„Dorazila jsi v pořádku? Ano?... Dobře. Tak nezlob. A moc neponocujte… Dobře. Uvidíme se zítra… Dobrou noc. Mám tě ráda, broučku.“ Na tváři půvabné tmavovlásky se objeví upřímný úsměv, když druhá strana telefonu zahlásí to samé. Druhá strana, na níž se nacházela její malá dcerka Evie, která se rozhodla zúčastnit se velké přespávačky u kamarádky. Amy za ní byla ráda. Evie se posledních několik měsíců potýkala s různými trablemi ve škole i s kamarády, za nimiž stála absence pořádného mužského vzoru zrovna jako vleklé tahanice s rozvodem, který už byl sice dávno uzavřenou záležitostí, ovšem její bývalý manžel se na jejich prahu objevil v jakýkoliv čas, jakýkoliv den, kdykoliv se mu to hodilo. Nemluvě o řadě textových zpráv nebo telefonátů, které přicházely pokaždé, když se něco pokazilo. Bylo těžké pohnout se dál – pro každého z nich, ale pokud to Amy chtěla někomu dopřát, pak to byla právě Evie, neboť se zdálo, že jí ani Malcolmovi se to v brzké době nepovede. Jistě, našla si známost, sympatického chlapíka jménem John se stálým příjmem, co sice neměl šarm jejího bývalého manžela, ale na druhou stranu ani nehrozilo, že rodinu zruinuje. Měla ho ráda, on měl rád ji a Amy v tomhle životě ani nic jiného neočekávala. Nechtěla. Jednou měla růžové klapky na očích, jednou byla bláznivě zamilovaná a zdálo se, že jí to vzhledem k následkům stačilo na celý život.
Bylo tedy dobře, že si Evie užije trochu legrace i se svými vrstevníky namísto toho, aby byla zalezlá s ní doma. Původně chtěla pozvat John, uvařit večeři, jenže pak jí přistála směna v nemocnici v rozpisu a Johna zas vázaly rodinné povinnosti vůči jeho rodičům, takže z plánu nakonec sešlo. Lhala by, kdyby řekla, že jí to vadí – byla utahaná jako štěně po celém dni na nohou, že se ani neobtěžovala převlékat a i nyní si odemykala dveře nevelkého, ale bohatě dostačujícího bytu a jejich nového domova, stále v odění zdravotní sestřičky. Klíče zarachotí v misce na poličce, kde s přidají i k těm od společného sklepa, a Amy si prakticky ještě za pochodu vyzuje černé tenisky, které instinktivně nohou posune na jejich místo stranou. Zimní kabát skončí pověšený na věšáku v chodbičce. Měla již pevně zažitý rituál, pokud byla doma sama – sprcha, jídlo, většinou různé drobnosti, které bylo třeba udělat a nakonec také spánek. Ale sprcha vždy první, protože nic neprobralo ztuhlé svaly tak dobře. I nyní si tedy zaleze do sprchového koutu, kde stráví dobrou půl hodinu pod příjemně horkou vodou, než vyleze, usuší se a v huňatém bílém županu si zamíří udělat tousty a burákovým máslem – její malé guilty pleasure.
Bylo tedy dobře, že si Evie užije trochu legrace i se svými vrstevníky namísto toho, aby byla zalezlá s ní doma. Původně chtěla pozvat John, uvařit večeři, jenže pak jí přistála směna v nemocnici v rozpisu a Johna zas vázaly rodinné povinnosti vůči jeho rodičům, takže z plánu nakonec sešlo. Lhala by, kdyby řekla, že jí to vadí – byla utahaná jako štěně po celém dni na nohou, že se ani neobtěžovala převlékat a i nyní si odemykala dveře nevelkého, ale bohatě dostačujícího bytu a jejich nového domova, stále v odění zdravotní sestřičky. Klíče zarachotí v misce na poličce, kde s přidají i k těm od společného sklepa, a Amy si prakticky ještě za pochodu vyzuje černé tenisky, které instinktivně nohou posune na jejich místo stranou. Zimní kabát skončí pověšený na věšáku v chodbičce. Měla již pevně zažitý rituál, pokud byla doma sama – sprcha, jídlo, většinou různé drobnosti, které bylo třeba udělat a nakonec také spánek. Ale sprcha vždy první, protože nic neprobralo ztuhlé svaly tak dobře. I nyní si tedy zaleze do sprchového koutu, kde stráví dobrou půl hodinu pod příjemně horkou vodou, než vyleze, usuší se a v huňatém bílém županu si zamíří udělat tousty a burákovým máslem – její malé guilty pleasure.