Share
Goto down
avatar
Poèet pøíspìvkù : 3
Join date : 21. 07. 18
Zobrazit informace o autorovi

Willow Creek

za Sat Jul 21, 2018 1:22 am
Tichý stín věčně doprovázející konec života s tváří netečnou. Jediný sval se nepohnul, když tiše shlížela na lidi míjející její neviditelnou podstatu, instiktivně se vyhýbaje prostoru, kudy se pohybovala vpřed. Čas od času se ohlédla přes rameno sledujíc životní pouť a rozhodnutí pohánějící kolo osudu vpřed. Možnosti, z nichž žádná nebyla správná ale ani špatná. Jen jedna prodloužila život o pár minut, dnů, týdnů, měsíců, let i desetiletí. Konec zůstával stejný - smrt. Trpká, s nepříjemnou pachutí na rtech. Pokojná či bolestivá, nemoc nebo vražda. Nezáleželo na tom. Ne jí, andělovi smrti, průvodcem na cestě za poznáním. Pomáhala duším na druhou stranu, předváděla je před boží soud, kde se rozhodovalo o dalších krocích. Kdo se bude smažit v pekle a kdo bude naopak zpívat v nebeském chorále? Tedy kdyby nějaká taková organizace nahoře existovala. Přirozeně si ani teď nemohla odpustit pohlédnutí vzhůru. Vždy ji fascinovalo lidské smýšlení - nebe je nahoře, peklo zákonitě musí patřit pod zem. Zajímalo by ji, kdo podobnou zbloudilost vymyslel. Nebe prostě... existovalo. Možná v jiné dimenzi, v jiném prostoru, v jiné časové rovině, kde se živí nemohli střetnout s mrtvími. Nepatřilo nahoru. To si jen malíři vymysleli a písaři popsali tuto možnost jako jedinou výchozí, aniž by se někdo zeptal, chtěl znát důvod. Zjevně každému bylo úplně ukradené, jak nebe ve skutečnosti funguje. Všem stačilo si představovat řadu buclatých cherubínků s růžolícími se tvářičkami. Nebo extrémě vysoké a nádhernou tváří obdařené postavy ve zboji či bílém rouchu.
Ellie? Ta stála uprostřed chodníku v poněkud otrhaných džínách s dírami nejen na kolenou, až jí holá kůže prosvítala na dobrých deset centimetrů, ale taktéž orvanými na stehnech. S converskami potištěnými barevnými ptáčky a tkaničkami nepříliš promakaně smotanými do klasické kličky, až spíš připomínaly jeden velký šmodrchanec, jakým se převážně vyznačovala sluchátka po kapsách. Bílý tank top podtrhoval snědší kůži bez nutnosti navštěvovat solárium a riskovat rakovinu kůže. Do svých kolegů vyobrazených v nejbližším kostele, kolem něhož pomalu procházela, měla svým zjevem velmi daleko. Zelenohnědé oči taktéž měly sotva co dočinění s nebeskou modří či jiskrou vybroušených démantů nebo dokonce chladné nebeské oceli. Snadno, až příliš snadno by si ji kdokoliv mohl zaměnit s obyčejnou školačkou, které na zádech chybí tak akorát školní batoh nebo vak posetý plackami organizací zachraňujících svět, které ani neznala. Možná se po světě pohybovala dlouho a sem tam svůj volný čas mezi jednotlivými tour s mrtvými využila i jinak než věčným oxidováním na hřbitově. Přesto jí svět tohoto tolik neříkal - ne ten moderní, co se vyvíjel příliš rychle. Spěl kupředu a každou chvíli se mohl chlubit další a další novinkou, která změní životy ostatních.
Blonďatý anděl nedokázal udržovat krok s lokálními i celosvětovými trendy - nedisponovala mobilem (ani nevěděla, co to je), nepronajímala si byt, neznala placení účtů. Ani neprožívala období hladu. Zkrátka si ho nepřipouštěla k tělu. S kým však krok jakž takž držet dokázala, byl jeden mladý muž. Tedy... mladý byl relevantní pojem, hodně subjektivní. V očích druhých by se stal chodícím zázrakem, zatímco Ellie oživlou fosílií. Konec konců její věk se počítal od prvopočátků, kdy byli stvořeni první andělé. Patřila k prvním výtvorům na žádost Azraela nestíhajícího vlastní práci. Spolu s bratry a sestrami dávala pozor na život 'dole', spíše tedy na smrt, aby mohla odvést duše před jejich poslední soud. Někdy... se nedařilo. Utekli a odmítali se vrátit - na takokvé případy se specializoval převážně Azrael sám. Jeho další výhodou bylo to, čemu Ellie přezdívala narušení přirozeného řádu - uzavírání dohod s umírajícími. Konkrétně se jednalo o Smrt samotnou, jednoho z Jezdců Apokalypsy, ale Azraelova delegace měla na starost převádění duší na druhý břeh a tedy započítávání každého dne, o který si Immortals prodlužovali pobyt na zemi. Někdo tuhle špinavou práci dělat musel a démoni? Ti si neradi špiní ruce. Navíc mívají ve všem příšerný nepořádek. Na blondýnku padl nelehký úkol: hlídat jednoho z Immortals a převádět den co den duši, kterou připravil o budoucnost. Po všech těch válkách a zbytečných krveprolitích ve velkém, se jednalo o příjemnou změnu. Mohla se zkusit adaptovat procesu života, zkusit zapadnout, poznat lidský svět o něco blíž.
Nebo také ne. Jak se ukázalo, lovec právě vyrazil za kořistí. Výrazný přívěsek v podobě přesípacích hodin, zavěšeným na tenkém řetízku okolo krku, ukazoval blížící se konec dalšího lidského výtvoru. S jemným povzdechem, avšak poněkud frustrovaným (zkuste si sami v davu hledat jednoho člověka, ona vás ta radost přejde), se začala rozhlížet kolem. Nic, jen moře lidí. Přesto instinktivně vykročila vědoma si toho, kam ji kroky táhly - hřbitov. Finnovo oblíbené místo, kde mrtvola není nikomu příliš dlouho na očích. A svědci? Prakticky neexistovali. S hlavou lehce sklopenou se prodírala davem vpřed vyhýbaje se jakémukoliv kontaktu s okolím. Při své drobné postavě se dokázala snadno vměstnat do úzkých mezírek a proplout skrze masu lidí. Hřbitov se naštěstí nenacházel příliš daleko a Ellie k němu znala cestu po paměti. Vcelku si jej už stačila oblíbit, dokonce by řekla, že si ho zvládla zamilovat. Působil elegantně - náhrobky vyskládané v nenarušených řadách, tráva působila svěže. Břečťan přerůstající přes nejstarší hrobky fungoval na principu tajemné dekorace. Milovala to místo. Jen ji ničilo, kolik smrti z něj sálá. Smrti, která tam nepatřila.
avatar
Poèet pøíspìvkù : 3
Join date : 22. 07. 18
Zobrazit informace o autorovi

Re: Willow Creek

za Sun Jul 22, 2018 3:06 pm
Ať byl kdekoli ve světě, existovalo jedno místo, kde byl vždy klid – hřbitov. Pokud zrovna neprobíhal pohřeb nebo nebyly dušičky, nepromenádovaly se zde davy lidí, jen sem tam někdo přišel, zapálil svíčku, pronesl krátkou modlitbu a vzápětí zas zmizel, aniž by toužil na bezútěšném místě, kde mu mohli dělat společnost tak akorát mrtví. A něco takovýho nikdo nevyhledává úplně dobrovolně – snad až na Finn, kterej se mezi zesnulými mohl cítit jako doma. Sám byl ostatně… no, mrtvej. Je to sice již dávno, ale jsou pocity, které nemohl nikdy zapomenout – hlubokej strach, poslední chvíle bolesti a utrpení, kdy jeho tělo sužovala nemoc a on se jí nemohl nijak bránit, zima, která byla každou vteřinou nesnesitelnější, ačkoliv se zmítal v horečkách. Pocity, které si již nikdy nechtěl připomenout a vehementně se jim vyhýbal, ač sám věděl, že narušuje chod světa a je pravděpodobně jedno velké zklamání přírody, nepřirozený tvor, co už dávno, dávno měl zmizet z povrchu zemského a raději se zahrabat do něj. Finn to ale nedokázal. Seriozně nad tím již kolikrát přemýšlel, zabíjet ho nebavilo, netěšilo ho brát životy, ba naopak, vnímal bolest i strach v očích každé oběti – takové, jaké pociťoval i on. Jenže přesně to byl možná důvod, proč stejně každý den sebral další život, věčná připomínka posmrtného života, do něhož se nechtěl uchýlit, protože… svět měl prostě rád. Užíval si nový vymoženosti, užíval si všech možností, které se mu naskýtaly, neupejpal se a i přes značný věk stále objevoval drobnosti, které ho bavily. Nechtěl se toho všeho vzdát. To raději poslal na druhý břeh někoho jiného – jak hrozně sobecký to bylo? Sebral někomu celej život, aby mohl prožít jeden den?
Tentokrát to byla mladá vdova. Všiml si ji už dávno, že si nad hrobem svému muže, co zemřel dle nápisu na náhrobku již před půl rokem, může oči vyplakat. Působila… zatraceně nešťastně a nezdálo se, že by se její bolest zmenšovala, snad možná naopak, když si začínala uvědomovat, jak prázdnej může být život bez někoho po svém boku. Děti neměla – alespoň takovou práci si dal, než se rozhoupal k poslednímu kroku. Sirotky po sobě zanechat nechtěl, i tuhle situaci znal až příliš dobře na to, aby se jí snažil ve svém jednání vyhnout. Jenže tahle holka byla zcela bez závazků. Nešťastná. A Finn… Finn jí přece jen mohl vzít k jejímu manželovi – pokud existovala Smrtka, určitě bude něco jako Nebe, alespoň to si vydedukoval před lety a navíc nemohl popřít, že jako každý odchovanec 17. století v sobě víru v Boha zakořeněnou měl. To by pro něj čistě teoreticky mělo být uklidňují natolik, aby se již dávno uchýlil do náruče smrti, ale nebyl hlupák. Nebe nebylo místo, kam měl po smrti přijít – on určitě.
Když se Finn dostal na hřbitov, dívka tam již dávno byla. Tiše rozmlouvala s náhrobní deskou svého manžela a nevšímala si nikoho, ničeho. Finn měl oproti ní o situaci dostatečnou představu, nikoho v okolí neviděl, nevnímal, zdálo se, že je dokonale čistej vzduch a on si nemusí dělat starosti. Zamíří tedy k dívce, aby jí s krátkým zaváháním položil ruku na rameno. Trochu vyděšeně a zmateně k němu žena zvedne hnědá kukadla, cukne sebou, nechápajíc, co po ní cizinec chce. „Uvidíte ho brzo. Slibuju. Nebude to bolet.“ I přesto, že nehovořil konkrétně, věděla. Poznala. Oči se jí rozšířily hrůzou, ale bylo pro ni již pozdě, neb se vzápětí sesunula na hrob svého manžela – téměř výjev z nějaké antické tragédie. Finnovi unikne povzdech. Tuhle část… tu prostě neměl rád, jakkoli byla nevyhnutelná.

avatar
Poèet pøíspìvkù : 3
Join date : 21. 07. 18
Zobrazit informace o autorovi

Re: Willow Creek

za Mon Jul 23, 2018 7:13 pm
Pozorovala ho. Každý krok, každou myšlenku zračící se v šedých očích, tak chladných, až by z toho citlivou duši zabolelo srdce. Každý nádech, který mu pohnul rameny vzhůru, aby vzápětí klesla v poklidném výdechu. Připomínal jí šelmu, tichou, smrtící. Lovil a kořist stála na dosah. Znala jeho rajón, znala ho moc dobře. Rád sem chodíval. Neptala se, co ho sem táhne. Možná to, co ji samotnou - klid. Klid a nebeské ticho neprotínané hlukem z ulic, kde na sebe naštvaní, z práce vynervovaní řidiči troubili a doháněli se navzájem k šílenství. Nemusela se prodírat přeplněnými ulicemi a na povel uskakovat egocentrickým paničkám neznajícím nic jiného než-li vlastní vesmír, v jehož středu stály, ani otrlým školákům pokuřujícím cigarety za tátovy peníze. Netušila, že ho spíš vábí představa neviditelnosti, neboť zde těžko bude policie pátrat po vrahovi. Ženy zlomené stářím a žalem bez zjevného zranění, co by krvem zalilo šat. Immortal brali duše lidí v klidu, bez bolesti, bez zbytečného násilí. Přicházeli oděni ve strachu, zahaleni pláštěm utkaným z tenat překvapení, aby nakonec po sobě zanechali tělo odpočívající v pokoji se spánkem věčným vepsaným v rysech mrtvého. Byla ráda, že nemusela sledovat umírající při hromadných nehodách a teroristických útocích, oběti krvavých vražd, při kterých se mnohým detektivům zvedal žaludek. K tomu všemu působila poněkud netečně, empatie nepatřila mezi její silné stránky. Ani nemohla. Jako jeden z andělů smrti si byla nucena držet odstup a neprolévat slzy za mrtvé. K ničemu by jí ona lítost neposloužila. Někdy... někdy jí tyto myšlenky vadily při pohledu na citlivé lidské duše. Občas si přála poznat jaké to je vcítit se do někoho, naslouchat jeho emocím a pomoci mu tím, že... že zkrátka pochopí, co druhého tíží. Takto ji zbyla prázdnota, děsuplná černá díra v srdci.
Z myšlenek ji vytrhl pohyb kupředu k mladé ženě oděné v černých šatech, jak se na správnou pozůstalou slušelo a patřilo. Působila tak mladě, ještě v rozkvětu, celý život před sebou. Část sebe ztratila při úmrtí manžela kvůli hloupé nehodě, když se vracel z práce. Ospalý řidič kamionu za volantem na krátko podlehl mikrospánku trvajícího sotva pár vteřin. I tak to stačilo na autonehodu, při níž srazil osobní vůz do příkopu směrem ke stromu. Muž umíral dlouho a v bolestech, záchranáři jej nemohli vytáhnout z vozidla. Nakonec podlehl svým zraněním. Od té doby jeho hrob navštěvovala mladá žena, dříve manželka, nyní vdova. Bezdětná naštěstí. Viděla, jak k ní natahoval ruku. Jak lehce ji položil na její rameno. Jemný dotek, téměř plný nevýslovné něhy. Konejšivé gesto, co jí mělo vzít život. Znala ta slova, slýchala je tolikrát. "Nebude to bolet..." Někdy... někdy vídala v jejich očích strach. Jindy smíření se s osudem. Zvláště u starších, více jak sedmdesáti letých lidech, kteří si uspořádali život a nyní pouze vyčkávali, až si pro ně Smrt přijde a vezme je za milovanými.
Sledovala, jak padla na chladnou mramorovou desku. Krásná, chladná, dokonalá kompozice v malířském umění. Jen ty oči, ty strachem vytřeštěné oči kazily celý dojem. Nesnášela to. Nenáviděla ty momenty, kdy se v nich odrážel strach a Ellie je přitom pozorovala. Pokaždé se jim pokoušela dodat klid - zavřít oči, pozvednout koutky rtů v úsměvu, co pár hodin na to strne do posmrtné masky. I teď, když viděla, s jakým strachem zemřela, si nedokázala odpustit první krok učiněný k ní, než se zastavila s pohledem na Finna. Nemohl ji vidět, neviditelná podstata halila její přítomnost na hřbitově. Čekala, až odejde, až se vzdálí od hrobu s trpělivostí hodnou... inu, anděla smrti. Dokud se nepohnul za košatý javor, odmítala se pohnout z místa. Teprve poté si dovolila zhmotnit se a tiše přejít k mrtvé ženě, poklekávaje vedle hrobu. Dlaní něžně přejela po její tváři - víčka zahalila zrak s rozšířenými zorničkami a rty se zlehka zvedly do úsměvu hodného milující manželky šťastné z brzkého shledání. Až po jejím doteku se objevila nebohá žena netušící, co se právě odehrálo. "Co se stalo?" Hlas se jí chvěl, panika se rozlévala po těle. Znala ten typ lidí, projevovali strach. Postupem času se je naučila uklidnit stejně jako teď - drobný dotek, kdy dlaň položila na její předloktí a tichým, klidným hlasem k ní promlouvala. "Jsi mrtvá. Ale neboj, uvidíš se s manželem. Jen následuj světlo..." Na Ellie bylo vždy něco uklidňujícího - možná úsměv, možná její smutné oči. Poslechla ji, vydávaje se za světlem, které mohl spatřit každý na hřbitově. Jas slunce lámající se ve vzduchu, než zmizelo tak náhle, jako vzniklo, přetrvávající sotva pár vteřin.
Věděla, co ještě musí udělat. Zvednout se, dojít za správcem hřbitova a jako každý den, kdy Finn na hřbitově vraždil, do páry vdechnuté na sklo zapsat označení hrobu. Dělávala tak vždy, ale až teprve, když Finn odešel. Nikdy nenechávala jeho oběti dlouho bez dozoru vystavěné na odiv. Sic jejich schránku už žádná duše neobývala, nebylo vhodné, aby na ně bylo zapomenuto. Něco podobného by si neodpustila.
avatar
Poèet pøíspìvkù : 3
Join date : 22. 07. 18
Zobrazit informace o autorovi

Re: Willow Creek

za Tue Jul 24, 2018 2:53 pm
Za těmi, které zbavil života, se prakticky nikdy neohlížel. Obával se viny – sic ji pociťoval jen velmi slabě a jen velmi zřídka stále přesvědčen o svém sobeckém právu na život, o který byl už jednou připraven krutě a bolestivě, nikdy nedokázal zbavit strach, co by se stalo, kdyby na něj vina jednou dolehla. Finn vyrůstal ve světě, kde byla smrt normální. Na ulici Dublinu vídal těla opilců, které někdo zabil ve rvačce, epidemie kosily lidi po desítkách a puch spáleného masa ve snaze zbavit se nákazy dopadal na celé město, na šibenicích dlouho viseli popravení, ani on sám neměl před smrtí zcela čisté ruce jakožto býval zlodějíček. Jenže nyní… Nyní vše bylo jiné. Vnímal proměnu doby a to, jak se postupně odcizovala od smrti, až na ni dnešní lidé nebyli zvyklí vůbec, litovali každého ztraceného života, rozbírali humanitu trestu smrti a snažili se dělat vše, aby úmrtí předešli. Když někdo zemřel v sedmdesáti, stále se to mnohým zdálo brzo. A Finn takové životy bral, ukončoval jejich pozemské bytí, aby je poslal na lepší místo. Byly doby, kdy mu za to byli téměř vděční – za to, že je vykoupil z pozemského utrpení, za to, že dál nemusí snášet bídu, jenže na všech svých obětech posledních několik desítek let vnímal upjatost k životu, jakousi radost z něj, kterou jim on svým drzým jednáním bral. Byla to dostatečná změna, aby se začal cítit vinný. A s počtem jeho obětí? Bylo by velice snadné propadnout sebenenávisti nad vlastní sobeckostí, arogancí.
I to byl jeden z důvodů, proč se snažil co nejdřív vypadnout – tedy mimo ten hlavní, že by vážně, aby jej načapali na místě činu, přičemž si uvědomoval, že s moderní technologií je jen otázka času než jeho rozostřená černobílá fotografie zaplaví místní televizi i policejní stanice, jak se jednou dopustí neopatrnosti a hlouposti. Nikdy tedy neviděl, co se dělo s jeho obětmi, kdo pro ně přišel, aby sečetl konečný dluh. Až dnes – tehdy, kdy zašmátral v kapse a nenašel krabičku cigaret, co byla jinak vždy přítomna a byl si jist, že na hřbitově ji ještě měl, takže mu jednoduše někde musela vypadnout. S tichým zakletím se kus za hřbitovní bránou otočí na patě. Nebylo dobré nechávat za sebou stopy a mohlo se snadno jednat právě o jeden z těch momentů, kdy si mohl zahrávat se zákonem.
Ve chvíli, kdy se však dostal blízko místa činu, ztuhne. Šedé oči před sebou spatří blonďatou, drobnou dívku. Svědka. Nálezce. Byla tu i předtím? Musela. Nikdo jej nemíjel, když ze hřbitova odcházel, nikdo sem nemířil. V tu chvíli jeho srdce vynechá jeden úder, aby vzápětí začalo bušit rychleji. Finn natáhne krok, rychle se dostávaje k nic netušící dívce, kterou vzápětí chmátne za paži, aniž by se bál užít sílu, a vzápětí jí nohama přitiskne zezadu k jednomu z náhrobků, div ji nedonutí si na něj sednout. „Cos viděla?“ zasyčí prudce. Nebyla v tom nenávist, krutost, ale prostě jen strach. Finn žil fakt rád a nehodlal se o tohle privilegium kvůli takové hlouposti připravit, v takových momentech si to uvědomoval o to více. Kdyby chtěl, mohl dávno pasivně přispět k tomu, aby jej dopadli a on jeden den, jen jeden den nepřivedl duši smrti, což by znamenalo jeho konec. Stačilo by důvodné podezření a krátký pobyt ve vazbě, aby s ním byl konec – ale Finn zatím vytrvale odolávat, nehodlal to připustit a co víc, veškerých svědků se nebál zbavit.
avatar
Poèet pøíspìvkù : 3
Join date : 21. 07. 18
Zobrazit informace o autorovi

Re: Willow Creek

za Tue Jul 24, 2018 9:45 pm
Dopustila se chyby. Malého prohřešku s následky, které měla brzy pocítit na vlastní kůži. Pohledem vyprovázela záblesk světa, nic netušící, slepá k okolnímu světu, když ji cizí ruka chytla za paži a prudce s ní smýkla, že být člověk, patrně by začala ječet jako pravá dáma v nesnázích, na níž se řítí sprostý vrah. Takto nevydala ani hlásku. Proč by? Byla anděl a jen tak něco ji za celý život nepřekvapilo, spíš naopak. Lidský svět se zdál předvídatelný. Kolikrát v duchu vedla lidské kroky, rozmýšlela za ně, tipovala si, která odpověď na otázku bude tou správnou. Rozhodnou se pokračovat na křižovatce doleva, doprava nebo budou pokračovat vpřed? Zastaví se, když na přechodu svítí zelená, nebo se pokusí přeběhnout silnici a riskovat srážku? Každé z těch drobných, mnohdy malicherných rozhodnutí, se jim odráželo v očích. Jen v Elliených nikoliv. Tam zela podivná prázdnota, jakýsi neutrální, až lhostejný přístup k životu. Důvod? Zcela jednoduchý. Sama o sobě žádný neměla. Nemohla se ráno rozhodovat před zrcadlem, který outfit jí sluší víc a který naopak zvýrazňuje boky a dělá je tak širšími. Nezkoumala každý den svou pleť, zda jí nepřibyly vrásky. Nerozčilovala se nad nedostatkem make-upu či oblečení, nesbírala hromadu bot. Nezažila nic z toho, neměla důvod. Neměla ani důvod překvapeně pomrkávat a pištět, když jí cizí ruka natiskla na chladný náhrobní kámen. Tiše mu opětovala pohled, neuhýbala, neklopila oči - naopak mu vytrvale oplácela hodnocení, aniž by byť jen na chvíli dala najevo jakoukoliv emoci. Nic takového neznala, od všech se držela dál. Konec konců s andělem smrti se nekamarádí každý na potkání a Ellie... té to vyhovovalo. Zvykla si. Musela.
Sledovala emoce promítající se do tváře, jíž by označila za pohlednou. Měl pěkné rysy, ostře řezané - hlavně v oblasti čelisti, co se vyjímala. Nejvíc ji fascinovaly ty šedé oči, chladné podobným způsobem, jakým se vyjadřovala samotná Ellie vůči lidem. Chladné, odtažité. Znala ty pocity, znala důvody. Neodpověděla, alespoň ne hned. Namísto toho zpomalila čas natolik, až se vzduchem nic nepohnulo. Opatrně ukročila o jeden, dva kroky dál prohlížeje si místního vraha. Nesoudila jej, i jeho čas se jednoho dne naplní a duše? Ta propadne peklu, samotné Smrti do rukou. Poodešla dost daleko, aby na ni jen tak nemohl dosáhnout, zprvu neviditelná, čímž vyrušila manipulaci s časem, který se dal opět do běžného toku. Chudáka jej musela zmást - tam, kde před chvílí stála, zela prázdnota. A ona? Stála za ním v dostatečné vzdálenosti. "Všechno," odpoví krátce po zhmotnění se v prostoru. Neviditelnost pro anděla nesla své výhody a Ellie je využívala plnými doušky. "Měl jsi jí zavřít oči. Neneseš úctu k mrtvým..." Její hlas zněl káravě, připomínala šedý stín, co uklízí nepořádek napáchaný hlavním záporákem. Ta, která se stará, aby nakonec vše dobře dopadlo. Jen... jen trochu jinak. Nechápala, proč to nedělá - neznala forenzní analytiku ani kriminální seriály, dle kterých by každému bylo jasné, že by mohli setřit jeho otisky prstů. Televize by pro ni patřila mezi hotové zázraky, mračila by se na ni - minimálně zezačátku. "Proč ses vrátil? Nikdy se nevracíš..."
avatar
Poèet pøíspìvkù : 3
Join date : 22. 07. 18
Zobrazit informace o autorovi

Re: Willow Creek

za Thu Jul 26, 2018 7:57 pm
Byla jiná. Nemusel nad tím dlouho přemýšlet, aby si toho všiml. Hezká, jistě, křehká blondýnka se zelenými kukadly. Které přesně byly tím problémem, stačilo se na ně jen trochu zaměřit, aby v nich nespatřil… Nic. Absolutně nic. Žádnou emoci, strach, leknutí, pohoršení s touhou utéci ze spárů muže, co teprve před chvílí připravil o život mladou vdovu. Hleděla na něj zpříma, neuhnula pohledem. Finna to překvapilo. Byl zvyklý na lidi, na jejich poslední pocity, které v jejích očích vnímal o to víc – ne nadarmo se říká, že se jedná o okno do duše. Dívka, jejíž paži stále svíral, byla prostě divná. Trochu mrazivě děsivá, ale Finna už jen tak něco nerozhodilo – po prakticky čtyřech stoletích života se mu snad nikdo nemohl divit. Jenže to byla jedna chvíle. Ta druhá? V té byla pryč, on svíral tak akorát vzduch a nezbývalo nic jiného, aby nyní on překvapeně zamrkal do míst, kde ještě před chvílí stála. Místo toho se ozve hlas za jeho zády a Finn se prudce otočí. Tak proto nepůsobila jako člověk – nebyla jím. Neměl ani tušení, co je zač, ale nikdy nepočítal s tím, že by snad mohl být jediný svého druhu na celé zemi. Jen nikoho dalšího nikdy nepotkal – což bylo pochopitelný, nikdo nikoho také nehledal. Jakmile se ale vzpamatuje, stiskne čelist k sobě. Všechno… To nebyla příliš dobrá zpráva, Finn měl však tušení, že s tímhle faktem pranic neudělá. „Nejsi člověk…“ zkonstatuje. Být jím, už je pravděpodobně také mrtvá, ale vzhledem k triku, který provedla před chvílí, aby zmizela z jeho dosahu, nejspíš má smůlu a setkal se s něčím silnějším než je on sám. Vzhledem k tomu, že rozsah svých schopností si též příliš neuvědomoval, také to nebylo zas tak těžký. A snad i proto se uchechtne, když jeho směrem pronese danou výtku. „Jim na tom už fakt nesejde.“ Pokrčí rameny. Jemu osobně by bylo putna, co se dělo s jeho tělem. Snažil se všem svým obětem věnovat důstojný a co nejméně bolestivý či děsivý odchod na onen svět, ale co se pak stalo s tělem, na tom mu nezáleželo. Jednalo se jen o zhroucenou, nehybnou horu masa. A co se před několika lety zpět objevily forenzní vědy, odmítl na cokoliv v okolí sahat včetně mrtvých těl. Nebyl idiot.
Znova se zarazí. „Nikdy…?“ Jednalo se o příliš podezřelé slovo určující čas, co značilo, že se s dívkou již setkal, jen o tom očividně nevěděl. A že to nebylo poprvé, co jej nachytala na místě činu – možná ne osobně, ale věděla… V ten moment se netvářil zrovna přátelsky, spíš naopak, jednalo se o hlubokou ostražitost a opatrnost. „Zapomněl jsem si cigarety…“ Nemusel s ní mluvit, ale teď už to bylo stejně putna, cokoliv řekne, situaci už moc horší učinit nemůže. „Můžeš mi je pomoct najít…“ Nemluvil vážně, celé to myslel spíš ironicky i s ušklíbnutím na konci, než se nezúčastněně rozhlédne po prostranství. Jeho štěstí bylo, že byla zrovna čerstvě posekaná tráva, ve vzduchu se ještě vznášela její vůně spolu s pachem benzinu – i přesto je ale hřbitov značně velkej.

Sponsored content

Re: Willow Creek

Návrat nahoru
Povolení tohoto fóra:
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru