Salem - Boston

Sice ji donutil zastavit, ale nedá se říci, že by si tím pomohl. Ne, když se do něj opět slovně pustila, aniž by chápal význam toho, co se mu snaží sdělit. Ani mu to smysl dávat nemohlo – nechápal potřebný backgroud stejně jako nikdo z lovců nikdy nepochopil, proč se tvrdohlavě snaží látat rány sám nebo proč propadl opiu. Ale možná to byl ten hlavní problém – byl tolik zaměřený na budoucnost a přítomnost, že minulost zcela opomíjel. Což bylo u skupiny jako oni, u skupina, která si obvykle prošla mnohým a měla za sebou krušné vyrůstání, chybou, neb pak je sotva mohl chápat a skutečně znát. Nikdy předtím nenarazil na podobný problém – ale vše je jednou poprvé a chybami se člověk učí. I tak tvrdohlavý jako Solomon, neb tato událost pro něj bude dostatečným varováním, že zanedbávat povinnosti a nestarat se byť jen o maličkosti může vést k řádnému problému. Již ani pořádně nestihne odpovědět, když se po něm ožene. Překvapila ho – dost možná by jindy viděl packu, co svírá jílec nože, ale nyní byl značně roztěkaný a nepozorný. Tak tak stihl uhnout, ale přesto ne dostatečně rychle, když jej dýka škrábne na tváři a on okamžitě ucítí pálivou bolest i krev v ráně, zatímco tou druhou ranou již jen rozetne na hrudníku. Další rány si však již uštědřit nenechal a byla jen otázka času, než sama udělá chybu, při které jí bude moci odzbrojit. V tomto případě za něj ale všechnu těžkou práci odedře únava, když tedy zakolísá, přitiskl jí ke zdi a nůž vykroutil z ruky, až se zacinkáním spadl na kamennou podlahu. I přesto se však nevzdává, jako malá mrška sebou nadále cuká a Solomonovi nezbývá nic jiného, než posílit stisk a přitisknout jí co nejvíce ke zdi, aby měla co nejmenší manévrovací prostor. „Skye, zatraceně… Přestaň…“ zavrčí, sám opět na hranici podráždění i klidu, o němž věděl, že si ho pro tentokrát musí zachovat. Musí…
Bylo to zalapání po dechu, co mu neušlo. Mohla se snažit, jak chtěla, ale pokud Solomon něčemu rozuměl, pak to byla právě bolest, co se jí promítla do tváře. Stisk mírně povolí, avšak ne natolik, aby ji skutečně pustil, a navíc jí věnuje i kousíček osobního prostoru. „Ne…“ Opět si vystačí pro začátek se slovem o dvou písmenech, co zamítne možnost, že by ji pustil. „Sotva stojíš na nohou. A zranila ses…“ Netušil kam, netušil jak moc, ale věděl, že se zranila – ač opravdu krev necítil, neb čich měl kvůli opiu zničený stejně jako chuť, takže krom velmi výrazných vůni mu žádná nic moc neříkala. Odmlčí se, alespoň na malou chvíli, opět ve snaze dát dohromady všechny myšlenky. „Skye, přísahám… Archanděli Gabrieli, že nemám ani šajnu, o čem to mluvíš. Nevím, čím jsem tě měl zradit a ponížit. Předtím jsi měla pravdu… Neznám tě.“ Nepřísahal Bohu, oba věděli, že to pro něj nic moc neznamená – tahle přísaha byla na druhou stranu však závazná a myslel ji upřímně. Solomon prakticky nelhal, i tenhle zvyk si přinesl z domova, kdy byly za lhaní udělovány značně nepříjemné tresty a pokání navíc. „Takže… Co kdybys mi všechno vysvětlila. Ošetřím tě. Půjdeš se vyspat. A večer budeš moct vypadnout. Slibuji.“ Zkusil mluvit relativně mírně, snad i laskavě, jak jen to uměl, s očima upřenýma do jejích kukadel. Znova zaváhá – ale pak její packu pustí a ještě o kousek ustoupí. Kdyby chtěla, mohla by se protáhnout, kdyby opravdu moc chtěla, mohla by zmizet… Pravdou však bylo, že netušil, jestli by ji nechal jít. Byl natolik posedlej kontrolou i pocitem, že pro ně udělal to nejlepší, co mohl – což se tady očividně nepovedlo – aby potřeboval vědět, že je reálně v pořádku, živá a zdravá.

Vážně se snažila vykroutit se z jeho sevření, jak jen nejlépe to šlo. Kopala, mrskala sebou jako ryba ve vodě, dokonce se ho snažila i kousnout. Nic z toho neproběhlo úspěšně. Silami slábla, nebyla stavěná na dlouhé líté boje a ponocování se na její fyzické stránce taktéž podepsalo. Pláč ji unavil a zranění tomu všemu nasadilo korunu. "Fajn," odsekne rádoby statečně, ač je z tónu hlasu cítit zášť a touha mu třísknout palicí o nejbližší zeď. Sípavý hlas už ovládnout nedokázala, bolest v ráně zaskočila drobnou zrzku natolik, že se neopovažovala dlouho odporovat. "Ale ušetři mě toho, že se zajímáš, když je ti to jedno," cekne s posledním pokusem ho alespoň nakopnout do holeně za odměnu. Důsledkem volby slovních obratů v ní začalo hryzat svědomí. Věděla, proč se stará - lovci tvořili základ Kongregace, pevný celek, který se nesměl narušit. Svým odchodem by základní strukturu narušila. Možná by se nerozsypali jako domeček z karet, ale dost vážně mohla ohrozit jejich budoucnost v Bostonu. "Jenom pro tentokrát," neodpustí si škubnutí ramenem, po němž zamhouří oči. Neměla to dělat, akorát si připomněla bolest v ráně a podrážděné syknutí je tak odměnou jejímu sluchu. Nechala si vzít tlumok, ovšem zbraně si zvedla ze země sama. Byly její, patřily k ní, ač je mnoho času neužívala. Přesto všechno dbala na jejich dokonalost a ostrou čepel, starala se o ně. Volným krokem, co se čas od času zdál vratkým, se vrátila na základnu, aniž by cestou se svým doprovodem prohodila byť jen jedno jediné slůvko. Netoužila zahájit konverzaci, chtěla mít vše za sebou a co nejdříve se vrátit do známých uliček, ač ani tam by příliš dlouho nesetrvala. Znala se - dobrodružnou povahu měla zkrátka v krvi. A všechno bylo lepší než dohled církve.
Bylo jasné, že na chůzi po schodech mohou předem zapomenout. Dřevo umělo pořádně zavrzat a rázem by vzbudili každého obyvatele, což ani jeden neměl v plánu. Poněkud loudavým krokem zamířila k němu do pokoje, držíce se dál od proklatého stolu, z něhož nespouštěla pohled. Pořád cítila to hluboké ponížení, instinktivně zatínala čelist. Najednou se to zdálo jako hloupý nápad a kroky směrem ke dveřím nasvědčovaly, že touží pláchnout. Rozhodnutí, které jí nebylo dopřáno. Namísto toho si protestativně sedla na postel, ruce založené na hrudníku, pomalé nádechy a výdechy vedené nosem upozorňovaly na vzteklé vnitřní rozpoložení. Tak trochu si umanula, že se před ním nesvlékne, ne hned. "Měl by sis opláchnout obličej," zamrmlá skrze stisknuté rty pokukujíc po Solomonovi. Vypadal poměrně děsivě - zvlášť teď, když mu krev zaschla na tváři. Zatím se neměla k omluvě, proč by také ano? Koledoval si a Skye jej upozornila na možnou odplatu. Teprve když je jasné, že z místnosti neodejde, dokud se jí nepodívá na ránu na zádech, neochotně se na posteli otočí, povolujíce si vepředu korzet, aby si mohla košili schovanou pod ním přetáhnout přes hlavu, ač s občasným syknutím. Trochu rozčepýřené vlasy ihned prochrábne, přehazujíce si je přes rameno, aby nezavazely v pohledu, co se mu naskytl - bledá pleť s občasnými jizvami, které se stupňovaly směrem ke korzetu. Nejvíce však zářila značka na levé lopatce. Znak navždy symbolizující očištění od zla. "Nemám na tebe celý den, jestli... jestli sis náhodou nevšiml." Zkoušela hrát uraženou, hlas jí však pokaždé selhal. Věděla, co by viděla v očích ostatních - lítost a strach. Bála se, co uvidí v těch Solomonových, proto se neodvážila po něm ohlédnout, huhlaje tak do zdi před sebou.

Neprotestoval, když se proti němu ohradila. Věděl, že to stejně nebude mít cenu a že mu v takovém rozpoložení sotva uvěří, kdyby jí začal tvrdit, že… ano, zajímá se. Možná svým svérázným způsobem, ale staral se o každého z nich. Ožralé a povedé kamarádíčky dotáhl z hospody domů, když bylo třeba, ve rvačce věděl, na kterou stranu se postavit. A za každého z nich by schytal ránu, kdyby musel – už dávno pochopil, že na světě má místo jen díky Kongregaci a jejím lovcům, zatímco bez nich bude absolutně nic. I proto se nenápadně snažil připravit o život, zapečetit pozemské bytí, aby se mohl odebrat… nu, tiše doufal, že pro něj najdou místo v Očistci, ale snad tomu ani sám nevěřil a smířil se s tím, že na něj čekají plameny pekelné. I to se však pro teď zdálo lepší než mnohé stavy, které prožíval na zemi a které ale stále nebyly dost, aby si skutečně sáhnul na život. Stále zde pociťoval příliš silnou odpovědnost, aby si jednoho dne prostě zmizel a ponechal je na holičkách. Přitaká, když nakonec opravdu svolí, a zcela automaticky zvedne ze země tlumok, který by jí stejně nenechal tahat. Výjimečně uzpůsobil svůj krok tomu jejímu, zatímco je v pozoru, kontroluje, jestli ustojí, ujde, připraven jí přiskočit na pomoc. Zdálo se ale, že ji ponížil již dostatečně, aby to udělal zcela automaticky a bez ptaní. Chápal to. Sám nesnášel podobný druh pomoci.
Byl jí vděčen, že zamířila k němu – do jejího pokoje by se museli protáhnout kolem řady dveří, co patřily jiným a Solomon to popravdě nechtěl v aktuální hodinu vysvětlovat. Na to bude dostatek času později, až bude pryč. Zcela výjimečně jí ani nedal žádný rozkazy, když vedly, nechal ji konat dle své mysli, zatímco on její tlumok složil u dveří a začal se hrabat v tom svém. Až tehdy, když jej přímo osloví, k ní zvedne oči. „To počká…“ Bolest mu nevadila a navíc se stejně jednalo o drobné škrábnutí, které bude stačit umýt a rána se brzy zacelí. Konečně z vaku vytáhne malý pytlíček, v němž skladoval opium. Přejede k nočnímu stolku, na němž se nacházela sklenice a hned vedle postele pak také láhev laciné pálenky. Jen nepatrné množství opia vhodí do sklenky, aby ho nakonec mohl rozmíchat s alkoholem a vytvořit tak laudanum. Zatímco alkohol si nechá po ruce, opium znova sklidí. Nevyjadřoval se k němu, ona stejně věděla o slabosti pro tuhle drogu, neměl tedy co skrývat. I díky této činnosti si jí nevšímal, když začala povolovat korzet i košili, aby odhalila rameno. To až tehdy, kdy má kompletně vše nachystané včetně jehly s nejjemnější nití, co se mu povedla najít, se k ní obrátí. A v daný moment zůstane jen zírat na symbol vypálený na jejím rameni. Znal ho. Dřív by jej děsil, neb znamenal jediné. Věděl však, kdo ho rozdává. Solomon si dával tu práci, aby skutečně vinil jen ty, co si to zasloužili – a pokud měl na svět smrt nevinného, přiznal to. Věděl ale, že církev na tyto drobnosti nedbala. Že jí padla za oběť spousta lidí, aniž by měla s nadpřirozenem cokoliv společného. A hned vedle toho jizvy – nemusel se ptát od čeho. Najednou vše začala dávat o něco větší smysl. Zatím se neptal – přesto to byla jistá opatrnost, s níž na ní začal hledět, když k ní zamířil a sedl si vedle ní na postel. „Vypij to. Utlumí to bolest.“ Podstrčí jí nápoj, co připravil, nikoliv tak silný, aby ji skutečně omámil, ale dostatečný na klidnící a otupující účinky. Sám navlékne do očka jehly nit, ovšem ránu ještě předtím, než se pustí do zašívání, polije pálenkou, zatímco její zbytek zachytí do čistého plátna. Až poté se pustí do práce, ve snaze si tentokrát dát záležet, aby jeho stehy nebyly natolik kostrbaté a neumělé. „Co jsi provedla?“ pronese nakonec otázku, co nejspíš oba tížila, hlasem, který nic neprozrazoval. To až po krátké době mu unikne povzdech. „Nevěděl jsem to. Že jsi se s bičem už setkala.“ Cítil potřebu se ospravedlnit, ačkoliv ano – měl vědět. Nechápal, jak mu něco takového mohlo tak dlouho unikat, ale nejspíš to bylo prostě tím… že ji nikdy neviděl nahou. V každém případě to dokonale vysvětlilo její reakci, její přirozený strach, protože kdokoliv jí tohle udělal, musel se na ní pořádně vyřádit. A pak už nezáleželo na tom, jak moc silně ji Solomon uhodil – opravdu ji zradil.

"Hodláš mě nadrogovat?" Jaká to milá otázka, ale nebylo se co divit. Věděla, co přechovává v tlumoku. Nikdy proti jeho způsobu otupování smyslů neřekla ani slovo, ač kdysi brblala, že si tak akorát zničí výhodu loveckých schopností - stejně už bylo pozdě. Z knih si pamatovala jisté informace o afrických šamanech, kteří se podobnými látkami navodili stav tranzu, aby mohli komunikovat se svými bohy. Současně pochybovala, že by si Solomon ničil zdraví opiem kvůli debatě s archandělem Gabrielem nebo samotným bohem, jehož ani nebral do úst při žádné příležitosti. Lovci měli jistou odolnost vůči podobným látkám, nezabírali až tak rychle, jak by měly, přesto se mohli zdrogovat celkem snadno. Pochybovačně nahlédla do hladiny dryáku, kde na ni pomrkával její tmavý odraz. "Jestli si myslíš, že se za tebe přimluvím u Gabriela, tak se pleteš," zabrblá nedůvěřivě, než si konečně lokne. V další chvíli přijde na scénu dávivý kašel, co ne a ne utišit. Pálenka v kombinaci s opiátem ji akorát dráždila hrdlo, jícen i žaludek skončily v jednom ohni. Pokud jí dryák měl pomoci, spíš to všechno zhoršil. "U-utlumí? Blbej vtip," zakašle držíce si hřbet ruky před ústy, aby mu nepoprskala polštář. Nástup zatím nepociťovala, ale jak by také mohla? Účinky se nedostavovaly hned, ale přinejmenším se víc soustředila na protivný pocit pálení díky alkoholu než na bolest zad.
Trvalo chvíli, než zareagovala na dotaz jasně mířící na vypálený cejch. "Narodila jsem se do špatné rodiny," okomentuje později s tichým povzdechem na rtech. Mohla říct, že nic neprovedla. Věřil by jí? Sotva. Církev trestala každého, kdo se něčím provinil v jejich očích. Skye se narodila rodičům, co do ukázkových měli hodně daleko. To až při poznámce rovnající se jakémusi druhu ospravedlnění jí cukl koutek vzhůru v pochmurném úsměvu. "Neříkám to na potkání. Není se čím chlubit." Jistě by se našli jiní, kteří by svou zjizvenou kůži hrdě vystavovali na odiv a jiná děvčata by si stěžovala na kruté zacházení. Skye taková nebyla. Své bolístky držela pod pokličkou, malá, dobře uskladněná tajemství, o nichž nikdo nevěděl. "Moji rodiče... se zapletli s démonem." Pozvolna začala s vyprávěním. Bylo jasné, že se Solomon nespokojí s první reakcí a bude jej zajímat, co se stalo. Proč by někdo něco takového udělal malé holce? Tolik důvodů, žádný se nezdál příliš dobrý. "Prve zaprodali vlastní duše... A když došel čas na lámání chleba... začali se bát. Nabídli mu cokoliv. Úplně cokoliv." Vzpomínala si, jak její matka plakala, na otcovu chladnou tvář. Rodičovské pouto nebylo tak silné, jak si někteří představovali. "Démon jim nabídl výměnu - duše za duši. Nerozmýšleli se příliš dlouho." Trpkost zaznívala z hlasu spolu se syknutím, když kůží projela jehla s nití stahující kůži k sobě, aby se rána nerozšiřovala. Prsty zarývala do polštáře, tlumila bolest společně se slzami, co jí opět stékaly po tvářích. "Do našeho domu vrazila církev s podezřením, že naše rodina uzavřela pakt s ďáblem a nechala se posednout. Rodiče podstoupili ten nejtvrdší druh exorcismu, který... který ještě nikdo nepřežil," z hlasu bylo patrné, že ani oni neučinili výjimku a zařadili se bok po boku těch, kteří zemřeli. "Mě se pokoušeli očistit všemi dostupnými prostředky. Včetně vyhnání démona z mého těla ranami biče posvěceného knězem. Svěcenou vodou nalévanou do ran. Nikoho nezajímalo, jak se cítím. Jak... ponižující pro mě bylo klečet před nimi a nahá přijímat všechny ty rány. Jakou radost jim tento čin přinášel." Dlaní si otřela slzy, ani tak nezabránila svým tvářím, aby se leskly. Bylo jedině dobře, že ji neviděl plakat. "Později, když jsem byla dle nich očištěná, mě označili. Aby každý věděl, co jsem podstoupila, protože si církev myslela, že jsem se mě dotkl démon. Očištění skrze bolest..." Bolest, kterou tak tak přežila. Pamatovala si ty první dny, kdy se bála pohnout a děsila se každého tvora, který kolem ní prošel. "Nikdy jsem ten pocit nechtěla zažít znovu... Proto jsem ti dávala na výběr něco, co bych jindy nesnesla... Všechno bylo lepší než tohle. Než se cítit znovu ponížená... zneužitá... A připomínat si nejhorší dny svého života." Teprve nyní se otočí na posteli, pohlížeje Solomonovi do tváře. V očích se i nadále leskly slzy, alespoň měla tolik hrdosti, aby jim zabránila stékat po lících. "Jestli sis myslel, že tě po tom budu poslouchat? Nemohl ses mýlit víc. Nenáviděla jsem tě, jak jsem ještě... K nikomu jsem necítila nic podobného. Dokázal jsi ve mě zvednout nejen vlnu strachu, ale i odpor. A co myslíš? Jak se pak budu chovat, hm? Nejsem malé dítě, Solomone. Nebudu se bát tvé zvednuté ruky. Budu tě za ni nenávidět."
Tentokrát už nešlo slzy zastavit, ač si je rychle střela z tváří hřbetem ruky. Silnými nádechy se pokoušela uklidnit, ačkoliv tak akorát upozorňovala na svůj z části odhalený hrudník, vyjímající vyvýšeniny ňader v povoleném korzetu. "Vážně jsem ti toužila ublížit, zranit tě. Vybít si na tobě všechnu tu zlost nastřádanou za těch čtrnáct let. A nemůžu ani to, protože se zraním sama a tobě... tobě to bude připadat jako dětské šťouchnutí. Přesto mu alespoň teď zkusila vrazit facku pro lepší pocit.

„Je tam jen trocha.“ To by jí spíš opil alkohol, pokud nebyla zvyklá na pití. Otázce se popravdě ani nedivil, vlastně byla docela férová – očividně mu nevěřil a nacpat do ní dostatečné množství opia, tím by ji tu minimálně ještě na jeden den nedobrovolně zdržel, neb by nejdřív nejspíš přestala řešit veškeré osobní bolístky a odosobnila se od nich, a pak by spolehlivě a tvrdě usnula. To však nebyl Solomonův zájem, jeho jedinou snahou bylo otupit alespoň trochu její bolest, když jí bude šít ránu – samotnému mu to pomáhala, když utržil nějakou větší a netoužil, aby se mu v dalších chvílích bolestí třásly prsty. Před fyzickou bolestí obvykle neutíkal, někdy se to však zdálo praktičtější, než s jehlou nazdařbůh rozbodat kůži kolem rány, protože nebude schopen mít pevnou ruku. Jak se však zdálo, Skye opravdu nebyla zvyklá pít vzhledem k tomu, že se dávivě rozkašle kvůli ostré a lihové pachuti alkoholu. S čímž on sám nepočítal – alkoholismus nepatřil mezi jeho hříchy, když si jej vynahrazoval jinak, přesto však byl zvyklý i na ostřejší pití. Ona očividně ne. Mohlo ho to napadnout. „Měl jsem tě varovat. Za chvíli to přejde.“ Stačilo počkat pár minut, aby se vyskytly kýžené účinky opia. A pravda, až bude droga vyprchávat, dost možná se bude cítit trochu přispaná. Zdálo se však, že spánek jí neublíží vzhledem k tomu, jak padala únavou.
„To nikdo z nás…“ zamručí na její odpověď ve větě, co sloužila i jako pobídnutí, aby svá sova rozvedla. Nikdo z lovců obvykle nežil šťastným životem, v určité fázi se něco pokazilo. Obvykle jej to nezajímalo, nechával jim tolik soukromí, kolik si přáli, avšak někdo s takovým cejchem neměl ujít jeho pozornosti – ostatně samotné značení varovala před vším, proti čemu bojovali a mohl znamenat všechno včetně motivace, proč vůbec projevila zájem o Kongregaci. Mohla být uhranutá a někdo ji z tohoto prokletí vysvobodil, ale mohla být také něco mnohem horšího – sama si zahrávat s temnými silami. A pokud, pak to o ní Solomon musel vědět, aby s danou informací mohl správně naložit. Vyslechne ji, pozorně poslouchaje její životní příběh, co jí přivedl až sem – prakticky doslova, neb začala objasňovat, proč pro ni byl jeho trest tak krutý a proč jej nepřijala s hlavou vztyčenou, avšak i s pokorou, jako všichni ostatní. Pravda, kdyby se jej zeptala, na malou chvíli váhal a v hlavě se mu prohnalo pár vět co kdyby. Co když byla daná očista skutečně potřeba, co když skutečně byla posednutá a tento způsob byl jediný, jak jí pomoci. Jenže aniž by se zeptal a tím nejspíš navždy ztratil jakoukoliv vazbu, co ji k němu vázala, mu dojde, že tohle… církev dělá. Byla mocná, byla silná a dělala vše, co chtěla, nehledě na to, jestli měla pravdu. Že mnozí inkvizitoři, s nimiž se setkal, jen prahli po lidské bolesti a když se do toho vložil Solomon, zjistili, že mučí nevinnou dívku. I proto jej ve Vatikáně brali jako pouhou nutnost s takovou nesnášenlivostí – uvědomovali si, že Solomon ví. Ví, co jsou ochotni dělat pro moc, ví, že rádi zastrašují a dokazují si svou nadřazenost, což jim v Kongregaci nedovolil. Z části i proto se uchýlil do Ameriky a velitelství v Londýně předal dál – církev na něj sem takřka nemohla, byli příliš daleko, jejich dlouhá ruka sem dosahovala jen zprostředkovaně. Když se k němu otočila, hleděl do jejích ubrečených očí a tehdy definitivně pochopil, že se pletl. Že namísto spravedlivého trestu jí připravil mnohem víc jen na základě toho, že byl slepý a že se nezajímal. Její odpor předtím bral jako každý její protest, aniž by si uvědomoval, že se mu bránila s daleko větší vervou než obvykle. Jenže co se stalo, nemohl vrátit. „Máš pravdu. Omlouvám se…“ Tato dvě slova od něj neslýchali často. Ani ne tak proto, že by se jich štítil, ale protože že je vážil – ale na druhou stranu, tehdy je myslel opravdu vážně a upřímně. Nehodlal a nechtěl se omlouvat za něco, pokud věděl, že by se zachoval znova stejně – její případ však očividně přehodnotil natolik, aby si uvědomil, že jí měl raději dát za úkol v celém době vydrhnout podlahy rýžovým kartáčem. A že to jedním slovem zbabral. Pokud v něčem jako vůdce pohořel, byly to právě tyhle případy – nejspíš nebyla jediná, kdo tahle slova již v minulosti použil. „Nechtěl jsem ti ublížit. Ne takhle, nikomu tady. Jednal jsem podle toho, co jsem znával. Byla to chyba.“ Očividně. Viděl ji bojovnost, nešťastnou, veselou, ale nikdy ji neviděl tak zlomenou jako nyní. Facka sice není zrovna pohlazení, ale měla pravdu – neblížila se k tomu, aby mu skutečně ublížila, rozhodně ne takhle, neb oba věděli, že kdyby chtěl, snadno si s ní poradí. Zaváhá. „Dobře…“ řekne nakonec, spíš sám pro sebe, aby si utřídil myšlenky, než se zvedne z postele, odkládaje nástroje na stolek, přestože ještě hotovi nejsou. V tuhle chvíli to totiž nemělo cenu – také si mohla za chvíli potrhat stehy. Stoupne si na dva kroky od postele, rozpaží ruce. „Pokud mě chce uhodit, cokoliv, můžeš. Nebudu se bránit. Nepohnu se.“ Ne víc, než ho ona sama donutí. Z života si odnesl již řadu ran, některé bolely více, jiné méně. Některé z nich byly extrémně zbytečné na základě touhy ukojit chuť po násilí a adrenalinu v krvi. Zároveň znal také potlačované frustrace. Jednalo se tedy jen o malou cenu za to, že by se jí mohlo ulevit.

"Omlouvám se." Fráze, kterou z jeho rtů nikdy neslyšela splynout. Možná byl příliš hrdý na to, aby ji kdy vůbec použil, možná prostě jen věřil tomu, že se nemýlí. Mocní lidé jsou obvykle přesvědčeni o své neomylnosti. Vídala to na církvi, vídala to na Solomonovi. O to více ji mrzelo uvědomí, že mezi ně patřil, spadal do kategorie, jíž se pokoušela vyhýbat ze všech sil. Záleželo na tom, kdo byl? Čím si prošel? Teď ne. Ne jí, malé holce z Londýna, která přišla o všechno během jednoho momentu. Stačil jeden úder srdce, aby se jí život změnil před očima. Z trosek minulosti povstala jako fénix z popela, rozčarovaná, nedůvěřivá, připravena nalézt si místo ve světě. Sledovala jej po velmi dlouhou dobu, než se odvděčila přikývnutím - větší akceptaci upřímného jednání nyní nemohl získat. Rusé vlasy přepadaly přes rameno do čerstvě zašité rány, což ji nutilo znovu si je stáhnout do předu, pohrávat si s vlnitými konečky v bezmyšlenkovém pochodu emocí. "Každý máme z něčeho strach, Solomone. Měl bys to na nás poznat. Ne nám tím vyhrožovat. Ne nám tím ubližovat," odpoví šeptem. Věděla, že Bastian se bál pozvednutí ruky proti své maličké osobě, pokaždé se přikrčil a ještě hodinu se třásl po těle, když mu někdo ze starších lovců zavyhrožoval ranou do tváře. "Jednoho dne ten strach přeroste v nenávist, kdy se nebudeme ti to oplatit." Bylo jen otázkou času, kdy Bastianova ducha jednou někdo zlomí natolik, aby v nenávisti bodl. A pak znovu a znovu, dokud mu dětské packy nezalije krev nepřítele. I sama Skye si byla jistá, že by se nebála Solomonovi ublížit, kdyby se pokusil vykonat ten samý trest v návalu zlosti na její osobu. V ten moment by neváhala a zranila by ho, ač možná ne vážně - pořád měl nad ní výhodu několika let tréninku, o letech získaných zkušenostmi nemluvě.
Zahlédla, jak se mu napnuly svaly, podezřívavý pohled doprovázel každý krok směrem ke stolu, kam odložil nit a jehlu, s nimiž doposud zašíval malou tržnou ranku na zádech. Nikdy předem nedokázala odhadnout, co si pro ni nachystal, mohla pouze tipovat. Představa se jí nelíbila ani jedna. O to víc ji zaskočil prohlášením, co znělo jejím uším jako rezignace. V první chvíli mu pouze věnovala nevěřícný pohled a pochybovačné zakroucení hlavou. Zdálo se však, že si vše rozmyslel pečlivě a nehodlal ze své nabídky polevit, dokud nebude podmínka naplněna. S očima přimhouřenýma jej začala pozorovat. Lovecké pudy jim velely bránit se, jednalo se o instinkt. Věděla, že Solomon patří mezi ty, kteří se umí nejlépe ovládat - jak jinak by mohl patřit k těm nejlepším lovcům vůbec? Dlaněmi se zapřela o stehna, zvedaje se z postele příliš rychle. Vliv alkoholu se na ni kapku podepsal - sice toho nevypila tolik, aby sebou třískla o zem nebo o noční stolek, což by její hlava nenesla příliš dobře a Solomon by ji musel opětovně ošetřit, avšak lihovina začala její pohyby koordinovat natolik, že první krok se zdál problémem. Naštěstí se rychle zorientovala s rukou upozorňující, ať se nepokouší přiblížit, tohle zvládne sama. Zvládla, nakonec ano, i když to zabralo dobrých deset vteřin.
"Nebudeš se bránit? Slibuješ?" Solomon byl muž slova, to věděl každý. V tomto ohledu čestný - co slíbil, to splnil. "Cokoliv... hmm..." Pozorně si prohlížela prve jeho statnou osobu než očima přelétla po minimalistickém vybavení místnosti, dokud nezakotvila pohledem na židli s lehce povytaženým obočím. Jak sladká se zdála představa třísknout ho s ní po palici? Sladká, tuze sladká. "Fajn. Ale zavřeš oči." Nechtěla, aby věděl, kdy očekávat výpad. Lehce trmácivým krokem se vydala směrem ke stolu, od kterého táhla židli. Naštěstí ne po zemi, nehodlala probudit zbytek obyvatel. S menšími obtížemi se jí povedlo na ni vyšplhat, přidržujíce se prve okraje, později kolen, dokud si nebyla jistá, že rovnováhu v pohodě udrží. Alkohol v krvi jí vážně zadělal na problémy. Měla skvělou výhodu - mohla jakkoliv vykopnout a zranila by ho v citlivých oblastech - břicho, hrudník, krk, hlava, rozkrok. Při zásahu dolů se ani nemusela namáhat s extra využitou silou a lépe se jí bude trefovat. A přesto udělala pravý opak. "Když jsi řekl, že se nebudeš čemukoliv bránit...," zašeptala před položením dlaní mu na tváře a krátkému přitáhnutí se k němu pro jeden polibek. První, co kdy komu dala. Vedeném z bolesti, zoufalství, smutku. A touhy zapomenout na vše špatné, alespoň na chvíli zapomenout.

„Pochopil jsem,“ přitaká. Ač to tak možná mnohdy nevypadalo a hrál si na neomylného, nebyla to zcela pravda. Chybami se člověk učí – a Bůh ví, že on jich již nadělal velkou spoustu, leč moudřejší se necítil. Pokaždé se objevilo něco, v čem selhal. Něco, co zanedbal. Přehlédl. Kdyby šlo jen o něj, nevadilo mu to – vždyť byl zvyklý riskovat, dávat svůj život všanc za poměrně lacino a byla jen otázka času, kdy se mu podobné nápady nevyplatí a on skončí špatně, na což však spoléhal. Tak se však choval jen tehdy, pokud šlo jen o něj a ne o kohokoliv dalšího. A pokud šlo o jeho druhy, jim nikdy ublížit nechtěl. U některých bylo snadné vnímat jejich strachy – třebas právě u Bastiana. Když mu poprvé pohrozil rukou a fackou, ten chlapec nebyl celej den schopnej pořádně reagovat, neb při každém ostřejším zvuku sebou cukl, zjevně si nesoucí nějaké trauma z útlého dětství. U něj pochopil, že nejlepší cestou, jak ho případně potrestat, bylo dát mu práci navíc. Bastian byl pečlivý, dával si na všem záležet a vadilo mu, když něco udělal polovičatě – s úkoly navíc mu ale nic jiného nezbývalo a to ho štvalo natolik, aby si příště dával dobrý pozor. To bylo však jen na začátku, v současné době ten kluk sekal latinu a skutečně se snažil, ač respekt – a pravda, možná i strach – ze Solomona mu zůstal, ne a ne se ho zbavit. U ní podobnou reakci však nečekal – v daný moment mu přišlo, že by tak jednoduše reagovala, aniž by si uvědomil, že Skye možná byla drzá a snad i bojácná, ale nikdy ne tím zlomeným, zoufalým způsobem. Byly zákoutí duše, kterým nerozuměl, a občas si to uvědomoval. City a emoce nepovažoval za zbytečné, věděl, že byly a jsou chvíle, kdy na empatii stojí vše, jen bylo tak zatraceně těžký dovolit jim, aby v jeho srdci existovaly po té, co se stalo s Grace. Na to, aby si dovolil osobnější, bližší a srdečnější vazby pohřbíval za rok příliš mnoho lidí. To však neznamenalo, že mu na jejich bytí či stavu nezáleželo. Že mu nezáleželo na nich a na tom, aby přežili a žili dobře. Skye nyní do podobné kategorie nespadala – kvůli němu. A on tedy hodlal celou věc alespoň trochu odčinit, dovolit jí to nejmenší, než se odebere pryč od něj do Londýna, s čímž tak nějak stále počítal. Nechat se pro jednou v jejích rukách, vydaný jí na milost a nemilost, se zdálo dobrým způsobem, jak jí dopřát alespoň trochu zadostiučinění. Věřil, že ho maximálně něčím přetáhne a nebude se ho snažit seriózně umlátit, stejně jako věřil sám sobě, že se nebude bránit. To bylo něco nepřirozeného, něco, na co nebyl zvyklý a tušil, že mu to nejspíš bude dělat problém – obvykle jednal instinktivně, uměl předvídat natolik, aby se nenechal překvapit první ranou a pak to šlo již hladce. Důvěřoval však svému sebeovládání. Zvedla se. Zakolísala – a v tu chvíli byl skutečně připraven vykročit a pomoci jí udržet rovnováhu, než ho zadrží. Poslechne. Nic jiného nezbývalo.
„Slibuji,“ potvrdil ještě jednou se slabým přikývnutím, čímž svá slova stvrdil. Stejně jako nepronášel zbytečné omluvy, i se sliby byl skoupí a dával jen takové, u kterých skutečně věřil, že je splní. Alespoň tolik cti mu zbylo, aby si na podobných záležitostech zakládal a ideálně k nim vedl i mladé učně, budoucí členy Kongregace. Ač z jeho gest lze vyčíst jistá nelibost, když od ní dostane rozkaz, nakonec oči zavře. Nebýt sami, s největší pravděpodobností by to neudělal. Nesměl – možná byl trochu paranoidní, ale věřil tomu, by ho jen krátce na to začali považovat za slabého, nevole by se zvyšovala a on by nakonec postu vůdce Kongregace pozbyl. Pokud něco nechtěl, pak přijít o život rukou někoho ze společenství. Jediný smysl, co mu nyní zůstal, byl tedy sluch – oči zavřené, čich absolutně vyřazený a hmat, ten si neměl co užít. Snadno šlo poznat, jak moc je napjatý, vnímaje každý její krok i pohyb. Rozeznal krátké zavrzání židle, když ji zvedla i tehdy, když ji položila jen kousek před něj. Jeho rozum se bouřil, srdce začalo bít o něco rychleji, ale ďas aby ho spral, kdyby porušil slib, který jí dal, ještě před tím, než vůbec začali. Očekával cokoliv. Ránu do břicha, do čéšky, aby jej dostala na kolena, do rozkroku, čímž… by ho taky dostala nejspíš na zem. I tehdy, když k němu zašeptá slova a položí svou drobnou, jemnou packu na jeho tvář. Čekal všechno – jen polibek, který přijde, ne. Něco podobného nemohl předvídat, nenapadlo by ho to. Přesto však cítil její horké, měkké rty na těch svých v gestu mnohem něžnějším, než si kdy vůbec zasloužil. V první chvíli se příliš nepředvede, stojí s rukama podél těla nevěda, jak reagovat, zcela nechápavý. To až když tenhle absolutně zmatený moment pomine, polibku se poddá velmi snadno – ba co víc, opětuje jej, aniž by myslel na to, jak moc špatně tohle všechno je. Tehdy porušil svůj slib, když k ní zvedl ruku a položil ji na její zátylek. Cítil její jemnost, hladkost stejně jako jednotlivé pramínky vlasů, které spadaly dolů přes rameno. Tuto chybu i však jen krátce na to uvědomí, ucukne, jako by snad její pokožka najednou začala pálit. Pokud to byla zkouška, pak selhal na plné čáře. Odtáhne se, jen na kousek – tak, že stále cítí její horký dech na svých rtech. „Neměl jsem. Promiň.“ I tentokrát omluvu myslel vážně. Neměl, věřil svému sebeovládání, kdyby jej uhodila – ovšem polibkem jej odzbrojila zcela. Jak dlouho nebyl s žádnou dívkou? Jak dlouho takhle nikoho nepolíbil? Tímto stylem? Troufal by si říci, že déle než dvacet let, když začal jako nejistý mladík potkávat první krásky dávno po té, co zabil svou první oběť. Jenže od té doby se všechna něha vytratila a on si byl až moc dobře vědom, kdo byly všechny ty ženy, s nimiž kdy ulehl. Mezi Skye a nimi byl totiž markantní rozdíl. Dost velkej na to, aby bojoval se silnou touhou ji políbit znova.

Nešlo přehlédnout absenci reakce z jeho strany. Když jej prve políbila, nereagoval - ne tak, jak by každý jiný muž učinil. Nepoddal se, nezaútočil, nepřevzal iniciativu. Vadilo jí to? Ne. Chtěla ho políbit, okusit chuť jeho rtů, než nakonec opustí Boston a spolu s ním i Kongregaci takovou. Ač se hrubé síly bála, paradoxně ji to táhlo k tomu, kdo jí užíval z lovců nejvíce - k Solomonovi. Nikdy předtím ho nepoznala tak dobře jako dnešního rána. Nesvěřoval se, budoval kolem sebe hradbu, skrze níž nikdo nepronikl blíž než jako přítel. Vzdálený přítel. Skye teprve dnes pochopila, že jeho život, podobně jako její, nebyl procházkou růžovou zahradou, spíš naopak. Oba postihla v minulosti dost velká rána, ztráta na obou stranách. Jen každý ke své historii přistupoval jinak. Dneškem došla ke zjištění, že Solomon je pod slupkou obávaného lovce zraněný muž, na něhož v dětských letech byly vytyčeny nároky. A každé porušení končilo trestem. Každý nedostatek ranou do těla. Začala chápat, co si musel vytrpět i přes fakt, že si nedokázala představit, kolik toho musel snášet. Zraněné srdce, hlavně to její, hledalo souznění u někoho podobně raněného. Potřeba být mu blíž, držet jej za ruku, přitisknout se k němu s hlavou položenou na rameni a alespoň na chvíli věřit, že někdo zabrání dalším úrazům na duši. Možná proto jej políbila - pocit souznění nejlépe vyjadřovala jednotlivými gesty, nikoliv slovy, ač na ty ji taktéž užilo. To jen Solomon patřil mezi mlčenlivé typy, jeho činy mluvily za vše. Možná jej toužila potrestat, aby věděl, co vlastním přičiněním ztratil. A možná... možná prostě potřebovala jen ztrestat sebe, svou hrdost a na chvíli se poddat hloupé myšlence. Zítra už ji neuvidí, za pár měsíců si na ni nevzpomene. Proč pro jednou nebýt bláhová a skutečně tak hloupá, na kolik ji pokaždé osočoval?
Že to byla skutečně hloupost, ji neutvrdí. A pokud ano? Pak podobně hloupým přizpůsobení se, kdy se poddal polibku, vzápětí jej opětujíce, div se Skye nepodlomila kolena. Probouzel v ní vášeň, touhu být mu blíže - nejen fyzicky, ale taktéž po psychické stránce. Jako by se chápali a navzájem utěšovali, uklidňovali se, že vše bude dobré. Vnímala jeho horkou dlaň položenou na kůži zátylku, způsob, jímž si ji k sobě přitáhl. Ne na dlouho. Došlo jí, že si uvědomil chybu jejího počínání a hodlal se krotit. Ukázat jí, že tato společná chvíle neměla žádný smysl.
Překvapeně zamrká, když se omluví. Neměl co? Za co se omlouval? Marně pátrala v paměti po jakémkoliv náznaku zákazu - jediné, co si pamatovala, byl slib, že se nebude bránit. Bránil se? Nyní ano, ale předtím? "Ne, to já... Já bych se měla omluvit. Já tě políbila," zavrtí hlavou v náznaku nesouhlasu nad Solomonovým rozhodnutím, kdo je pravým viníkem. "Přála jsem si, aby sis mě pamatoval jako tu... hloupou malou holku, která občas nepřemýšlí a jedná podle vlastního rozhodnutí. Ne jako někoho, kdo se tě pokusil praštit nebo přetáhnout židlí po hlavě. I když za pár měsíců zapomeneš," pokrčí rameny nad vidinou nedlouhého trvání vzpomínek. "Pomůžeš mi dolů?" Pohledem nejistě jukne k dřevěné podlaze, než se vrátí nazpět k jeho očím. Hezkým, které vzbuzovaly alespoň na chvíli pocit, že celou pozornost věnoval jen jí. To si přece každá dívka za svůj život přála, ne? "Trochu se mi podlomila kolena z toho... hmm... polibku...," přizná krapet neochotně, ve tvářích zrůžovělá. "A alkoholu. A pravděpodobně i toho opiátu. To poslední, co bych chtěla by bylo, abys tu vytíral krev po mém pádu." Úraz hlavy jí hrozil na každém centimetru, zvláště pak nyní, když by se sotva udržela na nohou. "Pokud mě tedy nechceš vyhodit oknem nebo nemáš jiný nápad."

Bylo to… zvláštní. Jejich předchozí rozhovory nikdy neprobíhaly v podobném duchu. Možná jen ty první, kdy jej ještě zcela neznala a on nechápal, že ho vlastně obdivuje, neb mu něco takového nešlo na mozek, zatímco Solomon ji hořce zklamal svých jednáním a chováním – na jeho obhajobu, kterou však nikdy nepronesl, je třeba podotknout, že přišla do naprosto nevhodné chvíle a svým zmateným jednáním, které bylo pochopitelné, neb se mezi lovci v tomhle slova smyslu pohybovala prvně, jej rozčilovala, neboť zdržovala. Tento začátek se s nimi neustále táhl, Solomon byl málokdy v takovém rozpoložení, aby mohl napravit nepovedený první dojem, a Skye se proti němu logicky vždy stavěla do opozice. Vídal ji s jinými lovci, s mladšími chlapci, s jejich vrstevníky i s muži jen o něco mladšími než on, k nimž přistupovala přátelsky, hravě – už jen to gesto, kdy prohrábla Samuelovi vlasy, mluvilo za sebe. Nikdy však k němu. Zasloužili si to, o tom nebylo sporu. Možná to bylo i tím, že sám byl uvolněný jen málokdy, většinou ne v její přítomnosti a mnohdy též v opiovém opojení, takže její hravé nálady mu nešly do rány. Každým týdnem se pak jejich vztahy vyostřovaly, on nedokázal dávat najevo fakt, že mu na ní záleží jako na každém jiném a veškerá opatření dělá jen proto, aby byla v pořádku, takže jej sotva mohla pochopit.
Nyní to bylo jiné. Možná ne slovy, možná ne na první pohled, ale atmosféra v pokoji byla jiná než obvykle. Ta tam bylo bojové napětí, kdy alespoň jednomu z nich koukaly z očí blesky a nespokojenost, či naopak poraženecká nálada, když jí v něčem vymáchal čumák a ona si uvědomila svou chybu. V tento moment byl Solomon tím nezkušeným klukem, nad kterým měla Skye přece jen trochu navrch – slíbil, že se jí poddá. „Udělalas, cos chtěla…“ Mohla. Dovolil jí to, ač stále nechápal, proč se rozhodla zrovna pro tohle. Měla jej nenávidět – a nenáviděla, sama mu to řekla. Chápal proč, už ano. rozuměl jejím slovům o ponížení a zradě. Možná netušil, ale to ho neomlouvalo, ne v tomto případě, kdy zašel až na samotný okraj soudnosti. A ještě nechápavěji se zatváří, když praví, že na ni stejně brzo zapomene – na čele se objeví vrásky, obočí se zťukne dohromady. Výraz, co někdy znamenal oheň na střeše, ale v tuhle chvíli žádnou bouři nevěstil. „Nezapomenu. Skye, já vím… Že to tak možná nevypadá, ale mě na tobě vážně záleží. Udělal jsem chybu. Vím o tom. Ale nebylo to proto, že by mi bylo jedno, co s tebou bude.“ Romantika? Ne zcela, neb tak vnímal každého, jen většina lovců to o něm věděla a i přes všechny nepříjemnosti, co si s ním vytrpěla, s ním stále spolupracovali, neb jeho slovům věřili a věděli, že pokud ho mají po boku, jedná se alespoň o spolehlivého muže, co jim bude skutečně krýt záda. Bylo až zvláštní, že stejný člověk, co sotva před dvěma dny chladnokrevně zavraždil těhotnou ženu a ani jednou nezpochybnil svůj čin, byl nyní rozhozený a nervozní z jedné malé zrzečky. Přitaká, když jej požádá, aby jí pomohl dolů, leč její slova ho na moment zarazí. Podlomila kolena… Užila slova, které by nečekal. Nejspíš protože polibek vnímal jen jako jakousi zkoušku jeho reakce či… cokoliv jiného, ale nikoli, že by jej vnímala takhle. Koutek úst se zvedne do nezvyklého, malého úsměvu. S odpovědí, avšak i s tím, aby ji sundal, si dá na čas. „Možná…“ pronese nakonec pomalu na její poslední tvrzení. Až tehdy jí chytne kolem pasu, aby ji ze židle mohl sundat, sám o krok ustoupí. Ještě než jí však položí na zem, tentokrát je to on, kdo se natáhne k polibku. Druhému, delšímu, hlubšímu a též troufalejšímu, kdy její ústa ochutnává jazykem. Neměl by. Tohle bylo jednoduše hrozně blbě – ale copak na tom sešlo, když nejpozději zítra odpluje do Londýna a on ji už pravděpodobně nikdy neuvidí, neb sám nepočítal, že by se zpět do své domoviny ještě někdy vrátil. Pokud se s ní mohl rozloučit takhle a ona se nebránila, proč ne? Bylo to tak moc špatně? A pokud ano – bylo to špatně natolik, aby ho to odradilo?

Měl pravdu. Udělala, co chtěla. "Alespoň něco z toho, co jsem chtěla," připustí po chvilce s viditelným zaváháním promítajícím se nejen v modrých kukadlech, ale taktéž v nejistém potřesení hlavou, jako by se snažila říct, že toho měla v plánu mnohem, mnohem víc. Stále v ní vřela touha mu ublížit, vést ránu do slabin a přinutit ho zalapat po dechu - minimálně tím bolestivým způsobem. Na druhou stranu se jí tato představa poněkud přestávala líbit. Solomon stále, ač si uvnitř hlavy dokola připomínala příslib odchodu z Kongregace, patřil do její rodiny. Do jediné, která jí po všech těch letech zbyla. Nechtěla se ho jen tak vzdát. Jeho, svých přátel, ostatních lovců, kteří jí poskytli nejen domov, ale také sourozeneckou lásku a ztracený pocit bezpečí. Paradox, když vzala v úvahu, jaké povolání vykonávají - nikdy nebyli v bezpečí, za každým rohem číhala zubatá s nabroušenou kosou připravenou k setnutí jejich hlav. Přicházeli o své blízké s vědomím, že tak mohou vymýtit rozsáhlé zlo stravující jednu nevinnou duši za druhou. Upsali se životem k hanebným činům v představě, že svět bude každým dnem lepší a bezpečnější. "Kdybych...," zastaví se, hryzaje si spodní ret s výrazem zatoulaného, poněkud zmoklého štěněte, co se právě snaží dokázat svůj věrný charakter. "Kdybych ti ublížila... nic bych si tím nedokázala. Na chvíli by se dostavila úleva, pramalý pocit vítězství ale... Vím, že pak bych toho litovala. A taky bych si přála, abych... abych se ti místo toho mohla omluvit." Svým slovům přikývne, dodávaje si důvěry k pokračování. Bylo těžké pro ni mluvit takto otevřeně a zároveň vše nést v intimitě mezi nimi. "Vím, jaká jsem, Solomone. Drzá, tvrdohlavá a... mám na spoustu věcí vlastní názor. Ale to neznamená, že tě nerespektuji. Jen... jen to neumím dát najevo. Protože vidím, jaký jsi. Buduješ kolem sebe hradby, které nikdo nemůže prolomit, a z nich jen shlížíš na naše reakce. Zda poslechneme či nikoliv. Možná ti to tak nepřišlo, ale já si tě opravdu vážím. Vím, co pro nás děláš. Že své společníky chráníš, dbáš na naši disciplínu a nezanedbávání povinností. Mám... mám prostě problém dát to najevo, protože...," ze rtů unikne tichý povzdech, než zavrtí hlavou. "... Protože se bojím, že toho jednoho dne využije proti mně." Bylo snadné ji chytit a o to snadnější mučit. Nevydržela by dlouho, ne se svou křehkou stránkou. "Když by ostatním bylo jasné, že tě nemám ráda, nebyl bys pro mě pákou. Nemohli by tě použít proti mně." I takové případy nastávali - lovce někdo unesl a mučil, aby se dostal systematicky blíž ke skupinám a postupně je zničil zevnitř. Ani v Kongregaci by se podobná událost neodehrála poprvé, ač poslední případ evidovali více než sto let nazpět. S výdechem si opřela čelo o jeho, oči na okamžik zavřené celkovým vyčerpáním z návalu emocí, které se postupně dostavovaly. "Oba jsme udělali chybu," připustí nakonec poněkud melancholicky. Ona neměla být tolik drzá, on jí neměl potrestat způsobem, jehož se z celého srdce obávala. "Alespoň jsi mi nedal takovou ránu, abych si kvůli tomu nesedla," odmění jeho zdrženlivost tichým smíchem. Měla snad plakat? Inu... mohla. Ale co by z toho měla. Vzhlédla, dívaje se mu přímo do očí. Hezkých, tmavých, s jiskrou smaragdové zeleně. A velmi, velmi raněných. "Alespoň znáš můj strach. Víš o mé slabině. O mém tajemství. Kdo jiný by ho lépe chránil než ty?"
Pohled, který mu věnovala krátce na to, šel ruku v ruce se šokem a kratičkou zástavou srdce, než se rozpumpovalo ke zběsilému sprintu v co nejkratším čase. "Ty ses... usmál?" Bylo to poprvé, skutečně poprvé, co jej viděla usmát se. Ač se nejednalo o žádný pořádný úsměv, jaký věnují muži ženám, když s nimi flirtují a slibují jim hory doly, aniž by něco z toho splnili, pořád to byl úsměv. Malý, leč pravý. A Solomonův. Samým překvapením se jej musela zachytit za ramena, tak silně ji vykolejil. Nezůstal jen u toho, naopak ještě přitvrdil. Tentokrát polibkem vedeným na rty, hlubokým a troufalým, jaký ještě nezažila. Skye se neřadila tak úplně mezi nezkušené dívky, několik polibků přeci jen zažila. Stejně jako první doteky a muchlování se v soukromí zdí Kongregace s jedním, dvěma lovci, kteří ji jako mladinké učarovali. Nic z toho se ale nemohlo rovnat Solomonovi a jeho toužebnému polibku, před nímž odmítala prchnout. Spíš naopak - držela se jej o to pevněji, jednou rukou kolem krku, tou druhou mu zajela do vlasů, výskaje se v nich. Motýli v břiše na sebe nenechali dlouho čekat a srdce doprovázelo celou scenérii rychlým a velmi hlasitým tlukotem. Možná za to mohlo povzbuzení opiáty a alkoholem, možná fakt, že jim zbývala poslední společná noc - alespoň to si namlouvali. Nebylo divu, že mu zajela rukou do rozhalenky košile, co si na sebe natáhl ve spěchu, aniž by se obtěžoval si ji pořádně zavázat, dotýkaje se ho na hrudi. Jen na okamžik, a velmi neochotně, se odtrhla od polibku, horkým dechem je však laskala dál. "Můžeš... mě tišit... až budu... sténat?" Netušila, jak hlasitá by mohla být i při několika dotecích - jen věděla, že její tělo reagovalo přirozeně a ona s ním.

Vyslechne ji. Opět. Aby se dozvěděl opět něco, o čemž dosud neměl ani tušení. Dávalo to smysl – alespoň trochu, když se nad tím zamyslel. A nutno podotknout, že jej to těšilo. Jak by také ne – celou dobu žil v představě, že v Kongregaci zůstává jen kvůli Geraltovi, nikomu jinému, a že z jeho neustálých rozkazů, ať už štěkavých nebo klidných, je otrávená, nevidí v nich žádný význam a protiví se jí jak ony, tak Solomon. Svým způsobem ji dokonce i chápal – s dívkami nikdy neuměl mluvit ještě víc než s ostatními a první dojem také nezanechal, neměla důvod k němu vzhlížet, snad jen jeho reputaci, která mu předcházela a které naštěstí stále dostával. „Možná už chápeš, proč se na vás snažím dávat takovej pozor, Skye. A na tebe a tobě podobné… hm… obzvlášť.“ Nebylo to proto, že by byli slabí – jen měli jiné atributy a schopnosti, s nimiž pracovali. „Věřím vám. Vím, že byste neřekli nic dobrovolně. Ale oba jsme viděli pracovat inkvizici.“ S jejich horlivou snahou by možná zlomili i jeho, kdyby se opravdu snažili. Alespoň pracoval s touto myšlenkou, neb bylo snazší se upnout k té horší možnosti a nakonec případně mile překvapit sebe samého, což by však v tomhle případě znamenalo, že by jej umučili, protože by nic neřekl. Jeho lovce? Věřil jim, jak říkal, ale neměl přehnané představy o jejich fyzické zdatnosti a ignoraci bolesti. Pokud správně působí, každý je schopen promluvit. „Máme nepřátele, Skye, ale dokud budeme fungovat pospolu, nedostanou se k nám.“ Mohla se vloudit chybička. Mohli jednoho z nich dostat, ač každý z nich zde znal své rozkazy – nechodit nikam o samotě, držet se minimálně ve dvou a pokud by je chytli… je lepší nechat se zabít než zemřít při mučení či co hůř, povolit a zemřít poté, s vinou a hanbou na bedrech. Přitaká na její slova – bude si je pamatovat stejně jako její strachy, aniž by je roztruboval do světa. Na to není zrovna mluvka a rovněž věděl, jakou zbraň by mohli dostat do ruky ostatní. Většina členů Kongregace ji respektovala, měli ji rádi, byla hodná a ochotná každému pomoci, ale našli se tací, kteří… třebas pro začátek neměli rádi ženy a hleděli na ni skrze prsty, přičemž dál od ní je drželi právě jejich ostatní bratři včetně Solomona. Věděli, co by se stalo, kdyby na ni byť jen promluvili, neb jejich slova by nebyla milá, to tušil každý.
„Tos… ještě neviděla?“ Netušil, že se vážně prakticky nikdy neusmívá, nebylo to něco, co by za den počítal. Byli lidé, co ho dokázali rozveselit, staří známí, které znal prakticky od raných let v Kongregaci, s nimiž si občas zamířil vyrazit z kopýtka, ale sotva si všímal, že většinu času tráví zachmuřený se zamyšleným pohledem, který se toulal kdo ví kde. A že úsměvem nikoho nepřivítal, ani se jím obvykle neloučil. Zdál ose však, že dnes je jednoduše neortodoxní den, který bořil všemožné bariéry včetně té, kdy si od ní držel odstup. Takové úvaze by totiž polibek rozhodně neodpovídal, zvláště, když mu vyšla vstříc, její packu ucítil v krátce střižených, přesto již trochu odrostlejších vlasech, zatímco druhou setrvala na krku, než ji přesunula na jeho hrudník. Sám ji držel okolo pasu, dlaň položenou na bedrech, přitahuje si jí blíž k sobě. Odtáhne s, ale jen na kousek – Solomon se na ni přesto podívá s jistým očekáváním, jako by si snad všechno měla v dalších chvíli rozmyslet. Místo toho přišla jen další pobídka, slova, která jasně naznačovala, kam tahle celá situace povede. A Solomon? Rozhodl se nebránit. „Vím. Všichni tady maj dobrý uši.“ Neměli soukromí, za oknem již pomalu svítalo a dost možná se dům bude brzo hemžit, avšak poslední okamžiky vlastní společnosti si ještě užít mohli, ideálně tak, aby nikoho nevzbudili. Tím, že se odtáhla, mu navíc dala možnost, aby definitivně rozšněroval již povolený korzet a vykasal jí z kalhot košili, pod níž vjede rukama, dotýkaje se její horké kůže. Přísahal by, že může cítit každou jemnou křivku, záhyb pokožky i tep, jak jí v žilách proudila krev. Brzy též v dlani promne jedno z jejích ňader. Možná, že nebyla přírodou nejobdařenější, ale jemu na tom sotva záleželo – co se jeho vkusu týkalo, vlastně preferoval spíš dívky, co působily trochu atletickým pružným dojmem, než krásky s kyprými tvary. Ustoupí pár kroků, zatímco polibky klesnou na její krk a klíční kost, jen aby jí vzápětí vysadil na psací stůl, co ještě minulého večera zažil úplně jinou aktivitu. V daný moment se totiž zdál daleko blíž než postel, co se nacházela o nějaké tři metry dál od jejich původní polohy. Košili, tu ji již svlékne úplně, v budoucích chvílích jí neměla potřebovat, berouc jeden z vrcholků jejích ňader do úst . Upřímně netušil, jestli je či není její první – vzhledem k tomu, jak k dané situaci dospěli, hádal, že spíš ne. Ženy sice měly určité postavení ve společnosti a nespouštěly se s kde kým, lovkyně však v rámci jejich společenství zaujímaly trochu lepší status, nejspíš i proto, že každý znal cenu závazků a tím pádem i života bez nich, co by se bez tělesné společnosti dlouze vlekl.

"Úsměv? Ano," přitaká krátce. V té další chvíli je už ale jasné, že u Solomona se jednalo o zázrak. "U tebe? Ne," odpoví se smíchem tak tichým, aby nepřitahovala pozornost ostatních. Nehodlala je budit a přinutit je touto cestou se vyptávat, co se to tady dole děje. "Dnešním dnem je to poprvé, co... No, co jsem tě viděla se usmát, aniž by se jednalo o marný pokus," připustí poněkud neochotně dovětek, co dával najevo, jak moc v tomto směru Solomon pokulhával. Párkrát ho skutečně viděla se usmát, pokaždé však vytušila, že se jedná o cosi vynuceného. Jako by se ostatní snažil ubezpečit, že je v pořádku, ač po stránce psychické patrně nebyl. Obvykle si krátce na to zalezl do vlastní cely, zamykaje za sebou, aby jej nikdo nerušil od... počítala užívání návykových látek, mezi které se opium rozhodně řadilo. "A pak, že se zázraky nedějí," utrousí hravě na Solomonovu adresu spokojená sama se sebou. Dokázala si z něj utahovat i jinak, než rýpavými poznámkami s touhou popíchnout ho. Obvykle do sebe vyloženě ryli, odsekávali si navzájem - Skye rázněji a hlasitěji, Solomon mručivě jako naštvaný medvěd. "Vždycky jsem si myslela, že tě z úsměvu bolí zuby." Rýpnutí, jak jinak. Zkrátka muselo přijít, jinak by to nebyla Skye. "Docelas mi to potvrzoval." Druhé rýpnutí. "Možná proto tak bručíš. Měl by se ti na to někdo podívat. Lékař... kovář." Volila perfektní varianty, jednu lepší než druhou. Kovář býval dobrým lékařem chudým lidem, kolikrát jim vyrval bolavý zub i s kořenem. Nevinně pokrčí rameny, ten škádlivý kukuč by jí jen těžko někdo uvěřil jako dobrotu samu. "Možná by ses pak usmíval víc, hm?"
Poněkud ji zaskočil - především pak rychlostí, s jakou se zbavil jejího korzetu, co brzo skončil kdo ví kde. Patrně tomu nevěnoval pozornost ani jeden z nich, jak jim touha po blízkosti toho druhého proudila žilami. Oba už delší dobu nepocítili fyzickou rozkoš a nehodlali se navzájem zdržovat déle, než bylo dostatečně nutné. Co si už nemohla odpustit, bylo krátké zahihňání se do jeho ramene. "Na to, jaký výborný máš sluch, vážně neumíš poslouchat." Musela si skousnout ret, aby nevydala hlasitější záchvěv smíchu a nevzbudila tak polovinu přítomných lovců spících nad jejich hlavami v patře. Vážně přistupoval k poslouchání jako každý jiný muž - vzal si zkrátka jen to, co uznal za vhodné a zbytek si domyslel. "Být někým jiným, tak se urazím." Naštěstí pro Solomona nebyla. Stále se jednalo o tu samou Skye, která si z jeho ignorace dokázala utahovat a momentálně mu ji hravě předhazovat jako chybu - ne však s pokáráním do budoucna. Zkrátka pro krátké uvědomění si, že možná slyší spadnout špendlík v jejím pokoji, ale nevnímá, co se mu řekne. Smích ji přejde ve chvíli, kdy se dlaní dotkne jejího ňadra a celé ho zakryje. Její vnady se skutečně neřadily do kategorie bujných křivek. Honosila se chlapeckou postavou - útlými boky, menším, ale pevným poprsím a kulatým pozadím vytrénovanému díky neustálému pobíhání po celé budově Kongregace, jak hledala správné knihy. Se spokojeným výdechem mu zabořila tvář do ramene, kousaje si spodní ret v touze odolávat zvyšující se rozkoši deroucí se skrze hrdlo ven k jeho uším. A uším všech ostatních. Než se nadála a pořádně vzpamatovala, ocitla se vysazená na stole, co ještě pár hodin nazpět figuroval jako zdroj osobního mučení. Pro teď? Také, jen v trochu jiné a mnohem příjemnější formě. Prudce vydechne s hlavou zakloněnou, když se dostaví... Inu, pravděpodobně ten nejerotičtější zážitek vůbec. Snažila se potlačit sténání hryzáním se do spodního rtu, rozkoš ventilovala hlasitými výdechy nosem. "Jestli... budeš... pokračovat... Mám... obavu... že to... zjistí..." Nebudou se ptát, nejspíš ne - záhy jim asi dojde, že Solomon má dámskou návštěvu a žádný z chlapců nebyl dostatečně hloupý na to, aby při podobných hrátkách vyrušovali. Kdo ví, jak by však rozdýchali, že se nejednalo o cizí ženskou zaplacenou několika mincemi, ale dívku z jejich vlastních řad. Konkrétně Skye, kterou brali jako sestru. Co se právě spustila s jejich bratrem.
Sama nakonec nelenila, přetahujíc Solomonovi přes hlavu košili, aby ji, podobně jako skončila ta její, odhodila kamsi na stranu. Jednala zcela instiktivně, neměla ani moc páru, jak přesně postupovat. Vedla ji přirozená touha a to něco málo z informací, které pobrala jako mladší od matky. I Geralt se jí snažil vysvětlit, co konkrétně ji jednoho dne může potkat - stále opakoval, že s jejím panenkovským vzhledem k tomu dojde spíše dříve než později. Nemohl se více mýlit. Ve dvaceti šesti letech zůstávala pannou, aniž by někdo cokoliv tušil. "Nelituješ, že dnes jsem si nevzala sukni?" Stačilo by ji jen vykasat. Takhle se bude muset párat s kalhotami z vydělané kůže. Ale nakonec se sukní by nebyla kompletně nahá. A to se vyplatí, no ne?

Vážně to bylo jiné. Před chvílí možná trochu nejisté, ale přešla atmosféra na škádlivou, hravou, něžnou a… nu, minimálně aspoň trochu vášnivou. Skye se starala spíš o ty tři body, zatímco Solomon si hravě poradil s tím čtvrtým. „Hm?“ Jen krátce k ní zvedne hlavu, když se zahihňáním promluví, utahujíc si z něj a ze špatně volených slov. Nebo možná ne – bylo snadné nevnímat, ztratit se v ní, prostě být jednou za čas člověkem, chlapem, kterému se pod ruce dostala krásná ženská a on byl uchvácený jejím tělem. Kromě toho se přemýšlení v tomhle případě nevyplácelo – nebylo fajn zjišťovat, jakou dost možná dělá chybu a že tohle je porušení všech jeho zásad. Nechal se však strhnout a na zásady v jeho hlavě již nezbylo místo. „Nikdo tě neuslyší,“ doplní tak nějak z povinnosti, když se zorientuje. Věděl, jak zaměstnat její rty jinak nebo jak alespoň trochu regulovat hlasitost stenů, popravdě ho pro něj za něj mohla klidně pokousat a v danej moment by mu to bylo jedno, i on však bude muset najít způsob, jak se hlasově neprojevovat. Její odhalená kůže však nabízela řadu možností, které milerád využil i nyní.
„Mhm…“ Další ze série mručivých zvuků, nyní však vnímal a zněl odmítavě. „To bychom nechtěli…“ Zdálo se to být dobrou výmluvou, aby si znova uzmul její rty v polibku, jen si neodpustí krátké líbnutí na hranu čelisti. Zrovna tak ji trochu narovná, neb její rty přece jen korespondovaly daleko více s jeho výškou, aby ji nemusel zaklánět. Snažil se dávat pozor na její zranění, nemohl by však popřít, kdyby řekl, že se ve výsledku také nezapomínal. Ochotně ji nechá, aby mu přetáhla košili přes hlavu, kdy se od ní na kousek odtáhne a to je asi jedinej moment, kdy své konání alespoň na chvíli zpomalí, o to víc díky jejímu dotazu. Tehdy jí rukama přihladí rozlítané rusé vlasy, co se vlnily absolutně všude, aby jí vzápětí políbil na nosík – hravěji, než by asi kdokoliv čekal. „Ani trochu.“ I jeho mysl totiž kalkulovala s tím, že se sukní by se jí sice dočkal dřív a s menšími komplikacemi, ale pohled na ni si nechtěl odpírat. Což dokáže i tím, že jí vzápětí pomůže s botami, které musely jít dolů první, pokud chtěl stáhnout dolů i kožené kalhoty. Sic je to trochu boj – a s trochou štěstí ani tímto konáním nikoho neprobudili, ačkoliv se nejspíš v této fázi jednalo o dost planou naději – nakonec před ním však zůstane přesně tak, jak ji Bůh stvořil – jen co vypnula nožku a nárt, takže upnuté kalhoty nakonec trochu neochotně přestaly být aktuálním problémem, když rovněž skončily na zemi. Tehdy se znova vrátí do její blízkosti, vklíní se svými boky mezi její stehna, rukama si přitahuje její tvář k dalšímu z polibků. Jedna z jeho tlap však nezůstane dlouho na místě, brzy se přesune na pravou nožku, na stehnu, razíc si sebevědomě cestu k jejímu klínu, do něhož vklouzne prsty. Jasně viděl a vnímal, že jej chtěla, odmítal ji ale trápit, kdyby náhodou nebyla ještě zcela uvolněná a připravená, což se ukázalo být jako dobrá úvaha, neb cítil, že její nitro je poměrně stažené. Sotva mu to však mohlo vadit, místo čehokoliv jiného jí začne rytmickými pohyby, které postupně zrychluje, i masírováním jejich nejcitlivějších míst chlácholit. Možná měl poznat, že něco nehraje a že mu Skye zapomněla sdělit drobnou maličkost o svém sexuálním životě, možná prostě fakt nepřemýšlel, krev měl aktuálně někde jinde než ve svém jindy vypočitavém mozku a neuvažoval tímto směrem, každopádně to přisuzoval tomu, že byli přece jen v době plném lovců a dveře, ty předtím nezamykal. Většinou nebyli takoví idioti, aby sem vrazili bez klepání a riskovali jeho hněv, ale náhoda je blbec a i ona si to mohla uvědomovat. „Nikdo tu není. Jen my dva…“ zamručí tlumeně proti jejím rtům, kterým nedal pokoj i proto, aby ji tlumil přesně tak, jak slíbil. Kroky nikde po době zatím nevnímal, vrzání podlahy (díky bohu, že byla povětšinou stará a tím pádem pěkně rozskřípaná, což mu sice většinou lezlo krkem, ale aktuálně se to fakt hodilo) ani schodů do přízemí, které obýval. Jako jediný, což jim také skýtalo určitou výhodu. Počkal, dokud si nebyl skutečně jist, že jí neublíží či nezpůsobí bolest – protože to už by byl fakt tak akorát idiot, kterému právě sebeovládání chybělo – než trhaně – nebo již předtím, s její pomocí – rozšněruje tkanice kalhot a nakonec do ní také pronikne, až sám hlasitěji vydechne i s tím, že sten utišil v jejím rameni cítě, jak ji obepnulo její nitro.

Ve vzduchu visela touha po tom druhém, když se snažili být sobě blíž. Košile vzala za své a podobně následovalo i její oblečení, až nakonec skončila nahá. Naštěstí, čemuž v duchu děkovala, neměl tendenci si ji prohlížet jako kocour misku čerstvé smetany a raději se přitiskl k ní, což bylo patrně to, co potřebovala. Cítit jeho blízkost, vnímat ho a radovat se z každé společné chvíle. Srdce jí bušilo radostí, tím maličkým štěstím, že... že pro jednou oba hodili předsudky za hlavu a nechali se vtáhnout do jiného světa, kde si na nic nehráli. Nikdo nepociťoval za toho druhého zodpovědnost, povinnosti se na ně nevalili - snad jen ty, aby se drželi v útlumu a nevzbudili tak celý dům. Tlumený smích se pomalu měnil na vysoce spokojenou odezvu. Aby také ne, když se jí dotýkal a pomáhal Skye se uvolnit. Fungovalo to - spokojené steny tlumené Solomonovými rty toho byly důkazem podobně jako instinktivní pohnutí boků vpřed, aby jej cítila o to intenzivněji. Nedokázala se nabažit jeho blízkosti, jak by to také šlo? Byl... nádherný, minimálně v jejích očích ano. Silný, statný, vysoký... a ano, pohledný tím drsným způsobem, co ji přitahoval. Líbilo se jí, když ji vousy škrábal na tváři, horký dech laskající odhalenou kůži, ty nenechavé ruce bloudící po jejím těle, aby čas od času stiskly stehno, bok, pas, ňadro nebo paži, či vpluly do závoje rusých vlasů. Sama se jej dotýkala, objevovala každou jizvu na těle, každý kousek zkrabacené kůže od popáleniny. Jen párkrát mu nehty zaryla do kůže v odezvě plné rozkoše ze sílících pocitů, jimž se poddávala.
Nečekali na nic. Prsty obou rozplétaly tkanice kalhot, aby nakonec ji jeden lovec učinil právoplatnou ženou. Výdech s bolestivým zasípání, jak do ní náhle a velmi rázně pronikl, aby ji kompletně celou vyplnil, utlumila do jeho ramene, až si ho zoubky nechtěně označila. Tlak, zprvu nepříjemný, pomalu odezníval, jak si nitro přivykalo jeho velikosti a poté i pohybu. Zpočátku by sotva řekla, proč některé ženy vyhledávají toto potěšení, nic převratného na tom neviděla. To až později, kdy se zcela uvolnila, tlak zmizel a Skye si navykla na jednotlivé pohyby uvnitř. Teprve tehdy pochopila. Tajný sen, aby to vše mělo nekonečné trvání, se nesplnil. Ani nemohl - začalo svítat a to znamenalo, že se ostatní lovci budou postupně budit a celý dům ožije. S několika výdechy do Solomonova ramene pocítila příjemnou slast rozlévající se po těle, ale taktéž i ospalost, co si stále kradla její pozornost. Stále jej držela v objetí, natisknutá na jeho hruď, když mumlala zvědavá slůvka do jeho krku. "Myslíš, že to poznají? Na nás?"

Postupně a pomalu se mu klidnil dech a zběsilý tep srdce na běžnou frekvenci, Skye však ani tehdy, kdy vyvrcholil, nepouštěl. Sama se k němu přitiskla, objala ho a on jí toto gesto opětoval . Ani ne, že by vnímal jako svou gentlemanskou povinnost, ale protože chtěl. Celý tohle bylo jiný než s jakoukoliv děvkou nebo ženskou, na kterou náhodou narazil – možná prostě v tom, že Skye znal a upřímně ji měl rád, aniž by si uvědomil, že to celý v aktu mohlo vytvořit takovou změnu ve vnímání. Ne v samotné fyzické stránce, co asi nebyla předobrazem pro nejvíc romantický zážitek jejího života, ale hlavně nyní, kdy si chtěl její teplo udržet u sebe, kdy se dotýkal jejího rozněžnělého křehkého těla svýma tlapama. Přejížděl jí po zádech, kopíroval jizvy, o kterých dřív neměl ani tušení, zatímco jí ještě mazlivě políbil pod ouško. A tak trochu z osobní deformace navíc stihl zkontrolovat, že jí nijak nepotrhal stehy nebo jí neublížil, když se zapomněl a nedával zcela pozor na její… pohodlí. Její otázka, provázená lechtáním jejího dechu na pokožce krku, ho na krátkou chvíli nechá němého, když se probere do každodenní reality lovce. Vztahy v Kongregaci nebyly zakázané, vždyť i Samuel, kterého Skye ošetřovala, byl synem bývalé hlavy organizace a knihovníka – aniž by se v tomhle případu snažil vidět poměrně jasnou konotaci – ale Solomonovi jednoduše nepřišly jako dobrý nápad. Moc velkej risk, který vnímal jako neopatrnost – a přesto zde nyní stáli, oba nazí, oba zmožení únavou nejen ze situace chvil předchozích. „Budeš se červenat…“ Nebyla to ani tak otázka jako konstatování. Vždy se červenala – pamatoval si to. A to je ani nemusel sám načapat, stačilo, aby na ni narazil ještě ten den a jeho všímavým očím neutekl veselý úsměv i nach v tvářích. „Takže bych se nedivil, kdyby tě celej den popichovali…“ varuje ji něžně. „A já můžu fakt jen doufat, že nás neslyšeli…“ V danej moment by si každý z nich dal dvě a dvě dohromady a snadno by tak přišli na to, co se dělo za dveřmi jeho ložnice a pracovny v jednom. Ani si neuvědomil, že konverzace, kterou vedou, nepovídala, že se dost možná nakonec odejít nechystá. Naposled jí políbí na rameno, než se na kousek odtáhne, aby jí mohl pohlédnout do očí, rukama jí přihladí vlasy a tvář do nich pak vezme, než si ukradne ještě jeden polibek na rty.
Ospalost, co se jí loudila do očí, nešla přehlédnout, dost možná na ni mělo velký podíl i opium s alkoholem. „Můžeš spát tady, hm?“ Neměl jí to dovolit, neb když se vyplíží nyní, dost možná ještě ujde pozornosti ostatních. Později se budou muset snažit daleko víc. Jenže zrovna tak ji nechtěl vyhodit, bylo to vůči ní nedůstojný a ponižující, kdyby ji v této situaci poslal pryč a zabouchl za ní dveře. „Ráno proklouzneš během snídaně, ještě se můžeš teatrálně vrátit s tlumokem zvenčí.“ Pro jednou byl vděčnej, že si i zde udrželi ten zvykli jíst pospolu, sic pouze snídaní – během oběda a večeře už byli roztoulaní všude možně, k snídani většinou zasedli všichni, což Solomona sice obvykle otravovalo, ale pro jednou se to ukázalo být užitečným. „Jen ti zavážu tu ranku. Vydržíš ještě chvilku?“ Vlastně ani nečekal na odpověď, aby od ní nyní odstoupil, natáhl na sebe kalhoty a z police vyhrazené pro tyto účely vytáhl čistý, smotaný pás plátna, co sloužil jako obvaz, kterým překryje ránu pod její lopatkou. „Ty jsi… předtím nepoznala tímto způsobem mnoho mužů, že ne? Možná… vůbec s žádným?“ Nehodlal na ní tlačit, kdyby ho odbila, na druhou stranu ve chvíli, kdy bolestně sykla a její nitro se kolem něj stáhlo, určité drobnosti, které předtím přehlížel, se nyní vyjasnily a dávaly smysl. Snad jen krom té základní – proč se spustila zrovna s ním a po tom, co jí provedl.