Share
Goto down
avatar
Poèet pøíspìvkù : 3
Join date : 15. 07. 18
Zobrazit informace o autorovi

Willow Creek

za Sun Jul 15, 2018 3:13 pm
"Pane... Pane, slyšíte mě?" Hlas se nesl z dálky, mlhavý a ztracený, že nebyl sto pochopit, zda promlouvá k němu, nebo se mu k uším nese ozvěna nějakého rozhovoru. A proč byla kolem taková tma? Proč mu v uších hučela krev a hrdlo toužilo po doušku studené vody? Až po chvíli si uvědomil, že tma je způsobená pevně stisknutými víčky k sobě, a hlas patřil ženě stojící blízko něj. Ženě s neznámým, lidským pachem zaneseným hromadou desinfekčních prostředků, nad nimiž automaticky krčil nos. "Pane?" Odpovědí na oslovení bylo zamručení hlubokým hlasem a o něco větší boj se slunečními paprsky pálícího na tenké kůži víček. Teprve až po dalších patnácti vteřinách se mu povedlo oči otevřít. Mlha rozprostírající se kolem se pomalu zaostřovala, barevné skvrny získávaly na skutečných obrysech. Bílý strop, bílá zeď, velké okno, pootevřené dveře, za nimiž probíhal hovor a podivné cvrlikání věčně drnčícího telefonu na recepci poschodí nemocnice, kde se probudil. "Pane?" Až nyní zaregistroval osobu stojící po pravém boku v blízkosti hlavy. Dost blízko na to, aby instinktivně napnul svalstvo a očekával hrozbu, i když se jednalo o pouhou lidskou ženu s velmi nepříjemným zápachem nemocničního prostředí, jež neměl čest za život poznat. Blondýnka v modrém úboru a kalhotech (?!) se jeho směrem usmívala jako malé sluníčko. "Konečně jste se probral. Už jsme mysleli, že se nevrátíte mezi živé." Její hlas zněl mile, vcelku příjemně, slovům však pramálo rozuměl. Nedokázal vypátrat unikající kontext, chyběly mu informace. "Kde... Kde to jsem? A co jste udělali s mým-..." Na posteli se posadil rychle - dost na to, aby zdravotní sestru zaskočil a ona se jej jala uklidňovat, upravujíce mu polštáře za zády. "Co to mám na sobě? To... To jsou ženské šaty? Nejsem žena! Snad..." Zamračením nejenže odměnil sebe, ale taktéž přikrývku kryjící mu nohy. Netrvalo ani vteřinu, aby pod ní pohlédl, ubezpečujíce svoji vlastní osobu, že je stále právoplatným mužem. Zaskočená sestřička nechápavě pokukovala jeho směrem, krapet zrudlá ve tvářích. "Pane, měl byste se uklidnit, ano? Jste v nemocnici, měl jste autonehodu. Vzpomínáte... Vzpomínáte si na něco? Na své jméno, cokoliv?" Nechápavým pohledem se střetl s tím jejím, poněkud vykuleným. Snažila se udržovat klid své duše, měla tu získat pouze zkušenosti. To ještě netušila, že se potká s někým, kdo vlastně není tak trochu člověk. "Samozřejmě, že znám své jméno! Solomon, toť jest mým jménem." Ohradil se téměř jako shakespearovský herec, sestřička na to pouze přikývla, zapisujíce si jeho jméno do desek. "Dobrá, pane Solomone. A-a víte, odkud jste? Kde bydlíte?" Tato otázka by jej jindy přinutila tajit vlastní identitu, leč úraz hlavy v něm jaksi nesl protivnou zmatenost. "Z hlubin pekelných mě a mé bratry stvořil sám Lucifer." Odpověď pronášel v klidu, že nebýt lidského myšlení, patrně by mu kdokoliv uvěřil. Působil přesvědčivě, ne jako blázen. Zdravotní sestra si myslela cosi jiného. "Z hlubin... Ach, samozřejmě. Pane Solomone, požádám vás, abyste tu vyčkal a já za vámi pošlu doktora, ano?" Laskavý, přesto notně přehrávaný úsměv napovídal Solomonovi o přípravě velmi nepříjemného zážitku, se kterým nechtěl mít nic společného. Neodpovídal, sestru pouze vyprovázel pohledem, než se za ní zavřely dveře.
V té chvíli na nic nečekal. S trhnutím odhodil přikrývku, až přepadla přes okraj nemocničního lůžka, zíraje na holé nohy bez kalhot. "Móda se za těch pár let vskutku změnila k nepoznání," zahudroval při sesedání z postele, cítě na kůži chlad kovu. Teprve nyní si povšiml prazvláštního střihu nemocniční košile, takzvaného andělíčka odhalujícího celé Solomonovo pozadí. "Vskutku zvláštní," zavrtí hlavou s nedůvěřivým ohlédnutím se přes rameno. Ženy nosí kalhoty a muži šaty odhalující hýžďové svalstvo. Být košile jen o něco kratší, patrně by toho odhalila o něco víc, takto však alespoň intimní partie zůstávaly ukryté pod tenkou neforemnou látkou. Vystrčivší hlavu ze dveří, rozhlédl se po nemocniční chodbě - z části prázdné, z té druhé zaplněné především několika členy zdravotního personálu a příchozími zvenčí, kteří přišli navštívit své příbuzné. Nevšímal si zvědavých, napůl šokovaných pohledů, ani výkřiků sester o to, aby se zastavil. Rázoval si to cestou, kterou viděl jako výchozí z prokleté budovy, kde nic nepřipomínalo jeho dobu. Jakým zázrakem se dostal ven, to věděl jen Bůh nebo vládce Pekel. Tak jako tak, nedalo se o něm mluvit jakožto o někom nenápadném. Promenádovat se s holým zadkem po hlavní ulici? Vše, jen ne nenápadné.
avatar
Poèet pøíspìvkù : 3
Join date : 15. 07. 18
Zobrazit informace o autorovi

Re: Willow Creek

za Sun Jul 15, 2018 3:55 pm
Netušila, jak dlouho v nevelkém, zato příjemném městečku Williw Creek zůstane – doufala však, že co nejdéle. Potřebovala práci a potřebovala rovněž hotovost, která se neúprosně krátila s každým dalším dnem, co strávila nazdařbůh ježděním po státech ve snaze ztratit se, zcela zmizet, aby její manžel, Raymond, neměl šanci chytit její stopu a nakonec ji vypátrat. Kdyby se tak stalo? Netušila by, co dělat, na druhou stranu ale dobře věděla, co by udělal on – a rozhodně by to nebylo příjemné. Ne pro ni. Jenže věčně takhle pokračovat nemohla, potřebovala pevné zázemí a hlavně jakoukoli práci, neb všechny kreditní karty nechala na nočním stolku vědoma si toho, že jejich použití by mohlo zanechat příliš patrnou stopu v sítích moderní technologie, které se chtěla vyhnout. Vybrala dostatek hotovosti, ale ta také nemohla vydržet věčně – lístky na autobus či vlak byly drahé, noci v motelech rovněž, ač sem tam nějaký ten den přespala na nádraží, pokud to jen trochu šlo. A práce… Ta by jí přinesla nejen výdělek, ale též pocit, že se po šesti letech bezútěšného manželství staví na vlastní nohy stejně jako možnost rozptýlit myšlenky. Nehledala nic náročného, vyhlídla si všemožné včera si vyhlídla všemožné inzeráty na servírku, které dneska postupně obešla, aby ze tří možných kaváren dostala odpověď, že se jí do konce týdne ozvou a pokud vše půjde dobře, od začátku nového může nastoupit. Alespoň tenhle drobný prvotní úspěch jí do života přiválo štěstí. S čajem, který při odchodu dostala dokonce zadarmo v poslední z kaváren, tak pomalu mířila zpět do motelů, zatímco nyní již pouze teplý nápoj spokojeně usrkávala, neb příjemně rozehříval žaludek i celé tělo. Očima zkoumala výlohy obchůdků, tolik typických pro maloměsto s poměrně rodinou atmosférou, což bylo na jednu stranu děsivé – bude o tolik obtížnější ututlat její pravou, zvířecí povahu, které se musela poddat každý úplněk ve městě, kde se nejspíš vědělo o každém šustnutí. Úplněk byl však ještě daleko a ona si dala za úkol věnovat se pouze aktuálním starostem, které nejvíce tlačil čas.
Stále byla ale lekavá, její citlivé smysly reagovaly mnohem rychleji a mnohem víc reflexně než u kohokoliv jiného, jen ne ve stylu hrdinském, ba naopak bojácném – kdykoliv cítila vodu po holení, kterou používal Ray, okamžitě se zvedala a z daného místa mizela, kdykoliv se ozval ostřejší rána nebo křik, prudce sebou trhla, očekávajíc, že jsou veškeré výtky mířeny na její osobu, než si uvědomila, že se jedná o hloupost. I nyní jí překvapí třísknutím dveří od jednoho krámku, aby okamžitě zareagovala pohledem hledajícím svého manžela, zatímco přidala do kroku – a ani si neuvědomila, že se rozhodla někomu vlézt do cesty. Vzhledem k jeho rozložitosti a výšce ho sotva mohla povalit, to by spíš spadla sama, namísto toho do něj prostě vrazí – a jak jinak, než že jej polije zbytkem čaje, který už dávno není vřelý. Místo překvapeného vyjeknutí rychle ustoupí o krok, o dva, jen aby mohla zvednout oči a pohlédnout do jeho tváře, v očích se jí jasně zračil strach, neb byla naučená očekávat vždy tu nejhorší reakci. Ray by jí za podobnou chybu řádně potrestal – muž před ní byl sice cizí, ale ani to nebránilo děsu, co sevřel její žaludek. Vzápětí tak sklopí modré oči do země- „Já… Já se… Hrozně, hrozně moc omlouvám,“ začne ze sebe koktat, aby k němu znova bázlivě zvedla pohled a maličko se zarazila. Muž byl bezesporu oděn do velmi nezvyklého šatstva – alespoň takového, v němž by se nemělo chodit ven, neb byl určen pro nemocniční účaly, o čemž vypovídal též plastikový náramek kolem jeho ruky – s bližším ohledání se jménem John Doe, což netušila. „Jste… v pořádku?“ Otázka, na kterou se vlastně ve skutečnosti zeptat nechtěla, ale nedalo jí to. „Myslím… hledáte něco?“ Třeba nemocnici. Hlas měla opatrný a nedůvěřivý, přesto se do něj vloudila kapka starostlivosti.
avatar
Poèet pøíspìvkù : 3
Join date : 15. 07. 18
Zobrazit informace o autorovi

Re: Willow Creek

za Sun Jul 15, 2018 6:12 pm
Celé toto město působilo... divně. Jinak než jak byl zvyklý ze svých časů. Ulicemi se pohybovaly ženy v šatech odhalující kotníky, lýtka, kolena a v některých případech i stehna. Šokovaně si obhlížel nejen tyto letně vymóděné slečny, ale taktéž i dívky a ženy pohybující se v upnutých kalhotech a botách připomínající mučící nástroje než něco pohodlného na vycházku. Přes ramena přehozené podivné tlumoky v křiklavých odstínech, na tváři tolik make-upu, až si připadal nepatřičně. Určitě zabloudil do čtvrtě prostitutek, jinak nebylo možné, aby se zdejší muži nepohoršovali nad takovou obscéností. Ti se dívali do malých svítících krabiček, případně si je přikládali k uchu a hovořili do nich. Solomon si je obhlížel s tváří zamračenou, v hlubokých tmavých očích se odrážela naprostá nechápavost. Pohledy na svou osobu neregistroval, ač je vnímal více než dobře - za staletí, tisíciletí své existence si smysly vycvičil natolik dobře, aby poznal blížící se nebezpečí. Tedy... myslel si to. Na srážku se ženou a jejím teplým čajem ho nikdo nepřipravil. Ani sluch, ani zrak, momentálně zaznamenávající barevné pojízdné krabice, od kterých se držel opodál. Žádní koně, žádné kočáry. Krabice s lidmi uvnitř. "Divné město," zamručí bez známky pobavení, tento nový svět mu přidělával starosti. Byl zvyklý na období Napoleonských válek, bitvy v uniformách, prach nesoucí se při každém výstřelu do očí. Teď se akorát mohl udávit výpary z výfuku.
Teplého čaje si popravdě nevšiml tak jako drobné ženy krčící se před útokem. Zamračeně jí oplácel pohled hledaje viníka jejího děsu. Trvalo... Inu, poměrně dlouho, než Solomonovi docvaklo, že to jeho přítomnost nutila ženu hledět do země s více než špetkou strachu. "Kde jsem, ženo? A co je tohle za dobu?" Vyptával se, potřeboval informaci. Patrně ji zaskočil, neboť se k odpovědi úplně neměla. "Jaký je rok?" Poslední, co si pamatoval, byla bitva u Waterloo, poté? Nic. Prázdno, kdy se opět ocitl v Pekle ve své pravé podobě. "Kde najdu uniformu? Toto ošacení jest... divné a nepohodlné," zatahá za rukáv nemocniční košile, div ji ze sebe komplet nestrhne. Látka pro ruce smrtelníka mohla působit pevným dojmem, pod prsty pekelného psa by se rozpadla raz dva. "Hledám... Nevím... Měl jsem úkol, ale nemůžu si vzpomenout." Potřásl hlavou v nezvyklém výpadku informací. Nebyl zvyklý nevědět nic. "Pomož mi a já se ti odměním. A neboj se, tvá duše bude-... mhmm..." Nedokončil větu, jeho pozornost zaujalo cosi nového. Konkrétně její pach, odlišný od těch ostatních. Nedalo mu to, přiblížil se o krok blíž, pod bosými chodidly vnímaje nepravidelnosti chodníku. Naklonil se, aby si k ní přičichl - k jejím vlasům, k tváři, ke krku. "Tys neobyčejná..." Utvrdil se dle jejího pachu. Vlkodlaky potkával obzvláště ve válkách a hlavně mezi muži, ženy přeměnu málokdy přežily. "Rozhodl jsem se. Budeš mým průvodcem v tomto městě. Veď mě!"
avatar
Poèet pøíspìvkù : 3
Join date : 15. 07. 18
Zobrazit informace o autorovi

Re: Willow Creek

za Sun Jul 15, 2018 6:47 pm
Ženo…? Co to bylo za oslovení? Vzhledem k tomu, že jeho slova ani užitý slovosled zatím nemůže vnímat jako archaické, neb se v nich tenhle znak v první chvíli neprojevil – zezačátku by tak nešťastně volila spíš jako správné označení misogyn než návštěvník z minulosti nebo amiš – ani ti ale neměli zrovna nejšťastnější pohled na ženy. O to víc se stáhne, aniž by našla odvahu mu odpovědět, přestože tato reakce nemohla být ve chvíli, kdy se vyptával, zrovna dobrá. To až tehdy, když se zeptá na rok, k němu překvapeně zvedne oči. „Dv-dva tisíce osmnáct. A jmenuje se to tu Willow… Creek, myslím,“ dostane ze sebe rok i místo, ač si nebyla zcela jista, že má pravdu (ne rokem, samozřejmě, jejich lokací), aby vzápětí díky jeho dalším slovům pochopila, že její předpoklad ohledně nenávisti k ženám bude špatná a ona má před sebou trochu jiný případ. Andělíček mohl snadno napovídat, že se třebas probral z kómatu, ale přesto – i když byly devadesátky zvláštním desetiletím, podobným stylem se v nich nemluvilo. V daný moment jej začne trochu podezírat, že si z ní utahuje, proto její obezřetnost sotva mizí, přestože muž působil značně zmateně. „Nevím… Asi… Asi v nemocnici?“ Takže voják? Že by? Musela uznat, že fyzické dispozice by pro to měl. Andělíček ho sice moc neobepínal a ona ho odmítala obcházet jen proto, aby se pokochala jeho zády i hýžděmi, ale přesto šlo snadno rozeznat, že je ramenatý a ruce měl silné, vypracované.
Celé to na ni bylo asi prostě moc náročné. Jeho přítomnost, jeho požadavky, mluva a otázky, že se v další moment nezmohla jen na zírání, protože si nějak nedovedla představit, co by měla být její duše, neb na něco podobného nevěřila – sic její rodiče byli katolíci, ona si z náboženství mnohé neodnesla a do kostela přestala chodit po svatbě. Raymond s tím nesouhlasil a ona neprotestovala – výjimečně po tom ani vnitřně netoužila. Zarazí se, když k ní muž vykročí, přiblíží se. Ztuhne, všechny svaly v jejím těle se napnou a srdce vynechá jeden úder, než se rozbuší. Měla chuť cuknout, ale neudělala to – stejně jako pokaždé, kdy měla raději utéct, dostat se co nejdál od problémů, místo toho zamrzla, neschopná se pohnout, pouze ho odevzdaně sledovala očima. Kdyby jí chtěl něco provést, nejspíš by se ani nebránila – jednou svému manželovi vrazila a ničím tomu nepomohla, takže postupně tento druh vzdoru vzdala. Navíc voněl… jinak, nezvykle. Nebyla to žádná speciální voda po holení nebo mužský parfém, byl to on. Jeho podstata, co se neblížila k lidské, alespoň to v ní dokáže vykřesat špetku zvědavosti, která je ale brzo zadušena, když vnímá nádech před pronesením slov. Avšak místo toho, aby byly kruté a nesly se v nelibosti za doprovodu nechtěných doteků, přijde něco zcela jiného. Konstatování a hned vzápětí rozkaz. Překvapeně zamrká. „Prosím? A… kam?“ Netušila. I proto, že sama město neznala, ale nejspíš obchod s oděním bude dobrý začátek jejich výletu.
avatar
Poèet pøíspìvkù : 3
Join date : 15. 07. 18
Zobrazit informace o autorovi

Re: Willow Creek

za Tue Jul 17, 2018 10:33 pm
"Willow Creek," podrbe se zamyšleně na bradě s novou informací o dané lokalitě. "Jest to poblíž Londýna?" Otázka přišla se značnou zvědavostí, potřeboval vědět, kde se momentálně nachází a jak daleko je to nejblíže k jakémukoliv evropskému městu, které znal. V mapě Evropy se celkem snadno orientoval a rozhodně nečekal, že by se probudil někde jinde - například v Americe, která už tehdy dbala na svou nezávislost. Odhadoval, že Willow Creek bude spadat pod britská města, ani přinejmenším nehledal ve jméně cokoliv spojené s Francií či Itálií nebo řadou jiných zemí. "Dva tisíce... osmnáct?" Až v momentě, kdy si alespoň z části utřídil myšlenky, se mu vybavila odpověď neznámé to ženy, a tedy i datum, které plaše vyslovila. Dva tisíce osmnáct bylo vzdálené od Velké francouzské revoluce a data, kdy se Napoleon rozhodl obsadit Francii a učinit z ní císařskou velmoc pro nějaký ten pátek. Dvě stě let, o kterých neměl sebemenší tušení. Dvě stě let, která strávil v hlubinách pekelných. S povzdechem si promne tvář nevěda, jak si najednou počínat. Byl zvyklý přijímat rozkazy a dle nich se řídit, leč nyní netušil, co si počít. Zapomněl svůj úkol, celé poslání bylo v tahu a dokud jej pán nezavolá, těžko se cokoliv dozví. Dalším zamračením odpoví ženě, což... možná nebyla úplně nejlepší volba. Konec konců se zarostlou tváří a tmavýma očima sám připomínal malého démona. "Ne, to rozhodně ne. Pakliže tvrdíš, že dnešním dnem je rok dva tisíce osmnáct, tak mou uniformu míti nebudou. Nikdo ji mít nebude." Díky ohni, v němž shořel, když se vracel do Pekla. "Potřebuji oblečení, ale tam," ukáže za sebe, aby věděla, že myslí onu nemocnici, "... se už nevrátím. Jejich tvář jasně prokazovala, že mají se mnou nekalé úmysly. Za blázna mě patrně mají tihle... smrtelníci," ohrne nos nad posledním slovem. Smrtelné měl odjakživa rád, bavilo jej pozorovat, jak žijí každým okamžikem, zatímco Solomon zůstával naživu po stovky let. Nikdy nepociťoval onu potřebu, nedokázal nic podobného prožít.
"Jaké jest tvé jméno, ženo?" Znovu to oslovení, které se jí nelíbilo, jenže jiné neuměl použít. Neznal její jméno, nemohl ji oslovovat jinak. A vzhledem k tomu, v jaké čtvrti se pohyboval (alespoň dle svého názoru), ji stále mohl oslovovat hůř. "Kde stojí tvůj dům. Nemusíš se obávat, neublížím ti. Nejsem ten typ muže, který by zneužil slabosti ženy." S dlaní přiloženou na srdci se drobet ukloní, čímž okolí dá velmi dobrý prostor si prohlédnout jeho pozadí z jiného úhlu. "Tudíž? Kudy?"
avatar
Poèet pøíspìvkù : 3
Join date : 15. 07. 18
Zobrazit informace o autorovi

Re: Willow Creek

za Tue Jul 17, 2018 10:56 pm
Další prapodivná otázka, která seděla na člověka, který nemá ani páru, co se s ním děje – a jak dlouho. Nejspíš i tahle myšlenka ji trochu uklidnila – jednoduše působil jako někdo, kdo skutečně potřebuje pomoci. Možná to byl blázen, možná to byl úchyl nebo násilník, ale Hazel stejně nikdy nikoho nedokázala odmítnout a pravit ne se také odnaučila dávno. To z ní dělalo osobu – snad – dobrého srdce, která ale mohla být velmi snadno zmanipulovatelná. „Vlastně… Je to spíš na druhém konci světa. Jsme ve státech. Omlouvám se…?“ pronese ještě váhavě, jako by snad byla její vina, že se dostal sem – namísto toho se ale jedná o omluvu za to, že je poslem špatných zpráv, protože když někdo hledá Londýn a ocitne se v USA, asi z toho nebude zrovna nadšený. Na zopakování roku, které mu sdělila, jen přikývne, aby jej nachala, aby si vše utřídil v hlavě, zatímco jí samotné hlava jela na všechny obrátky – stačilo k tomu, aby se trochu vzpamatovala z prvotního překvapení a ujistit se, že ten neznámý naproti ní… je na tom ještě hůř. Už jen proto, že se na ni mračil, ale řeč jeho těla skutečně neprozrazovala žádnou hrozbu – musela se na něj jen soustředit dostatečně, aby si těchto drobností všimla. Jako vlkodlačka měla v tomhle nespornou výhodu – vlastně sem a vůbec po státech chtěla původně stopovat, protože tahle schopnost zajišťovala, že dokázala rozeznávat úmysly, ale když pak zabouchla dveře od jejich domu a uvědomila si, co a koho všechno nechala za sebou, byla natolik rozrušená, že by pravděpodobně nepoznala ani masového vraha, nehledě na to, že jí bránila dosti silná přirozená averze, která se sice týden po týdnu zmenšovala, ale nikoli natolik, aby vlezla cizímu chlapovi do auta. Zeptala by se, jestli je blázen, dost možná by se snížila i k podrazu, aby ho zavedla zpět do nemocnice a předala ho místním zřízencům, ale něco na tom nebylo správně. Něco… „Ty nejsi člověk, že ne?“ zeptá se tlumeně a tiše, překvapivě však přímo. Netušila, co je, ale jako člověk nevoněl a jeho slova ji v tom jen utvrzovaly. Byla si jista, že kdyby v nemocnici vypověděla svůj příběh o tom, jak musí každý úplněk zmizet, aby nikoho nepokousala, také by na ni hleděli jak na blázna. A minimálně v tomhle si najde další důvod, proč mu být k ruce. „Něco… najdeme. Koupíme.“ Neměla peněz na zbyt. Ale jedny kalhoty, boty, košile, triko a případně i mikina ji snad nezruinují – jen bude muset o to víc šetřit.
„Hazel Austin. Ale… stačí Hazel. Vaše?“ On jí tykal, jí to však přišlo nepřirozené a tak mu zatvrzele vykala, dokud na to upozorní sám. „Vlastně… spím v hostelu. Ale… to až později.“ Její galantní gesto ji však nakonec donutí překvapeně zamrkat a dokonce jí koutky rtů zvedne v malém úsměvu. Necítila lež – alespoň doufala, že se neplete, ale vskutku ji necítila. Přikývne, co jiného se dalo říct? Nu, nejspíš by se něco našlo, ale Hazel na to byla příliš rozlítaná a ano, příliš překvapená. Jeho pobídnutí jí trochu probere. „Jo… Chtělo by to… Takže obchod. Nejdřív obchod. Pojďte,“ vyzve ho, než sama vykročí. Usoudila, že tahat ho do malého soukromého a familiárního butiku nebude moc dobrý nápad, proto jednoduše zamířila do Wallmartu, přímo do sekce k oblečením, které bylo stejně víc v její cenové hladině. „Vím, že vám to asi všechno přijde… divné. Jiné. Ale pokusím se vybrat něco, co se teď opravdu nosí, abyste nevzbuzoval… takovou pozornost, ano?“ Kdyby se neodhaloval na veřejnosti, tak ze stran dam pravděpodobně velmi lichotivou.
Sponsored content

Re: Willow Creek

Návrat nahoru
Povolení tohoto fóra:
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru