho tréninku na Sibiři, myslel si, že tam vypustí duši. Muselo se mu to povést dvacetkrát, jinak by se nedostal do postele a k jídlu. Měl dost vysokou motivaci, která mu zde chyběla. Co by dostal, kdyby se mu to podařilo dvacetkrát? Možná by se tak maximálně pochválil a dal si něco k snědku. Bylo super to všechno střelit, ale dobrý pocit mu byl poměrně k ničemu. Tohle nejspíš na bojišti nepředvede. To raději přenechal Apollónovi a spol. Cítil, jak jeho svaly povolují, když dal ruce podél těla a otočil se na mladou dívku. "Instinkt." řekl jednoduše. Několikrát takhle zpozoroval očka mladších táborníků na jeho vysokou a svalnatou schránku. Kluci na něj koukali s údivem a respektem, dívky na něj koukali s červenými tvářemi, jako v tu chvíli Willow. Poslední dobou si ale všiml převážně jejích pohledů, které nijak nekomentoval. Obával se, že kdyby si něco dovolil říct, Reed by mu dal do těla. Celkem byl překvapen, že teď neleží někde na straně a vedoucí ho nemlátí. Obvykle se choval jako hlídací pes, když šlo o ní, ale zdálo se, že v ten den nebude muset řešit žádné zbytečně nadělané modřiny. Svůj obvyklí kamenný výraz zjemnil, když na ní koukal. Do úsměvu to sice ještě mělo daleko, ale nekoukal na ní, jakoby chtěl proti ní plánovat spiknutí anebo jí ublížit. Takhle už několikrát málem dostal do pusy, nebýt jeho reflexů. "Nevyrušilas mě." řekl, když jedním koncem opřel luk o zem "A potichu jsi byla, neboj." Nemohla zato, že David měl reflexy vyšperkované a citlivé. Stačilo jen pocítit pohled na jeho osobu a už tušil, na čem byl. Cítil, jak se mu na neoholených tváří začíná tvořit pot. Protože už nebyl pod tím příjemným tlakem, tělo celé povolilo a to znamenalo, že se z jeho těla stal menší vodopád. A proto nechtěl mít obličej od potu, vzal spodek svého černého trika a otřel si otravné kapky z tváře. Jeho břicho a kousek hrudníku bylo na pár chvil vidět, tělo se otřáslo chladem. Vítr zasáhl zpocené tělo, které bylo nahřáté od tréninku. Proč sis nevzal mikinu? Teď akorát mohl nastydnout, ale to ho nějak extrémně netrápilo v tu chvíli.

Přivřel pobaveně oči, když z jejích krásných rtů málem odešla stará Reedova přezdívka. Některým v táboře přišlo vtipné, když ti nejmladší volali na dospěláky strejdo anebo teto. Jemu osobně přišlo vtipné, když jedna holčička na Myru zavolala tetičko. Kdyby nebylo jeho neutrálního výrazu, nejspíš by dostal pěstí, jako ostatní, co té situaci přihlíželi. V tuto chvíli to ale nijak nekomentoval. Jeho pohled se nijak nezměnil, víčka se vrátila na svá místa a skoro se nehýbala. Mrkat minimálně bylo v nich zakódováno a tak jim David nechtěl zkazit program. Až když byla kousek od něj, všiml si výškového rozdílu mezi nimi. Připadal si jako stožár oproti ní. Samozřejmě to neříkal, protože se obával, že by vtipu neporozuměla a bude to brát osobně. Instruktora život naučil, že nemá říkat něžnému pohlaví, že jsou jako hobiti. Dovolil si to jednou a od té doby raději o výškách nemluví. Tiše Willow poslouchal, ale v hlavě se mu začala tvořit otázka "Reed si na mě nic nenašel?" U Danteho a Xyphera se nedivil, ti byli kapitoly samy o sobě. Ale určitě by si našel něco proti němu. David sice nic Reedovi neudělal. Občas ho sice naštval, ale kdo ne že. "Víš, že se Reed bude zlobit, jestli to zjistí." řekl, trochu chladně. Nechtěl mít u vedoucího černí puntík, ale zároveň nechtěl udělat mezi "otcem" a "dcerou" dusno. V tu dobu to nebylo dvakrát ideální. "Navíc to není sranda Willow. Už jsi velká, jak si sama řekla a to znamená nešetřit." Mohl s ní zacházet jako v rukavičkách, ale kam by jí to posunulo? Nikam a nechtěl pomyslet na to, že dopadne jako nějaká dívčina od Afrodity. Když na ně koukal, měl pocit, že je dokáže rozlomit vejpůl. Některé by si to snad i přáli, co slyšel a obzvlášť od Davida, ale na to ani nechtěl pomyslet. Když zíral na její malíček, povzdechl si a řekl "Zůstane to mezi námi, je ti to jasné?" Natáhl k ní jeho vlastní malíček a čekal, zda si to nerozmyslela. Možná jí těmi slovy vystrašil, do hlavičky jí neviděl.

Instinkt - další z mnoha slovíček, jejichž plný význam si nestihla zapamatovat a uspořádat si ho ve své hlavince skryté pod rusými vlnkami. "Co je to ten... instinkt?" Musela se zeptat. Musela ho požádat, aby jí vysvětlil, co se pod tím jedním slovíčkem skrývá, co si za ním má představit. Protože pak mohla jedině jít za Reedem a komplikovaně mu sdělit, že se vlastně k němu dostala prostřednictvím Davida. A jak si dokázala představit, její 'strejda' by neskákal do stropu radostí. Vím, že to všichni používají, ale nikdo mi to ještě pořádně nevysvětli," pokrčí se smutkem v očích rameny, viditelně rozčarovaná z toho, kolik se toho před ní tají. Ale byl to právě instruktor, kdo jí na tvář vrátil úsměv i dívčí zahihňání, když obhájil její tiché krůčky, které ho naštěstí nevyrušily z výcviku. "To jsem ráda. Nechtěla bych tě rušit při tréninku. Strej-... Reed říká, že...," maličko se zamračila při vzpomínce na poslední přednášku týkající se jejího takzvaného promenádování se před ostatními, zvláště pak před kluky, kteří na jejím těle mohli oči nechat. "... Že prý budu hodně vyrušovat ostatní a oni díky mě budou polevovat v ostražitosti. Tak se bojím chodit na tréninky, abych... to nedělala." Jak bylo vidět, nebylo v jejím úmyslu ostatní odradit od tvrdé dřiny, vlastně ani netušila, jak to dělá. "A nechci instruktory žádat o soukromé tréninky, protože je to pro ně práce navíc místo... osobního volna." A jak už bylo řečeno, na jisté tréninky by jí Reed ani omylem nepustil, protože... nu, chlapi. Nedospělí, nezodpovědní - alespoň co se holek týkalo, neboť jim každou chvíli lámali srdce svými řečmi a odtažitým chováním, když získali to, po čem jejich ego zatoužilo. Naštěstí i tato informace zůstávala před Willy utajená, protože jinak by nechápala ani písmenko. "Nevíš... Ty nevíš, proč mě nechce pustit na trénink s Dantem nebo Xypherem? Teda... kromě toho, že ten s Xypherem je hodně nebezpečný?" Ostatně vyučoval praktickou ukázku boje s nestvůrami a na ty drobná rusovláska ještě nebyla připravená. S povzdechem a jistým zklamáním odrážejícím se ve tváři na Davida upírala pohled. "Já jen netuším, proč... Co je se mnou špatně, víš? Probudila jsem se takhle a od té doby se mnou Reed zachází, jako bych... byla nějaká vzácná panenka," bezradně pokrčí rameny v nechápavosti nad jeho gesty. Ještě netušila, že přitahuje ostatní, že je svádí svou nevinností a velkýma očima plnýma dětské naivity. Že si ji představují nahou, což by pro ni byl značný šok. Willy takhle o sobě nepřemýšlela, stále se ještě pokoušela sžít se svým novým já, s tou puberťáckou holkou plnou hormonů, která ze dne na den začala nosit podprsenku velikosti 75B, se kterou si stále ještě úplně neuměla poradit - nebylo divu, že jí po pár dnech přestala nosit, což byl další důvod, proč se Reed tak rozčiloval.

Nešťastně našpulila spodní ret. Reed by se vážně zlobil, kdyby na to přišel, na druhou stranu i ona chtěla trénovat a rozhodovat se. A tato omezení ji vcelku ničila."J-já... mu to neřeknu. A když... když na to přijde, tak mu řeknu, že jsem tě umluvila. Což je pravda, takže ani nebudu lhát!" Její touha ochránit Davida před poškozenou reputací byla k zulíbání, zvlášť když se zhoupla na patách, aby v následujícím okamžiku stoupla na špičky a přiblížila se Davidově výšce o něco víc. Nešetřit - to neznělo příjemně. "Bude mě to bolet?" Neměla ráda bolest a její výraz ve tváři prozrazoval, že s tím značně bojovala. Přemýšlela, dlouho se rozhodovala, rty tisknouce k sobě, aby je hned na to uvolnila. "Dobře. A-ale když mi to nepůjde... nebudeš se mi smát, že ne?" To ji vždy nějakým způsobem mučilo. Když se jí ostatní posmívali, přišla si tak malá a nicotná. Nakonec svůj slib stvrdili na obou stranách, Willy spadl kámen ze srdce - tedy aspoň první z mnoha. Další kupa balvanů na uvolnění ještě čekala. "A co mě budeš teda učit?"

Chtěl se plácnout po čele. Samozřejmě, že si musí dávat pozor na to, co říká. Vždyť ještě stále netušila, co některá slova znamenají. On nikdy nebyl dvakrát do vysvětlování, ale jakmile se dostal do role instruktora, neměl na vybranou. Jenže jeho žáci obvykle už rozuměli většině toho, co jim tam povídal. Občas o tom pochyboval, protože ty vyvalené oči ho občas mátly. Netušili, co to sakra po nich chce, anebo se divili, že je toho hodně? David si hlavně přál, aby jim dal něco z praxe a ne ze slov. Občas jim to do těch hlav musel doslova natlouct, ale co nadělal. Už si za ta léta musel zvyknout. Místy to tak nevypadalo, ale což. Své nezvyky si musel řešit sám. "Instinkt je schopnost tušit věci, které se nedají ze začátku poznat." vysvětlil jí "Díky instinktu můžeš třeba poznat blížící se nebezpečí." Doufal, že to vysvětlil a vůbec pověděl dobře. Řečník od nikdy nebyl a ani neplánoval jím být. Ticho bylo jeho nejlepším kamarádem a opustit jej nepřicházelo v úvahu. Kývl, když zmínila, že toto slovo používají skoro všichni. Ještě aby ne. Instinkt se při tréninku hodně často opakoval, takže by se ani nedivil, kdyby to malá Willow od někoho slyšela. Možná to bylo konkrétně od něj...Willow občas na jeho hodiny chodila, jen jakou pozorovatel samozřejmě. Reedův pohled mu dával jasně najevo, že pokud se jí něco při jeho hodně stane, je mrtvej. "To slovo se ti třeba bude jednou v životě hodit." poznamenal. Co mohl vědět. Třeba za několik let bude vést lekce ona a to slovo bude omývat pořád dokola. Anebo se rozhodne to slovo říct v nejhorší chvíli. Nebyl Moira, věděl prd, takže jen hádal. Koukal na ni a měl chuť si trochu plácnout přes čelo, nebo spíše Reeda...trochu. Nemůže tu holku ochraňovat do nekonečna. Je polobohyně a ta se boje vyhne možná tak párkrát za život. Willow už je bohužel už ve stádiu, kdy musí dospět. Princezna, která chodí s jednorožcem v ruce, si musela dát už pokoj. Nejspíš byl trochu tvrdý, ale byl to sparťan od přírody. Trénink musí přijít ve správný čas. Oddalování je kravina, pokud chce mít z té holky správnou polobohyni. Chápal, že Reed to vidí trochu jinak, než on, ale David neměl dvakrát náladu chápat název "rodičovská láska". Dítě nikdy neměl a nejspíš se žádného ani nedočká. Posuzovat to rozhodně nemohl, ale za svým názorem si stál. "Myslím si, že by se spíše měli zklidnit chlapci." řekl a odepnul ze sebe vak s šípy "Pokud mají něco vydržet, tak by je nemělo zastavit nic." Nad osobním volnem se jen lehce pousmál. Byl tu snad jediný instruktor, kdo si osobní volno nebral? Vždy s někým trénoval, a pokud byste ho náhodou uviděli samotného, tak to se chystá anebo odchází na trénink sám. Věděl, že někteří kašlou na pomáhání a tak chtěl mít alespoň pořádek ve svém svědomí, že svou roli zastává dobře. Chvilku mlčel, když zmínila další dva instruktory. Že by se s těma dvěma nějakou extra bavil, tak to se nedalo říci. O důležitých věcech, možná. Osobní věci s nimi rozhodně neřešil. Navíc si nemyslel, že ti dva by o to dvakrát stáli. Na druhou stranu ale také viděl, z jaké soudku čerpá Reed. Ti dva byli...nebezpeční svým vlastním způsobem. A tím způsobem nechtěl Willow plést hlavu. "V tomto se budu stavět na straně Reeda." řekl, s jeho typickým zamračením "Xypher a Dante jsou trochu komplikovaní...nevíš, co se jim děje v hlavě." Možná by měl představu, co se jim děje v hlavě, ale možná by jí lhal. Neznal je tak dobře, prakticky je neznal. "Ale nic víc ti nepovím. Ty dva osobně znám minimálně." dodal nakonec s tichým povzdechem. Byl introvert, který nehodlal strkat hlavu do jiných osobních životů. "Bojí se o tebe." řekl jakmile domluvila "Nejen pro tebe, ale i pro něj je to změna. Ještě před měsícem tu dováděla princezna s jednorožcem a teď tu stojí..." Na chvilku se odmlčel. Netušil, co pořádně říci. Nechtěl jí nějak urazit, ale zároveň jí chtěl správně popsat. Jak to ale vyjádřit bez toho, aby to neznělo svůdně a zároveň ji pořádně popsat. Nakonec si řekl, že se na to vykašle. "nádherná dívka, na kterou se kluci nemohou vynadívat." Byla to pravda a neznělo to tak...perverzně. Doufal v to. Jak má třicetiletý chlap popsat, jak hezky vypadá dívka, a bez toho, aby zněl jako pedofil?

Věděl, že Willow by ho jen tak neprodala a on si toho vážil. Ale přesto musel brát v úvahu to, že Reed má svou hlavu a bere dívku stále jako malé dítě. Nedivil se mu, ale zároveň to bylo špatně. Mohl si to nalhávat jak chtěl, ale ta malá holčička byla pryč. Nikdo netušil, zda se Willow vrátí do své malé roztomilé podoby. David byl toho názoru, že by si mělo okolí zvyknout. Kluci by si měli držet hormony a juniora v kalhotách a holky...Na co jen tak mohly myslet holky? Pokud by nepočítal homosexuálky, tak ho nic nenapadlo. Zde se ukazovalo to, že s žádnou ženou nikdy nic pořádného neměl, kromě sexu na jednu noc. "Takže nikomu ani muk." řekl s koutky lehce nahoru "Abychom nemuseli nic s Reedem řešit." Nechtěl se s vedoucím hádat. David  měl s autoritou vždycky problém a rozhodně si nechtěl začít něco nového. Kdyby se ho ptal někdo jiný na bolest, jen by se šibalsky usmál a řekl by něco ve stylu, že se má nechat dotyčný překvapit. Jenže tady mluvil s dívkou, která práh bolesti měla někde jinde, než on a jiní táborníci. "Jestli budeš dávat pozor, tak se nemáš ničeho bát." Neměl v plánu na ni jít zhurta hned od začátku. Musela si nejdříve zvyknout na jeho normální zacházení a základní trénink, který by měl prozatím stačit. Místo pravého železného meče to bude dřevěný meč, se kterým se začíná. Luk a šíp byla jeho specialita a tam se navíc nemohlo nijak švindlovat. Ale byl si jistý, že si ti dva společně poradí. "Willow, ty jsi mě viděla anebo slyšela smát?" zeptal se s povytaženým obočím. On se na veřejnosti nesmál, občas možná se Zorem, ale to bylo všechno. "Nechci na tebe jít zhurta, takže půjdeme s úplnými základy. Myslím si, že boj s dřevěným mečem a lukem a šípy bude zatím bohatě stačit." řekl s skříženýma rukama. "Nebo chtěla jsi ještě něco jiného?"