Soukromé hry

Vlastní soukromé hry

Ruka umělce tančila po papíru stejně jako každý jiný večer. Hlava nakloněná, vlasy rozhrabané a spodní ret uvězněn mezi zoubky, jak se snažil do celé ilustrace zachytit celou popisovanou situaci. K čemu byla slova, každý se stejně nejdříve zaměřil na obrázek jako takový. Každého nejdříve zaujaly trpělivé tahy malíře, ať už se dostal k významu nebo ne. A jeho práce přeci musela být dokonalá, musela zaujmout... Muselo být už na první pohled jasné, že tuto práci odvedl někdo z těch lepších svého oboru. Jeden okvětní lístek, druhý, třetí a poslední, až byly všechny detaily takové, jaké by podle měřítek dokonalosti býti měly. Jakmile svou práci dokončil, odsunul svou židli od stolu a zvedl papír s ilustrací před sebe, opřen celou svou vahou a pohledem zahleděn do jednotlivých tahů své vlastní ruky. Byl spokojený, snad trochu i šťastný, že má další práci za sebou. Přiložil dílo blíže ke svým rtům a lehounce do něj foukl, opatrně, aby se nic nerozpilo, neporouchalo. Jen aby pomohl barvě černého inkoustu se pečlivě vpít. Miloval svou práci. Jedna z mála věcí, co ho dokázala skutečně naplnit euforickým pocitem. Co tu bylo potom? Dobrý čaj a jídlo? Rodina snad? Ale kde že, ta mu ke štěstí nepomohla už dlouho... Ale co ona? Co Cecilia?
Při pomyšlení na ni se zvedl ze své židli a zamířil přímo k ní, jen aby se na ni mohl dívat. Aby ji mohl pozorovat stejně jako ona pozorovala hvězdy na nebi. Tou nejkrásnější hvězdou pro něj byla ona. Nic jiného neexistovalo, ne ve chvílích, kdy byl s ní. Kdy mohl stát po jejím boku, dotýkat se svými rty těch jejích, rukama ji hladit po bocích a na hrudníku... Jediný obraz, který nedokázal pořádně zachytit na plátno. Takovou krásu nešlo kreslit štětcem, snad proto se ji umělec alespoň snažil vnímat svýma rukama.
Co Celilia? Byla jeho rodinou? V těle jim kolovala stejná krev, dokonce krev dvojčat, která jsou si tak blízká, jak jen to vůbec jde. Zároveň mu byla i skutečnou ženou, kvůli které žárlil snad každodenně. Stačil jeden pohled cizího muže a už se rty Luciena křivily a potichu proklínaly toho, kdo si jen dovolil pozvat jeho sestru do svých představ. Už ji tahal z místa pryč, pryč do bezpečí náruče svých vlastních rukou, kde by ji nejraději držel do konce dnů samotných. Nikam jinam přeci nepatřila. Jenom k němu. Už od samotného začátku tu byli jenom oni dva a tak to taky mělo zůstat. Marně se je pokusili rozdělit, marně je posílali k jiným, co jim měli nabídnout lásku a bezpečí... Lucien věřil, že žádná jiná by mu nebyla tak dobrou ženou, milenkou a zároveň sestrou, k níž choval veškerou důvěru. Žádná by to nedokázala tak dobře.
Přistoupil k ní, blíže k oknu, přitom potichu ji sledujíce. "Je dnes obloha jasná?" Tichý hluboký hlas přeruší to ticho, mužské ruce se spolu s otázkou položí na útlá ženská ramínka. Jako kdyby ji s každým dotykem dokázal cítit mnohem více než kteroukoliv jinou ženu. To pouto, ten cit... To všechno bylo tak silné. Tak silné, že to nedokázal vyjádřit, nedokázal to ani namalovat... Ruce sjedou po jejích ramenech v něžném pohlazení. Jen aby věděla, jak moc si jí vážil... Jak moc ji miloval. Víc, než bylo ve skutečnosti zdrávo.

Štíhlé ženské prsty v tichosti dechu přejížděly po těle dalekohledu, současného milence, prostřednictvím něhož mohla zahlédnout, co jim Bůh i církev chtěli upřít, zabavit jim a zatajit krásu hvězd tančících po noční obloze ve vášnivém víru. Vždyť Galilea nechali upálit ve víře, že šíří báchorky, aby lid povstal a odsoudil slova pronesená samotnými hlavami evropského náboženství. Měli přijít další, vzdělanější, zvídavější a postavit se nejen králům, ale i těm, kteří zmařili život génia. Rty se rozechvějí při výdechu proloženého myšlenkami na temný, nešťastný osud toho chudáka italského původu, v srdci navzdory všemu zahoří plamínek perverzní radosti. Milovala temné příběhy a ráda je svému bratrovi předhazovala téměř pokaždé, když pochyboval o jejich společném osudu. Nakolik bylo snadné připomenout Lucienovi, že ji jednoho dne mohou zase odvést? Že jejich příběh není ztělesněním Romea a Julie z pera Shakespeara, ale mnohem dramatičtější, vášnivější a hlavně živější? Kolik bolesti by způsobilo odloučení, tentokrát možná nadobro, kdy by jim zůstaly pouze vzpomínky na společně strávené chvíle? Na noci plné šeptaných jmen, zatímco se těla spojila v jedno v živočišném aktu pářících se hladem po uspokojení fyzických i duševních choutek? Věděli, co jsou zač, tušili, že jejich vztah by nebyl společností přijímám dobře. To tajemství je pojilo, to a jejich pevný vztah sourozenců, dvojčat.
Nevzhlédla, když k ní přistoupil, ač jeho kroky po dřevěných parketách byly více než dostatečně slyšitelné. Nikdy nedávala najevo, že o něm ví, ač oba tušili, že si lžou do očí navzájem pro kapku žárlivosti ze stran svého milence. Byla to hra, jejich malá hra, kdy Cecilia nutila Luciena ucházet se o její pozornost, brát si ji, téměř žadonit. A někdy to ani téměř nebylo. Někdy ho nechávala prosit, dokud jí neslíbil svou věrnost a příslib lepší budoucnosti. Jednou jeho slova zpečetila polibkem. Jindy? Vášnivou nocí, při níž si bývali blíže než jiní milenci i manželé. Romantika ne vždy hrála roli, i dravost přemohla jejich srdce. Látka se poté trhala na cáry, odhalujíc jemné záhyby kůže nedotčené ohněm i fyzickým utrpením, snad jen stopy po nehtech kalily onu dokonalost.
Nepromluvila ani při otázce, zcela jasně položené na započetí konverzace, nadále se věnujíce svému dalekohledu, dárku od otce. Jedinému dárku, který přebil všechny včetně koní a drahých šperků. Jen koutky rtů se zvednou v lehoulinkém úsměvu, sotva viditelném, snad i maličko zlomyslném při myšlence, jak dlouho svého milovaného bratra nechá trpět. Teprve tehdy, když dlaně stiskou o něco silněji útlé paže, teprve tehdy odpoví. "Dnes jasnější než jindy. Chtěl by ses podívat?" Konečně se dívčí tělo napřímí, modrošedé oči pohlédnou na mladíka stojícího těsně za ní. Tak těsně, že by stačilo se jen o něco víc přitisknout a lehká noční košile s ještě lehčím šifonovým župánkem, jejichž látka sotva děsila kůži od nočního vzduchu, by byla tím nejslabším na dotek, co by dělilo od úskalí vzrušení. "Už zase pracuješ?" Povzdech, roztrpčený, kapku žárlivý. Jen kapku, neboť tento cit, ta odporná emoce v ní začíná teprve pobublávat. Věděla, jak se nad těmi lejstry trápí. Že dlouho do noci zůstává vzhůru, shrbený nad svou prací, kterou označovala za nedostačující jeho talentu, který by měl zaměřit jiným způsobem. Na ni? Možná. Nemálo pláten zpodobňující její krásu ve zlatem zdobeném rámu propůjčovalo salónku na luxusu a fantazii. Obzvlášť, když ona múza vešla do místnosti po schůdkách, ladně, s odhalenou šíjí, aby každý mohl zahlédnout ušlechtilost jejího profilu. Ani teď jí to nedá, aby očima nezapátrala po pracovně, kam se bratr poslední dny zavíral čím dál tím víc. Právě proto mu ve svém tichém protestu nechala sem přinést dalekohled, aby mohla trávit poměrnou část noci s ním a trápit ho svou přítomností, častokrát jen zlehka oděnou. "Proč se s tím tolik namáháš?" Slovíčka jsou utroušena v prudké změně nálad, kdy znechucení začíná narůstat a Cecil cítí první nárůst zákeřné žárlivosti, s níž by tak ráda vzala jednotlivé listy do rukou a trhala je na kousky, na kousíčky. Dětinské chování jí neopouštělo ani po letech, nemohla si pomoci. "Beztak tvou práci nikdo neocení..."

V určitých chvílích jakoby ani neexistoval. Jakmile hleděla do toho svého dalekohledu, Lucien se stával pouze a jen rušivým elementem. Nebo to snad dělala naschvál? Kousek mrchy v jeho sestře vždycky byl. Na pohled jako anděl a tam, kdesi uvnitř... Jak jen složité to s ní ve skutečnosti bylo? Toužil po odpovědi... Po známce toho, že vnímá jeho současnou blízkost, vnímá tlukot jeho srdce... Že nezapomněla. Snad proto znovu stiskl její ramena, jen aby na sebe upozornil, aby se připomněl. Tak jednoduchá otázka, zcela zbytečná a pro zaujatého snad dokonce i mírně otravná, přesto potřeboval upoutat její pohled. Nemyslel na nic jiného než na její hlas, tak sladký a uklidňující. Musel ho slyšet. Hned. Teď.
Potřeboval se uvolnit, tělo bylo nuceno se protáhnout od neustálého hrbení se nad ilustracemi a písmeny. Naplňovalo ho to určitým pocitem štěstí, přesto se mnohdy cítil unavený a už měl všeho plné zuby. Zralý akorát na to, aby papír sám vyhodil samou nespokojeností do vzduchu a nechal ho unést větrem kdo ví kam. Poslední dobou toho měl obzvláště moc, dokonce už i sestra si všímala... Dorážela na něj, ať se od své práce konečně zvedne a začne dělat důležitější věci, stěžovala si, snad dokonce žárlila na jednotlivé kresby a tahy, s nimiž jeho ruka trávila tolik svého času...
Tělo krásné ženy se v dalším okamžiku napřímilo do celé své krásy, ruce jejího bratra však na útlých ramínkách nadále zůstaly položené. Cítily se tam lépe než kdekoli jinde. "Ve skutečnosti, ani ne. Budu ti věřit. Vždyť víš..." Koutky úst se zvednou do úsměvu, co zahřeje chladnou tvář modrookého mladého muže. Ve hvězdách se nevyznal, neuměl v nich číst a ještě si k nim vymýšlet příběhy jako jeho Cecilia? Nebyl vypravěč, nebyl spisovatel, jen se o knihy staral a vylepšoval je svými malbami. Jedinou pohádku by ve své hlavě nevykouzlil a že se jich matka navyprávěla! On nebyl ten, kdo poslouchal. On raději už tehdy sledoval svou malou sestru, která pilně naslouchala každému slůvku. To ona přeci byla jeho princeznou, nebo ne? Žádná jiná mu nebyla dobrá, žádná se jí nevyrovnala, ani svou krásou a dokonce ani slovy. Ona byla dokonalá. Stvořená přesně pro něj.
Ačkoliv nyní znovu začala s nesnesitelnými stížnostmi, co se jeho práce týče. Přivřel oči k sobě, na čele nechal vyniknout vrásku, až po konce plnou nesouhlasu. "Přestaň s tím," požádal ji klidným hlasem a bezmyšlenkovitě přitom nechal své ruce sklouznout po jejích zádech až k bokům. Přitáhl si ji k sobě, jemně, přesto až příliš rozkazovačně. Chtěl ji zase aspoň chvíli držet. Být v její blízkosti, mít ji v bezpečí a nepustit ji. Nikdy. "Namáhám se, aby bylo více kupců. Čím lépe kniha vypadá, tím více zaujme, sestřičko." Povzdech a hrdý výraz, zvýrazňující pravdivost jeho slov. "Navíc, teď možná ne, ale v budoucnu budou knihy důležitější. Je potřeba se o jejich vývoj řádně starat." Slova pronesena se zdvihnutým nosem, plná sebevědomí. Jeho práce měla smysl. Všechno co dělal přece mělo smysl, nebo ne?

"Věříš..." Jak snadné bylo to jedno jediné slůvko zahalit do šatů pochybností, nejistot, snad i zrady? Poklesnout pohledem k zemi, skrýt dotčenost zračící se v duhovkách potemnělých nesouhlasem s bratrovou odpovědí, smířlivou a nijak útočnou, přesto nedostačující pro jeho malou sestru. Vždy si připadala odbytá, bez zájmu o svou osobu ve srovnání s prací, nad níž trávil hodiny a hodiny, dlouho do noci se hrbící při plamínku voskové svíčky. Hlas se chvěl potlačovanou nevolí, šeptání z jejích rtů působilo mrazivě, ješitnost a hrdost, obě tak zraněné, volaly po pomstě. Nosánek se nakrčil, drobná rýha naznačovala tichý vzdor kypící uvnitř křehké blondýnky, jejíž prsty se obtáčely hladově kolem dalekohledu v těsném sevření, malý had škrtič, který ví, jak zardousit svou kořist. V jednu chvíli si představovala, že to jsou Lucienovy paže, kterým láme kosti, každou jednu po druhé, dokud by nezačal prosit o odpuštění za taková nevhodná slova. Bolestná představa dívku rychle navrátí do reality, rychlé zamrkání zahání slzy dotčených citů a jemné ženské prsty propustí ze stisku nebohý nástroj.
"Dříve jsi se díval, ač jsi jim nerozuměl. Co se změnilo? Proč se nechceš ztrácet v noční obloze?" Snad nechtěl dávat najevo, jak ztraceným dokázal být při pohledu na jasné body kdesi na nebi, potemnělém nočním časem. Tušila, že jsou jedni z mála, kdo jsou v Salemu ještě vzhůru, ostatní už dávno ulehli do postelí a nechali si zdát sny. O čem asi? Budou krásné? Budou temné? Snad je i budou druhého dne děsit, pronásledovat na každém kroku a nutit se ohlížet přes rameno, jako by podvědomě hledali číhající bestii připravenou drásat hrdla. "Líbilo se mi, že něco neznáš tak jako já, Luciene. Už mne nechceš činit šťastnou? Už se ti přestalo líbit, jak jsem ti šeptala do ucha? Poopravovala tě? Nebo..." S výdechem na rtech se přiblíží natěsno k bratrově tělu, vnímaje horkost proudící pod vší tou látkou. Ukazováček se téměř mimochodem zahákne o vázání u krku na bělostné košili, jedna klička trpí pod náporem drobného vynaložení síly, aby se rozmotala. "... Se ti přestalo líbit, jak jsem se tě přitom dotýkala, protože jsi chtěl být vždy ty, kdo bude stát za mnou a rukama mi hladově přejíždět po těle?" Šedé oči se sytou modrostí se zvednou, zvědavě si hlídající odpověď na položenou otázku. I teď jeho doteky působily sobecky, když se jí odmítal pustit a Cecilia si užívala každý z nich. Sobecká malá princezna. "Vzpomínáš si na ten večer, kdy nás učil maestro Cavalli?" Tenkrát stála za ním, neboť právě Cecil byla zkušenější žačkou. Maestro křídou popisoval různá souhvězdí a těm dvoum nevěnoval pražádnou pozornost. Nebylo vůbec těžké zaplout drobnou, téměř ještě dětskou ručkou po látku kalhot a mučivě pomalými pohyby trýznit milované dvojče, šeptem ho napomínat, aby byl potichu, zatímco se tiše vyjadřoval, že něco takového nesmí před svým učitelem vykonávat. Červenal se jako malý hošík, tak sladký.
Kouzelný moment je ale ten tam, když ji Lucien, jako obvykle, vrátí do reality svým rozčílením nad žárlivými pokusy vyvolat v bratrovi majetnickou odezvu. Boky trhnou před, drcené v sevření dlaní, které milovala. Každý jejich dotek dokázal pokožku rozpálit doběla. To Lucienovy dlaně ji nutily sténat, ať už se nacházely na jejích bocích, pozadí, ňadrech nebo mezi stehny, laskajíc ji v nejcitlivějších místech těla. "Přestanu. Až s tím přestaneš ty, drahý bratříčku." Dlouhé lokny světlých kadeří se zalesknou ve světle svíček, jak dívka pohodí hlavou, dávaje na odiv vzdor a tvrdohlavou podstatu své povahy. V modrošedých očích se blýská hněvem, žárlivost bublá těsně pod povrchem. Měla snad soutěžit s hloupými knihami o Lucienovu pozornost? Jak... ubohé. "A proto mne necháváš v loži čekat? Kolikrát jsi za poslední měsíc projevil city vůči mně, hm? Usínám osamělá a ráno se probouzím v prázdné posteli, protože ty se tu zavíráš s těmi svými knihami, které nikoho nezajímají, jen tebe!" Emoce víří v ustrašeném stvoření, které se brání tím jediným, co má - svými city předhozenými bratrovi před očima. Zraněnými, že jejich krása se už dávno skryla v obětí zloby, vzteku a ospravedlněného rozhořčení. "Už... už si ani nepamatuji chuť tvých rtů. Jak tvé prsty putují po páteři, že z toho vždy mrazilo. Nevzpomínám si na slova na dobrou noc, ani jak chutná tvoje přítomnost." Slzy, ty proklaté slzy se derou do očí, splývající po tvářích při bolestivém uvědomění si nejhlubšího strachu - Lucien se jí vzdaloval. "Možná by bylo nejjednodušší ty knihy spálil na popel. Když nebudou ty, nebude nám nic překážkou..." Tělo křehké Cecil se vysmekne ze sevření, uhánějíc k první vazbě, kterou popadne do dlaní. Zhrzená bohyně pomsty, připravená vrátit odplatu plnou měrou, ruka napřažená ke krbu se chvěje.

Ne snad, že by nejevil zájem, ačkoliv poslední dobou už s ní u jejích oblíbených hvězd doopravdy netrávil tolik času jako dříve, ale to jen proto, že měl svou práci. Práci, za níž dostával peníze a ty byly přeci vždy potřeba, ať už byl jejich otec kdokoliv. Oba dva měli jednu nepěknou vlastnost - rádi si dopřávali vše, co přísluší vyšší vrstvě a to ve velkém měřítku. Oba dva rádi utráceli, ač Lucien trochu méně než jeho sestra, vždy potřeboval mít na zimu ten nejlepší kabát a na léto zase sbírku těch nejdražších košil na trhu. Na pohled princ a princezna z té nejbohatší pohádky, ona se svým smyslným výrazem poutajícím snad všechny mužské oči v celém okolí a on zase díky tomu chladnému pohledu a přesto hřejivé příjemné tváři, která už nejednu ženu donutila se podvědomě usmát. Ale co z toho? Cecilia byla žárlivá, jakmile by se začal s nějakou ženou stýkat, kdo ví, jak by to ve skutečnosti dopadlo. Možná by ho to dokonce stálo život. Zcela určitě by to stálo život tu ubohou nebožačku a to už jen v případě, že by se s ní sešel více než jednou. I to by stačilo a Cecil? Nejspíš by se vztekem roztříštila na spoustu malých kousků a ty by pak nechala zarýt do jeho těla, do každého kousku, do těch nejbolestivějších částí těla, jen aby se svíjel v bolestech a prosil ji o odpuštění. Přesně takto by to potom bylo. Takhle si to uměl představit.
Teprve ruka, hříšné prsty jeho sestry, ho probraly a vrátily zpět přímo sem, majíce ji před svým tělem tak blízko, že se stačilo jenom lehounce zhoupnout v bocích kupředu a ucítil by její horký dech na svém krku. Ale přesně tam ji chtěl, nebo snad ne? Tak blízko, jak jen to šlo. Přitisknutou ke svému tělu, tichou a poslušnou, co by nehlesla ani hlásku a přesto byla jeho věrnou milenkou, splnila mu každé přání a v posteli se oň starala jako žádná jiná žena. Ale... Ne všechno vždy bylo podle jeho představ a jelikož on se zdál býti jako ten rozumnější ze sourozenců, raději uposlechl jejím rozkazům. "Nepřestalo se mi to líbit, to snad víš." V očích se až zalesklo nad tou upřímností a snad i strachem, že proběhne další hádka a on ji ztratí. Nemohl ji ztratit. Spolu s ní by ztratil kus sebe a bez tohoto kusu by život ztratil veškerý svůj smysl. Život by ho už nebavil tolik, co dřív. Neměl by svou drahou polovičku, nejlepšího přítele a dokonce ani tu nejlepší milenku... A to všechno by ztratil, kdyby ztratil jednu jedinou osobu. Ji. "Jen mám dnes chuť ztrácet se v tvých očích a ne v nočním nebi. Tvé oči skrývají více hvězd, než si myslíš, má milá..." Hluboký hlas přejde v klidný šepot. Uklidňující, se snahou ztišit natahování a výčitky zároveň. "Mám jen chuť tě dnes učinit šťastnou něčím jiným než společným pozorováním hvězd." Rty mlasknou o sebe v tolik známém provokativním gestu. Ruce stisknou ženské boky, přejedou po nich, zlehka nahoru a dolů. Klidný pohyb, pomalý a přesto intenzivní.
"Vzpomínám. To víš, že si vzpomínám." Úšklebek nahradí smyslný výraz a dokonce i chladné oči se rozehřejí. Vzpomínal si na každou podobnou chvíli, kdy ho škádlila, mučila svými doteky v okamžicích, kdy se to nejméně hodilo. Před zraky ostatních, tak blizoučko k odhalení jejích tajného milostného vztahu jako nikdy předtím. Za zády učitele, za zády rodičů a přátel... Vždy ho škádlila jen tehdy, kdy jako slušný chlapec chtěl sedět na svém místě a pečlivě si všímat svého okolí. Jinými slovy to bylo vždy, kdy si drze dovolil věnovat pozornost něčemu jinému... Jak jinak.
Dlaně se kolem boků sevřou, svírají a palce přesto hladí kůži skrze tenounkou látku. "Ach," zatváří se na okamžik nevědomě, snad jako kdyby ani nevěděl, o čem že to mluví. Jako kdyby se chtěl snažit zakrýt svou žárlivost, svou majetnickou povahu, jež ve skutečnosti nebyla o nic jiná než ta její. Pravá ruka muže se v tu chvíli zvedne, jen aby se natáhla k té tváři anděli a dovolila si sevřít jednu její roztomilou tvářičku. Polštářky prstů přejedou po dokonalé kůži v jemném pohlazení, dávaje na odiv to, jak moc si jí vážil. Brzy se však ukáže, že slova, která mu vyklouzla z úst před několika vteřinami nebyla tou nejlepší volbou. A dokonce se jim snad podařilo rozzlobit ženu, co se ze smutného a uraženého andílka proměnila na něco horšího. Na něco mnohem horšího, až byl Lucien nucen skousnout si provinile ret mezi svými zoubky. "Tak to ale vůbec není, Cecilio!" Ruka z tváře spadne a znovu s druhou sevře dívku v náručí, přitiskne ji snad i blíže k sobě, s pokusem ji svými doteky uklidnit. "Jen mám teď spoustu práce a musím ji dodělat. Až to všechno bude hotové, bude nám zase lépe, uvidíš! Jenom mi musíš ještě chvíli dát!" V tom okamžiku se mu však její tělíčko vysmekne ze sevření, v očích přímo šlehající plameny pomsty a zamíří přímo k jeho knihám, aby se jich zbavila a navždy získala Luciena jen a jen pro sebe. Tak... Tohle přesně by se stalo i s tou ženou, co by si dovolila z Lucienovy strany narušit tolik intimní vztah s jeho sestrou. "Prosím! Cecilio! Tohle nedělej," vydá se rychlými kroky za ní, ruce v obranném gestu, snažíc se tak zachránit svou veškerou práci. "Prosím! Neblázni. Je to má práce, jestliže ji teď zničíš, budu ji muset celou dělat znovu. Všechno od začátku!" Bránil se mladý muž před pomstychtivostí své sestry, správná slova ale ne a ne najít. "Myslíš, že mě se to líbí? Myslíš, že bych s tebou raději netrávil celé dny v posteli? Mazlením, posloucháním svůdných a zároveň romantických slov?" Jako kdyby o to stál. Miloval svou práci a dělal ji rád, ale kdyby si měl vybrat, smetl by sám všechno pod prašnou zem jen pro to, aby mohl trávit svůj čas s ní. "Slibuji, že se ti budu více věnovat," další příslib. Jeden doslova běhal za druhým. Pak ale do jeho úst přišla i slova jiného rázu. Platilo se vzdát. Být rozumný a vzdát se. To přece vždy zabralo. "Tak to spal! Všechno to spal, není to ani trochu důležité! A už vůbec ne teď, když můžu celý zbytek noci strávit s tebou. S tebou a s žádnou jinou..."

Lichotky, lákavé, hladící po duši. Lucien s nimi dokázal nakládat ve společnosti stejně účinně jako jeho malá sestra, mladší z dvojčat. Rozdávat je v ten správný moment tomu, kdo potřeboval zvednout sebevědomí a pocítit na okamžik přízeň jejich rodu, jich dvou, zdařilých manipulátorů, aniž by tušil, že to vše spadá do pravidel jejich vlastní hry, jak si zachovat postavení. Ptávala se sebe sama, zda to není jen další z triků, jak si na ní vynutit poslušnost než provede hloupost, po níž se jí bratr vzdálí, zavřený v pracovně o samotě, nikoho nepouštějíc dovnitř, ani křehkou Cecil. Nenáviděla jeho úkryt, pohrdala jím a zároveň si neodpustila tiché škemrání při dveřích, aby se na ni nezlobil a dovolil jí vejit a utěšit ho. Jindy dotčeně bouchala na tvrzená prkna, křičela skrze dřevo, slibujíc svůj odchod, což bylo často to jediné, co Luciena dokázala vytáhnout ven, aby zastavil blonďaté stvoření u paty schodů a přinutil ji vzdát se. Někdy slovy, jindy činy. Kolik jejich fyzického splynutí mohlo schodiště zažít za celou dobu, co žili v Salemu? Kolikrát se opírala o jednotlivé stupně, zrychleně dýchajíc pokaždé, když do ní bratr proniknul, nesmlouvavě, nepřipouštěje jí jedinou námitku. Pozůstatky v podobě otlačených kolenou a modřin na zádech pak byla nucena skrývat pod silnou látkou šatů, důkaz jejich mileneckého vztahu, malé tajemství skryté před světem, před očima společnosti.
Dnes Lucienův kompliment nerozpálil líčka do růžova, kdepak. Modrošedýma očima jako naschvál klesla k zemi, upírajíc mu to potěšení zahledět se do jejich hloubky, do identické barvy, která je pojila stejně důvěrným poutem jako rodové jméno. "Tím, že mě budeš zahrnovat lichotkami jako jednu ze svých příležitostných milenek?" Rty se pohnou, každé slovo pálí na povrchu i v hrdle, hluboko v něm při pronášení té osudné věty. Ani jeden z nich se nikdy nedokázal čistě oddat tomu druhému věrně, jak se očekávalo od manželských párů. Koneckonců nebyli manželi, ač se tak v soukromí domu a leckdy i na společenské události prezentovali. Měli své milence, drahé polovičky, díky nimž si probojovali cestu na výslunní, když se zdálo, že se světlo od nich odvrátilo, nastavujíce jim záda. Cecil si nalézala cestu do lože bohatých mužů, navazujíce kontakty pro spletité obchodní cesty svého bratra, dávaje mu příležitost nezklamat rodinné jméno a čest, zatímco Lucien... Inu, kdo ví, proč tak činil on. Aby měla jeho malá sestra přítelkyně, jimiž beztak pohrdala a tajně si přála, aby jim čaj při dýchánku zničil drahé šaty? Nebo snad potřeboval změnu? V čem, v barvě vlasů, ve fyzických proporcích těla? Cožpak mu nevěnovala tolik nocí, po nichž ještě druhého dne nosil na rtech blažený úsměv? Nepraktikovala s ním snad takové způsoby aktu, po nichž by se i dlouho vdaná žena červenala, neboť se rovnaly perverznostem z bordelu? Myšlenka, zrádná, pomalu rostoucí v hlavě, přinutí Cecil vzhlédnout, pátrat v dokonalých rysech svého bratra. A poté mu vyčíst téma, jaké s radostí přetřásala pokaždé, když potřebovala získat více než kapku z jeho pozornosti. "Tohle mi říkáš vždy, když se cítíš provinile, Luciene. Která to byla tentokrát, hm?" Dlaně zatlačí na ramena, křehké tělo dívky se pokouší odtrhnout ze sevření, jindy tak dokonalého, ale nyní? Cítila se jako v kleci, zavřená, držená jako drahé zvíře, které nesmí nikomu ublížit. "Se kterou se tu zavíráš po nocích, abys s ní mohl šukat? A neříkej mi, že žádná není, bratříčku, protože takhle dlouho bez mé společnosti, bez mého těla, jsi nevydržel ani při cestách, kdy naše pouto mohli odhalit. Sedíš tady, vymlouváš se na práci a beztak si ho honíš před nějakou čubkou, která roztáhne nohy, protože ses na ní usmál." Každé vyplyvnuté slovo bolelo, vráželo dýku do srdce drobného stvoření, avšak oči? Ty jasné, nádherné modrošedé oči, jež získaly odstín zataženého nebe slibující bouřku? Ty přísahaly pomstu každé člence ženského pohlaví, že jí budou kadeře vyrvány z hlavy a tělo poničeno za myšlenku na sladkého Luciena. "Proč mi musíš tolik ubližovat, bratře? Proč? To už ti nejsem dobrá po tom všem, co jsme spolu prožili?"
Hlas se zajíkne v hrůze, že jí skutečně opustí, což je přesně ten spouštěč, aby po něm mrskla knihou držící v dlaních, odhodlaná se bránit. "Sliby! Zase jenom sliby. Takové, jaké činí každý mužský v téhle zemi, kdekoliv! Jak to bude lepší, jak se mi víc budeš věnovat. Jistě, prvních pár dnů. A pak se tu zase zamkneš. Na sliby ti kašlu, Luciene!" Prásk! Další kniha letí jeho směrem v silném návalu zlosti, až ozdobná vazba třískne o zeď za ním. "Kašlu na tenhle dům, na tohle město! Kašlu na tvou práci! Kašlu na tebe, Luciene!"

Lichotil, něžně se usmíval, manipuloval... Jednoduše se snažil získat vládu nad jejími ústy, nad tváří i veškerými jejími pohyby. Toužil ji mít v hrsti jako kterýkoliv jiný večer, kdy se rozhodla přistoupit na krásná slova zaplavující ženská ouška přívětivým a smyslným mužským hlasem. Tak hrubým a přesto něžným. Oba dva byli stejní. Oba dva si toužili podmaňovat vše, na co jejich oči pohlédly. Toužil mít všechno, všechno pod sebou, poslušné a naslouchající kdejakým rozkazům. I ji. To se mu však nyní nedařilo a Lucien jen přimhouřil oči nad tím, jak musela být dle všeho jeho sestřička vytočená. Pravda, podobná slova byla klišé, něco, co už řekl tolikrát a tolika ženám, že by to nešlo spočítat na jedné jeho ruce, přesto to pokaždé pronesl vážně a s takovou chutí, jak by to leckdo nedokázal. "Ale prosím tebe!" Odvrátil na malou chvíli nesouhlasně svůj pohled a jen se ji snažil silou přitáhnout blíže k sobě. Co zase bylo tak špatně, že se její nálada obrátila o několik stupňů? To, že si dovolil pracovat? Že si dovolil vydělávat peníze? Sám žárlil na ten její dalekohled, proto měl určité... Pochopení. Ale vždyť jeho knihy byly mnohem důležitější než ten její zpropadený stroj! Možná se jí nevěnoval tolik, co dříve a možná to skutečně bylo jenom kvůli jeho práci, ale trocha ohleduplnosti by jí přece neuškodila! Ale mohl něco takového po ní požadovat? Nepochopila by. Nikdy. Proč? Protože takhle to nefungovalo. Nakonec by kdejaký pokus o nabytí rozumu skončil další hádkou, dalšími nepěknými slovy a výčitkami...
"Žádná!" Oči upřímně hleděly do těch jejích, svých vlastních dvojčat zcela stejné barvy. "Mám spoustu práce, opravdu si myslíš, že bych svůj volný čas obětoval někomu jinému než tobě?!" V tónu patrné rozhořčení, to jak přišlo ono ošemetné známé téma. Mnohokrát pronesené přesvědčení, mnohdy lživé, dnes však upřímné jako nikdy jindy předtím. Skutečně se s nikým nestýkal, ani jednorázově nesetkal. Ruce zpevní stisk, jakmile se žena snaží vytrhnout z jeho sevření za pomoci svých vlastních pracek. Držel ji jako v kleci, tak, aby mu už nemohla uniknout, nemohla by opět přijít s tím, jak si hned teď míří sbalit své drahé věci a vypadnout navždy z tohoto domu. Při této myšlence začne mužské tělo kromě rozzuřenosti svírat ještě strach. Tak známý, nebezpečný a naprosto nevyzpytatelný. Kolikrát mu už tvrdila, že odejde? Nespočetkrát, správně. Jako kdyby to nedokázala udělat a možná tomu tak bylo, jenže Lucien se přesto neustále obával, že jednou přijde domů a jeho nejdražší už v něm nenajde. Jen prázdnou postel, prázdnou skříň a po její přítomnosti ani památky. Jestliže měl z něčeho fobii, byla to ta z odchodu. Z jejího odchodu. Kolikrát se jen vzbudil z nočních můr, uvnitř kterých žil sám, bez své milovné Cecilie? Kolikrát vyskočil samým strachem z postele, dlouho poté ještě uklidňujíce roztlučené srdíčko, co už si hledalo cestu z hrudníku ven? A kolikrát mu ona sama v hlavě vytvořila iluzi tohoto snu, jen aby ho potrápila?
S bolestivým výrazem odstoupí, jakmile se mu drobná žena doopravdy vytrhne z náruče a namíří si to přímo do jeho pracovny, za vidinou pomsty, za zničením jeho práce, jeho knih a maleb, jimž obětoval tolik času. Až moc nezdravého času a lásky věnoval všem jednotlivým stranám, na nichž jeho milovaná sestřička žárlila. Kdyby hlupák raději obskakoval ji a činil ji šťastnou každičký den, mohlo by se předejít tomuto hloupému sporu, neustále se omývajícímu. "Cecilio!" Takhle špinavá slova by raději slyšel v posteli, kde by ležela oblečená jen a pouze ve své vlastní nahotě, možná ještě maximálně v jeho vlastní a ne v tolik vyčítavých větách, mířených k jeho osobě. "Opravdu teď s nikým nic nemám, musíš mi věřit!" Jedna kniha je mrsknuta jeho směrem, následuje druhá, při jejím nárazu o zeď mladá muž nespokojeně sykne, jako kdyby doslova cítil bolest své práce. "V pracovně jsem se věnoval jen a pouze své práci, z tolik prostého důvodu, abych mohl více času strávit později s tebou a netrýznit se myšlenkami, jak brzo ráno musím vstát od tebe z postele jen kvůli dalšímu pitomému návrhu našeho otce!" Spěšně si dovolí přistoupit k ní, ještě předtím, než stihne drobná ženská packa mrknout s další knihou. Do rukou vezme její tvář, horkou a zrůžovělou vším tím vztekem, který v sobě držela tak dlouho... "Prosím. Ani nevíš, jak moc tě potřebuji, Cecilio. Hrozně moc, právě teď," na důkaz svých slov se jen přitiskne k ní, nechávajíc linie jejího tělo obkreslovat jeho vlastní. "Potřebuji cítit tvoje tělo, dotýkat se tě... Chybí mi chuť tvých rtů, o nic méně než tobě samotné. Dovol mi se jich zase dotknout, rozehřát je těmi svými, prosím, Cecilio." Vlastní vztek byl ty tam, zbyla jenom touha, touha ji dostat do pořádku, uklidnit ji a začít přemýšlet zcela jinak. Hladové ruce sjely od ramen až po její pas, hezky pomalu, užívajíc si každého místa, na které po cestě narazily. Za jejich pomoci ji žadonil, prosil o odpuštění, o společnou noc na usmíření, o další krásné společné probuzení v jedné posteli... "Prosím."

"Nebylo by to poprvé." Ublížená slova vyřčená žárlivou ženou, uvnitř zlomenou, ztracenou, v duchu tiše žadonící, aby tohle byl jen jeden z těch ošklivých snů, nočních můr, které se potají vkrádají do znavené mysli, rozehrávaje hru plnou hrůzy a děsu, při němž srdce splašeně tluče na poplach, kůži zaplavuje pot a z úst unikají žalostné pazvuky naplněného strachu. Jistě že by to nebylo poprvé, žádný z Lucienových úletů nebyl prvním ani posledním, už dlouho ne. Ani Cecil nebyla bez viny, ale o kolik se zdálo snadnější poukazovat na bratrovy chyby při hře na čistého anděla sudby, plného ospravedlnitelného rozhořčení. Cítila se zrazená, ostatně jako pokaždé, když se řeč stočila na prokleté téma zakázaných románků, jimiž si navzájem vráželi dýku do zad i srdcí, bojovní v touze ublížit tomu druhému a dokázat mu, jak chutná pocit nevěry. Jak snadné je přinutit svého vyvoleného žadonit o kapku pozornosti, vyrvat z jeho těla poslušnost založenou na žárlivosti a zabalit ho do něj jako do nejjemnější deky. Možná si už představovala, co ani neexistovalo, ale cožpak jí podobné scénáře zakazovaly vykřiknout je nahlas v obraně, chráníce si ublížené city polité ledovou vodou kdykoliv s ní Lucien netrávil čas? Dětinské chování, toho si byla příliš dobře vědoma. Ani tak nehodlala podlehnout nátlaku vynakládaným bratrem ve vzdorovitém vyštěknutí, protestujícím proti strachu hromadícím se uvnitř blonďatého stvoření. "Už nejednou jsi hledal inspiraci v klíně jiné. Proč by tomu tak nebylo i teď? Co by ti v tom zabránilo, hm? Já snad?"
Hlas se zlomí, dívka, otřesená představou Luciena trávícího své večery v loži s jinou, se snaží skrýt za hradbu z dlaní, prolévajíce slzy do horké kůže. Jak krutě se vůči ní dokázal chovat. S jakou lehkostí se obhajoval, rozhořčený, ztracený jako malé štěně zatoulané venku v dešti. Labilní povaha mladšího z dvojčat si dokázala zahrát strašidelnou melodii vidin osamoceného života bez Luciena. Bez bratra, dvojčete, kterého milovala víc než by sourozenecká láska měla dovolovat. Pouto, do této chvíle tak silné a nezpřetrhatelné, by se rázem stalo pouhou vzpomínkou oděnou v šálu ze smutku a nostalgie, nad níž by proplakala noci. Veškeré snahy o uklidnění bojkotuje, zdá se to tak jednodušší. Vždy se to zdálo jednodušší než se nechat pohltit bratrovými slovy, sliby o lepší budoucnosti, o společně stráveném čase. "Jak ti mám věřit, Luciene? Jak? Vždyť pokaždé mne zahrneš sliby o dnech, ve kterých figurujeme pouze my dva, ale kdy sis skutečně na mě udělal čas? Kdy jsi zanechal veškeré téhle práce, aby ses mohl věnovat mně a ne těm knihám a kupcům, které ti dohazuje otec. Myslela jsem, že mě miluješ, bratře, ale láskyplnější city tě vážou k otci, k tomu muži, který se nás pokusil rozdělit, abychom nemohli být spolu! Skáčeš jak píská a ani si to neuvědomuješ. Zaměstnává tvé ruce takovým množstvím práce, abys nepomyslel na to, že by se měly dotýkat mého těla namísto listů papíru. Že bys měl připravovat o dech mě a ne ty přepudrované paničky, které vzdychají nad tvým úsměvem a představují si, jaké by to bylo pořídit si o tolik mladšího milence a ještě k tomu s rukama umělce. A ty se necháš vtáhnout představou náklonnosti z otcovy strany, abys přitom zapomněl na mě. Zklamal jsi mne, bratříčku. Stala se z tebe loutka v otcových rukách. Vyrostl z tebe takový muž, jakého si přál. Už nejsi můj Lucien. Nejsi ten, kterého jsem milovala. Stal se z tebe někdo jiný... cizí... náš otec."
Každé z vyslovených slov zabolelo, každé zabodávalo pomyslnou dýku do srdce, když bylo pronášeno s očividným nesouhlasem a odporem deroucím se na povrch. Za tím vším se skrývala zraněná dívka, malé děvčátko, sotva chápající, proč jí takto mohl bratr zradit, proč se mohl obrátit zády k ní. Pohled poklesne, do očí, tak identických pro jejich rodinu, se derou slzy ponížení, jenž se v nich zjevily zcela poprvé. Za každých okolností hrdá Cecilia poprvé pocítila chuť odmítnutí, hořkého a štiplavého na jazyku. "Ani si neuvědomuješ, že žádný čas pro nás nezbyl." Šepot, tak tichoučký, že se rty sotva o sebe otřely. Zdrcující zpráva, jejíž dopad si uvědomila právě teď. Paže překřížené přes hrudník, dlaně se pokouší vehnat něco málo tepla do kůže, přejíždějíc po šifonové látce župánku, ale jako by nic z toho nevnímala. Pohled už dávno zastřely slzy, tolik jich neprolila ani při jejich poslední velké hádce. Ta se zdála proti tomuto tak hloupá, ješitná a hlavně vzdálená na tisíce dnů.
Modrošedé oči vzhlédnou. Důvod? Prostý. Lucienova slova. Tichoučké žadonění protnuté blízkostí jeho těla, té zdrcující blízkosti chutnající jako dokonalý sladký sen. Intenzivní, že by se v ní dokázala vyhřívat, malá kočka užívající si slunečních paprsků laskajících každý kout křehkého těla víly s duší perverzní hříšnice. "Tak mi to dokaž, Luciene. Dokaž mi, jak moc mne potřebuješ. Mé tělo... mou duši." Bylo snadné zavřít oči a vzdát se, i když ne tak docela. Nikdy ne tak úplně. Rty téměř na dotek s bratrovými, stačilo se ještě maličko natáhnout pro vtisknutí polibku, tak zakázaného pro sourozenecké pouto. "Za každou stránku... mne uspokoj. Za každý list papíru... mne přinuť sténat tvoje jméno..."

Nebylo by to poprvé, to skutečně ne. Kolika záletů se za jejími zády zúčastnil? Kolik žen prošlo jeho rukama, kolik typů ženských postav, kadeří a nádherných očí, v nichž se po čas celého aktu ztrácel? Ale které se rovnaly těm jejím? Byly takové vůbec? Existovaly? Někde na konci světu, jemu nedosažitelného místa, tam možná existovala dívka lepší než jeho milovaná Cecilia. Ale našel by se u něj zájem ji hledat? Nenašel. Skutečně ne. Nevyměnil by ji. Ono sourozenecké pouto mezi nimi bylo neobvykle silné, alespoň si toho všímal, cítil ho, pokaždé, co ji pohladil po tváří, co se rukama dotýkal jejích boků... Tehdy to všechno cítil. I kdyby ji chtěl opustit jakožto svou milenku, nikdy by ji neopustil jako sestru. Jako svou rodinu, pro níž by obětoval úplně všechno, úplně všechno by dal v sázku, snad dokonce i svůj vlastní život, kdyby to vůbec šlo. "Nejednou možná, nyní tomu však tak není. Musíš mi věřit, opravdu. Vím, že to jsou typická slova falešného muže, lháře, co se jen omlouvá a čeká na odpuštění, ale teď jsou pravdivá, Cecilio, prosím, věř mi," naléhavost utíká z každého jeho slova jako na běžícím páse, vlévá se do vzduchu, do její tváře. Musí mu věřit. S jinou ženou byl naposledy velmi dávno, ještě dávněji než s ní, onu poslední noc, než se poté vrhl s radostí do své práce a tu nechal vzít mu veškerý volný čas. "Ty... Ty a má práce... Vždyť víš, nestíhám se věnovat tobě, natož tak abych se po nocích věnoval jiné ženě... Abych ji upřednostnil před tebou... To si snad nemyslíš, nebo ano?" Tvář muže nyní jako by se sama stala zrazenou, ublíženou, dotčenou pod jejími slovy. Oči byly uvnitř jemné, chápavé a snažily se na ženu před sebou nijak netlačit, jen ji utěšovat svým sladkým pohledem, jímž ji už tolikrát uklidnit a přinutil smýšlet nad něčím zcela jiným.
Kolikrát už jí tohle sliboval? Kolikrát se, zcela s podkopnutou mužskou hrdostí, musel schylovat k větám tak prolhaným a nečistým, až to jeho samotného bolelo? Až jazyk pálil a ústa se odmítala otevřít, zavrhovala další sliby, co utíkaly z jeho rtů protkaných potřebou si ji jen znovu získat na svou stranu, hezky pevně k sobě, poslušnou a přívětivou. Tam, odkud by nikdy nedokázala utéct, neutekla mu, nevzdálila se od něj, nenechala ho tu napospas sobě samotnému. Potřeboval ji k životu. Byla jako kyslík, tolik potřebná a přesto mnohdy přehlížená. Ale když na to přišlo, když se jeho hrdlo začalo svírat nedostatkem vzduchu, zalekl se nejhoršího a jen jí sliboval, plánoval a utěšoval všemi způsoby, aby mu zase dovolila se nadechnout. Aby mu dovolila žít spokojeným životem, plným kyslíku. "Ale..." Ale, ale, ale... Jako malý fracek, co se jen vymlouvá a nic jiného neumí, jakmile je poslán poklidit zvěř na dvoře či jen zalít květiny vysázené v záhoncích. Jako někdo, kdo si odmítal připustit chybu a hledal tak kličku, schovanou chodbu, kterou by mohlo přejít za světlem až k samotnému šťastnému konci. "To vůbec není pravda! Nestávám se jím, jen chci být dobrý syn v jeho očích, normální, takový, jakého mě chce mít a to jen kvůli nám. Kvůli tobě! Čím více práce bude za mnou, tím více budu mít času na tebe, na nás dva. Jen to potřebuji dodělat, ty to víš..." Jak smutně na ni jeho oči pohlíželi. Dívali se do zrcadel, rozzuřených a stejně smutných. "Ani to není o náklonnosti, jen chci mít všechno hotové, aby poté delší dobu po mě zase nikdo nic nechtěl, vždy to znáš, nezlob se na mě kvůli tomu, prosím. Prosím... Lásko." Jak se jen snažil o klidný tón, jak se snažil povrchně uklidnit i ji samotnou, jen aby mu zase odpustila. Už kdo ví po kolikáté, přesto si vždycky dokázal najít jiná slova.
Krok blíže k rozzuřené ženě, ruce se zvednou k její tváři, jen aby po nich mohl přejet v láskyplném pohlazení. "Ale uvědomuji si to. Uvědomuji a bolí mě to stejně jako tebe. Tolik... Mi chybíš, přestože jsi mnohdy hned vedle mě... Není to jednoduché. Jen nechci trávit svůj čas s tebou a mít hlavu plnou nesplněných povinností. Chci mít myšlenky čisté a vidět v nich jen tebe, nic jiného." Mužské tělo se tiskne k tomu jejímu, prosíce a žadoníce o pozornost, o odpuštění a kousek společně strávených chvil v tom nejkrásnějším aktu ze všech. "Dokážu," příslib do dalších okamžiků, ruce klouzajíc po ženských křivkách, od ramen k bokům a znovu nahoru, tisknout si ji blíže k sobě. Vždy to jde ještě blíž. Jen další z jejích her. Hra, v níž musí sám dokázat, že stojí za to, aby zde zůstala, byla s ním a nadále ho činila šťastným. Stejně jako on ji. "Dokážu ti to," ústa se skloní k jejímu oušku, potichu šeptajíce ona sladká slůvka. Zoubky skousnou ušní lalůček, jen na malou vteřinu, na malé zatáhnutí s touhou vyvolat u ní jen a jen pozitivní reakce. "Každým svým pohybem," ruce se neptají, jen pomalu sklouznou až po spodní okraj lehké košilky, pomalu ho vyhrnujíce výše. "Řekni mi, jak moc ti to chybělo. Uděláš to pro mě? Pošeptej mi to... Cecilio."

Pamatovala si všechny ty bezesné noci obalené nitkami magie. Drobné či větší pokusy, hry, jejichž hlavním aktérem se stávala Lucienova mysl ponořená do říše spánku, tak zrádném, když se drahá sestřička rozhodla podplatit Morphea a svými kouzly vložit semínko hříchu, nechat jej zakořenit a uvést do květu sen, po jakém by zatoužil nejeden muž. V mnohých případech krutá, ztotožněná s iluzemi, jimiž brnkala na citlivé struny bratrova vnímání, napůl ponořeného v jiné dimenzi, kde čas platí až ráno a utne veškerou radost. Neznala větší radosti než prodlužovat Lucienova muka, prohlubovat je a těšit se na probuzení, napůl ospalé, nechápavé, až bude čelit výčitkám, že to všechno mohl mít v životní velikosti a jeho sebeukájení nemuselo být zapříčeněno pouze hrou zvráceného malého stvoření. Kolik času a počinů věnovala při intenzivním balamucení bratříčkovy hlavy, zanechávaje hořkou pachuť prohry v jeho ústech? Téměř pokaždé se mu vkradla do snů a rozehrála symfonii vzrušení podníceného touhou - po ní, po jejím těle, po sténání a šeptání toho jednoho jediného jména. Slastný pohled na obnažené dívčí tělo, záplavu plavých vlasů a tvář anděla oddanou hříšnému počinu sebeuspokojování se. Detailní záběry na vzrušené nádechy, při nichž se odhalená ňadra zvedala, vystavujíce své jemné křivky světu na odiv, ručka putující mezi stehna, prst jeden po druhém mizící v klínu a výkřiky rozkoše dokazující neukojitelnou touhu po vyvrcholení.
Jindy vkládala do bratříčkovy hlavy vzpomínky na noci plné společného obcování, spojeni v jedno tělo, při čemž si dovoloval Cecil mučit dalšími doteky s každým dechberoucím přírazem proti křehké pánvi, tak razantním a v srdci malého děvčátka, prakticky ženy, vytouženým. Podněcovala ho k samotnému rozvíjení aktu, k zakázaným činnostem mnohdy hraničící s perverzností, po níž mužům tluče srdce, aniž by nahlas přiznali slova. Ve snech a představách mu dovolovala vše, po čem bažil, po čem v tichosti svého mlčení žadonil, ačkoliv oči, ty nádherné dvě studánky ho pokaždé prozradily. Nebylo to poprvé, kdy se u Luciena setkala s představou podmaňování si jejího těla, jak tomu bylo u krutých králů a vojáků, kteří nedokázali věnovat ženě něžnost a letmý dotek romantiky. Namísto toho si je brali, drze a hrubě, holdujíc znásilňování a plenění jejich těl. Jindy bývaly jeho choutky ještě zvláštnější, ale stud mu nedovolal rozvíjet fantazii dál. A Cecilia milovaného bratříčka pokaždé potrestala pohledem nevinně vyhlížejících očí, tváří anděla, kterého by byl hřích tak poničit, připravit ho o křídla a veškeré ctnosti, ač to byla ona, kdo Luciena pobízel k plnění tak perverzních představ, že by jim ani Bůh neodpustil.
Milovala sledovat jeho ruce bloudící po těle, hledající bod své touhy, kolem něhož se soustřeďoval Lucienův vesmír při záludných snech. Chvějící se prsty pomalu se obtáčející kolem údu zpevněného přívalem krve, dlaň posouvající se vzhůru, aby v příštím okamžiku klesala a celý proces se mohl opakovat s melodií vzrušeného dechu. Někdy ho nechávala uspokojovat se až do samotného konce, znečišťujícího ložní prádlo svou touhou po naplnění snu, zatímco sama dřepěla v křesílku, očima upřená na divadlo odehrávající se před ní. Jindy napůl plnila ty tiché, nevyřčené představy, sama obemykající horkými ústy Lucienovo mužství, detailně ho zpracovávající při tichém bratříčkově žadonění, jehož sílu si ani neuvědomoval, mnohdy se potácející na prahu mezi spánkem a probuzením. Nejednou se mohl ponořit přímo do ní, do studně rozkoše, sevřené tak těsně, že ho nevědomky, či snad úmyslně, probudila. Malá mrška, která si brala to, co bylo její.
V poslední době Luciena nechávala trápit nenaplněnou touhou, brala mu vyvrcholení před koncem cesty, zamčená ve svém pokoji, aby se k ní nemohl dostat. Vzdor, její systém, jak mu vrátit všechno to přehlížení, tu neúčast při milostném počinu. Proto i teď čekala na jeho vyjádření, na slova staršího z dvojčat, na akt, kterým nechá rezonovat její tělo slastí a rozkoší hraničící s nepříčetností, kdy to bude tentokrát Cecil, kdo bude žadonit a kňučet blahem s prosbami na chvějících se rtech. "Ne. Nejdřív mne musíš uspokojit všemi zakázanými způsoby, před nimiž by církev zavírala oči. Teprve pak... Pak ti možná, bratříčku, řeknu, jak moc mi chybělo, když sis mě bral."

Kolik jenom nocí to bylo? Kolikrát ho přinutila snít o věcech tak hříšných, že by to nejednoho fanatika přinutilo s prosbou skončit na kolenech a prosit Nejvyššího o odpuštění a on místo toho? On zůstal hezky v posteli, s rukou ve svém klínu, zažehnávajíc onu touhu, co nedokonavý sen vyvolal. A její pohled z onoho křesílka naproti postele? Kdo ho tam vlastně dal?! Ale vadilo mu to snad? Ne, vůbec ne. Ba co víc, ty modré oči, stejné jako ve snu.. Co na něj hleděly od naproti, sledovaly ho s tolik smyslným výrazem, pečlivě zkoumaly každý jeho tolik odhalený pohyb ruky... Nebylo to tolik intenzivní jako uvnitř jeho hlavy po čas sladkého snění, přesto to bylo více než dostačující k tomu, aby stačilo jen pár pohybů, jen pár dalších vlastních představ, co letěly za pomoci jejího pohledu do hlavy mladého muže doslova samy. Jak uvolňující to byl ve skutečnosti pocit... Už téměř neznámý, neb poslední dobou? Nebyly to hodiny, byly to dny a snad dokonce i týdny, co se zavíral tam, do té malé místnůstky, co patřila jen jemu a jeho knihám. Nepustil ji tam, už jen kvůli tomu, že by přišla jen s cílem ho rozptýlit anebo taky kvůli tomu strachu, že by mu zničila celou jeho práci, jen aby pak hledal utěšení a našel ho v její vlastní náruči oněch drobných pacek, co se ho tak často dotýkaly. Škádlily ho, hrály si s ním, zlehounka se otíraly o jeho jemnou kůži, ať v pouhých pohlazeních či v mučivých pohybech ruky semknuté kolem vzrušeného mužského údu. A on by podlehl, zcela určitě by podlehl. I kdyby zničila každou stranu, každý list, každou jeho malbu... Bylo by jedno, jak dlouho na ní pracoval, odpustil by jí to. Odpustil by a nechal se unášet tou krásou, smyslností a vášní, kterou v době jeho vlastní sestra skrývala.
Kdy že to vlastně započalo? Mělo to přesný začátek? Přišel zlom, co všechno změnil a z obyčejných sourozenců se stali milenci? Možná za poznáváním lidského těla opačného pohlaví? Nebo za hledáním zakázaného a přesto tolik krásného uspokojení? Ne, ne, ne! Nikdy nebyli jiní, nikdy nebyli obyčejní sourozenci... Alespoň pro Luciena ne. Vždy svou sestru miloval, už od jejího samotného narození, už od prvních prohozených slov mezi dvěma malými dětmi, prvních společných zážitků a prvních odposlouchaných pohádek, co jim matka čítávala před usnutím. Miloval ji celým svým srdcem, byla tou nejdůležitější, nekrásnější princeznou, s níž chtěl strávit zbytek svého života. Už tehdy to věděl. Už od samotného začátku. A to, že spolu začali postupem času i spát, sdílet společnou postel ve věku, kdy to ani nebylo vhodné a dotýkat se toho druhého takovým způsobem, kvůli kterému by rodiče byli zděšeni a odmítali s nimi hovořit po dlouhou dobu? To byla jen příjemná třešnička na celý ten dort plný krásného a tolik blízkého vztahu.
Jedna ruka na boku, přidržujíc si onu křehkou a přesto tolik nebezpečnou ženu sobě tak blízko, jak jen to bylo možné a ta druhá se pomalu kradla pod okraje drahé noční košilky, tak jednoduché a přesto pro mužské oči natolik svůdné, že toužil z ní onu překážející látku strhnout, hned teď a tady, bez zbytečného ptaní, snad jen s důležitým příslibem a to takovým, že jí koupí lepší, dražší a kvalitnější... A že takových ani neměla málo. Pravá ruka pomalu zajížděla pod okraje, po stehnu nahoru v pomalém a intenzivním pohybu, kdy dlaně přejížděla přes jeho vnitřní stranu, jen kousek od toho hřejivého tepla z jejího klína. "Zakázanými?" Protne nastávající ticho hluboký hlas, chraplavější než obvykle, silný a přesto kolísavý ze samotného vzrušení. Jaký to jednoduchý rozkaz a přitom i tolik lákavá pobídka. Ruce si ji v následujícím okamžiku zvednou do náruče, jako kdyby nevážila ani gram, jen jako ptačí pírko, tak lehké a kouzelné a neposadí si ji nikam jinam než na onen prokletý stůl, který tolik nenáviděla. Ruce jsou přistiženy, jak si ženská stehna odtahují od sebe, jen aby se mezi ně mohl o pár minut starší sourozenec vklínit se svým vlastním tělem. Levá pracka muže jako snad na povel odsune překážející knihu, ta spadne na zem a Lucien se ani neohlídne a to všechno před jejími zraky, situace tak nevinná a přesto lstivá, jen aby si jí ona sama všimla. Jen aby nabyla dojmu, že je důležitější než všechny ty hloupé knihy, s nimiž trávil dlouhé hodiny...
"Tolik jsi mi chyběla, Cecilio," šepot směřovaný do jejího ouška, zatímco zvědavě prozkoumává její tělo. Takovým způsobem, jako kdyby si ho snad ani nepamatoval a přesto toužil objevit všechna ta důležitá skrytá místa znovu. Dotýkat se jich, činit ji šťastnou a to neustále dokola. Jak jen mohl vydržet tak dlouho? Jak jen odolával? Sám nad sebou by se v tu chvíli podivil, kdyby mu v hlavě zbylo místo na zbytečné myšlenky. Teď tu ale zase byla jenom ona. Chtěla ho mít sama pro sebe po zbytek noci a přitom pokořit onu tak proklínanou pracovnu, v níž ztratil tolik ze svého času? Chtěla, aby ji uspokojil, aby se o ni staral až do ranního svítání a přitom nepomyslel na nic jiného, na žádnou jinou? Měla to mít.

Lhala by, kdyby netvrdila, že jí každý bratrův dotek způsobuje husí kůži po těle. Že pokožka se nerozpálí po letmém přejetí,prsty kopírujícími hladnost a něžné tvary, jaké si ponechávají potomci nebes, andělé. Hřál, téměř ji nechával zhořet na popel a prach, aby mohla v příštím okamžiku povstat jako znovuzrozený fénix a vykřiknout do světa sílu extáze ze života. Hlava instinktivně natočená, záplava kadeří kopíruje záda v jejich dokonalé křivce s měkkou oblinou pozadí, jež Lucien tak rád tisknul v dlaních, fascinován jeho tvarem, že nevynechal snad jedinou příležitost, aby jí nepřipomněl, jakou krásou oplývá od prstů na nohou až po poslední vlásek. Pokaždé vydechla proud horkého vzduchu, ztracená v jednom prostém okamžiku, v jednom téměř klukovském, přesto natolik dominantním gestu, aby zapochybovala o své soudnosti. Kolikrát právě tehdy srdce nařídilo chovat se dravě, zapomenout na své kořeny, na rodinu za zády, jejich věčně se držící stín, aby z bratra mohla strhat veškeré oblečení, cár po cáru je pohodit na zem a nechat se pohltit vírem přízemní vášně, jež slibuje to jediné - uspokojení. Dokonalou potěchu z fyzického aktu, při němž lapaly po dechu, celí roztřesení v náručí toho druhého.
Jinak tomu nebylo ani dnes. Toužila, aby jí odhalil svým očím, kousek po kousku. Co na tom, že lehoulinká košile je z drahé látky přivezené obchodní lodí z Francie? Což záleží na jednom jemném šifonovém župánku, jehož lehkost dávno sklouzla k jejich nohám? Přála si jediné - aby jí začal svlékat, odhalil vyzývavé přednosti, pro které by malíři plakali a orodovali u samotného papeže, aby mohli svou Venuši jménem Cecilia namalovat, vtisknout ji na plátno a zdi kaplí. Látka naplnutá na ňadrech připomínala vzrušení kolující žilami modrookého andílka s očima upřenýma na starší polovičku jejich dvojice, na toho hříšníka, který se rozhodl ochutnat něco z její kůže. Dotekem, prostým a zároveň natolik bezbožným, aby Cecil unikl ze rtů prudký výdech spolu s tichoučkým, téměř prosebným zakňouráním. Proč se jen vyhýbal tomu sladkému místu? Proč se ho odmítal dotknout, když tušil, jak horká uvnitř je? Svalstvo se stáhlo naprázdno a Cecilia z hrdla vydala zvuk připomínající nesouhlasnou reakci dravé šelmy, tvrdohlavě bojující proti svému partnerovi. "Nejzákazanějšími."
Rup! Košile se na hrudi počala trhat pod svéráznými prsty drobné blondýnky, zdůrazňující svá slova. Či vlastně jen to jedno, neboť ta další teprve přibudou. "Takovými, před nimiž církev utíká, skrývaje se za slova plná pekelných muk v očistných plamenech. Za jaká by muži upsali svůj život ďáblu, aby je mohli alespoň jednou okusit a pro které si platí děvky z bordelu, protože jejich manželky jsou příliš uťáplé a počestné na to, aby si nechali něco takového navrhnout manželem. Jako by to bylo naposledy v našich životech, Luciene... Chci ochutnat tvé představy, ty sny, které se přede mnou pokoušíš utajit a odvracíš pohled kdykoliv, kdy pomyslíš, že by ses mne optal, ale tvá odvaha ti nedovoluje otevřít rty."i Dlaně obkreslují stále ještě více chlapecký hrudník, nikoliv vyspělého muže. Lucien působil mladším dojmem, tak nevinným se svýma plachýma očima, které dokázaly opětovat pohled s takovou intenzitou, že se několikrát dokázala Cecil uspokojit jen při myšlence na to, jak by se na ní díval, kdyby tak činila před jeho očima. Kdyby rozevřela stehna a dovolila mu se dívat na své vlastní ukájení. Jak by se asi zachoval? Sledoval by ji? Chtěl by sám pocítit záchvěvy rozkoše bublající pod kůží? Sledoval by její počínání až do konce, dokud by hlasitě nevykřikla v návalu sladké agónie? Nebo by si ji vzal a prodlužoval bolestná muka o to déle? Tolik otázek a tak málo odpovědí.
"Nechci, aby ses se mnou miloval, bratříčku." Růžové rty, tak horké na dotek, obkreslí chlapcův ušní lalůček než do něj skousne zoubky stylem, jakým prve učinil on sám. "Chci, abys mě šukal." Jedno jediné slovo pronesené jako jejich společné tajemství. Přání, po němž prahla svým srdcem. Drzá, sprostá, když okusí takovou mluvu, hřišným pohledem promlouvaje bratrovi do duše. Sama vyzývavě rozevře stehna, zvouce ho dovnitř. Odolává, nechce se ohlédnout tím směrem, jímž padly knihy k zemi s hlasitým bouchnutím a přesto... Přesto stočí pohled na onu stranu, přesto kopíruje jejich pád modrošedýma očima, napůl užaslýma, napůl chladnýma, jak v jejich rodině bylo zvykem.

Dvě lidská těla, navzájem propletená a toužící se dostat blíže a blíže k tomu druhému. Dvě velmi podobné tváře, jedna jemnější než druhá, ačkoliv mužské rysy byly přeci jenom odlišné od těch ženských, sic měli tolik společných znaků. Tolik, že by ani přetvářka nepomohla, nikdo by jim neuvěřil, to, že jsou do rodiny bylo zřejmě hned na první pohled. Oba dva stejně chladně krásní... Leckdo by Cecilii mohl závidět tu bezchybnost, krásu anděla, bohaté šatstvo a chůzi tak dokonalou, že měl každý muž potřebu se otočit a co Lucien? Jemu ženská jemnost v tváři nechyběla, pohled měl téměř chlapecký a rysy tak zajímavé, že byl velice snadno zapamatovatelný v očích jiných. Jednoduše si byli něčím neuvěřitelně podobní. Oba dva si totiž dokázali všechny kolem sebe zcela obmotat kolem prstu. Manipulovali s ostatními, manipulovali vzájemně i jeden s druhým. Nyní nad ní měl celou kontrolu. Mohl by ji zlomit jedním jediným pohybem, mohl by ji urazit, mohl by ji tady nechat a jít hledat uspokojení do lože k někomu jinému, najít si novou hračku a nechat jí svůj drahocenný čas... Tohle všechno mohl udělat a přesto nemohl. Na tohle ho až příliš ovlivňovala. Na tohle byla až příliš nad ním. Cítil svou sílu, kterou by neměl, kdyby by ji potřeboval. Opustit ji by znamenalo, že ona by stejně tak opustila jeho... To si nepřál, to bylo jeho nejhorším nočním děsem. Silná sourozenecká láska, že?
Ruce bloudily po nahém těle, bříška prstů obkreslovala výraznější křivky, zkoumala oblá, téměř dokonalá ňadra, oči přivřené, dech chvějící se při poslechu sladkých slov, jimiž ho lákala dál, dál do toho ráje, kde je všechno možné, kde je s ní, jen a jen s ní. S nikým jiným být nikdy ani nechtěl. Miloval ji. Nepřekonatelně moc ji miloval, byl by jí věnoval celé své srdce, kdyby mohl. Život by pro ni položil, jen proto, aby byla šťastná a spokojená. Věřil, že v tom skvěl pravý význam jeho života. Kdesi v koutku mysli věřil, že to oni dva jsou tím středem vesmíru. Člověk existuje jenom sám pro sebe. Jediná skutečná entita obyčejného člověka je on člověk sám a nikdo jiný, jenom on, protože každý jenom sebe samotného dokáže ovládat. Ale pro něj byla skutečná i ona. Patřila k němu. Jako půlka jeho vlastní duše dána do ženského těla. Jen s ní byl silný. S ní tvořil celek.
Pohyb s knihou byl čistě hraný. Vypočítavá nebyla jenom ona, i on získal povahový rys toho pravého zmetka, ačkoliv to na sobě nenechával tak znát. Chtěl ji jen nechat uvěřit, jen aby její srdíčko pookřálo po předešlé hádce, která nyní jakoby ani neproběhla. Aby mu nyní dovolila cokoliv. Ruce si najdou ty její, pohled nevinného a přesto vzrušeného muže změní jeden jediný zlobivý úšklebek. Jedná velká dlaň se obtočí kolem jejích dvou zápěstí a stiskne tak její ruce, zabraňujíc jí pohybu. Sprosté slovo od jemné ženy, to chce přeci slyšet každý muž. K čemu byly takové, s nimiž byla nuda? Jistěže, i ji měl čas od času chuť hýčkat, chuť jí zlíbat celé její drobné tělíčko, jenže některé byly takové celý život. Takové a ne jiné, stále stejné a tím pádem nudné. "Řekni to ještě jednou," pobídne ji, hlas chraplavý, jen o něco málo více než obvykle. "Pošeptej mi to," skloní plné rty k drobnému oušku, zatímco si volná ruka razí cestu vstříc k horkému klínu, pomalu a přesto dychtivě. Ta druhá stále tvořila vězení pro její malé pracky. Zoubky skousnou ušní lalůček, pak i jemnou kůži na krku, ve snaze zachytit sténavé zvuky, vzdechy vyjadřující touhu po slasti. "Popros mě," chvějícím se, přesto tvrdším hlasem zašeptal, horké rty nyní přitisknuté ke klíční kosti. "Cecilio," poslední zašeptání, se kterým se ruka tak toužebně dotkla ženského klína v něžném, přesto mučivě pomalém pohybu. Jaké to nevinné dotýkání se, zkoumání těla druhého... Znal ji tak dobře a přesto pro něj vždy byla nová. Unikátní a jedinečná.