Share
Goto down
avatar
Poèet pøíspìvkù : 3
Join date : 01. 01. 18
Zobrazit informace o autorovi

Slate Vice

za Mon Jan 01, 2018 7:48 pm
„Dorazila jsi v pořádku? Ano?... Dobře. Tak nezlob. A moc neponocujte… Dobře. Uvidíme se zítra… Dobrou noc. Mám tě ráda, broučku.“ Na tváři půvabné tmavovlásky se objeví upřímný úsměv, když druhá strana telefonu zahlásí to samé. Druhá strana, na níž se nacházela její malá dcerka Evie, která se rozhodla zúčastnit se velké přespávačky u kamarádky. Amy za ní byla ráda. Evie se posledních několik měsíců potýkala s různými trablemi ve škole i s kamarády, za nimiž stála absence pořádného mužského vzoru zrovna jako vleklé tahanice s rozvodem, který už byl sice dávno uzavřenou záležitostí, ovšem její bývalý manžel se na jejich prahu objevil v jakýkoliv čas, jakýkoliv den, kdykoliv se mu to hodilo. Nemluvě o řadě textových zpráv nebo telefonátů, které přicházely pokaždé, když se něco pokazilo. Bylo těžké pohnout se dál – pro každého z nich, ale pokud to Amy chtěla někomu dopřát, pak to byla právě Evie, neboť se zdálo, že jí ani Malcolmovi se to v brzké době nepovede. Jistě, našla si známost, sympatického chlapíka jménem John se stálým příjmem, co sice neměl šarm jejího bývalého manžela, ale na druhou stranu ani nehrozilo, že rodinu zruinuje. Měla ho ráda, on měl rád ji a Amy v tomhle životě ani nic jiného neočekávala. Nechtěla. Jednou měla růžové klapky na očích, jednou byla bláznivě zamilovaná a zdálo se, že jí to vzhledem k následkům stačilo na celý život.
Bylo tedy dobře, že si Evie užije trochu legrace i se svými vrstevníky namísto toho, aby byla zalezlá s ní doma. Původně chtěla pozvat John, uvařit večeři, jenže pak jí přistála směna v nemocnici v rozpisu a Johna zas vázaly rodinné povinnosti vůči jeho rodičům, takže z plánu nakonec sešlo. Lhala by, kdyby řekla, že jí to vadí – byla utahaná jako štěně po celém dni na nohou, že se ani neobtěžovala převlékat a i nyní si odemykala dveře nevelkého, ale bohatě dostačujícího bytu a jejich nového domova, stále v odění zdravotní sestřičky. Klíče zarachotí v misce na poličce, kde s přidají i k těm od společného sklepa, a Amy si prakticky ještě za pochodu vyzuje černé tenisky, které instinktivně nohou posune na jejich místo stranou. Zimní kabát skončí pověšený na věšáku v chodbičce. Měla již pevně zažitý rituál, pokud byla doma sama – sprcha, jídlo, většinou různé drobnosti, které bylo třeba udělat a nakonec také spánek. Ale sprcha vždy první, protože nic neprobralo ztuhlé svaly tak dobře. I nyní si tedy zaleze do sprchového koutu, kde stráví dobrou půl hodinu pod příjemně horkou vodou, než vyleze, usuší se a v huňatém bílém županu si zamíří udělat tousty a burákovým máslem – její malé guilty pleasure.

avatar
Poèet pøíspìvkù : 2
Join date : 01. 01. 18
Zobrazit informace o autorovi

Re: Slate Vice

za Mon Jan 01, 2018 8:56 pm
"Nemůžeš mi odpírat moje práva, Amalio. Jsem její otec!" Vztekle vyřknutá slova rezonovala v uších, nedospěle vypuštěná z úst touhou vytmavit té ženě každou chybu, každý přestupek proti jeho povinnostem vůči jejich dceři. Ramena se zvedala spolu s hlasitými nádechy, klesala s vydechnutým vzduchem naplněným pachutí alkoholu, jehož promile kolovaly krví v nezvyklé míře, kterou nedokázalo nic otupit. Spíš podporovat - jeho zášť, ublížení, pocity zoufalství a ztráty. Zlomené srdce... "Ne, Malcolme. Jsi jen ubohý opilec, který se vyspí s každou, která má po ruce peníze. A k mé dceři se nepřiblížíš!" Krutě vyslovená slova vrazila dýku do hrudi, dech se zastavil v půli a nevěřícné oči plné šoku se upíraly na tmavovlasou ženu, zavírající dveře, do kterých poté počal bušit vší silou s hlasitými nadávkami na její adresu. Opilecké jednání chlapa, který z části zatratil sám sebe. Z té druhé byl zatracen v očích milované bytosti, otáčející se k němu zády, vzdálené, že se jí nemohl dotknout. Ještě teď si pamatoval chladný stisk želízek kolem zápěstí, to hlasité zacvaknutí doprovázené výčtem práv, zatímco ho uniformovaní policisté popostrkovali ke služebnímu vozu s odlesky blikajících sirén. Otáčel se, neustále se pokoušel ohlédnout se přes rameno, aspoň na krátký okamžik uzřít tu, která ve vší hrůze způsobené jeho jednáním, na něj poštvala policejní složky. "Amalio! Amalio!" Marně se jí dovolával. V momentu, kdy se krajková záclona zachvěla a její stín se ztratil, věděl, že o ní přišel. Neviděl už její slzy stékající po snědých tvářích, neměl možnost zahlédnout její trápení, s nímž se stočila do klubíčka, houpaje se v koutě obývacího pokoje. Netušil, kolik fotek toho večera vyškubala z jejich rodinného alba, aby se na ně nemusela už nikdy dívat a připomínat si největší chybu svého života.
I proto tu stál, po tolika týdnech od jejich posledního setkání, s kyticí tulipánů drcenou v dlani nervozitou. Na důkaz pokání za všechna příkoří vůči ní. Nesmělý jako malej kluk. Ten tam byl hrdý muž se zády rovnými jako pravítko, sebejistý v každém ohledu, připravený rozdávat rozkazy na každou stranu. Třásl se. Abstinenční příznaky si opět vybíraly svou daň. Potřeboval se napít, nejlépe se utopit na dně lahve s alkoholem, ale po minulém rozkolu tušil, že by tentokrát nevyvázl s posezením na dvacet čtyři hodin v cele. Ne, tentokrát by dopadl mnohem hůř. Pohled padl k zemi, tam, kam na Vánoce odložil dárky pro Zoey a její matku. Pečlivě zabalené krabice byly pryč, pravděpodobně poslané kurýrem zpátky k němu do bytu. Amy jasně poukázala, že žádné z jeho darů koupených za špinavé peníze nehodlá přijmout do domácnosti, kde vychovávala jejich dceru. Ne, už ne jejich. Její... Přesně toto zájmeno tehdy použila, čímž zasadila Malcolmovi ránu, po které se ještě dlouho vzpamatovával po barech s whiskey v ruce a prachatou ženskou v druhé. Hořká příchuť ne zrovna pěkných vzpomínek ho přinutí olíznout si špičkou jazyka horní ret. Váhá, zda zaklepat nebo zazvonit, zda se rovnou neodplížit jako spráskaný pes s ocasem mezi nohama a tvářit se, že tu vůbec nestál. Že nečekal, až se vrátí domů po celodenní dřině v nemocnici. Stalker, úchyl... sotva romantik, ač se v duši za člověka takového kalibru dříve považoval.
Vydechne, tentokrát si dodá odvahy natolik, aby přistoupil a zazvonil na zvonek hlásající její jméno. Jejich - Deschain. Alespoň to se po rozvodu nezměnilo, netíhla k návratu do minulosti, nepokoušela se ukrývat pod svým dívčím jménem. To mu dokázalo vykouzlit úsměv na rtech po tu krátkou chvíli, kdy čeká, nervózní jako na prvním rande za svých školských let.
avatar
Poèet pøíspìvkù : 3
Join date : 01. 01. 18
Zobrazit informace o autorovi

Re: Slate Vice

za Mon Jan 01, 2018 9:24 pm
Spokojená, jak jen to jde po vysněné sprše a s oblíbeným jídlem, neboť po burákovém máslu by se mohla jednoduše utlouct, se usadí na pohovku. Talíř s dvěma tousty, které začne pomalu přikusovat, si položí do klína, jednu nohu skrčí pod sebe. Zapne televizi na program s zprávami, které však po chvilce mračení přepne na nějakou hloupou animovanou pohádku, co alespoň nebude vyžadovat žádnou myšlenkovou aktivitu a nezahltí ji informacemi o mrtvolách ze všech koutů světa, na což byla dnešní den jednoduše příliš unavená. S malými osobními tragédiemi se setkávala každý den v práci, zvláště na oddělení, kde sloužila – pohotovosti – takže některé dny už jednoduše nechtěla vidět další. Místo toho se jí myšlenky rozutečou k nadcházejícímu víkendu i pracím, kterým by konečně měla učinit za dost – třebas žehlení, protože ten koš prádla, co čeká na její pozornost, je opravdu enormní. O byt se starala, jak nejlépe mohla, dbala na to, aby Zoe měla pokaždé vše, co potřebovala, jen některé záležitosti její pozornosti jednoduše unikaly vzhledem k tomu, že nájem byl drahý, jídlo jakbysmet, všemožné školní aktivity zrovna tak a její plat se tak na konci měsíce obvykle rozplynul do různých tajemných obláčků. Nepracovala tolik, jako když před pár lety živila celou jejich rodinu, ale stále si obvykle vzala o jednu nebo dvě směn víc, než jí kázal pracovní úvazek, jen proto, aby si třebas se Zoe mohly zajít do kina nebo si jinak vyhodit z kopýtka, zatvrzele odmítající peníze svého bývalého manžela, ač tušila, že v jednom bodě je už jednoduše bude muset bez řečí přijmout, pokud chce jejich dceři zajistit dobrou budoucnost.
Očima rychle těkne ke dveřím, když se ozve zvonek, na čele se objeví malá nespokojená vráska už jen proto, že ji někdo vyrušil od jídla. Olízne si prsty, co jsou lehce zamazené od burákového másla, aby vzápětí vstala, talířek položila na stolek a bosa přeťapala ke dveřím, přičemž v chodbičce si navíc stoupne na špičky, protože kachle jednoduše studily nohy. V hloupé víře, že se třebas jedná o sousedy, pootevře dveře přesně na délku, mimo zámku dalšího bezpečnostního prvku na dveřích. Když však spatří, kdo se to zjevil na jejím prahu, viditelně ztuhne s pootevřenými rty. Tiše doufala, že to Malcolm po poslední scéně již vzdal. Měl by proč, řekli si dost ošklivých věcí a jeho odchod neprobíhal zrovna poklidně – už jen proto, že na něj poprvé musela zavolat policejní hlídku z reálného strachu, že jednoduše vylomí dveře a zapomene na to, že ji jednou měl rád. „Ach…“ vyrazí ze sebe nakonec. „Ahoj…“ nezněla nadšeně, jak by mohla, už dávno si řekla, že se vůči jeho pohledu zoufalého štěnětě, které vykopla na ulici, zatvrdí. Musela. Proč? Protože i přes to všechno, i přes to, co dělal, i přes to, jak jí lhal a nesčetněkrát podvedl, pro něj jednoduše měla slabost. Byl její první a nejspíše též poslední skutečná, hluboká láska. Dlouho si myslela, že bezpodmínečná, než jí došlo, že nic takového neexistuje. Jedna její část věděla, že jej stále bude milovat – ten stín muže, kterého si kdysi dávno brala a který nyní už nejspíš ani neexistoval. „Jsi opilý?“ Musela se zeptat, stále na něj upírajíc tmavé oči přes škvíru mezi dveřmi a futry. Věděla, že mu tím ublíží, ale pokud ho dříve milovala, pak jako opilce ho upřímně nenáviděla, bála se ho. Několikrát jí dokázal, že právem. Nakonec nesměle a trochu roztržitě uhne pohledem, než se znova vrátí k jeho tváři. „Neměl bys tu být, víš, že ne…“ Celé ty dva roky tu neměl být. A přesto se jednou za čas objevil, aby celou situaci učinil ještě horší. Nejspíš byla krutá, když mu zakázala vídat se s jeho jediným dítětem, ale mohla jinak? Nedokázal jí přesvědčit o opaku, o tom, že když mu Zoey svěří, vše bude v pořádku. A ač nechtěla, musela sama sobě přiznat, že jej nechtěla okolo i kvůli všem těm ženským, se kterými bezesporu spal od chvíle, kdy se neviděli. Žárlila. Na každou z nich, protože i ony měly vinu, že se jejich manželství rozpadlo.
avatar
Poèet pøíspìvkù : 2
Join date : 01. 01. 18
Zobrazit informace o autorovi

Re: Slate Vice

za Tue Jan 02, 2018 10:31 am
Každá ta vteřina nesená v tichém očekávání akorát prodlužovala vlezlá muka, rostoucí s přibývajícím spektrem obav a všelijakých scénářů končících jediným prvkem - Amalií odmítající jeho přítomnost ve svém životě. Dveře zůstanou zabouchnuté před nosem a jediné, co Malcolmovi zůstane k dobru, budou tak akorát vzpomínky na společné roky života. Se svěšenou hlavou pozoruje práh bytu, rohožku zvoucí dovnitř s nádechem rodinné pohody a domácího klidu, jaký jejich manželství poslední rok nezažilo. Naopak - celá ta manželská instituce se otřásala v základech, naštípnutá výčitkami, ohrazováním, hromadou předsudků podloženými pozdními příchody, mnohdy až v ranních hodinách, doprovázených v alkoholovém oparu. Dokázal se pořádně ztřískat pod obraz, mnohdy nedokázal ani stát na vlastních nohách a z nutnosti se opíral o své takzvané kamarády, co ho po tolika letech nechali na holičkách. Pohled zvedne až ve chvíli, kdy k jeho uším, otupělými pronikavým hučením, dolehne tichoučký zvuk ťápot bosých nožek. Tenhle roztomilý zlozvyk se nezměnil, zůstával takový jako po celou dobu jejich soužití. Kolikrát jí naznačoval, že si má vzít aspoň ponožky, ať nemrzne? Od země jde přece nejvíc chladu. Ale Amalia se držela svého tvrzení, že chůze na boso je pohodlnější a Malcolm jí aspoň může zahřát, kdyby jí byla zima. Vzpomínka na podobné čertoviny, při nichž jeho milované jiskřilo v očích, pozvedne koutek rtů do úsměvu, rázem spadnutého z pohledu na ní. Stále stejně krásná, křehká a zároveň ohnivá, jak španělská krev, kolující jí žilami, vřela pod povrchem, připravená kdykoliv vytrysknout. "Ahoj." I on zopakuje to jedno jediné slovíčko, nejistý tím, co všechno jí vlastně chce říct. Pokaždé si doma předpřipravoval scénář, opakoval si, co jí řekne, čím zapůsobí. Čím jí přinutí rozmyslet se a vrátit se k němu, odpustit mu za všechno, co provedl.
"Jsi opilý?" Otázka na něj dolehne plnou silou, zotročující mysl topenou v abstinenčních příznacích, kdy jeho tělo prahlo po kapce alkoholu. Tolik si přál dát si před odchodem skleničku na posilněnou, spláchnout podivnou pachuť v ústech lahví bourbonu. Nebo se aspoň po cestě někde zastavit, dát si něco málo na kuráž. Poslední návštěva mu ukázala, že tenhle přístup by mu vynesl tak akorát zákaz přiblížení, k němuž se Amy z nějakého důvodu neuchýlila. "Ne." Špička jazyka opět obkrouží vrchní ret, momentálně suchý, jak si dech vybíral svou daň při pokusech zachovat si tvář silného muže. "Ne, po tom minulém... Ne." Po fiasku, které nastalo. "Je Zoey doma?" S nadějí uvolněnou v hlase se pokusí zahlédnout svou maličkou holčičku za jediným přístupným bodem v podobě škvíry, kterou si Amy ponechala pro možné rychlé zabouchnutí, kdyby se věci vymkly kontrole. Frustrovaný výdech zrovna dvakrát nepodpoří milý přístup po komentáři na jeho nechtěnou přítomnost. "Nebralas mi telefony... Změnila sis číslo." Z jeho pozice všechno vypadá jako výčitka a z části tomu tak skutečně je. Nedala mu šanci, bránila se. Jak se mohl změnit pro ni, dokázat jí, že je tím, koho si kdysi brala, když ho neustále odmítá? "Přinesl..." Pohled klesne k ruce svírající květiny pomalu uvadajících tulipánů. Osud si pohrál s narážkou na jejich zkomírající lásku. "Přinesl jsem ti tulipány. Vím, že je miluješ." Milovala i jeho, kdysi mu slibovala věčnou lásku, jak to v romantických filmech bývá. Natáhne paži s kyticí přímo k ní, očekávaje, že si ji převezme. "Jaké... jaké jste měly Vánoce? Ty a Zoey? Tvá rodina?" Chtěl se vyhnout možným spekulacím, v nichž si nalezla někoho jiného. Nemohl... nechtěl nic podobného slyšet.
avatar
Poèet pøíspìvkù : 3
Join date : 01. 01. 18
Zobrazit informace o autorovi

Re: Slate Vice

za Tue Jan 02, 2018 11:19 am
Po té, kdy řekne, že si tentokrát alkohol odpustil, se jí viditelně ulevilo. Od doby, kdy začal pít, začala ona oproti tomu abstinovat a alkohol upřímně nenávidět, protože měla v přím přenosu, co může s člověkem udělat. Děsilo jí to, protože z jejího manžela, tak charismatického, šarmantního a jednoduše působivého muže, který dokázal do jejich manželství přidat jiskru i po letech soužití, úspěšně udělal trosku, která jí málem rozbila dveře a Amy si ani nechtěla domýšlet, co by se stalo, kdyby je opravdu vylomil ze zámku. Napjatá ramena tedy o něco klesnou, ač se sotva dalo říct, že by se úplně uvolnila. „Dobře. To je dobře…“ vydechne, v hlavě si skládajíc všechny myšlenky ve snaze uchovat si všechnu racionalitu. V jejich manželství byla ona vždy ta rozumná, co musela krotit Malcolmovi potrhlé nápady, co se naopak velice zamlouvaly Zoey. Do jisté chvíle byl dokonalý otec a manžel jakbysmet – jistě, měli své problémy, ale kdo nemá? Do jisté chvíle, než se všechno zlomilo, oni neskončili div na ulici, topili se v dluzích, které byly ale stále přijatelnější než způsob výdělku, kterými se rozhodl je řešit. „Není. Je u kamarádky.“ A bylo to dobře, protože se Amy zcela pochopitelně obávala spíše o ni, o to, co s ní jeden z jeho výlevů zase udělá než sama o sebe. Věřila, že ona Malcolmovi čelit dokáže – a i kdyby ne, svoje štěstí si již prožila. Ale její holčička? Snad by jí ani nepřekvapilo, kdyby po tom všem zavrhla mužské pokolení. Křivdila mu, věděla to, nebyl tak špatný, ba naopak… Ale bylo snazší si tisíckrát opakovat důvody, proč ho vyhodila, než se zaobírat nad tím, jestli to bylo dobře.
„Já vím. Bylo to… únavné. Nechtěla jsem s tebou mluvit.“ Pokud mu alespoň něco mohla slíbit, byla to upřímnost, ač to v současné situaci bylo to nejhorší, co mu mohla udělat. Nechtěla s ním mluvit, protože by byl beztak zase opilý a ona se dočkala tak akorát planých omluv a následovaných řadou výčitek za absolutně všechny z posledních dvou let. Alespoň však nedodá stejnou větu s přítomném čase. Čím jí ale dokonale rozhodí, jsou květiny. Znova pootevře rty, aby něco řekla, jen sama zjistí, že nemá co. Tohle byl asi nejlepší nástup za posledních několik měsíců a jakkoliv se jí to nelíbilo, musela přiznat, že pokud v ní nyní něco vzbuzoval, byla to lítost. Upře na něj čokoládové oči, kousajíc si ret, v hlavě očividně všechno zvažuje, než konečně přibouchne dveře. Ne však proto, že by mu chtěla dát najevo, aby zmizel, ale aby řetízek vytáhne z drážky a mohla dveře otevřít. Bylo to od ní povrchní, uvědomovala si to, snad mu i dala zbytečnou naději, ale stejně si od něj tulipány vezme. „Děkuju. Jsou… krásné.“ Možná trochu povadlé, ale tulipány byly pořád její nejoblíbenější. Nadechne se, připravujíc se na velkou otázku, které bude s největší pravděpodobností litovat. „Chceš… chceš jít dál?“ A aby svá slova i dále demontrovala, přestane dveře blokovat a uhne na stranu. Jakmile vejde – pokud vejde – opět se zhluboka nadechne, než dveře zavře a zamíří za ním do malého obýváku. „Hezké. Klidné. Jen jsme letos vynechaly půlnoční, Zoye byla hrozně utahaná.“ Na rtech se jí objeví malý něžný úsměv, co však brzo vyprchá. „Počkaš… počkáš tady chvíli, prosím? Jen se převlíknu.“ Docela pochopitelně se oděná jen v županu, pod nímž měla tak akorát kalhotky, necítila zrovna příjemně. Zapadne tedy do ložnice, dávajíc si pozor, aby zavřela dveře, za nimiž na sebe natáhne pohodlné domácí oblečení, totiž vzorované tepláky, sportovní podprsenku a tílko. Dbá rovněž na to, aby i při odchodu z nějakého důvodu, který jí popouzí, ložnici zavřela, omezujíc tak pro něj viditelný prostor jen na obývák spojený s kuchyní. „Má vůbec cenu ptát se, jak ses měl ty?“
Sponsored content

Re: Slate Vice

Návrat nahoru
Povolení tohoto fóra:
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru